SIGNÁLNÍ STOŽÁR - VELKÉ MRAZY - PLAMEŇÁK - BRUSLENÍ - JAKUBOVA OBRATNOST - DONIPHANOVA A CROSSOVA NEPOSLUŠNOST - MLHA - JAKUB V MLZE - VÝSTŘELY Z DĚLA - ČERNÉ BODY - DONIPHANOVO CHOVÁNÍ Chlapci chtěli svými hlasy pro Brianta spravedlivě ocenit jeho úslužnou povahu, jeho odvahu prokázanou za všech příležitosti, v nichž šlo o osud kolonie, i jeho neúnavnou obětavost pro zájmy celku. Ode dne, kdy se ujal velení na škuneru během plavby z Nového Zélandu k Chairmanovu ostrovu, necouvl před žádným nebezpečím, před žádnou námahou. Ač byl jiné národnosti, všichni ho měli rádi, velcí i malí. A hlavně ti malí, o něž se stále tak pečlivě staral a kteří ho také jednomyslně volili. Jen Doniphan, Wilcox, Cross a Webb odmítali uznávat Briantovy dobré vlastnosti. Ale v hloubi srdce dobře věděli, že jsou k nejzasloužilejšímu ze svých kamarádů nespravedliví. Gordon sice předvídal, že volba Brianta dosavadní rozpory ještě prohloubí, a obával se, že Doniphan a jeho kamarádi provedou něco politováníhodného, ale přesto Briantovi blahopřál. Na druhé straně byl příliš slušný, než aby volbu neschválil, a nadto se chtěl nadále zabývat jen účetnictvím Francouzovy jeskyně. Od toho dne však bylo zřejmé, že Doniphan a jeho přátelé se rozhodli neuznávat nového náčelníka, ač si Briant umínil nedat jim nejmenší příležitost k nějakým výtržnostem. Co se Jakuba týče, ten byl značně překvapen, že jeho bratr volbu přijal. "Ty tedy chceš..." řekl, ale svou myšlenku nedokončil. Briant ji doplnil tichou odpovědí.
"Ano, chci... Chci udělat ještě víc, než jsme udělali až dosud, abych odčinil tvou vinu!" "Děkuji ti, Briante," odpověděl Jakub. "A nešetři mě!" Nazítří začal opět jednotvárný život dlouhých zimních dnů. Dříve než velké mrazy znemožní jakoukoli výpravu k zálivu Chrta, provedl Briant jedno užitečné opatření. Víme už, že na nejvyšším hřebenu Aucklandské skály stál signální stožár. Z vlajky vytažené na jeho vrchol zbyly však už jen cáry, vlající několik týdnů ve větru ze širého moře. Bylo třeba nahradit je něčím, co by vydrželo i v zimních vichřicích. Baxter vyrobil na Briantovu radu jakýsi balón spletený z pružných sítin, které rostly na okrajích močálů. Balón už mohl něco vydržet, protože vítr jím pronikal zcela volně. Když byl Baxter hotov, vydali se chlapci 17. června naposled k zálivu Chrtaa anglickou vlajku tam nahradili novým návěštím, viditelným v okruhu mnoha kilometrů. Teď už však nebyla daleko doba, kdy bude Briant se svými "poddanými" uvězněn ve Francouzově jeskyni. Teploměr pomalu, ale vytrvale klesal, což znamenalo, že přijdou dlouhé a kruté mrazy. Briant dal vytáhnout jolu na břeh k ohbí skalního výběžku a pokryl ji hustou plachtovinou, aby se vysoušením nerozpadla. Baxter a Wilcox pak položili před ohradou nová oka a na okraji lesa Nástrah vyhloubili nové lapací jámy. Podél levého břehu řeky Zélandu potom natáhli sítě, které měly zadržet ve svých okách vodní ptactvo, až je bude prudký vichr odnášet do vnitrozemí ostrova. Doniphan a dva nebo tři jeho kamarádi si vzali zas chůdy a vypravili se několikrát do Jižního močálu, odkud se nikdy nevraceli s prázdnou. Museli však ranami hodně šetřit, protože v otázce střeliva byl Briant stejně šetrný jako Gordon. V prvních červencových dnech počala řeka zamrzat.
Plulo po ní už několik ker, které se utvořily na Rodinném jezeře. Kousek po proudu pod Francouzovou jeskyni se pak ledy nahromadily a celý povrch řeky byl zanedlouho jediná silná ledová kůra. Za vytrvalých mrazů dosahujících až dvanácti stupňů pod nulou zamrzne brzy jezero v celé své rozloze. A skutečně, po prudkých vichřicích, které zamrznutí bránily, otočil se vítr k jihovýchodu, nebe se vyjasnilo a teplota klesla skoro na dvacet stupňů pod nulou. Chlapci pokračovali v programu zimního života za stejných podmínek, za jakých jej sestavovali loňského roku. Briant na vše dohlížel, aniž využíval své autority.
Všichni ho ostatně vždy rádi uposlechli a Gordon mu jeho úkol velmi usnadňoval vlastní příkladnou poslušností. Dokonce ani Doniphan a jeho kamarádi neprojevili nikdy neposlušnost. Každodenně prohlíželi pasti, jámy, sítě a oka, což měli osobně na starosti. Byli stále pohromadě, hovořili spolu vždy tiše a jen málokdy se účastnili společných hovorů, dokonce ani při jídle a při večerních besedách ne. Nepřipravovali se k něčemu nekalému? Nikdo nevěděl.
Celkem jim však nemohl nikdo nic vyčítat a Briant nemusel v ničem zakročovat. Spokojoval se s tím, že byl ke všem stejně spravedlivý a nejtěžší a nejobtížnější práce prováděl většinou sám. A nešetřil ani svého bratra, který s ním v píli soupeřil. Gordon si dokonce všiml, že Jakubův stav se zřetelně zlepšuje, a Moko s radostí pozoroval, že se Jakub od svého přiznání Briantovi zúčastňuje mnohem upřímněji hovorů i her svých kamarádů. Dlouhé hodiny, které museli chlapci trávit v hale, vyplňovali učením. Jenkins, Iverson, Dole a Costar dělali znatelné pokroky. Velcí vyučovali malé, ale přitom i sami sebe. Za dlouhých večerů si předčítali cestopisná vyprávění, která by byl Service jistě raději zaměnil za své Robinsony. Několikrát také zazněla srdceryvná Garnettova harmonika, na niž nešťastný a zanícený hudebník hrál s politováníhodným zápalem. Ostatní zpívali sborem dětské písně. Když koncert skončil, šli všichni spát. Briant při tom všem nepřestával myslit na návrat do Aucklandu. To byla jeho hlavní radost. Tím se také lišil od Gordona, který zas pomýšlel jen na zdokonalení organizace kolonie na Chairmanově ostrově. Briantovo vedení se tedy vyznačovalo především úsilím o návrat do vlasti. Mladý Francouz stále myslel na onu bělavou skvrnu, kterou zahlédl na širém moři ze zálivu Zklamání. Nebyla to část nějaké země v sousedství ostrova? ptával se sám sebe. Kdyby tomu tak bylo, nemohli by si postavit loď a pokusit se s ní doplout k oné zemi? Ale když o tom hovořil s Baxterem, ten jen vrtěl hlavou. Chápal, že taková práce by byla nad jejich sily. "Ach, proč jsme jen děti!" opakoval Briant. "Ano! Jen děti tam, kde bychom měli být muži!" To ho nejvíc trápilo.
Za těchto zimních noci byl několikrát vyhlášen poplach, ač se bezpečnost Francouzovy jeskyně zdála zajištěna. Fan se několikrát ozval dlouhým výstražným vytím, když se kolem ohrady potloukaly smečky šelem - většinou šakalů. Tehdy Doniphan a jeho kamarádi vyběhli z haly ven, házeli na proklínaná zvířata hořící větve, a tak se jim vždy podařilo obrátit je na útěk. Dvakrát nebo třikrát se v okolí objevilo několik párů jaguárů a pum. Ale nikdy se ani tyto šelmy nedostaly dál něž šakali. Chlapci je uvítali výstřely, ačkoli stříleli na takovou vzdálenost, že je nemohli zasáhnout smrtelně. Celkem se jim podařilo - i když s námahou - ohradu uchránit. Dne 24. července měl konečně Moko příležitost projevit znovu své kuchařské umění a připravit zvěřinu, na níž si všichni pochutnali, jedni jako znalci, druzí jako labužníci. Wilcox, kterému rád pomáhal Baxter, se nespokojil jen pastmi na drobná zvířata - ptáky nebo hlodavce. Proto ohnul několik mladých stromků v lese Nástrah a upevnil na ně stažitelná oka pro velkou zvěř. Takových pastí se používá v lesích na srnčích ochozech, kde zajišťují často velmi dobré výsledky. Ale v lese Nástrah se v noci 24. července nechytil srnec, nýbrž nádherný plameňák, který jedním z ok proběhl a ani největším úsilím se už nemohl vysvobodit. Když Wilcox nazítří past prohlížel, bylo už zvíře uškrceno smyčkou, kterou mu napřímený stromek utáhl kolem krku. Tento dobře oškubaný a vykuchaný plameňák, nadívaný vonnými bylinami a dokonale upečený, byl výborný. Z křídel a ze stehen dostal každý kousek a stejně dostal každý i kus jazyka, který patří mezi nejlepší jídla pod sluncem. Vzduch byl úžasně čistý a - jak se často stává za velkých poklesů teploty - nepohnul se ani nejslabším vánkem. V této době nemohl z Francouzovy jeskyně nikdo vyjít, aby okamžitě až do morku kostí nepromrzl. Malí chlapci nesměli proto chodit ven ani na okamžik. A velcí vycházeli jen v nezbytných případech, hlavně aby ve stáji a v kurnících udržovali stále oheň. Naštěstí mrazy netrvaly dlouho. Kolem 6. srpna se vítr stočil na západ. Záliv Chrtaa pobřeží Ztroskotání napadaly strašné vichřice, které bičovaly odvrácenou stranu Aucklandské skály a převalovaly se s nesmírnou prudkostí přes její hřeben. Francouzova jeskyně tím nijak netrpěla. Rozpad pevné stěny by bylo mohlo vyvolat jen zemětřesení. Ani nejsilnější vichřice, které vrhají i velké lodi na břeh a rozmetávají kamenné stavby, tuto skálu nezdolaly. Vichřice ovšem porazila mnoho stromů, ale tím jen ušetřila práci mladým kolonistům, když potřebovali doplnit zásoby paliva. Celkem měly tyto větrné bouře jen ten účin, že změnily povětrnostní stav a přivodily konec tuhých mrazů. Od té doby teplota trvale stoupala, a jakmile větry ustaly, držela se v průměru na sedmi až osmi stupních pod bodem mrazu. V druhé půli srpna bylo už docela snesitelně. Briant mohl pokračovat v práci venku, jenom ne lovit ryby, protože vody řeky i jezera byly ještě pokryty silným ledem. Chlapci chodili často k pastím, k okům i k sítím, kde nacházeli dostatek zvěře z bažin. Jejich kuchyně tak byla stále zásobena čerstvým masem. Do ohrady přibylo několik nových hostů. Mezi jinými i celé hnízdo dropů a perliček. Vikuňa vrhla pět mláďat, o něž se pečlivě starali Service a Garnett. Za těchto okolnosti, kdy to stav ledu ještě dovoloval, napadlo Briantovi povolit kamarádům velkou bruslařskou zábavu. Baxterovi se podařilo z prkének a ze železných pásů vyrobit několik párů bruslí. Mladí chlapci byli na bruslení více nebo méně zvyklí, protože na Novém Zélandě je v zimě brusleni oblíbeným sportem. Teď byli okouzleni myšlenkou, že budou mít příležitost ukázat na ledě Rodinného jezera všechno své umění. A tak 25. srpna k jedenácté hodině dopolední Briant, Baxter, Gordon, Doniphan, Webb, Cross, Wilcox, Service, Garnett, Jenkins a Jakub opustili Francouzovu jeskyni. Iversona, Dolea a Costara nechali pod dozorem Moka a Fana doma a vydali se hledat na jezeře místo, kde bude větší plocha vhodná k bruslení. Briant s sebou vzal jednu z palubních trubek, aby s ní svolal celou skupinu dohromady, kdyby se někteří pustli příliš daleko na jezero. Všichni se před odchodem najedli. S návratem počítali až k večeři.
Museli jít po břehu asi pět kilometrů daleko, než našli příhodné místo. V okolí Francouzovy jeskyně bylo totiž Rodinné jezero zavaleno krami. Mladí kolonisté prošli lesem Nástrah a zastavili se před místem, kde bylo jezero zamrzlé stejnoměrně až do nedozírna na východ. Bylo to nádherné kluziště pro celou armádu malých bruslařů. Doniphan a Cross si vzali samozřejmě pušky, aby při vhodné příležitosti zastřelili nějakou zvěř. Briant a Gordon o bruslení zájem neměli a šli s sebou jen proto, aby zabránili možným neopatrnostem. Nejlepší bruslaři kolonie byli bezesporu Doniphan, Cross, a především Jakub, který vynikal rychlostí i přesností, s jakou jezdil i nejsložitější figury. Než povolil kamarádům rozjet se na led, Briant všechny svolal a řekl jim: "Nemusím vám snad připomínat, abyste byli rozumní a odložili všechnu ješitnost. Na led nemusíte dávat pozor, ten se neprolomí, ale snadno byste si mohli zlomit ruku nebo nohu. Nevzdalujte se z dohledu! A kdybyste snad zabruslili příliš daleko od jezerního břehu, nezapomínejte, že čekám s Gordonem na tomto místě! Jakmile zatroubím na trubku, všichni se k nám musíte okamžitě vrátit!" Když jim udělil tyto rady, rozjeli se bruslaři na led.
Briant viděl, že si počínají obratně, a uklidnil se. I když došlo k nějakému tomu pádu, vyvolalo to jen výbuchy smíchu. Jakub opravdu skvěle jezdil vpřed i vzad, na jedné i na obou nohou, vzpřímen i přikrčen, opisoval kruhy a elipsy, vše s dokonalou přesností. A Briant byl spokojen, že se jeho bratr účastní společných her. Je pravděpodobné, že Doniphan jako vášnivý milovník všech tělesných cvičení pociťoval žárlivost nad úspěchy Jakuba, jemuž všichni upřímně tleskali. Proto se také přes všechna Briantova napomínání vzdálil od břehu. A Crossovi dal znamení, aby jel s ním. "Podívej, Crossi!" volal na něho. "Tamhle je hejno kachen... na východě! Vidíš je?" "Ano, Doniphane." "Máš svou pušku a já také. Pojďme na lov!" "Ale Briant to zakázal." "Dej už mi pokoj s tím tvým věčným Briantem, Crossi! Pojďme! A největší rychlostí!" Za chvíli byli Doniphan a Cross kilometr daleko za hejnem kachen, které poletovaly nad Rodinným jezerem. "Kam to jedou?" ptal se Briant.
Jistě tam zahlédli nějakou lovnou zvěř," řekl Gordon. "A jejich stará lovecká vášeň..." "Spíš vášnivý sklon k neposlušnosti," pokračoval Briant. "To je celý Doniphan!" "Myslíš, Briante, že by se jim mohlo něco stát?" "Kdo ví, Gordone? Je rozhodně neopatrné, že jedou tak daleko. Podívej se, kde už jsou!" Doniphan a Cross ujížděli opravdu tak rychle, že už teď se jevili jen jako dva body na obzoru jezera. I když měli k návratu dost času, protože bude jistě ještě několik hodin světlo, byla to od nich přece jen neopatrnost. V této roční době se museli stále bát náhlé změny počasí. Stačilo, aby se vítr stočil a přinesl vichřici nebo mlhu. Lze si proto představit Briantovy obavy, když obzor ve dvě hodiny náhle zmizel v husté cloně mlhy. Doniphan a Cross se do té doby ještě neobjevili. Mlha se už snesla nad povrch jezera a pokryla celý západní břeh. "Toho jsem se bál!" zvolal vylekaný Briant. "Jak jen teď najdou cestu zpět?" "Zatrub! Zatrub na trubku!" řekl rychle Gordon.
Třikrát se trubka ozvala a její kovový hlas se dlouze nesl prostorem. Snad na to Doniphan a Cross odpovědí výstřely, což byla jediná možnost, jak udat své postavení. Briant s Gordonem naslouchali. Ke sluchu jim však nedolehl žádný výstřel. Mlha zatím velmi zhoustla a rozšířila se tak, že její první chuchvalce se válely asi kilometr od břehu. A protože zároveň stoupala do výše, zmizelo v ní za několik minut celé jezero. Tu Briant svolal chlapce, kteří zůstali v dohledu, a za několik minut se všichni shromáždili na břehu. "Co teď?" ptal se Gordon.
"Musíme udělat vše pro to, abychom Crosse a Doniphana našli, dříve než v mlze zabloudí úplně. Jeden z nás by se měl pustit směrem, kterým jeli oni, a snažit se je přivolat trubkou..." "Jsem ochoten jít!" řekl Baxter.
"Já také!" volali dva tři další.
"Ne! Půjdu já!" prohlásil Briant.
"Ba ne, Briante, já půjdu!" odpověděl Jakub. "Na svých bruslích dohoním Doniphana rychle." "Dobrá," řekl Briant. "Jdi, Jakube, a dobře poslouchej, neuslyšíš-li výstřely. Vezmi si tuhle trubku, kterou na sebe upozorníš." "Ano, Briante." Za chvíli už Jakub zmizel v mlze, která byla stále hustší.
Briant, Gordon a ostatní chlapci pozorně naslouchali hlasu Jakubovy trubky. Ale ten brzy zanikl v dálce.
Uplynulo půl hodiny. A nikde ani památky po Doniphanovi a po Crossovi, kteří se nemohli na jezeře nijak orientovat, ani po Jakubovi, který jim vyjel naproti. Co se se všemi stane, snese-li se před jejich návratem noc? "Kdybychom aspoň měli střelnou zbraň!" zvolal Service.
"Snad by pak..." "Zbraň?" opakoval Briant. "Ta je přece ve Francouzově jeskyni! Nesmíme ztrácet zbytečně čas! Pojďme!" To bylo to nejlepší, co mohli udělat, protože museli Jakubovi, Doniphanovi a Crossovi především označit správný směr, kterým se mají vracet ke břehu Rodinného jezera. Bylo tedy nejvhodnější vrátit se rychle nejkratší cestou do Francouzovy jeskyně, odkud mohou několika výstřely z pušek dát zbloudilým chlapcům znamení. Briant, Gordon a ostatní chlapci zdolali za necelou půlhodinu pět a půl kilometru, které je dělily od Sportovní louky. Při této příležitosti už nemohli šetřit střelným prachem, Wilcox a Baxter nabili rychle dvě lovecké pušky a vystřelili východním směrem. Žádná odpověď. Ani výstřelem, ani zatroubením. Bylo už půl čtvrté. Jak se slunce sklánělo za masív Aucklandské skály, mlha ještě houstla. Její těžkou clonou nebylo na povrchu jezera vidět vůbec nic. "K dělu!" zvolal Briant.
Jedno z obou děl z Chrta, umístěné v otvoru vedle dveří do haly, vytáhli chlapci doprostřed Sportovní louky a zamířili je k severovýchodu. Nabili je signálním slepým nábojem a Baxter už chtěl zatáhnout za spouštěcí šňůru, když Mokovi napadlo vložit nad náboj chuchvalec trávy napuštěné tukem. Myslil, že tím zesílí zvuk výstřelu, a nemýlil se.
Rána vyšla. Dole a Costar si přitom zacpali uši.
V naprosto klidném ovzduší musel být výstřel slyšitelný na vzdálenost několika kilometrů. Chlapci naslouchali. Nic.
Ještě celou hodinu stříleli z děla každých deset minut.
Nebylo přece možné, že by se Doniphan, Cross a Jakub mýlili ve významu výstřelů, které jim naznačovaly směr k Francouzově jeskyni. Vždyť ty rány muselo být slyšet na celém Rodinném jezeře, protože mlha přenáší zvuk mnohem dál a tato vlastnost se její hustotou ještě znásobuje. Konečně chvíli před pátou hodinou se dost jasně ozvaly od severovýchodu dva nebo tři výstřely. "To jsou oni!" zvolal Service.
Baxter na Doniphanův signál ihned odpověděl posledním výstřelem. Za několik minut se objevily dva stíny v mlze, která byla u břehu řidší než na jezeře. Brzy se radostné volání dvou postav z jezera spojilo s voláním na Sportovní louce. Byli to Doniphan a Cross. Jakub však s nimi nebyl.
Jistě si dovedete představit smrtelnou úzkost, kterou pocítil Briant. Jeho bratr nemohl oba lovce najít a ani oni neslyšeli hlas jeho trubky. V oné chvíli se totiž Doniphan a Cross snažili najít správný směr a zamířili k jižní části Rodinného jezera, zatímco Jakub se pokoušel dostihnout je jízdou na východ. Oba lovci by byli nikdy nenašli správnou cestu, nebýt výstřelů od Francouzovy jeskyně. Briant myslel jen na bratra bloudícího někde v mlze a ani mu nenapadlo Doniphanovi něco vyčítat, ač lovcova neposlušnost mohla mít nejvážnější následky. Bude-li Jakub nucen strávit noc na jezeře za mrazu, který jistě klesne na patnáct stupňů pod nulou, jak to vydrží? "Měl jsem jít místo něho já," opakoval Briant, kterému se Gordon a Baxter marně snažili dát nějakou naději. Chlapci vystřelili znovu několik ran z děla. Jestliže se Jakub přiblížil k Francouzově jeskyni, musel by je jistě slyšet a ohlásil by se ihned svou trubkou. Ale poslední rachot ozvěny se ztratil v dáli a výstřely zůstaly bez odezvy. Počínalo se už šeřit. Za chvíli zahalí celý ostrov úplná tma. A tehdy právě nastal příznivý obrat: mlha se počala zřetelně rozptylovat. Od západu se zvedl vítr, jak se to stává skoro každý večer po klidném dni, odvál mlhu k východu a povrch Rodinného jezera se vyčistil. Brzy budou všechny obtíže s hledáním Francouzovy jeskyně pramenit jedině ze tmy. Za těchto okolností mohli chlapci udělat jen jedinou věc: zapálit na břehu velký oheň a dát tak Jakubovi znamení. Wilcox, Baxter a Service hned snesli suché dříví doprostřed Sportovní louky, ale Gordon je zadržel. "Počkejte!" řekl.
S dalekohledem u oka se zahleděl pozorně severovýchodním směrem. "Zdá se mi, že vidím nějaký bod..." řekl. "A pohybuje se!" Briant si vzal dalekohled a podíval se tam také.
"Chválabohu! Je to on!" zvolal. "Je to Jakub! Už ho vidím!" Všichni počali křičet z plných plic, jako by je mohl Jakub slyšet na takovou dálku, kterou odhadovali nejméně na půldruhého kilometru. Ale tato vzdálenost se viditelně zmenšovala. Jakub s bruslemi na nohou ujížděl jako šíp po ledové kůře jezera a blížil se k Francouzově jeskyni. Ještě několik minut, a bude na místě. "Řekl bych skoro, že není sám!" zvolal náhle Baxter s výrazem překvapení. Opravdu. Pozornějším pohledem poznali chlapci další dva body, pohybující se za Jakubem ve vzdálenosti několika desítek metrů. "Co je to?" zvolal Gordon.
"Lidé?" ozval se Baxter.
"Ne... Řekl bych, že to jsou zvířata!" prohlásil Wilcox.
"A možná že nějaké šelmy!" zvolal Doniphan.
Nemýlil se. Bez váhání popadl pušku a vyrazil na led Jakubovi naproti. Za několik minut mladého chlapce dostihl a vypálil na šelmy dvě rány. Zvířata se obrátila a brzy zmizela.
Byli to dva medvědi, tedy zvířata, s nimiž chlapci ve zvířeně Chairmanova ostrova vůbec nepočítali. Ale jestliže se tyto nebezpečné šelmy potloukají po ostrově, jak to, že lovci nenašli nikdy jejich stopy? Nedalo se z toho soudit, že tu nežijí, ale že se sem odvažují v zimě přes zamrzlý oceán nebo že připlouvají na plovoucích krách až do těchto vod? A neznamenalo by to pak, že v sousedství Chairmanova ostrova je nějaká pevnina? To stálo za uvážení! Buď jak buď, Jakub byl zachráněn a jeho bratr ho sevřel v náručí. Statečnému chlapci se dostalo nesčíslných blahopřání, objetí a stisků ruky. Tak dlouho svolával své kamarády hlasem trubky, až se ztratil sám v husté mlze a nevěděl vůbec, kam se obrátit, když zazněly první výstřely. To mohou být jedině děla z Francouzovy jeskyně, pomyslil si a snažil se určit směr, odkud zaznívají. Byl právě několik kilometrů severovýchodně od jezerního břehu. Okamžitě se největší rychlosti pustil na bruslích zjištěným směrem. Ale ve chvíli, kdy se mlha počala rozptylovat, octl se náhle před dvěma medvědy, kteří se k němu vrhli. Ani v takovém nebezpečí však neztratil svou chladnokrevnost a díky své rychlosti mohl udržet medvědy v patřičné vzdálenosti. Kdyby byl ovšem při svém útěku upadl, byl by býval ztracen. Když se všichni vraceli do Francouzovy jeskyně, vzal si Jakub Brianta stranou a řekl mu: "Děkuji ti, Briante, žes mi dovolil..." Briant mu mlčky stiskl ruku. Ve chvíli, kdy ke vchodu do haly došel Doniphan. Briant mu řekl: "Zakázal jsem ti vzdalovat se od břehu. Vidíš sám, že tvá neposlušnost mohla přivodit velké neštěstí! Ale ač jsi nejednal správně, Doniphane, musím ti stejně poděkovat za to, že jsi šel Jakubovi na pomoc." "Konal jsem jen svou povinnost," řekl chladně Doniphan. A nepřijal ruku, kterou mu Briant upřímně podával.
