BRIANT JE ZNEPOKOJEN JAKUBEM - STAVBA
OHRADY A KURNÍKU - JAVOROVÝ CUKR -
VYHUBENÍ LIŠEK - NOVÁ VÝPRAVA K ZÁLIVU
CHRTA - KÁRA SE SPŘEŽENÍM - POBITÍ TULENI -
VÁNOČNÍ SVÁTKY - SLÁVA BRIANTOVI
Za Gordonovy nepřítomnosti šlo ve Francouzově jeskyni
vše dobře. Náčelník kolonie mohl být spokojen se svým
zástupcem Briantem, jehož měli malí chlapci upřímně
rádi. Nemít Doniphan tak povýšenou a žárlivou povahu,
byl by také uznal pravou cenu svého kamaráda. Ale to
nedokázal. Naopak, jeho náklonnost k Wilcoxovi,
Webbovi a Crossovi vedla tyto chlapce k tomu, že se
stavěli za Doniphana vždy, když šlo o opozici proti
mladému Francouzovi, který se tak lišil chováním i
povahou od svých anglosaských kamarádů.
Briant si toho ostatně nevšímal. Dělal, co pokládal za
svou povinnost a nikdy se nestaral o to, co si o něm myslí
druzí. Jedinou starost mu dělalo nevysvětlitelné chování
jeho bratra.
V poslední době znovu naléhal na Jakuba otázkami, aniž
dostal jinou odpověď než:
"Ne... Briante... ne! Nic mi není!" "Ty nechceš mluvit, Jakube," řekl mu, "ale nejednáš správně! Sobě i mně bys tím ulevil. Pozoruji, že jsi
smutnější a zasmušilejší. Hleď, jsem tvůj bratr a mám
právo znát příčinu tvého trápeni. Máš si snad co vyčítat?" "Briante," řekl konečně Jakub, jakoby donucen nějakou tajnou výčitkou, "chceš vědět, co jsem udělal? Ty bys mi
snad odpustil... ale co druzí..." Z chlapcových očí vytryskly slzy. Ale přes všechna
bratrova naléhání řekl jen:
"Později se to dovíš... později!" Je pochopitelné, že Brianta tato odpověď znepokojila
ještě víc. Co mohlo být v Jakubově minulosti tak
vážného? To se musí stůj co stůj dovědět!
Jakmile se Gordon vrátil, řekl mu Briant o polovičním
Jakubově doznání a prosil ho, aby mu v této věci pomohl.
"A proč?" odpověděl moudře Gordon. "Bude lepší, necháš-li Jakuba dělat, co sám bude chtít. A k tomu, co
provedl... Je to asi nějaké drobné provinění, jehož
důležitost Jakub přehání. Počkejme, až nám to vysvětlí
sám!" Druhého dne, 9. listopadu, se dali mladí kolonisté do
práce. Měli jí dost. Především museli vyhovět žádosti
kuchaře Moka, jehož spíž se počínala prázdnit, ač oka
nalíčená v okolí Francouzovy jeskyně několikrát
nezklamala. Ale velké zvěře byl nedostatek. Z toho
vyplynula nutnost postavit pevnější pasti pro lamy,
pekari a jeleny, aby mohli lovit, aniž obětují jediné zrnko
střelného prachu, jediný brok.
Této práci zasvětili velcí chlapci celý listopad, který na
jižní polokouli odpovídá našemu květnu.
Lama huanako i vikuňa se svými dvěma mláďaty byly
hned po příchodu prozatímně umístěny pod stromy v
samém sousedství jeskyně. Dlouhé provazy jim dovolily
pohybovat se ve velkém okruhu. To ovšem stačilo jen
pro období dlouhých dnů. Ale před příchodem zimy jim
budou musit postavit řádné přístřeší. Proto Gordon
rozhodl, že u paty Aucklandské skály proti jezeru postaví
nedaleko vchodu do haly kůlnu a ohradu, chráněné
plotem z vysokých kůlů.
Dali se hned do práce a pod Baxterovým vedením si
zařídili opravdovou tesařskou dílnu. Byla to radost, vidět
ty pilné chlapce ohánět se více nebo méně obratně
nástroji, které našli v bedně lodního tesaře. Jedni se
vyzbrojili pilami, druzí sekerami nebo teslicemi. I když
něco zkazili, nedali se tím odradit. Středně velké stromy
useknuté nad kořeny a řádně okleštěné jim poskytly kůly
nezbytné k ohrazení prostranství dost velkého, aby na
něm mohlo pohodlně žít půl tuctu zvířat. Tyto kůly pevně
zapuštěné do země spojili chlapci příčkami tak, aby
ohrada mohla vzdorovat všem útokům nebezpečných
zvířat, kdyby se pokusila je vyvrátit nebo přelézt. Kůlnu
postavili z palubního bednění z Chrta. Ušetřilo to
mladým tesařům námahu s rozřezáváním kmenů na
prkna, což by byla v jejich podmínkách práce velmi
nesnadná. Střechu udělali z husté dehtované plachtoviny,
aby do kůlny nevnikaly poryvy větru. Dobrá, hojná a
často vyměňovaná podestýlka i velká zásoba čerstvého
krmiva z trávy, z mechu a z listí stačily, aby domácí
zvířata byla stále v dobrém stavu. Garnett a Service,
pověření zvláštní péčí o ohradu, byli za svou práci brzy
odměněni zjištěním, že obě lamy jsou den ode dne krotší.
Nadto dostala ohrada brzy nové hosty. Napřed to byla
druhá lama huanako, kterou chlapci chytili do jedné z
lapacích jam v lese, a pak párek lam vikuň, samec a
samice. Těch se zmocnil Baxter společně s Wilcoxem,
který už také začínal velmi obratně zacházet s bolou.
Lapili také druhého nandua, kterého Fan uštval v běhu.
Ale chlapci poznali, že by to s ním dopadlo stejně jako s
prvním, protože přes nové umíněné snahy Serviceovy s
ním nic nesvedli.
Je snad zbytečné říkat, že než byla kůlna postavena,
zavírali raději obě lamy každý večer do skladiště. Vytí
šakalů, štěkot lišek a řev šelem se ozývaly tak blízko
Francouzovy jeskyně, že zvířata venku zůstat nemohla.
Zatímco se Garnett a Service zabývali spíš péčí o zvířata,
Wilcox a několik dalších chlapců nepřestávali líčit pasti a
klást oka a denně je prohlížet. Bylo ostatně dost práce i
pro oba nejmenší, pro Iversona a Jenkinse. Dropi, bažantí
slepice, perličky a tinamy potřebovaly nutně kurník,
který Gordon zřídil v koutě ohrady, a právě tito dva
chlapci dostali na starost domácí ptactvo. Oba plnili svůj
úkol velmi spolehlivě.
Jak je vidět, měl teď Moko po ruce nejen mléko lam, ale
také vejce opeřenců. A byl by tak mohl víckrát svým
svérázným způsobem vyrobit nějaký sladký zákusek,
kdyby mu byl Gordon nepřikázal co nejvíc šetřit cukrem.
Jen v neděli a o některých svátcích se na stole objevilo
mimořádné jídlo, jímž se pak Dole a Costar cpali plnými
ústy.
Nenašli by však chlapci něco, čím by si nahradili cukr,
když už si ho nemohli vyrobit? Service - se svými
Robinsony v ruce - tvrdil, že stačí jen hledat. Gordon
tedy hledal a nakonec objevil uprostřed lesa Nástrah
skupinu stromů, které se o tři měsíce později - na podzim
- pokryly nádherně purpurovým listím.
"To jsou javory," řekl. "Stromy s cukrem!" "Jé, stromy z cukru!" zvolal Costar.
"Ne, ty mlsná puso," opravil ho Gordon. "Řekl jsem stromy s cukrem, a ne z cukru! Tak zas jazyk schovej!" To byl jeden z nejdůležitějších nálezů, které chlapci
učinili od té doby, co se usídlili v jeskyni. Když Gordon
udělal v kmenech těchto stromů zářez, získal tekutinu, z
níž po zahuštění a ztuhnutí dostal cukernou hmotu. Ač se
cukernatostí nemohla rovnat třtinovému nebo řepnému
cukru, byla to hmota pro kuchyni stejně důležitá a
rozhodně lepší než podobný produkt získávaný na jaře z
bříz.
Když už měli cukr, získali brzy i nápoj. Moko se na
Gordonovu radu pokusil dát zkvasit plody trulky a
algaroby. Napřed je rozdrtil těžkým dřevěným kůlem v
kádi a pak z nich vyrobil alkoholický nápoj, kterým
mohli osladit čaj a ušetřit tak cukr. A o listech z čajového
stromu se chlapci přesvědčili, že se skoro vyrovnají
indickému čaji. Proto při žádné výpravě do lesa
nezapomněli na patřičnou sklizeň.
Zkrátka Chairmanův ostrov zajišťoval svým obyvatelům
když ne nadbytek, tedy aspoň dostatek všeho potřebného.
Co jedině k lítosti všech chybělo, byla zelenina. Chlapci
se museli spokojit se zeleninovými konzervami. Měli jich
asi sto plechovek, ale Gordon s nimi pokud možno šetřil.
Briant se sice pokoušel znovu pěstovat zdivočelý
smldník, který tu v několika trsech vysadil francouzský
trosečník, ale marně. Naštěstí nezapomněli na celer
rostoucí hojně na březích Rodinného jezera. A protože
tím šetřit nemuseli, nahrazoval jim výhodně čerstvou
zeleninu.
Lapací sítě na ptáky, natažené v zimě na levém břehu
řeky, byly s návratem jara samozřejmě změněny v sítě na
ryby. V zimě do nich chlapci lapili kromě jiných ptáků i
malé koroptve a husy, které asi přilétaly ze zemi za
mořem.
Doniphan by byl rád. prozkoumal rozsáhlý Jižní močál
na protějším břehu řeky Zélandu. Bylo však nebezpečné
pouštět se do bažin napájených většinou vodami z jezera
a v době přílivu i vodou mořskou.
Wilcox a Webb lapili také jistý počet aguti velkých jako
zajíci. Jejich bílé, poněkud suché maso připomíná chutí
trochu králičí a trochu vepřové maso. Bylo samozřejmě
velmi nesnadné tyto rychlé hlodavce dohnat a ani Fanovi
se to nedařilo. Ale když je chlapci zastihli v norách,
stačilo je lehkým zapísknutím přivábit k ústí nor a
zmocnit se jich. Několikrát za sebou přinesli lovci také
skunky, rosomáky a druh tchořů podobných vydrám, s
krásnou černou, bíle pruhovanou kožešinou, šířících však
kolem sebe odporný zápach.
"Jak mohou takový smrad snést?" divil se jednou
Iverson.
"To je věc zvyku," odpověděl mu Service. Řeka dodávala chlapcům stálý příděl ryb. Nádherné
pstruhy lovili v Rodinném jezeře. Těm však i po upečení
zůstávala trochu slaná příchuť. Ale lovci mohli také jít
kdykoli chytat mezi chaluhami a řasami v zálivu
Chrtatresky, kterých tam připlouvala obrovská hejna. až přijde doba tahů lososů proti toku řeky Zélandu, Moko
si jistě opatří i zásobu těchto výborných ryb. Lososy
nasolí, a tak zajistí výtečné jídlo na zimní období.
V této době se Baxter na Gordonovu radu zabýval
výrobou luků z pružných jasanových větvi. Šípy dělal z
rákosu a osazoval je špičkami z hřebíků. Umožnil tím
Wilcoxovi a Webbovi - po Doniphanovi nejobratnějším
lovcům - srazit nějakou drobnou zvěř.
I když se Gordon stále bránil plýtvání střelivem, jednou
přece jen musel od své obvyklé šetrnosti upustit.
Toho dne - 7. listopadu - si ho vzal Doniphan stranou a
řekl mu:
"Gordone, jsme tu úplné zamořeni šakaly a liškami! Přicházejí v noci v celých smečkách, a jakmile se nějaké
zvíře chytí do našich ok, sežerou je. Tomu musíme udělat
konec!" "Nemohli bychom postavit pasti?" ptal se Gordon, když
pochopil, kam jeho kamarád míří.
"Pasti?" odpověděl Doniphan, který dosud neztratil nic ze
svého opovržení k těmto obyčejným loveckým
pomůckám. "Pasti! Snad ještě, kdyby šlo jen o šakaly. jsou dost pitomí, aby se do nich někdy chytili. Ale
kdepak lišky! To jsou příliš mazaná zvířata a pastím se
vyhýbají, ať si dává Wilcox jak chce pozor. Jedné krásné
noci nám vyplení celou ohradu a nenechají v kurníku
jediného ptáka." "No, když to je tak nezbytné, povoluji několik tuctů nábojů," odpověděl Gordon. "Snažte se však střílet jen najisto!" "Dobře, Gordone, můžeš se spolehnout. Příští noc si na
ně počíháme a způsobíme mezi nimi takové krveprolití,
že je tu dlouho neuvidíme!" Tento zásah už byl velmi potřebný. Lišky z těchto
končin, především z Jižní Ameriky, jsou zřejmě ještě
lstivější než jejich evropské příbuzné. V okolí haciend
skutečně neustále loupí a jsou tak chytré, že překusují
kožené řemeny koní a dobytka na pastvinách.
Když přišla noc, odešli Doniphan, Briant, Wilcox,
Baxter, Webb, Cross a Service zaujmout střelecká
postavení na široké planině porostlé řídkými křovisky a
houštinami. Planina se táhla od lesa Nástrah k jezeru.
Fana si lovci s sebou nevzali. Spíš by jim překážel,
protože by lišky zaplašil. Nešlo tu také o vyhledávání
stop. Ostatně liška zchvácená během nezanechává za
sebou žádný pach nebo jenom tak slabý, že ji ani nejlepší
stopařský pes nezvětří.
Bylo jedenáct hodin, když se Doniphan se svými
kamarády usadili na číhané v trsech divokého vřesu,
který lemoval celou planinu.
Nastala velmi tmavá noc.
Hluboké ticho nerušil ani nejslabší vánek, takže chlapci
mohli slyšet i plížení lišek suchou trávou.
Nedlouho po půlnoci Doniphan zjistil, že se blíží smečka
těchto zvířat. Přecházela planinu, aby uhasila žízeň v
jezeře.
Lovci netrpělivé čekali, až se tu shromáždí asi dvacet
lišek, což trvalo dost dlouho. Zvířata totiž postupovala
tak opatrně, jako by byla vycítila nějakou léčku.
Na Doniphanův povel zaznělo několik ran. Všechny
zasáhly cíl. Pět nebo šest lišek zůstalo ležet, kdežto
ostatní se vrhly zděšeně doprava i doleva. I mezi nimi
byla většina smrtelně zraněna.
Za svítáni našli chlapci tucet těchto zvířat ležet na
planině v trávě. Protože krveprolití se opakovalo po tři
noci za sebou, zbavila se kolonie brzy nebezpečných
návštěv a ještě jí to vyneslo padesát krásných, stříbřitě
šedých kožek, které zvýšily pohodlí ve Francouzově
jeskyni jednak jako koberce, jednak jako oděvy.
Dne 15. prosince se vydala velká výprava do zálivu
Chrta.
Bylo krásné počasí, a tak se Gordon rozhodl, že se
tam vydají všichni. Nejmenší chlapci to přijali s jásotem.
Vyjdou-li brzy ráno, mohou se velmi pravděpodobně
vrátit před příchodem noci. A opozdí-li se nějak,
přenocují prostě někde pod stromy.
Tato výprava měla jako hlavní úkol lov tuleňů, kteří
navštěvovali v zimě pobřeží Ztroskotání.
Za dlouhých zimních večerů a nocí spotřebovali totiž
kolonisté tolik svíček a oleje, že už teď neměli skoro čím
svítit. Ze svíček vyrobených francouzským trosečníkem
jim zbyly už jenom dva tucty. Spálili i větší část oleje z
Chrta, určeného k osvětlování haly. To právě prozíravého
Gordona trápilo nejvíc.
Moko sice mohl nashromáždit slušné množství tuku ze
zvěře - ze savců i z ptáků -, ale bylo jasné, že ten se denní
spotřebou rychle vyčerpá. Nedal by se snad tuk nahradit
nějakou jinou hmotou, kterou by jim tu příroda poskytla
už hotovou nebo téměř hotovou? Nemohla by si kolonie
při nedostatku rostlinného tuku opatřit zásobu tuku
živočišného?
To jistě, kdyby se lovcům podařilo ulovit větší počet
tuleňů nebo lachtanů, kteří se v zimě prohánějí na
útesech v zálivu Chrta. Ale museli by si pospíšit, protože
tito ploutvonožci si brzy vyhledají jižnější vody v
antarktických mořích.
Chystaná výprava byla velmi důležitá, a proto byla
připravena tak, aby přinesla nejlepší výsledky.
Service a Baxter se už delší dobu úspěšně pokoušeli
vycvičit dvě lamy k tahu. Baxter pro ně vyrobil
chomouty z hrubé plachtoviny vycpané trávou. I když na
lamách nemohli jezdit, mohli je aspoň zapřáhnout do
káry. A to bylo výhodnější než zapřahat sami sebe.
Toho dne naložili do káry střelivo, zásobu potravin a
různé náčiní, mezi jiným i velký kotel a šest prázdných
beček, které chtěli přivézt domů plné tuleního tuku. Bylo
opravdu výhodnější vyvrhnout zvířata na místě než je
vozit k Francouzově jeskyni, kde by zamořila vzduch
nezdravým zápachem.
Na cestu se vydali za východu slunce a za dvě hodiny ji
bez obtíží zdolali. Kára nejela příliš rychle, protože
nerovný terén byl pro jízdu s lamami velmi nepříhodný.
Nejhůř to šlo tam, kde celá skupina musela obcházet
močály Bažinatého lesa mezi stromy. Pocítily to i nohy
malého Dolea a Costara. Gordon proto na Briantovu
žádost dovolil malým chlapcům sednout si do káry, aby
si cestou trochu odpočinuli.
K osmé hodině, kdy se spřežení namáhavě vleklo podél
okraje močálů, přilákal pokřik Crosse a Webba, jdoucích
napřed, Doniphana a pak i ostatní.
Uprostřed močálů Bažinatého lesa, asi sto kroků před
chlapci, válelo se v bahně obrovské zvíře, které mladý
lovec okamžitě poznal. Byl to tlustý růžový hroch, který
naštěstí pro něho zmizel v hustém podrostu bažin, dříve
než po něm Doniphan mohl střelit. A k čemu by také
takový zbytečný výstřel byl dobrý?
"Co je to za obrovské zvíře?" ptal se Dole, vyděšený už
pouhým pohledem na ně.
"To je hroch," odpověděl mu Gordon. "Hroch! To je směšné jméno!" "Je to jakýsi říční kůň," řekl Doniphan. "Ale koni se přece nepodobá," poznamenal správně Costar.
"Ne!" zvolal Service. "Podle mne by se mu mělo říkat vodní prase!" Tato úvaha byla zcela oprávněná, ale vyvolala smích
malých chlapců.
Bylo asi deset hodin dopoledne, když Gordon vyšel na
pobřeží zálivu Chrta. Zastavili se na břehu řeky v
místech, kde po rozpadu jachty stál jejich první tábor.
Bylo tam asi sto tuleňů, kteří dováděli mezi skalisky
nebo se vyhřívali na slunci. Někteří se proháněli na písku
před pásem útesů.
Tito ploutvonožci nebyli zřejmě na lidi zvyklí. Snad
dokonce nikdy člověka neviděli, protože francouzský
trosečník zemřel už před dvaceti roky. Proto tu také
nebyly hlídky nejstarších samců, aby hlásily každé
nebezpečí, jak to z opatrnosti obvykle dělají tuleni v
arktických a antarktických končinách. Přesto se museli
chlapci snažit nevyplašit je předčasně, protože by tuleni v
několika vteřinách zmizeli.
Jakmile se mladí kolonisté octli u zálivu Chrta, zahleděli
se k širokému obzoru, táhnoucímu se mezi Americkým
mysem a mysem Nepravého moře.
Oceán byl zcela pustý. Chlapci tak znovu poznali, že tyto
vody jsou zřejmě daleko od lodních cest.
Mohlo by se však stát, že se v dohledu ostrova objeví
nějaká loď. V takovém případě by pozornost lodi
přivábila spíš hlídka než signální stožár. Musila by
ovšem stát na Aucklandské skále nebo na mysu
Nepravého moře, kdyby se tam vytáhlo jedno z lodních
děl, Ale to by znamenalo držet hlídku dnem i noci, a ještě
k tomu daleko od Francouzovy jeskyně! Gordon proto
pokládal takové opatřeni za neproveditelné. To musel
uznat i Briant, ač se neustále zabýval myšlenkou na
návrat do vlasti. Mohli litovat jedině toho, že
Francouzova jeskyně není na této straně Aucklandské
skály, naproti zálivu Chrta.
Po rychlém obědě, ve chvíli, kdy polední slunce jako by
zvalo tuleně k vyhřívání, připravili se Gordon, Briant,
Doniphan, Cross, Baxter, Webb, Wilcox, Garnett a
Service k lovu. Během celé operace měli Iverson, Costar,
Jenkins, Jakub a Dole zůstat v táboře pod Mokovým
dohledem. S nimi tam byl i Fan, kterého lovci mezi
tuleně nemohli pustit. Musil tam hlídat obě lamy, které se
pásly pod stromy při kraji lesa.
Všechny zbraně kolonie, pušky a revolvery, měli chlapci
s sebou i s dostatečným množstvím střeliva. Gordon
tentokrát neskrblil, protože šlo o společný zájem.
Teď se museli především pokusit odříznout tuleňům
ústup k moři. Doniphan, jemuž ostatní ochotně svěřili
velení, je vyzval, aby sestoupili podle řeky až k jejímu
ústí a cestou se na břehu dobře kryli. Jakmile to udělají,
budou moci snadno proklouznout podle útesů a zatáhnout
celé pobřeží.
Chlapci provedli plán velmi opatrně. Mladí lovci se
rozestavili na třicet až čtyřicet kroků od sebe, takže
vytvořili půlkruh mezi břehem a mořem.
Na Doniphanovo znamení všichni pak naráz vstali.
Zároveň se ozvaly výstřely. Každá rána složila jednu
oběť. Nezasažení tuleni se vztyčili a tloukli zuřivě
ohonem i ploutvemi. Vyděšeni hlukem výstřelů, vrhli se
dlouhými skoky k útesům.
Chlapci je pronásledovali palbou z revolverů. Doniphan
v zápalu lovecké vášně dělal pravé divy a jeho kamarádi
ho napodobili, jak nejlépe uměli.
Krveprolití trvalo jen několik minut, ačkoli lovci hnali
tuleně až k posledním skaliskům. A ti, kteří to přežili, už
zmizeli ve vodě. Na pobřeží zůstalo dvacet mrtvých nebo
zraněných.
Výprava měla plný úspěch. Když se lovci vrátili do
tábora, zařídili pod stromy vše tak, aby tam mohli pobýt
šestatřicet hodin.
Odpoledne věnovali velmi odporné práci. Gordon se jí
zúčastnil osobně, a protože to byla práce nutná, pustili se
do ní odhodlaně všichni. Především museli vytáhnout na
písek tuleně ubité mezi útesy. Ač to byla zvířata jen
středně velká, stálo to chlapce hodně námahy.
Moko zatím postavil kotel nad ohniště mezi dvěma
velkými kameny. Tuleně rozčtvrtili a rozřezali na kusy o
váze dva a půl až tři kilogramy a vhodili je do kotle
plného sladké vody. Načerpali ji z řeky za odlivu. Stačilo
několik minut, aby se z masa vyvařil světlý tuk a
vyplaval na povrch. Chlapci jím pak postupně plnili
bečky.
Při této práci se dalo jen těžko vydržet na místě
zamořeném strašným zápachem. Všichni si ucpávali
nosy. Uši však ne, takže slyšeli žerty, kterými lovci
doprovázeli svou nepříjemnou práci. Dokonce i jemný
"lord Doniphan" se nevyhýbal této nezáviděníhodné činnosti, která pokračovala ještě nazítří.
Na sklonku druhého dne měl Moko už několik hektolitrů
tuku. Zdálo se, že už je ho dost, aby mohli ve
Francouzově jeskyni svítit celou příští zimu. Tuleni se
ostatně na skaliska a na útesy už nevrátili. Dokud časem
nepozapomenou na dnešní hrůzy, jistě se v zálivu
Chrtaneobjeví.
Nazítří ráno chlapci za svítání ke všeobecnému
uspokojení tábor zrušili. Kára byla už od včerejška
naložena bečkami, nástroji i náčiním. Protože byla
mnohem těžší než cestou sem, nebudou ji moci lamy
táhnout příliš rychle, zvlášť když terén směrem k
Francouzově jeskyni znatelně stoupal.
Ve chvíli odjezdu se vzduch naplnil ohlušujícím křikem
dravých ptáků, kání a sokolů, kteří přilétli z vnitrozemí
ostrova a vrhli se na zbytky tuleňů, po nichž tam
nezůstaly brzy ani nejmenší stopy. Malá skupina ještě
naposledy pozdravila anglickou vlajku třepetající se na
vrcholu Aucklandské skály, naposled pohlédla na obzor v
Tichém oceánu a pak se vydala proti proudu po pravém
břehu řeky Zélandu.
Během návratu nedošlo k žádné nehodě. Přes obtíže cesty
držely se lamy tak dobře a velcí chlapci na nesjízdných
úsecích pomáhali tak vydatně, že se celá výprava vrátila
k Francouzově jeskyni před šestou hodinou večerní.
Nazítří a v dalších dnech se všichni věnovali obvyklým
pracím. Udělali zkoušku s tulením tukem v lampách a ve
svítilnách a zjistili, že dává sice nepříliš jasné světlo, ale
že to postačí k osvětlení skladiště i haly. Teď se už
nemuseli bát, že dlouhé zimní měsíce stráví potmě.
Blížily se vánoce, u Anglosasů oslavované vždy velmi
vesele. Gordon je chtěl oslavit s jistou okázalostí a měl k
tomu své důvody. Měla to být vzpomínka na ztracenou
vlast, jakýsi pozdrav vzdáleným rodinám. Ach, kdyby tak
rodiče mohli slyšet, jak všichni volají: "Jsme zde... všichni! Jsme živi a zdrávi... Zase se s námi shledáte!
Zase se k vám vrátíme!" Ano, chlapci mohli mít ještě
naději, kterou jejich rodiče v Aucklandu už neměli.
Naději, že se jednoho dne vrátí.
Gordon oznámil, že 25. a 26, prosince budou ve
Francouzově jeskyni svátky. Všechny práce se na dva
dny přeruší. Tyto první vánoce na Chairmanově ostrově
měly být tím, čím je v různých evropských zemích Nový
rok.
Snadno si představíte, jak chlapci toto oznámení přijali!
Bylo samozřejmé, že 25. prosince bude uspořádána
slavnostní hostina. Moko sliboval, že udělá pravé divy.
Také se neustále tajně radil se Servicem, zatímco Dole a
Costar se už předem olizovali a snažili se odhalit
tajemství těchto porad. Spíž byla ostatně výborně
zásobena a mohla poskytnout ke skvělé hostině všechno
potřebné.
Tak přišel ten slavný den. Baxter s Wilcoxem zavěsili
nad vchod do haly svítilny, praporky a vlajky z Chrta,
což dodalo Francouzově jeskyni slavnostního vzhledu.
Hned ráno vzbudil výstřel z děla hlučné a veselé ozvěny
Aucklandské skály. Jedno z děl vsunuli totiž chlapci do
otvoru vedle dveří a Doniphan z něho na oslavu vystřelil.
Malí chlapci pak šli velkým přát šťastný nový rok. Přání
byla bratrsky opětována. Potom se obrátili k náčelníkovi
Chairmanova ostrova s přáním, které přednesl Costar.
Zhostil se svého úkolu docela dobře.
Všichni měli na sobě své nejhezčí šaty. Počasí bylo
nádherné. Před obědem i po něm si vyšli na vycházku
podél jezera a na Sportovní louce uspoř$dali hry, jichž se
chtěli všichni zúčastnit. Z paluby jachty měli všechny
sportovní pomůcky užívané v Anglii. Byly to koule,
míče, pálky, rakety, golfové hole, kterými se odpalují
gumové míčky do jamek vyhloubených v zemi daleko od
sebe, fotbalové mlče, dřevěné oválné míče, u nichž nutno
počítat vzhledem k jejich tvaru s falši, a konečně i míče
pro hru zvanou "fives", při níž se hází míčkem proti zdi. Dne opravdu využili. Především malí chlapci se oddávali
hrám nesmírně radostně. Vše dopadlo dobře. Nedošlo ani
k rozporům, ani k hádkám. Je pravda, že Briant si vzal
zvlášť na starost zábavu Dolea, Costara, Jenkinse a
Iversona. Nedokázal však přimět Jakuba, aby se k ním
připojil. Doniphan se svými obvyklými druhy -
Wilcoxem, Crossem a Webbem - vytvořili přes moudré
Gordonovy připomínky zvláštní skupinu.
Když dělový výstřel oznámil začátek hostiny, mladí
stolovníci si pospíšili na svá místa u stolu prostřeného ve
skladišti.
Na velké tabuli byl krásný bílý ubrus, uprostřed stál ve
velkém hrnci vánoční stromek a kolem něho zeleň a
květy. Na větvích stromku visely praporky v barvách
Anglie, Spojených států a Francie.
Moko překonal v přípravě jídel sám sebe a byl velmi
hrdý na pochvalu, která byla určena jemu i jeho veselému
pomocníku Serviceovi. Dušený aguti, pečené tinamy,
opékaný králík nadívaný vonnými bylinami, pečený drop
se zdviženým zobákem a s roztaženými křídly jako
naparující se bažant, tři krabice konzervované zeleniny,
pudink - a jaký pudink! - ve tvaru pyramidy s tradičními
korintskými rozinkami a s plody algaroby, které Moko
celý týden máčel v brandy, pak několik sklenic šumivého
vína, likérů, čaje, kávy a nakonec zákusky - to vše
zajistilo opravdu nádhernou oslavu prvních vánoc na
Chairmanově ostrově.
Briant pronesl srdečný přípitek Gordonovi, který
odpověděl přípitkem na zdraví celé kolonie a
vzpomínkou na vzdálené rodiny.
Ale nejdojemnější bylo, když vstal Costar a jménem
nejmladších chlapců poděkoval Briantovi za jeho
obětavost, kterou jim už tolikrát prokázal.
Briant se nemohl ubránit hlubokému dojeti, když na jeho
počest zazněl pozdravný pokřik. Ten nenašel odezvu jen
v uších Doniphanových.