×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Dva roky prázdnin - Jules Verne, Kapitola 16

BRIANT JE ZNEPOKOJEN JAKUBEM - STAVBA

OHRADY A KURNÍKU - JAVOROVÝ CUKR -

VYHUBENÍ LIŠEK - NOVÁ VÝPRAVA K ZÁLIVU

CHRTA - KÁRA SE SPŘEŽENÍM - POBITÍ TULENI -

VÁNOČNÍ SVÁTKY - SLÁVA BRIANTOVI

Za Gordonovy nepřítomnosti šlo ve Francouzově jeskyni

vše dobře. Náčelník kolonie mohl být spokojen se svým

zástupcem Briantem, jehož měli malí chlapci upřímně

rádi. Nemít Doniphan tak povýšenou a žárlivou povahu,

byl by také uznal pravou cenu svého kamaráda. Ale to

nedokázal. Naopak, jeho náklonnost k Wilcoxovi,

Webbovi a Crossovi vedla tyto chlapce k tomu, že se

stavěli za Doniphana vždy, když šlo o opozici proti

mladému Francouzovi, který se tak lišil chováním i

povahou od svých anglosaských kamarádů.

Briant si toho ostatně nevšímal. Dělal, co pokládal za

svou povinnost a nikdy se nestaral o to, co si o něm myslí

druzí. Jedinou starost mu dělalo nevysvětlitelné chování

jeho bratra.

V poslední době znovu naléhal na Jakuba otázkami, aniž

dostal jinou odpověď než:

"Ne... Briante... ne! Nic mi není!" "Ty nechceš mluvit, Jakube," řekl mu, "ale nejednáš správně! Sobě i mně bys tím ulevil. Pozoruji, že jsi

smutnější a zasmušilejší. Hleď, jsem tvůj bratr a mám

právo znát příčinu tvého trápeni. Máš si snad co vyčítat?" "Briante," řekl konečně Jakub, jakoby donucen nějakou tajnou výčitkou, "chceš vědět, co jsem udělal? Ty bys mi

snad odpustil... ale co druzí..." Z chlapcových očí vytryskly slzy. Ale přes všechna

bratrova naléhání řekl jen:

"Později se to dovíš... později!" Je pochopitelné, že Brianta tato odpověď znepokojila

ještě víc. Co mohlo být v Jakubově minulosti tak

vážného? To se musí stůj co stůj dovědět!

Jakmile se Gordon vrátil, řekl mu Briant o polovičním

Jakubově doznání a prosil ho, aby mu v této věci pomohl.

"A proč?" odpověděl moudře Gordon. "Bude lepší, necháš-li Jakuba dělat, co sám bude chtít. A k tomu, co

provedl... Je to asi nějaké drobné provinění, jehož

důležitost Jakub přehání. Počkejme, až nám to vysvětlí

sám!" Druhého dne, 9. listopadu, se dali mladí kolonisté do

práce. Měli jí dost. Především museli vyhovět žádosti

kuchaře Moka, jehož spíž se počínala prázdnit, ač oka

nalíčená v okolí Francouzovy jeskyně několikrát

nezklamala. Ale velké zvěře byl nedostatek. Z toho

vyplynula nutnost postavit pevnější pasti pro lamy,

pekari a jeleny, aby mohli lovit, aniž obětují jediné zrnko

střelného prachu, jediný brok.

Této práci zasvětili velcí chlapci celý listopad, který na

jižní polokouli odpovídá našemu květnu.

Lama huanako i vikuňa se svými dvěma mláďaty byly

hned po příchodu prozatímně umístěny pod stromy v

samém sousedství jeskyně. Dlouhé provazy jim dovolily

pohybovat se ve velkém okruhu. To ovšem stačilo jen

pro období dlouhých dnů. Ale před příchodem zimy jim

budou musit postavit řádné přístřeší. Proto Gordon

rozhodl, že u paty Aucklandské skály proti jezeru postaví

nedaleko vchodu do haly kůlnu a ohradu, chráněné

plotem z vysokých kůlů.

Dali se hned do práce a pod Baxterovým vedením si

zařídili opravdovou tesařskou dílnu. Byla to radost, vidět

ty pilné chlapce ohánět se více nebo méně obratně

nástroji, které našli v bedně lodního tesaře. Jedni se

vyzbrojili pilami, druzí sekerami nebo teslicemi. I když

něco zkazili, nedali se tím odradit. Středně velké stromy

useknuté nad kořeny a řádně okleštěné jim poskytly kůly

nezbytné k ohrazení prostranství dost velkého, aby na

něm mohlo pohodlně žít půl tuctu zvířat. Tyto kůly pevně

zapuštěné do země spojili chlapci příčkami tak, aby

ohrada mohla vzdorovat všem útokům nebezpečných

zvířat, kdyby se pokusila je vyvrátit nebo přelézt. Kůlnu

postavili z palubního bednění z Chrta. Ušetřilo to

mladým tesařům námahu s rozřezáváním kmenů na

prkna, což by byla v jejich podmínkách práce velmi

nesnadná. Střechu udělali z husté dehtované plachtoviny,

aby do kůlny nevnikaly poryvy větru. Dobrá, hojná a

často vyměňovaná podestýlka i velká zásoba čerstvého

krmiva z trávy, z mechu a z listí stačily, aby domácí

zvířata byla stále v dobrém stavu. Garnett a Service,

pověření zvláštní péčí o ohradu, byli za svou práci brzy

odměněni zjištěním, že obě lamy jsou den ode dne krotší.

Nadto dostala ohrada brzy nové hosty. Napřed to byla

druhá lama huanako, kterou chlapci chytili do jedné z

lapacích jam v lese, a pak párek lam vikuň, samec a

samice. Těch se zmocnil Baxter společně s Wilcoxem,

který už také začínal velmi obratně zacházet s bolou.

Lapili také druhého nandua, kterého Fan uštval v běhu.

Ale chlapci poznali, že by to s ním dopadlo stejně jako s

prvním, protože přes nové umíněné snahy Serviceovy s

ním nic nesvedli.

Je snad zbytečné říkat, že než byla kůlna postavena,

zavírali raději obě lamy každý večer do skladiště. Vytí

šakalů, štěkot lišek a řev šelem se ozývaly tak blízko

Francouzovy jeskyně, že zvířata venku zůstat nemohla.

Zatímco se Garnett a Service zabývali spíš péčí o zvířata,

Wilcox a několik dalších chlapců nepřestávali líčit pasti a

klást oka a denně je prohlížet. Bylo ostatně dost práce i

pro oba nejmenší, pro Iversona a Jenkinse. Dropi, bažantí

slepice, perličky a tinamy potřebovaly nutně kurník,

který Gordon zřídil v koutě ohrady, a právě tito dva

chlapci dostali na starost domácí ptactvo. Oba plnili svůj

úkol velmi spolehlivě.

Jak je vidět, měl teď Moko po ruce nejen mléko lam, ale

také vejce opeřenců. A byl by tak mohl víckrát svým

svérázným způsobem vyrobit nějaký sladký zákusek,

kdyby mu byl Gordon nepřikázal co nejvíc šetřit cukrem.

Jen v neděli a o některých svátcích se na stole objevilo

mimořádné jídlo, jímž se pak Dole a Costar cpali plnými

ústy.

Nenašli by však chlapci něco, čím by si nahradili cukr,

když už si ho nemohli vyrobit? Service - se svými

Robinsony v ruce - tvrdil, že stačí jen hledat. Gordon

tedy hledal a nakonec objevil uprostřed lesa Nástrah

skupinu stromů, které se o tři měsíce později - na podzim

- pokryly nádherně purpurovým listím.

"To jsou javory," řekl. "Stromy s cukrem!" "Jé, stromy z cukru!" zvolal Costar.

"Ne, ty mlsná puso," opravil ho Gordon. "Řekl jsem stromy s cukrem, a ne z cukru! Tak zas jazyk schovej!" To byl jeden z nejdůležitějších nálezů, které chlapci

učinili od té doby, co se usídlili v jeskyni. Když Gordon

udělal v kmenech těchto stromů zářez, získal tekutinu, z

níž po zahuštění a ztuhnutí dostal cukernou hmotu. Ač se

cukernatostí nemohla rovnat třtinovému nebo řepnému

cukru, byla to hmota pro kuchyni stejně důležitá a

rozhodně lepší než podobný produkt získávaný na jaře z

bříz.

Když už měli cukr, získali brzy i nápoj. Moko se na

Gordonovu radu pokusil dát zkvasit plody trulky a

algaroby. Napřed je rozdrtil těžkým dřevěným kůlem v

kádi a pak z nich vyrobil alkoholický nápoj, kterým

mohli osladit čaj a ušetřit tak cukr. A o listech z čajového

stromu se chlapci přesvědčili, že se skoro vyrovnají

indickému čaji. Proto při žádné výpravě do lesa

nezapomněli na patřičnou sklizeň.

Zkrátka Chairmanův ostrov zajišťoval svým obyvatelům

když ne nadbytek, tedy aspoň dostatek všeho potřebného.

Co jedině k lítosti všech chybělo, byla zelenina. Chlapci

se museli spokojit se zeleninovými konzervami. Měli jich

asi sto plechovek, ale Gordon s nimi pokud možno šetřil.

Briant se sice pokoušel znovu pěstovat zdivočelý

smldník, který tu v několika trsech vysadil francouzský

trosečník, ale marně. Naštěstí nezapomněli na celer

rostoucí hojně na březích Rodinného jezera. A protože

tím šetřit nemuseli, nahrazoval jim výhodně čerstvou

zeleninu.

Lapací sítě na ptáky, natažené v zimě na levém břehu

řeky, byly s návratem jara samozřejmě změněny v sítě na

ryby. V zimě do nich chlapci lapili kromě jiných ptáků i

malé koroptve a husy, které asi přilétaly ze zemi za

mořem.

Doniphan by byl rád. prozkoumal rozsáhlý Jižní močál

na protějším břehu řeky Zélandu. Bylo však nebezpečné

pouštět se do bažin napájených většinou vodami z jezera

a v době přílivu i vodou mořskou.

Wilcox a Webb lapili také jistý počet aguti velkých jako

zajíci. Jejich bílé, poněkud suché maso připomíná chutí

trochu králičí a trochu vepřové maso. Bylo samozřejmě

velmi nesnadné tyto rychlé hlodavce dohnat a ani Fanovi

se to nedařilo. Ale když je chlapci zastihli v norách,

stačilo je lehkým zapísknutím přivábit k ústí nor a

zmocnit se jich. Několikrát za sebou přinesli lovci také

skunky, rosomáky a druh tchořů podobných vydrám, s

krásnou černou, bíle pruhovanou kožešinou, šířících však

kolem sebe odporný zápach.

"Jak mohou takový smrad snést?" divil se jednou

Iverson.

"To je věc zvyku," odpověděl mu Service. Řeka dodávala chlapcům stálý příděl ryb. Nádherné

pstruhy lovili v Rodinném jezeře. Těm však i po upečení

zůstávala trochu slaná příchuť. Ale lovci mohli také jít

kdykoli chytat mezi chaluhami a řasami v zálivu

Chrtatresky, kterých tam připlouvala obrovská hejna. až přijde doba tahů lososů proti toku řeky Zélandu, Moko

si jistě opatří i zásobu těchto výborných ryb. Lososy

nasolí, a tak zajistí výtečné jídlo na zimní období.

V této době se Baxter na Gordonovu radu zabýval

výrobou luků z pružných jasanových větvi. Šípy dělal z

rákosu a osazoval je špičkami z hřebíků. Umožnil tím

Wilcoxovi a Webbovi - po Doniphanovi nejobratnějším

lovcům - srazit nějakou drobnou zvěř.

I když se Gordon stále bránil plýtvání střelivem, jednou

přece jen musel od své obvyklé šetrnosti upustit.

Toho dne - 7. listopadu - si ho vzal Doniphan stranou a

řekl mu:

"Gordone, jsme tu úplné zamořeni šakaly a liškami! Přicházejí v noci v celých smečkách, a jakmile se nějaké

zvíře chytí do našich ok, sežerou je. Tomu musíme udělat

konec!" "Nemohli bychom postavit pasti?" ptal se Gordon, když

pochopil, kam jeho kamarád míří.

"Pasti?" odpověděl Doniphan, který dosud neztratil nic ze

svého opovržení k těmto obyčejným loveckým

pomůckám. "Pasti! Snad ještě, kdyby šlo jen o šakaly. jsou dost pitomí, aby se do nich někdy chytili. Ale

kdepak lišky! To jsou příliš mazaná zvířata a pastím se

vyhýbají, ať si dává Wilcox jak chce pozor. Jedné krásné

noci nám vyplení celou ohradu a nenechají v kurníku

jediného ptáka." "No, když to je tak nezbytné, povoluji několik tuctů nábojů," odpověděl Gordon. "Snažte se však střílet jen najisto!" "Dobře, Gordone, můžeš se spolehnout. Příští noc si na

ně počíháme a způsobíme mezi nimi takové krveprolití,

že je tu dlouho neuvidíme!" Tento zásah už byl velmi potřebný. Lišky z těchto

končin, především z Jižní Ameriky, jsou zřejmě ještě

lstivější než jejich evropské příbuzné. V okolí haciend

skutečně neustále loupí a jsou tak chytré, že překusují

kožené řemeny koní a dobytka na pastvinách.

Když přišla noc, odešli Doniphan, Briant, Wilcox,

Baxter, Webb, Cross a Service zaujmout střelecká

postavení na široké planině porostlé řídkými křovisky a

houštinami. Planina se táhla od lesa Nástrah k jezeru.

Fana si lovci s sebou nevzali. Spíš by jim překážel,

protože by lišky zaplašil. Nešlo tu také o vyhledávání

stop. Ostatně liška zchvácená během nezanechává za

sebou žádný pach nebo jenom tak slabý, že ji ani nejlepší

stopařský pes nezvětří.

Bylo jedenáct hodin, když se Doniphan se svými

kamarády usadili na číhané v trsech divokého vřesu,

který lemoval celou planinu.

Nastala velmi tmavá noc.

Hluboké ticho nerušil ani nejslabší vánek, takže chlapci

mohli slyšet i plížení lišek suchou trávou.

Nedlouho po půlnoci Doniphan zjistil, že se blíží smečka

těchto zvířat. Přecházela planinu, aby uhasila žízeň v

jezeře.

Lovci netrpělivé čekali, až se tu shromáždí asi dvacet

lišek, což trvalo dost dlouho. Zvířata totiž postupovala

tak opatrně, jako by byla vycítila nějakou léčku.

Na Doniphanův povel zaznělo několik ran. Všechny

zasáhly cíl. Pět nebo šest lišek zůstalo ležet, kdežto

ostatní se vrhly zděšeně doprava i doleva. I mezi nimi

byla většina smrtelně zraněna.

Za svítáni našli chlapci tucet těchto zvířat ležet na

planině v trávě. Protože krveprolití se opakovalo po tři

noci za sebou, zbavila se kolonie brzy nebezpečných

návštěv a ještě jí to vyneslo padesát krásných, stříbřitě

šedých kožek, které zvýšily pohodlí ve Francouzově

jeskyni jednak jako koberce, jednak jako oděvy.

Dne 15. prosince se vydala velká výprava do zálivu

Chrta.

Bylo krásné počasí, a tak se Gordon rozhodl, že se

tam vydají všichni. Nejmenší chlapci to přijali s jásotem.

Vyjdou-li brzy ráno, mohou se velmi pravděpodobně

vrátit před příchodem noci. A opozdí-li se nějak,

přenocují prostě někde pod stromy.

Tato výprava měla jako hlavní úkol lov tuleňů, kteří

navštěvovali v zimě pobřeží Ztroskotání.

Za dlouhých zimních večerů a nocí spotřebovali totiž

kolonisté tolik svíček a oleje, že už teď neměli skoro čím

svítit. Ze svíček vyrobených francouzským trosečníkem

jim zbyly už jenom dva tucty. Spálili i větší část oleje z

Chrta, určeného k osvětlování haly. To právě prozíravého

Gordona trápilo nejvíc.

Moko sice mohl nashromáždit slušné množství tuku ze

zvěře - ze savců i z ptáků -, ale bylo jasné, že ten se denní

spotřebou rychle vyčerpá. Nedal by se snad tuk nahradit

nějakou jinou hmotou, kterou by jim tu příroda poskytla

už hotovou nebo téměř hotovou? Nemohla by si kolonie

při nedostatku rostlinného tuku opatřit zásobu tuku

živočišného?

To jistě, kdyby se lovcům podařilo ulovit větší počet

tuleňů nebo lachtanů, kteří se v zimě prohánějí na

útesech v zálivu Chrta. Ale museli by si pospíšit, protože

tito ploutvonožci si brzy vyhledají jižnější vody v

antarktických mořích.

Chystaná výprava byla velmi důležitá, a proto byla

připravena tak, aby přinesla nejlepší výsledky.

Service a Baxter se už delší dobu úspěšně pokoušeli

vycvičit dvě lamy k tahu. Baxter pro ně vyrobil

chomouty z hrubé plachtoviny vycpané trávou. I když na

lamách nemohli jezdit, mohli je aspoň zapřáhnout do

káry. A to bylo výhodnější než zapřahat sami sebe.

Toho dne naložili do káry střelivo, zásobu potravin a

různé náčiní, mezi jiným i velký kotel a šest prázdných

beček, které chtěli přivézt domů plné tuleního tuku. Bylo

opravdu výhodnější vyvrhnout zvířata na místě než je

vozit k Francouzově jeskyni, kde by zamořila vzduch

nezdravým zápachem.

Na cestu se vydali za východu slunce a za dvě hodiny ji

bez obtíží zdolali. Kára nejela příliš rychle, protože

nerovný terén byl pro jízdu s lamami velmi nepříhodný.

Nejhůř to šlo tam, kde celá skupina musela obcházet

močály Bažinatého lesa mezi stromy. Pocítily to i nohy

malého Dolea a Costara. Gordon proto na Briantovu

žádost dovolil malým chlapcům sednout si do káry, aby

si cestou trochu odpočinuli.

K osmé hodině, kdy se spřežení namáhavě vleklo podél

okraje močálů, přilákal pokřik Crosse a Webba, jdoucích

napřed, Doniphana a pak i ostatní.

Uprostřed močálů Bažinatého lesa, asi sto kroků před

chlapci, válelo se v bahně obrovské zvíře, které mladý

lovec okamžitě poznal. Byl to tlustý růžový hroch, který

naštěstí pro něho zmizel v hustém podrostu bažin, dříve

než po něm Doniphan mohl střelit. A k čemu by také

takový zbytečný výstřel byl dobrý?

"Co je to za obrovské zvíře?" ptal se Dole, vyděšený už

pouhým pohledem na ně.

"To je hroch," odpověděl mu Gordon. "Hroch! To je směšné jméno!" "Je to jakýsi říční kůň," řekl Doniphan. "Ale koni se přece nepodobá," poznamenal správně Costar.

"Ne!" zvolal Service. "Podle mne by se mu mělo říkat vodní prase!" Tato úvaha byla zcela oprávněná, ale vyvolala smích

malých chlapců.

Bylo asi deset hodin dopoledne, když Gordon vyšel na

pobřeží zálivu Chrta. Zastavili se na břehu řeky v

místech, kde po rozpadu jachty stál jejich první tábor.

Bylo tam asi sto tuleňů, kteří dováděli mezi skalisky

nebo se vyhřívali na slunci. Někteří se proháněli na písku

před pásem útesů.

Tito ploutvonožci nebyli zřejmě na lidi zvyklí. Snad

dokonce nikdy člověka neviděli, protože francouzský

trosečník zemřel už před dvaceti roky. Proto tu také

nebyly hlídky nejstarších samců, aby hlásily každé

nebezpečí, jak to z opatrnosti obvykle dělají tuleni v

arktických a antarktických končinách. Přesto se museli

chlapci snažit nevyplašit je předčasně, protože by tuleni v

několika vteřinách zmizeli.

Jakmile se mladí kolonisté octli u zálivu Chrta, zahleděli

se k širokému obzoru, táhnoucímu se mezi Americkým

mysem a mysem Nepravého moře.

Oceán byl zcela pustý. Chlapci tak znovu poznali, že tyto

vody jsou zřejmě daleko od lodních cest.

Mohlo by se však stát, že se v dohledu ostrova objeví

nějaká loď. V takovém případě by pozornost lodi

přivábila spíš hlídka než signální stožár. Musila by

ovšem stát na Aucklandské skále nebo na mysu

Nepravého moře, kdyby se tam vytáhlo jedno z lodních

děl, Ale to by znamenalo držet hlídku dnem i noci, a ještě

k tomu daleko od Francouzovy jeskyně! Gordon proto

pokládal takové opatřeni za neproveditelné. To musel

uznat i Briant, ač se neustále zabýval myšlenkou na

návrat do vlasti. Mohli litovat jedině toho, že

Francouzova jeskyně není na této straně Aucklandské

skály, naproti zálivu Chrta.

Po rychlém obědě, ve chvíli, kdy polední slunce jako by

zvalo tuleně k vyhřívání, připravili se Gordon, Briant,

Doniphan, Cross, Baxter, Webb, Wilcox, Garnett a

Service k lovu. Během celé operace měli Iverson, Costar,

Jenkins, Jakub a Dole zůstat v táboře pod Mokovým

dohledem. S nimi tam byl i Fan, kterého lovci mezi

tuleně nemohli pustit. Musil tam hlídat obě lamy, které se

pásly pod stromy při kraji lesa.

Všechny zbraně kolonie, pušky a revolvery, měli chlapci

s sebou i s dostatečným množstvím střeliva. Gordon

tentokrát neskrblil, protože šlo o společný zájem.

Teď se museli především pokusit odříznout tuleňům

ústup k moři. Doniphan, jemuž ostatní ochotně svěřili

velení, je vyzval, aby sestoupili podle řeky až k jejímu

ústí a cestou se na břehu dobře kryli. Jakmile to udělají,

budou moci snadno proklouznout podle útesů a zatáhnout

celé pobřeží.

Chlapci provedli plán velmi opatrně. Mladí lovci se

rozestavili na třicet až čtyřicet kroků od sebe, takže

vytvořili půlkruh mezi břehem a mořem.

Na Doniphanovo znamení všichni pak naráz vstali.

Zároveň se ozvaly výstřely. Každá rána složila jednu

oběť. Nezasažení tuleni se vztyčili a tloukli zuřivě

ohonem i ploutvemi. Vyděšeni hlukem výstřelů, vrhli se

dlouhými skoky k útesům.

Chlapci je pronásledovali palbou z revolverů. Doniphan

v zápalu lovecké vášně dělal pravé divy a jeho kamarádi

ho napodobili, jak nejlépe uměli.

Krveprolití trvalo jen několik minut, ačkoli lovci hnali

tuleně až k posledním skaliskům. A ti, kteří to přežili, už

zmizeli ve vodě. Na pobřeží zůstalo dvacet mrtvých nebo

zraněných.

Výprava měla plný úspěch. Když se lovci vrátili do

tábora, zařídili pod stromy vše tak, aby tam mohli pobýt

šestatřicet hodin.

Odpoledne věnovali velmi odporné práci. Gordon se jí

zúčastnil osobně, a protože to byla práce nutná, pustili se

do ní odhodlaně všichni. Především museli vytáhnout na

písek tuleně ubité mezi útesy. Ač to byla zvířata jen

středně velká, stálo to chlapce hodně námahy.

Moko zatím postavil kotel nad ohniště mezi dvěma

velkými kameny. Tuleně rozčtvrtili a rozřezali na kusy o

váze dva a půl až tři kilogramy a vhodili je do kotle

plného sladké vody. Načerpali ji z řeky za odlivu. Stačilo

několik minut, aby se z masa vyvařil světlý tuk a

vyplaval na povrch. Chlapci jím pak postupně plnili

bečky.

Při této práci se dalo jen těžko vydržet na místě

zamořeném strašným zápachem. Všichni si ucpávali

nosy. Uši však ne, takže slyšeli žerty, kterými lovci

doprovázeli svou nepříjemnou práci. Dokonce i jemný

"lord Doniphan" se nevyhýbal této nezáviděníhodné činnosti, která pokračovala ještě nazítří.

Na sklonku druhého dne měl Moko už několik hektolitrů

tuku. Zdálo se, že už je ho dost, aby mohli ve

Francouzově jeskyni svítit celou příští zimu. Tuleni se

ostatně na skaliska a na útesy už nevrátili. Dokud časem

nepozapomenou na dnešní hrůzy, jistě se v zálivu

Chrtaneobjeví.

Nazítří ráno chlapci za svítání ke všeobecnému

uspokojení tábor zrušili. Kára byla už od včerejška

naložena bečkami, nástroji i náčiním. Protože byla

mnohem těžší než cestou sem, nebudou ji moci lamy

táhnout příliš rychle, zvlášť když terén směrem k

Francouzově jeskyni znatelně stoupal.

Ve chvíli odjezdu se vzduch naplnil ohlušujícím křikem

dravých ptáků, kání a sokolů, kteří přilétli z vnitrozemí

ostrova a vrhli se na zbytky tuleňů, po nichž tam

nezůstaly brzy ani nejmenší stopy. Malá skupina ještě

naposledy pozdravila anglickou vlajku třepetající se na

vrcholu Aucklandské skály, naposled pohlédla na obzor v

Tichém oceánu a pak se vydala proti proudu po pravém

břehu řeky Zélandu.

Během návratu nedošlo k žádné nehodě. Přes obtíže cesty

držely se lamy tak dobře a velcí chlapci na nesjízdných

úsecích pomáhali tak vydatně, že se celá výprava vrátila

k Francouzově jeskyni před šestou hodinou večerní.

Nazítří a v dalších dnech se všichni věnovali obvyklým

pracím. Udělali zkoušku s tulením tukem v lampách a ve

svítilnách a zjistili, že dává sice nepříliš jasné světlo, ale

že to postačí k osvětlení skladiště i haly. Teď se už

nemuseli bát, že dlouhé zimní měsíce stráví potmě.

Blížily se vánoce, u Anglosasů oslavované vždy velmi

vesele. Gordon je chtěl oslavit s jistou okázalostí a měl k

tomu své důvody. Měla to být vzpomínka na ztracenou

vlast, jakýsi pozdrav vzdáleným rodinám. Ach, kdyby tak

rodiče mohli slyšet, jak všichni volají: "Jsme zde... všichni! Jsme živi a zdrávi... Zase se s námi shledáte!

Zase se k vám vrátíme!" Ano, chlapci mohli mít ještě

naději, kterou jejich rodiče v Aucklandu už neměli.

Naději, že se jednoho dne vrátí.

Gordon oznámil, že 25. a 26, prosince budou ve

Francouzově jeskyni svátky. Všechny práce se na dva

dny přeruší. Tyto první vánoce na Chairmanově ostrově

měly být tím, čím je v různých evropských zemích Nový

rok.

Snadno si představíte, jak chlapci toto oznámení přijali!

Bylo samozřejmé, že 25. prosince bude uspořádána

slavnostní hostina. Moko sliboval, že udělá pravé divy.

Také se neustále tajně radil se Servicem, zatímco Dole a

Costar se už předem olizovali a snažili se odhalit

tajemství těchto porad. Spíž byla ostatně výborně

zásobena a mohla poskytnout ke skvělé hostině všechno

potřebné.

Tak přišel ten slavný den. Baxter s Wilcoxem zavěsili

nad vchod do haly svítilny, praporky a vlajky z Chrta,

což dodalo Francouzově jeskyni slavnostního vzhledu.

Hned ráno vzbudil výstřel z děla hlučné a veselé ozvěny

Aucklandské skály. Jedno z děl vsunuli totiž chlapci do

otvoru vedle dveří a Doniphan z něho na oslavu vystřelil.

Malí chlapci pak šli velkým přát šťastný nový rok. Přání

byla bratrsky opětována. Potom se obrátili k náčelníkovi

Chairmanova ostrova s přáním, které přednesl Costar.

Zhostil se svého úkolu docela dobře.

Všichni měli na sobě své nejhezčí šaty. Počasí bylo

nádherné. Před obědem i po něm si vyšli na vycházku

podél jezera a na Sportovní louce uspoř$dali hry, jichž se

chtěli všichni zúčastnit. Z paluby jachty měli všechny

sportovní pomůcky užívané v Anglii. Byly to koule,

míče, pálky, rakety, golfové hole, kterými se odpalují

gumové míčky do jamek vyhloubených v zemi daleko od

sebe, fotbalové mlče, dřevěné oválné míče, u nichž nutno

počítat vzhledem k jejich tvaru s falši, a konečně i míče

pro hru zvanou "fives", při níž se hází míčkem proti zdi. Dne opravdu využili. Především malí chlapci se oddávali

hrám nesmírně radostně. Vše dopadlo dobře. Nedošlo ani

k rozporům, ani k hádkám. Je pravda, že Briant si vzal

zvlášť na starost zábavu Dolea, Costara, Jenkinse a

Iversona. Nedokázal však přimět Jakuba, aby se k ním

připojil. Doniphan se svými obvyklými druhy -

Wilcoxem, Crossem a Webbem - vytvořili přes moudré

Gordonovy připomínky zvláštní skupinu.

Když dělový výstřel oznámil začátek hostiny, mladí

stolovníci si pospíšili na svá místa u stolu prostřeného ve

skladišti.

Na velké tabuli byl krásný bílý ubrus, uprostřed stál ve

velkém hrnci vánoční stromek a kolem něho zeleň a

květy. Na větvích stromku visely praporky v barvách

Anglie, Spojených států a Francie.

Moko překonal v přípravě jídel sám sebe a byl velmi

hrdý na pochvalu, která byla určena jemu i jeho veselému

pomocníku Serviceovi. Dušený aguti, pečené tinamy,

opékaný králík nadívaný vonnými bylinami, pečený drop

se zdviženým zobákem a s roztaženými křídly jako

naparující se bažant, tři krabice konzervované zeleniny,

pudink - a jaký pudink! - ve tvaru pyramidy s tradičními

korintskými rozinkami a s plody algaroby, které Moko

celý týden máčel v brandy, pak několik sklenic šumivého

vína, likérů, čaje, kávy a nakonec zákusky - to vše

zajistilo opravdu nádhernou oslavu prvních vánoc na

Chairmanově ostrově.

Briant pronesl srdečný přípitek Gordonovi, který

odpověděl přípitkem na zdraví celé kolonie a

vzpomínkou na vzdálené rodiny.

Ale nejdojemnější bylo, když vstal Costar a jménem

nejmladších chlapců poděkoval Briantovi za jeho

obětavost, kterou jim už tolikrát prokázal.

Briant se nemohl ubránit hlubokému dojeti, když na jeho

počest zazněl pozdravný pokřik. Ten nenašel odezvu jen

v uších Doniphanových.


BRIANT JE ZNEPOKOJEN JAKUBEM - STAVBA

OHRADY A KURNÍKU - JAVOROVÝ CUKR -

VYHUBENÍ LIŠEK - NOVÁ VÝPRAVA K ZÁLIVU

CHRTA - KÁRA SE SPŘEŽENÍM - POBITÍ TULENI -

VÁNOČNÍ SVÁTKY - SLÁVA BRIANTOVI

Za Gordonovy nepřítomnosti šlo ve Francouzově jeskyni

vše dobře. Náčelník kolonie mohl být spokojen se svým

zástupcem Briantem, jehož měli malí chlapci upřímně

rádi. Nemít Doniphan tak povýšenou a žárlivou povahu,

byl by také uznal pravou cenu svého kamaráda. Ale to

nedokázal. Naopak, jeho náklonnost k Wilcoxovi,

Webbovi a Crossovi vedla tyto chlapce k tomu, že se

stavěli za Doniphana vždy, když šlo o opozici proti

mladému Francouzovi, který se tak lišil chováním i

povahou od svých anglosaských kamarádů.

Briant si toho ostatně nevšímal. Dělal, co pokládal za

svou povinnost a nikdy se nestaral o to, co si o něm myslí

druzí. Jedinou starost mu dělalo nevysvětlitelné chování

jeho bratra.

V poslední době znovu naléhal na Jakuba otázkami, aniž

dostal jinou odpověď než:

"Ne... Briante... ne! Nic mi není!"

"Ty nechceš mluvit, Jakube," řekl mu, "ale nejednáš

správně! Sobě i mně bys tím ulevil. Pozoruji, že jsi

smutnější a zasmušilejší. Hleď, jsem tvůj bratr a mám

právo znát příčinu tvého trápeni. Máš si snad co vyčítat?"

"Briante," řekl konečně Jakub, jakoby donucen nějakou

tajnou výčitkou, "chceš vědět, co jsem udělal? Ty bys mi

snad odpustil... ale co druzí..."

Z chlapcových očí vytryskly slzy. Ale přes všechna

bratrova naléhání řekl jen:

"Později se to dovíš... později!"

Je pochopitelné, že Brianta tato odpověď znepokojila

ještě víc. Co mohlo být v Jakubově minulosti tak

vážného? To se musí stůj co stůj dovědět!

Jakmile se Gordon vrátil, řekl mu Briant o polovičním

Jakubově doznání a prosil ho, aby mu v této věci pomohl.

"A proč?" odpověděl moudře Gordon. "Bude lepší,

necháš-li Jakuba dělat, co sám bude chtít. A k tomu, co

provedl... Je to asi nějaké drobné provinění, jehož

důležitost Jakub přehání. Počkejme, až nám to vysvětlí

sám!"

Druhého dne, 9. listopadu, se dali mladí kolonisté do

práce. Měli jí dost. Především museli vyhovět žádosti

kuchaře Moka, jehož spíž se počínala prázdnit, ač oka

nalíčená v okolí Francouzovy jeskyně několikrát

nezklamala. Ale velké zvěře byl nedostatek. Z toho

vyplynula nutnost postavit pevnější pasti pro lamy,

pekari a jeleny, aby mohli lovit, aniž obětují jediné zrnko

střelného prachu, jediný brok.

Této práci zasvětili velcí chlapci celý listopad, který na

jižní polokouli odpovídá našemu květnu.

Lama huanako i vikuňa se svými dvěma mláďaty byly

hned po příchodu prozatímně umístěny pod stromy v

samém sousedství jeskyně. Dlouhé provazy jim dovolily

pohybovat se ve velkém okruhu. To ovšem stačilo jen

pro období dlouhých dnů. Ale před příchodem zimy jim

budou musit postavit řádné přístřeší. Proto Gordon

rozhodl, že u paty Aucklandské skály proti jezeru postaví

nedaleko vchodu do haly kůlnu a ohradu, chráněné

plotem z vysokých kůlů.

Dali se hned do práce a pod Baxterovým vedením si

zařídili opravdovou tesařskou dílnu. Byla to radost, vidět

ty pilné chlapce ohánět se více nebo méně obratně

nástroji, které našli v bedně lodního tesaře. Jedni se

vyzbrojili pilami, druzí sekerami nebo teslicemi. I když

něco zkazili, nedali se tím odradit. Středně velké stromy

useknuté nad kořeny a řádně okleštěné jim poskytly kůly

nezbytné k ohrazení prostranství dost velkého, aby na

něm mohlo pohodlně žít půl tuctu zvířat. Tyto kůly pevně

zapuštěné do země spojili chlapci příčkami tak, aby

ohrada mohla vzdorovat všem útokům nebezpečných

zvířat, kdyby se pokusila je vyvrátit nebo přelézt. Kůlnu

postavili z palubního bednění z Chrta. Ušetřilo to

mladým tesařům námahu s rozřezáváním kmenů na

prkna, což by byla v jejich podmínkách práce velmi

nesnadná. Střechu udělali z husté dehtované plachtoviny,

aby do kůlny nevnikaly poryvy větru. Dobrá, hojná a

často vyměňovaná podestýlka i velká zásoba čerstvého

krmiva z trávy, z mechu a z listí stačily, aby domácí

zvířata byla stále v dobrém stavu. Garnett a Service,

pověření zvláštní péčí o ohradu, byli za svou práci brzy

odměněni zjištěním, že obě lamy jsou den ode dne krotší.

Nadto dostala ohrada brzy nové hosty. Napřed to byla

druhá lama huanako, kterou chlapci chytili do jedné z

lapacích jam v lese, a pak párek lam vikuň, samec a

samice. Těch se zmocnil Baxter společně s Wilcoxem,

který už také začínal velmi obratně zacházet s bolou.

Lapili také druhého nandua, kterého Fan uštval v běhu.

Ale chlapci poznali, že by to s ním dopadlo stejně jako s

prvním, protože přes nové umíněné snahy Serviceovy s

ním nic nesvedli.

Je snad zbytečné říkat, že než byla kůlna postavena,

zavírali raději obě lamy každý večer do skladiště. Vytí

šakalů, štěkot lišek a řev šelem se ozývaly tak blízko

Francouzovy jeskyně, že zvířata venku zůstat nemohla.

Zatímco se Garnett a Service zabývali spíš péčí o zvířata,

Wilcox a několik dalších chlapců nepřestávali líčit pasti a

klást oka a denně je prohlížet. Bylo ostatně dost práce i

pro oba nejmenší, pro Iversona a Jenkinse. Dropi, bažantí

slepice, perličky a tinamy potřebovaly nutně kurník,

který Gordon zřídil v koutě ohrady, a právě tito dva

chlapci dostali na starost domácí ptactvo. Oba plnili svůj

úkol velmi spolehlivě.

Jak je vidět, měl teď Moko po ruce nejen mléko lam, ale

také vejce opeřenců. A byl by tak mohl víckrát svým

svérázným způsobem vyrobit nějaký sladký zákusek,

kdyby mu byl Gordon nepřikázal co nejvíc šetřit cukrem.

Jen v neděli a o některých svátcích se na stole objevilo

mimořádné jídlo, jímž se pak Dole a Costar cpali plnými

ústy.

Nenašli by však chlapci něco, čím by si nahradili cukr,

když už si ho nemohli vyrobit? Service - se svými

Robinsony v ruce - tvrdil, že stačí jen hledat. Gordon

tedy hledal a nakonec objevil uprostřed lesa Nástrah

skupinu stromů, které se o tři měsíce později - na podzim

- pokryly nádherně purpurovým listím.

"To jsou javory," řekl. "Stromy s cukrem!"

"Jé, stromy z cukru!" zvolal Costar.

"Ne, ty mlsná puso," opravil ho Gordon. "Řekl jsem

stromy s cukrem, a ne z cukru! Tak zas jazyk schovej!"

To byl jeden z nejdůležitějších nálezů, které chlapci

učinili od té doby, co se usídlili v jeskyni. Když Gordon

udělal v kmenech těchto stromů zářez, získal tekutinu, z

níž po zahuštění a ztuhnutí dostal cukernou hmotu. Ač se

cukernatostí nemohla rovnat třtinovému nebo řepnému

cukru, byla to hmota pro kuchyni stejně důležitá a

rozhodně lepší než podobný produkt získávaný na jaře z

bříz.

Když už měli cukr, získali brzy i nápoj. Moko se na

Gordonovu radu pokusil dát zkvasit plody trulky a

algaroby. Napřed je rozdrtil těžkým dřevěným kůlem v

kádi a pak z nich vyrobil alkoholický nápoj, kterým

mohli osladit čaj a ušetřit tak cukr. A o listech z čajového

stromu se chlapci přesvědčili, že se skoro vyrovnají

indickému čaji. Proto při žádné výpravě do lesa

nezapomněli na patřičnou sklizeň.

Zkrátka Chairmanův ostrov zajišťoval svým obyvatelům

když ne nadbytek, tedy aspoň dostatek všeho potřebného.

Co jedině k lítosti všech chybělo, byla zelenina. Chlapci

se museli spokojit se zeleninovými konzervami. Měli jich

asi sto plechovek, ale Gordon s nimi pokud možno šetřil.

Briant se sice pokoušel znovu pěstovat zdivočelý

smldník, který tu v několika trsech vysadil francouzský

trosečník, ale marně. Naštěstí nezapomněli na celer

rostoucí hojně na březích Rodinného jezera. A protože

tím šetřit nemuseli, nahrazoval jim výhodně čerstvou

zeleninu.

Lapací sítě na ptáky, natažené v zimě na levém břehu

řeky, byly s návratem jara samozřejmě změněny v sítě na

ryby. V zimě do nich chlapci lapili kromě jiných ptáků i

malé koroptve a husy, které asi přilétaly ze zemi za

mořem.

Doniphan by byl rád. prozkoumal rozsáhlý Jižní močál

na protějším břehu řeky Zélandu. Bylo však nebezpečné

pouštět se do bažin napájených většinou vodami z jezera

a v době přílivu i vodou mořskou.

Wilcox a Webb lapili také jistý počet aguti velkých jako

zajíci. Jejich bílé, poněkud suché maso připomíná chutí

trochu králičí a trochu vepřové maso. Bylo samozřejmě

velmi nesnadné tyto rychlé hlodavce dohnat a ani Fanovi

se to nedařilo. Ale když je chlapci zastihli v norách,

stačilo je lehkým zapísknutím přivábit k ústí nor a

zmocnit se jich. Několikrát za sebou přinesli lovci také

skunky, rosomáky a druh tchořů podobných vydrám, s

krásnou černou, bíle pruhovanou kožešinou, šířících však

kolem sebe odporný zápach.

"Jak mohou takový smrad snést?" divil se jednou

Iverson.

"To je věc zvyku," odpověděl mu Service.

Řeka dodávala chlapcům stálý příděl ryb. Nádherné

pstruhy lovili v Rodinném jezeře. Těm však i po upečení

zůstávala trochu slaná příchuť. Ale lovci mohli také jít

kdykoli chytat mezi chaluhami a řasami v zálivu

Chrtatresky, kterých tam připlouvala obrovská hejna. A

až přijde doba tahů lososů proti toku řeky Zélandu, Moko

si jistě opatří i zásobu těchto výborných ryb. Lososy

nasolí, a tak zajistí výtečné jídlo na zimní období.

V této době se Baxter na Gordonovu radu zabýval

výrobou luků z pružných jasanových větvi. Šípy dělal z

rákosu a osazoval je špičkami z hřebíků. Umožnil tím

Wilcoxovi a Webbovi - po Doniphanovi nejobratnějším

lovcům - srazit nějakou drobnou zvěř.

I když se Gordon stále bránil plýtvání střelivem, jednou

přece jen musel od své obvyklé šetrnosti upustit.

Toho dne - 7. listopadu - si ho vzal Doniphan stranou a

řekl mu:

"Gordone, jsme tu úplné zamořeni šakaly a liškami!

Přicházejí v noci v celých smečkách, a jakmile se nějaké

zvíře chytí do našich ok, sežerou je. Tomu musíme udělat

konec!"

"Nemohli bychom postavit pasti?" ptal se Gordon, když

pochopil, kam jeho kamarád míří.

"Pasti?" odpověděl Doniphan, který dosud neztratil nic ze

svého opovržení k těmto obyčejným loveckým

pomůckám. "Pasti! Snad ještě, kdyby šlo jen o šakaly. Ti

jsou dost pitomí, aby se do nich někdy chytili. Ale

kdepak lišky! To jsou příliš mazaná zvířata a pastím se

vyhýbají, ať si dává Wilcox jak chce pozor. Jedné krásné

noci nám vyplení celou ohradu a nenechají v kurníku

jediného ptáka."

"No, když to je tak nezbytné, povoluji několik tuctů

nábojů," odpověděl Gordon. "Snažte se však střílet jen

najisto!"

"Dobře, Gordone, můžeš se spolehnout. Příští noc si na

ně počíháme a způsobíme mezi nimi takové krveprolití,

že je tu dlouho neuvidíme!"

Tento zásah už byl velmi potřebný. Lišky z těchto

končin, především z Jižní Ameriky, jsou zřejmě ještě

lstivější než jejich evropské příbuzné. V okolí haciend

skutečně neustále loupí a jsou tak chytré, že překusují

kožené řemeny koní a dobytka na pastvinách.

Když přišla noc, odešli Doniphan, Briant, Wilcox,

Baxter, Webb, Cross a Service zaujmout střelecká

postavení na široké planině porostlé řídkými křovisky a

houštinami. Planina se táhla od lesa Nástrah k jezeru.

Fana si lovci s sebou nevzali. Spíš by jim překážel,

protože by lišky zaplašil. Nešlo tu také o vyhledávání

stop. Ostatně liška zchvácená během nezanechává za

sebou žádný pach nebo jenom tak slabý, že ji ani nejlepší

stopařský pes nezvětří.

Bylo jedenáct hodin, když se Doniphan se svými

kamarády usadili na číhané v trsech divokého vřesu,

který lemoval celou planinu.

Nastala velmi tmavá noc.

Hluboké ticho nerušil ani nejslabší vánek, takže chlapci

mohli slyšet i plížení lišek suchou trávou.

Nedlouho po půlnoci Doniphan zjistil, že se blíží smečka

těchto zvířat. Přecházela planinu, aby uhasila žízeň v

jezeře.

Lovci netrpělivé čekali, až se tu shromáždí asi dvacet

lišek, což trvalo dost dlouho. Zvířata totiž postupovala

tak opatrně, jako by byla vycítila nějakou léčku.

Na Doniphanův povel zaznělo několik ran. Všechny

zasáhly cíl. Pět nebo šest lišek zůstalo ležet, kdežto

ostatní se vrhly zděšeně doprava i doleva. I mezi nimi

byla většina smrtelně zraněna.

Za svítáni našli chlapci tucet těchto zvířat ležet na

planině v trávě. Protože krveprolití se opakovalo po tři

noci za sebou, zbavila se kolonie brzy nebezpečných

návštěv a ještě jí to vyneslo padesát krásných, stříbřitě

šedých kožek, které zvýšily pohodlí ve Francouzově

jeskyni jednak jako koberce, jednak jako oděvy.

Dne 15. prosince se vydala velká výprava do zálivu

Chrta.

Bylo krásné počasí, a tak se Gordon rozhodl, že se

tam vydají všichni. Nejmenší chlapci to přijali s jásotem.

Vyjdou-li brzy ráno, mohou se velmi pravděpodobně

vrátit před příchodem noci. A opozdí-li se nějak,

přenocují prostě někde pod stromy.

Tato výprava měla jako hlavní úkol lov tuleňů, kteří

navštěvovali v zimě pobřeží Ztroskotání.

Za dlouhých zimních večerů a nocí spotřebovali totiž

kolonisté tolik svíček a oleje, že už teď neměli skoro čím

svítit. Ze svíček vyrobených francouzským trosečníkem

jim zbyly už jenom dva tucty. Spálili i větší část oleje z

Chrta, určeného k osvětlování haly. To právě prozíravého

Gordona trápilo nejvíc.

Moko sice mohl nashromáždit slušné množství tuku ze

zvěře - ze savců i z ptáků -, ale bylo jasné, že ten se denní

spotřebou rychle vyčerpá. Nedal by se snad tuk nahradit

nějakou jinou hmotou, kterou by jim tu příroda poskytla

už hotovou nebo téměř hotovou? Nemohla by si kolonie

při nedostatku rostlinného tuku opatřit zásobu tuku

živočišného?

To jistě, kdyby se lovcům podařilo ulovit větší počet

tuleňů nebo lachtanů, kteří se v zimě prohánějí na

útesech v zálivu Chrta. Ale museli by si pospíšit, protože

tito ploutvonožci si brzy vyhledají jižnější vody v

antarktických mořích.

Chystaná výprava byla velmi důležitá, a proto byla

připravena tak, aby přinesla nejlepší výsledky.

Service a Baxter se už delší dobu úspěšně pokoušeli

vycvičit dvě lamy k tahu. Baxter pro ně vyrobil

chomouty z hrubé plachtoviny vycpané trávou. I když na

lamách nemohli jezdit, mohli je aspoň zapřáhnout do

káry. A to bylo výhodnější než zapřahat sami sebe.

Toho dne naložili do káry střelivo, zásobu potravin a

různé náčiní, mezi jiným i velký kotel a šest prázdných

beček, které chtěli přivézt domů plné tuleního tuku. Bylo

opravdu výhodnější vyvrhnout zvířata na místě než je

vozit k Francouzově jeskyni, kde by zamořila vzduch

nezdravým zápachem.

Na cestu se vydali za východu slunce a za dvě hodiny ji

bez obtíží zdolali. Kára nejela příliš rychle, protože

nerovný terén byl pro jízdu s lamami velmi nepříhodný.

Nejhůř to šlo tam, kde celá skupina musela obcházet

močály Bažinatého lesa mezi stromy. Pocítily to i nohy

malého Dolea a Costara. Gordon proto na Briantovu

žádost dovolil malým chlapcům sednout si do káry, aby

si cestou trochu odpočinuli.

K osmé hodině, kdy se spřežení namáhavě vleklo podél

okraje močálů, přilákal pokřik Crosse a Webba, jdoucích

napřed, Doniphana a pak i ostatní.

Uprostřed močálů Bažinatého lesa, asi sto kroků před

chlapci, válelo se v bahně obrovské zvíře, které mladý

lovec okamžitě poznal. Byl to tlustý růžový hroch, který

naštěstí pro něho zmizel v hustém podrostu bažin, dříve

než po něm Doniphan mohl střelit. A k čemu by také

takový zbytečný výstřel byl dobrý?

"Co je to za obrovské zvíře?" ptal se Dole, vyděšený už

pouhým pohledem na ně.

"To je hroch," odpověděl mu Gordon.

"Hroch! To je směšné jméno!"

"Je to jakýsi říční kůň," řekl Doniphan.

"Ale koni se přece nepodobá," poznamenal správně

Costar.

"Ne!" zvolal Service. "Podle mne by se mu mělo říkat

vodní prase!"

Tato úvaha byla zcela oprávněná, ale vyvolala smích

malých chlapců.

Bylo asi deset hodin dopoledne, když Gordon vyšel na

pobřeží zálivu Chrta. Zastavili se na břehu řeky v

místech, kde po rozpadu jachty stál jejich první tábor.

Bylo tam asi sto tuleňů, kteří dováděli mezi skalisky

nebo se vyhřívali na slunci. Někteří se proháněli na písku

před pásem útesů.

Tito ploutvonožci nebyli zřejmě na lidi zvyklí. Snad

dokonce nikdy člověka neviděli, protože francouzský

trosečník zemřel už před dvaceti roky. Proto tu také

nebyly hlídky nejstarších samců, aby hlásily každé

nebezpečí, jak to z opatrnosti obvykle dělají tuleni v

arktických a antarktických končinách. Přesto se museli

chlapci snažit nevyplašit je předčasně, protože by tuleni v

několika vteřinách zmizeli.

Jakmile se mladí kolonisté octli u zálivu Chrta, zahleděli

se k širokému obzoru, táhnoucímu se mezi Americkým

mysem a mysem Nepravého moře.

Oceán byl zcela pustý. Chlapci tak znovu poznali, že tyto

vody jsou zřejmě daleko od lodních cest.

Mohlo by se však stát, že se v dohledu ostrova objeví

nějaká loď. V takovém případě by pozornost lodi

přivábila spíš hlídka než signální stožár. Musila by

ovšem stát na Aucklandské skále nebo na mysu

Nepravého moře, kdyby se tam vytáhlo jedno z lodních

děl, Ale to by znamenalo držet hlídku dnem i noci, a ještě

k tomu daleko od Francouzovy jeskyně! Gordon proto

pokládal takové opatřeni za neproveditelné. To musel

uznat i Briant, ač se neustále zabýval myšlenkou na

návrat do vlasti. Mohli litovat jedině toho, že

Francouzova jeskyně není na této straně Aucklandské

skály, naproti zálivu Chrta.

Po rychlém obědě, ve chvíli, kdy polední slunce jako by

zvalo tuleně k vyhřívání, připravili se Gordon, Briant,

Doniphan, Cross, Baxter, Webb, Wilcox, Garnett a

Service k lovu. Během celé operace měli Iverson, Costar,

Jenkins, Jakub a Dole zůstat v táboře pod Mokovým

dohledem. S nimi tam byl i Fan, kterého lovci mezi

tuleně nemohli pustit. Musil tam hlídat obě lamy, které se

pásly pod stromy při kraji lesa.

Všechny zbraně kolonie, pušky a revolvery, měli chlapci

s sebou i s dostatečným množstvím střeliva. Gordon

tentokrát neskrblil, protože šlo o společný zájem.

Teď se museli především pokusit odříznout tuleňům

ústup k moři. Doniphan, jemuž ostatní ochotně svěřili

velení, je vyzval, aby sestoupili podle řeky až k jejímu

ústí a cestou se na břehu dobře kryli. Jakmile to udělají,

budou moci snadno proklouznout podle útesů a zatáhnout

celé pobřeží.

Chlapci provedli plán velmi opatrně. Mladí lovci se

rozestavili na třicet až čtyřicet kroků od sebe, takže

vytvořili půlkruh mezi břehem a mořem.

Na Doniphanovo znamení všichni pak naráz vstali.

Zároveň se ozvaly výstřely. Každá rána složila jednu

oběť. Nezasažení tuleni se vztyčili a tloukli zuřivě

ohonem i ploutvemi. Vyděšeni hlukem výstřelů, vrhli se

dlouhými skoky k útesům.

Chlapci je pronásledovali palbou z revolverů. Doniphan

v zápalu lovecké vášně dělal pravé divy a jeho kamarádi

ho napodobili, jak nejlépe uměli.

Krveprolití trvalo jen několik minut, ačkoli lovci hnali

tuleně až k posledním skaliskům. A ti, kteří to přežili, už

zmizeli ve vodě. Na pobřeží zůstalo dvacet mrtvých nebo

zraněných.

Výprava měla plný úspěch. Když se lovci vrátili do

tábora, zařídili pod stromy vše tak, aby tam mohli pobýt

šestatřicet hodin.

Odpoledne věnovali velmi odporné práci. Gordon se jí

zúčastnil osobně, a protože to byla práce nutná, pustili se

do ní odhodlaně všichni. Především museli vytáhnout na

písek tuleně ubité mezi útesy. Ač to byla zvířata jen

středně velká, stálo to chlapce hodně námahy.

Moko zatím postavil kotel nad ohniště mezi dvěma

velkými kameny. Tuleně rozčtvrtili a rozřezali na kusy o

váze dva a půl až tři kilogramy a vhodili je do kotle

plného sladké vody. Načerpali ji z řeky za odlivu. Stačilo

několik minut, aby se z masa vyvařil světlý tuk a

vyplaval na povrch. Chlapci jím pak postupně plnili

bečky.

Při této práci se dalo jen těžko vydržet na místě

zamořeném strašným zápachem. Všichni si ucpávali

nosy. Uši však ne, takže slyšeli žerty, kterými lovci

doprovázeli svou nepříjemnou práci. Dokonce i jemný

"lord Doniphan" se nevyhýbal této nezáviděníhodné

činnosti, která pokračovala ještě nazítří.

Na sklonku druhého dne měl Moko už několik hektolitrů

tuku. Zdálo se, že už je ho dost, aby mohli ve

Francouzově jeskyni svítit celou příští zimu. Tuleni se

ostatně na skaliska a na útesy už nevrátili. Dokud časem

nepozapomenou na dnešní hrůzy, jistě se v zálivu

Chrtaneobjeví.

Nazítří ráno chlapci za svítání ke všeobecnému

uspokojení tábor zrušili. Kára byla už od včerejška

naložena bečkami, nástroji i náčiním. Protože byla

mnohem těžší než cestou sem, nebudou ji moci lamy

táhnout příliš rychle, zvlášť když terén směrem k

Francouzově jeskyni znatelně stoupal.

Ve chvíli odjezdu se vzduch naplnil ohlušujícím křikem

dravých ptáků, kání a sokolů, kteří přilétli z vnitrozemí

ostrova a vrhli se na zbytky tuleňů, po nichž tam

nezůstaly brzy ani nejmenší stopy. Malá skupina ještě

naposledy pozdravila anglickou vlajku třepetající se na

vrcholu Aucklandské skály, naposled pohlédla na obzor v

Tichém oceánu a pak se vydala proti proudu po pravém

břehu řeky Zélandu.

Během návratu nedošlo k žádné nehodě. Přes obtíže cesty

držely se lamy tak dobře a velcí chlapci na nesjízdných

úsecích pomáhali tak vydatně, že se celá výprava vrátila

k Francouzově jeskyni před šestou hodinou večerní.

Nazítří a v dalších dnech se všichni věnovali obvyklým

pracím. Udělali zkoušku s tulením tukem v lampách a ve

svítilnách a zjistili, že dává sice nepříliš jasné světlo, ale

že to postačí k osvětlení skladiště i haly. Teď se už

nemuseli bát, že dlouhé zimní měsíce stráví potmě.

Blížily se vánoce, u Anglosasů oslavované vždy velmi

vesele. Gordon je chtěl oslavit s jistou okázalostí a měl k

tomu své důvody. Měla to být vzpomínka na ztracenou

vlast, jakýsi pozdrav vzdáleným rodinám. Ach, kdyby tak

rodiče mohli slyšet, jak všichni volají: "Jsme zde...

všichni! Jsme živi a zdrávi... Zase se s námi shledáte!

Zase se k vám vrátíme!" Ano, chlapci mohli mít ještě

naději, kterou jejich rodiče v Aucklandu už neměli.

Naději, že se jednoho dne vrátí.

Gordon oznámil, že 25. a 26, prosince budou ve

Francouzově jeskyni svátky. Všechny práce se na dva

dny přeruší. Tyto první vánoce na Chairmanově ostrově

měly být tím, čím je v různých evropských zemích Nový

rok.

Snadno si představíte, jak chlapci toto oznámení přijali!

Bylo samozřejmé, že 25. prosince bude uspořádána

slavnostní hostina. Moko sliboval, že udělá pravé divy.

Také se neustále tajně radil se Servicem, zatímco Dole a

Costar se už předem olizovali a snažili se odhalit

tajemství těchto porad. Spíž byla ostatně výborně

zásobena a mohla poskytnout ke skvělé hostině všechno

potřebné.

Tak přišel ten slavný den. Baxter s Wilcoxem zavěsili

nad vchod do haly svítilny, praporky a vlajky z Chrta,

což dodalo Francouzově jeskyni slavnostního vzhledu.

Hned ráno vzbudil výstřel z děla hlučné a veselé ozvěny

Aucklandské skály. Jedno z děl vsunuli totiž chlapci do

otvoru vedle dveří a Doniphan z něho na oslavu vystřelil.

Malí chlapci pak šli velkým přát šťastný nový rok. Přání

byla bratrsky opětována. Potom se obrátili k náčelníkovi

Chairmanova ostrova s přáním, které přednesl Costar.

Zhostil se svého úkolu docela dobře.

Všichni měli na sobě své nejhezčí šaty. Počasí bylo

nádherné. Před obědem i po něm si vyšli na vycházku

podél jezera a na Sportovní louce uspoř$dali hry, jichž se

chtěli všichni zúčastnit. Z paluby jachty měli všechny

sportovní pomůcky užívané v Anglii. Byly to koule,

míče, pálky, rakety, golfové hole, kterými se odpalují

gumové míčky do jamek vyhloubených v zemi daleko od

sebe, fotbalové mlče, dřevěné oválné míče, u nichž nutno

počítat vzhledem k jejich tvaru s falši, a konečně i míče

pro hru zvanou "fives", při níž se hází míčkem proti zdi.

Dne opravdu využili. Především malí chlapci se oddávali

hrám nesmírně radostně. Vše dopadlo dobře. Nedošlo ani

k rozporům, ani k hádkám. Je pravda, že Briant si vzal

zvlášť na starost zábavu Dolea, Costara, Jenkinse a

Iversona. Nedokázal však přimět Jakuba, aby se k ním

připojil. Doniphan se svými obvyklými druhy -

Wilcoxem, Crossem a Webbem - vytvořili přes moudré

Gordonovy připomínky zvláštní skupinu.

Když dělový výstřel oznámil začátek hostiny, mladí

stolovníci si pospíšili na svá místa u stolu prostřeného ve

skladišti.

Na velké tabuli byl krásný bílý ubrus, uprostřed stál ve

velkém hrnci vánoční stromek a kolem něho zeleň a

květy. Na větvích stromku visely praporky v barvách

Anglie, Spojených států a Francie.

Moko překonal v přípravě jídel sám sebe a byl velmi

hrdý na pochvalu, která byla určena jemu i jeho veselému

pomocníku Serviceovi. Dušený aguti, pečené tinamy,

opékaný králík nadívaný vonnými bylinami, pečený drop

se zdviženým zobákem a s roztaženými křídly jako

naparující se bažant, tři krabice konzervované zeleniny,

pudink - a jaký pudink! - ve tvaru pyramidy s tradičními

korintskými rozinkami a s plody algaroby, které Moko

celý týden máčel v brandy, pak několik sklenic šumivého

vína, likérů, čaje, kávy a nakonec zákusky - to vše

zajistilo opravdu nádhernou oslavu prvních vánoc na

Chairmanově ostrově.

Briant pronesl srdečný přípitek Gordonovi, který

odpověděl přípitkem na zdraví celé kolonie a

vzpomínkou na vzdálené rodiny.

Ale nejdojemnější bylo, když vstal Costar a jménem

nejmladších chlapců poděkoval Briantovi za jeho

obětavost, kterou jim už tolikrát prokázal.

Briant se nemohl ubránit hlubokému dojeti, když na jeho

počest zazněl pozdravný pokřik. Ten nenašel odezvu jen

v uších Doniphanových.