ZPÁTEČNÍ CESTA - VÝPRAVA K ZÁPADU -
TRULKY A ALGAROBY - ČAJOVÝ STROM -
PEŘEJE PŘEHRADNÍHO POTOKA - LAMA VIKUŇA
- NEKLIDNÁ NOC - LAMA HUANAKO -
BAXTERŮV OBRATNÝ VRH BOLOU - NÁVRAT
DO FRANCOUZOVY JESKYNĚ
Dvě stě kroků od zátoky se tyčil patnáctimetrový písečný
přesyp jako vhodná pozorovatelna, z níž mohl mít
Gordon s kamarády široký výhled po kraji.
Jakmile vyšlo slunce, pospíšili si nahoru na vrchol
přesypu.
Odtamtud hned namířili dalekohled severním směrem.
Jestliže se Písečná poušť šířila skutečně podle údajů
mapy až k mořskému pobřeží, pak nemohli dohlédnout
jejího konce, protože mořský obzor musel být přes
dvaadvacet kilometrů severně a přes třináct kilometrů
východně.
Bylo tedy zbytečné chodit až na severní konec
Chairmanova ostrova.
"Co teď budeme dělat?" ptal se Cross.
"Vrátíme se stejnou cestou zpět," řekl Gordon. "Ale nejdříve se nasnídáme," pospíšil si připomenout Service.
"Tak prostři!" odpověděl mu Webb.
"Když už se máme vracet, neměli bychom jít k Francouzově jeskyni jinou cestou?" ptal se Doniphan.
"Pokusíme se o to," řekl Gordon. "Zdá se mi dokonce," dodal Doniphan, "že bychom měli svůj průzkum doplnit cestou po pravém břehu Rodinného
jezera." "To by bylo příliš dlouhé," odpověděl Gordon. "Podle mapy je to cesta pětapadesát až pětasedmdesát kilometrů
dlouhá, i když připustíme, že nenarazíme cestou na
žádnou překážku. Chlapci ve Francouzově jeskyni by
měli starost a není třeba je znepokojovat." "Ale přesto bude nutno dříve nebo později prozkoumat i tuto část ostrova," pokračoval Doniphan. "To jistě," přisvědčil Gordon, "a já také výpravu s takovým cílem chci uspořádat." "Ale Doniphan má přece pravdu," řekl Cross. "Je v našem zájmu nevracet se stejnou cestou." "S tím souhlasím," odpověděl Gordon. "Navrhuji proto zamířit po pravém břehu Oddychové řeky přímo ke
skalní stěně a dál už jít podle jejího úpatí." "A proč chodit podle řeky, když už jsme tudy jednou šli?" ptal se Wilcox.
"To je pravda, Gordone," dodal Doniphan. "Proč to nevzít nejkratší cestou přes Písečnou poušť rovnou k
prvním stromům lesa Nástrah? Je to jen pět až sedm
kilometrů na jihozápad." "Protože musíme znovu přeplout Oddychovou řeku," odpověděl Gordon. "A my víme bezpečně, že ji můžeme přeplout tam, kde jsme ji už přepluli včera, kdežto na
dolním toku nás mohou přivést do úzkých nějaké peřeje.
Pokládám rozhodně za moudřejší nepouštět se do lesa,
dříve než se přepravíme na levý břeh Oddychové řeky." "Jsi stále tak opatrný, Gordone!" zvolal Doniphan s
ironickým přízvukem.
Všichni pak sklouzli po svahu přesypu a odešli na místo
táboření, zhltli pár kousků studené zvěřiny se suchary,
sbalili si přikrývky, vzali zbraně a vyrazili rázně včerejší
cestou zpět.
Nebe bylo nádherné. Lehký větřík sotva čeřil hladinu
jezera. Chlapci mohli počítat s krásným dnem. Gordon si
jen přál, aby pěkné počasí vydrželo aspoň šestatřicet
hodin, protože s návratem do Francouzovy jeskyně
počítal až zítra večer.
Od šesti do jedenácti hodin dopoledne zdolali chlapci bez
obtíží šestnáct kilometrů, které je dělily od Oddychové
řeky. Cestou se nic nepřihodilo. Jen Doniphan poblíž
řeky zastřelil dva nádherné chocholaté dropy s dlouhým
peřím, svrchu rezavě a zespodu bíle zbarveným. Potěšilo
ho to stejně jako Service, který byl vždy připraven
škubat, kuchat a opékat jakékoli ptáky.
To také za hodinu udělal, když se všichni postupně
přepravili v gumovém člunu přes říční tok.
"Teď jsme konečně v lese," řekl Gordon, "a já doufám, že Baxter tu bude mít příležitost vyzkoušet své laso a
bolu." "Až dosud s nimi žádné zázraky neudělal," řekl Doniphan, který si velmi málo vážil jiných loveckých
pomůcek než pušky nebo karabiny.
"A co bych s nimi svedl proti ptákům?" ptal se Baxter.
"Ať jde o ptáky nebo o čtvernožce, stejně tomu nedůvěřuji, Baxtere!" "Já taky ne," pospíšil si podpořit svého bratrance Cross. "Počkejte aspoň s úsudkem, až bude mít Baxter příležitost svých pomůcek použít!" řekl jim Gordon.
"Jsem přesvědčen, že se mu něco přece jen podaří. dojde-li nám jednoho dne střelivo, laso a bolu budeme
mít vždycky." "To tu spíš už nebude zvěřina," namítl nenapravitelný Doniphan.
"No uvidíme," řekl Gordon. "Ale teď se naobědvejme." Přípravy si však vyžádaly delší dobu, protože Service
chtěl dropy řádně opéci. Byli to opravdu velcí ptáci, a tak
mohli uspokojit chuť všech chlapců. Tento druh dropů
váží vskutku až patnáct kilogramů a měří od zobáku k
ocasu skoro metr. Jsou to největší představitelé řádu
krátkokřídlých. Dropi ulovení Doniphanem zmizeli do
posledního kousku, vlastně do poslední kostičky, protože
Fan, který dostal kosti, nenechal o nic víc než jeho páni.
Po obědě vešli chlapci do dosud neznámé části lesa
Nástrah, kterým před svým ústím do Pacifiku protékala
Oddychová řeka. Podle mapy se její tok stáčel k
severozápadu a obtékal konec skalní stěny. Její ústí bylo
za mysem Nepravého moře. Gordon se tedy rozhodl
Oddychovou řeku opustit, protože podle jejího toku by se
dostali na opačnou stranu od Francouzovy jeskyně. Chtěl
se dostat nejkratší cestou k prvním výčnělkům
Aucklandské skály, odkud by pak podle jejího úpatí
postupovali k jihu.
Gordon zjistil podle kompasu směr a zamířil přímo k
západu. V jižní části lesa Nástrah rostly stromy řidčeji a
ponechávaly tak volnou cestu, jen málo porostlou keři a
trávou.
Mezi břízami a buky se místy otvíraly malé světliny
zalité plným slunečním jasem. Pestré divoké květiny tam
mísily své svěží barvy se zelení křovin a travnatého
koberce. Na různých místech se kývaly nádherné starčky
až s metrovými lodyhami. Service, Wilcox a Webb si jich
několik utrhli a ozdobili si jimi kabáty.
Gordon, jehož botanických znalostí kolonie už několikrát
využila, učinil tam velmi důležitý objev. Jeho pozornost
upoutal hustý keř s polorozvitými květy a s trnitými
větvemi. Byly na něm jako pepř velké růžové plody.
"To je trulka, jestli se nemýlím," zvolal. "Ovoce velmi často používané jihoamerickými Indiány." "Jestli je k jídlu, snězme je," řekl Service, "když nás to nic nestojí!" A než mu v tom mohl Gordon zabránit, dva nebo tři
plody rozkousal. Ale okamžitě se zašklebil tak zklamaně,
že se všichni rozesmáli. Service zatím vyplivoval hojné
sliny, kterými mu to kyselé ovoce zaplnilo ústa.
"A tys mi říkal, že se to jí, Gordone!" zvolal vyčítavě.
"Vůbec jsem neřekl, že se to jí," bránil se Gordon. "Indiáni dávají tyto plody kvasit a dělají z nich nápoj. tento nápoj by nám mohl posloužit, až nám dojde brandy.
Ale museli bychom si na něj dávat pozor, protože stoupá
do hlavy. Vezmeme si pytlík plodů trulky s sebou a ve
Francouzově jeskyni je vyzkoušíme." Bylo však těžké trhat ty plody mezi tisíci trny. Ale Baxter
s Wilcoxem několikrát do větví udeřili a na zem spadlo
tolik plodů, že si chlapci naplnili celou brašnu. Pak se
vydali na další cestu.
O kousek dál našli na jiném keři několik lusek, známých
ve všech jihoamerických zemích. Byly to algaroby, z
jejichž plodů se kvašením získává velmi silná lihovina.
Service se tentokrát zdržel ochutnávání a udělal dobře.
Algaroby chutnají sice zprvu sladce, ale za chvíli velmi
bolestivě vysušují ústní dutinu. Kdo na ně není zvyklý,
nemůže si dovolit rozžvýkat beztrestně ani několik zrn.
A nakonec učinili odpoledne ještě další, neméně důležitý
objev, asi půl kilometru před úpatím Aucklandské skály.
Vzhled lesa se tam značně změnil. Do světlin vnikalo víc
slunce i tepla a rostlinstvo nabývalo úžasné bujnosti.
Stromy tam rostly do výše osmnácti až pětadvaceti metrů
a v nich halasila celá hejna křiklavých ptáků. Mezi
nejkrásnější stromy patřily jižní buky, které si
ponechávají po celý rok jemně zelené listí. Stejně
nádherné, i když menší, byly skupiny vřesovců, jejichž
kůra může nahradit skořici. To umožní kuchařskému
mistru ve Francouzově jeskyni okořenit omáčky.
Tam také Gordon poznal mezi stromy druh zvaný
"čajový strom" z čeledi brusnicovitých, rostoucí i ve vysokých šířkách. Jeho vonné listy dávají spařením velmi
zdravý nápoj.
"Tohle nám nahradí naší zásobu čaje," řekl Gordon. "Vezmeme si teď pár hrstí těchto listů a později se sem vrátíme pro sklizeň na zimu." Byly asi čtyři hodiny, když došli téměř k severnímu
konci Aucklandské skály. V těchto místech vypadala sice
nižší než u Francouzovy jeskyně, ale vylézt na její téměř
kolmé stěny chlapci nemohli. Nezáleželo však na tom,
protože jim stačilo jít podle stěny až k řece Zélandu.
O tři a půl kilometru dál zaslechli hukot nějaké bystřiny,
jejíž zpěněné vody se valily úzkou soutěskou ve skalní
stěně a kterou mohli kousek proti toku přebrodit.
"To je jistě říčka, kterou jsme objevili při naší první výpravě k jezeru," řekl Doniphan. "Snad ta, na níž jste našli přehradu z kamenů?" ptal se
Gordon.
"Ano, ta," odpověděl Doniphan. "Proto jsme jí dali jméno Přehradní potok." "Nuže, utábořme se na jejím pravém břehu," pokračoval Gordon.
"Je už pět hodin, a protože musíme strávit ještě jednu noc pod širým nebem, bude lepší zůstat u tohoto
potoka pod velkými stromy. Doufám, že nesetkáme-li se
s žádnou překážkou, budeme zítra spát už na svých
postelích v hale." Service se zabýval přípravou večeře, k níž si schovali
druhého dropa. Byla to zase pečeně - stále jen pečeně -ale
bylo by nespravedlivé vyčítat to Serviceovi, když jídla
nemohl nijak zpestřit.
Gordon s Baxterem se zatím vrátili do lesa. Jeden hledat
nové keře a byliny, druhý vyzkoušet laso a bolu - i když
jen proto, aby zarazil Doniphanovy posměšky.
Oba dva ušli asi sto kroků podrostem, když Gordon
pokynem ruky přivolal Baxtera k sobě a ukázal mu na
skupinu zvířat, která tu dováděla v trávě.
"Kozy!" šeptal Baxter.
"Ano, nebo aspoň zvířata kozám velmi podobná," odpověděl Gordon. "Pokusme se je chytit!" "Živá?" "Ano, Baxtere, živá. Máme štěstí, že s námi není
Doniphan, protože by už byl jedno zastřelil a ostatní by
utekla. Přibližme se opatrně a tiše tak, aby nás
nespatřila!" Těch půvabných zvířat bylo asi šest a dosud chlapce
nezvětřila. Jedno z nich však zřejmě vytušilo nebezpečí.
Byla to matka mláďat. Jistila do vzduchu a byla s celým
stádečkem připravena k útěku.
Náhle se ozval hvizd. To vylétlo laso z Baxterových
rukou, když se mladý lovec dostal asi na dvacet kroků od
stáda. Obratně a prudce vržený provaz se omotal jedné
koze kolem nohou. Ostatní zvířata zmizela v hustém lese.
Gordon i Baxter se vrhli ke koze, jež se marně snažila
zbavit boly. Chytili ji a útěk jí znemožnili. Zároveň s ní
lapili i dvě kůzlata, která zůstala pudově u matky.
"Hurá!" vykřikl Baxter, radostí neobvykle hlučný. "Hurá! A jsou to vůbec kozy?" "Ne," řekl Gordon. "Myslím, že to jsou spíš lamy vikuni." "A dávají mléko?" "Samozřejmě." "Tak je tedy beru!" Gordon se nemýlil. Lamy vikuni se opravdu podobají
kozám. Mají však dlouhé nohy, krátkou, hedvábně
jemnou srst a malou bezrohou hlavu. Žijí na
jihoamerických pampách a v krajích kolem
Magalhäesova průlivu.
Snadno si představíte, jak byli Gordon a Baxter uvítáni,
když se vrátili do tábora. Jeden vlekl vikuňu a druhý nesl
pod každou paží jedno její mládě. Protože matka svá
mláďata ještě kojila, mohli chlapci doufat, že se jim
podaří obě snadno odchovat. Možná že to bude základ
příštího a malé kolonii velmi užitečného stáda. Doniphan
samozřejmě litoval, že přišel o krásnou ránu, kterou by si
byl mohl vystřelit. Ale tam, kde šlo o chycení živého
zvířete, a ne o jeho zabití, musel i on uznat, že bola je
lepší než střelná zbraň.
Všichni vesele povečeřeli. Lama přivázaná ke stromu
neodmítala se pást, zatímco její mláďata poskakovala
kolem ní.
Noc však nebyla tak klidná jako včerejší v Písečné
poušti. Tuto část lesa navštěvovala nebezpečnější zvířata
než šakali, jejichž hlasy se snadno poznají, protože se v
nich vytí pojí se štěkotem. Tak ke třetí hodině ranní došlo
k poplachu. Vyvolalo jej opravdové řvaní, znějící v
těsném sousedství tábora.
Doniphan měl právě hlídku u ohně. Pušku měl při ruce a
zprvu ani nechtěl kamarády budit. Ale řev tak zesílil, že
se ostatní chlapci probudili sami.
"Co je to?" ptal se Wilcox.
"Musí to být tlupa nějakých šelem, které se potloukají někde nablízku," odpověděl Doniphan. "Pak to jsou buď jaguáři, nebo pumy," řekl Gordon. "Jedni i druzi jsou stejně nebezpeční." "Ne tak docela, Doniphane. Jaguár je mnohem
nebezpečnější než puma. Ale v tlupě jsou to šelmy
vždycky hrozné." "Jsme připraveni je přivítat," odpověděl Doniphan. A chystal se k obraně. Jeho kamarádi se ozbrojili
revolvery.
"Střílejte jen najisto," radil jim Gordon. "Já si ostatně myslím, že oheň nedovolí zvířatům přijít blíž." "Ale daleko nejsou," řekl Cross. Tlupa musela být skutečně v samém sousedství tábora,
soudě podle zuřivosti Fana, kterého Gordon stěží udržel.
A v hluboké tmě lesa nemohli chlapci rozeznat vůbec
nic.
Možná že ta zvířata byla zvyklá chodit sem v noci hasit
žízeň. A když našla napajedlo obsazené, projevovala své
rozhořčení strašným řevem. Nezůstanou tady snad a
nebudou muset chlapci odrážet jejich útok, což by mohlo
mít velmi vážné následky?
Náhle se na dvacet kroků objevily ve tmě dva jasné,
pohyblivé body. Skoro zároveň zazněl výstřel.
To vystřelil Doniphan a na ránu mu odpovědělo zuřivé
zařvání. Všichni chlapci s revolvery stáli připraveni k
palbě, kdyby se snad šelmy vrhly do tábora.
A tu vzal Baxter hořící větev a hodil ji prudce na místo,
kde se předtím objevily oči lesknoucí se jako žhavé
uhlíky.
Za chvíli všechna zvířata, z nichž jedno Doniphan zranil,
zmizela v hloubi lesa Nástrah.
"Už odtáhli!" zvolal Cross.
"Šťastnou cestu!" dodal Service.
"Nemohou se však vrátit?" ptal se Cross.
"To není pravděpodobné," odpověděl Gordon. "Ale do rána už musíme bdít!" Přihodili na oheň dříví a udržovali až do svítání jasný
plamen. Když ráno tábor zrušili, šli se podívat do křovin,
zda některé ze zvířat nebylo jedním z výstřelů zabito.
Dvacet kroků od tábora našli na zemi velké krvavé
skvrny. Zvíře dokázalo ještě utéci, ale chlapci mohli
pustit Fana po stopě a snadno zvíře najít. Gordon však
pokládal za zbytečné pouštět se hlouběji do lesa.
A tak se nedověděli, zda to byli jaguáři, pumy, nebo
dokonce jiné, stejně nebezpečné šelmy. Ale pro Gordona
i pro jeho kamarády bylo rozhodně důležité, že se z toho
dostali živi a zdrávi.
Vyrazili v šest hodin ráno. Nesměli ztrácet čas, protože
chtěli ujít za den šestnáct kilometrů, které dělily
Přehradní potok od Francouzovy jeskyně.
Service a Webb si vzali na starost obě mladé lamy.
Matka se nedala prosit a sledovala Baxtera, který si ji
uvázal na řemen.
Cesta podle Aucklandské skály nebyla nijak zajímavá.
Vlevo se táhla lesní stěna, někdy neprostupně hustá,
jindy zas přerušovaná četnými světlinami. Vpravo se
tyčila strmá skála posetá oblázky zalitými ve vápenci. čím dále se stáčela k jihu, tím byla vyšší. V jedenáct
hodin se chlapci poprvé zastavili, aby poobědvali.
Protože tentokrát nechtěli ztrácet čas, spokojili se jen se
zásobami ze svých brašen a vydali se hned zase na cestu.
Kráčeli velmi rychle. Zdálo se už, že je nic nezdrží, když
se ke třetí hodině odpolední ozval pod stromy nový
výstřel.
Doniphan, Webb a Cross byli s Fanem právě asi sto
kroků napřed. Jejich kamarádi je nemohli vidět, ale
slyšeli jejich volání:
"K vám! K vám!" Měl snad ten pokřik Gordona, Wilcoxe a Baxtera
upozornit, aby se měli na pozoru?
Náhle se v křoví objevilo nějaké velké zvíře. Baxter
ihned rozmotal své laso, zakroužil s ním nad hlavou a
hodil.
Provedl to tak přesně, že smyčka na konci dlouhého
provazu padla právě na krk zvířete, které se marně
snažilo vyprostit. Ale protože bylo velmi silné, bylo by
Baxtera odvleklo, kdyby byli Gordon, Wilcox a Service
rychle nepřiběhli a neotočili laso kolem stromu.
Skoro současně vyběhli z lesa Webb a Cross sledováni
Doniphanem, který rozhořčeně volal:
"Prokleté zvíře! Jak jsem je jen mohl chybit!" "Ale Baxter, nechybil!" odpověděl Service. "Máme je teď živé!" "Co na tom, když je budeme muset stejně zabít?" namítl
Doniphan.
"Zabít?" ozval se Gordon. "Proč zabít, když se nám přímo nabízí jako tahoun?" "Tohle zvíře?" zvolal Service.
"Vždyť to je lama huanako," odpověděl Gordon. "A tyto lamy zapřažené do káry se v Jižní Americe vyjímají
náramně pěkně." I když to jistě bylo zvíře velmi užitečné, Doniphan v
hloubi duše litoval, že je nezastřelil. Ale chránil se něco
říci a šel si raději prohlédnout tuto krásnou ukázku
chairmanovské zvířeny zblízka.
Ač přírodní vědy řadí lamy k velbloudům, ani vikuňa, ani
huanako se nepodobají velbloudům, tak rozšířeným v
severní Africe. Tato lama huanako dosvědčovala krátkým
krkem, malou hlavou, dlouhýma a štíhlýma nohama - jež
prozrazovaly zvíře velmi rychlé - i žlutavou a bíle
skvrnitou srstí svou příslušnost k nejkrásnější americké
rase. Určitě by se jí dalo použit i při závodech, kdyby se
ji ovšem podařilo napřed zkrotit a pak vycvičit, jak se to
zřejmě dělá na haciendách v argentinských pampách.
Lamy huanako jsou ostatně zvířata velmi mírná. Chycená
lama se vůbec nebránila. Jakmile jí Baxter uvolnil škrtící
smyčku, dala se klidně vést na lese jako na dlouhém
provaze.
Výprava k severnímu konci Rodinného jezera byla
rozhodně pro kolonii užitečná. Lama huanako, lama
vikuňa a dvě její mláďata, objev čajového stromu, trulky
a algaroby, to vše si zasloužilo, aby Gordon, a především
Baxter byli vřele přivítáni. Baxter však neměl nic z
Doniphanovy pýchy a nijak se svými úspěchy nechlubil.
Gordon byl nesmírně rád, když viděl, jak platné služby
jim může prokázat laso i bola. Doniphan byl jistě obratný
střelec, s nímž mohli chlapci při každé vhodné příležitosti
počítat, ale jeho obratnost je stála pokaždé trochu prachu
a olova. Proto si Gordon umínil přimět chlapce k užívání
těchto loveckých pomůcek, jichž často užívají s takovým
úspěchem američtí Indiáni.
Podle mapy měli k Francouzově jeskyni ještě sedm
kilometrů. Všichni spěchali, aby tam došli do setmění.
Service měl velkou chuť sednout si na lamu huanako a
předvést slavnostní vjezd na tomto "báječném jízdním zvířeti". Ale Gordon mu to nedovolil. Bylo lepší počkat,
až bude lama k jízdě vycvičena.
"Myslím, že se nebude moc vzpírat," řekl Gordon. nepodaří-li se nám ji osedlat, což není pravděpodobné,
bude musit aspoň tahat naši káru. Měj tedy trpělivost,
Servici, a nezapomínej na lekci, kterou ti dal nandu!" K šesté hodině došli k Francouzově jeskyni.
Malý Costar si právě hrál na Sportovní louce a ohlásil
ostatním Gordonův návrat.
Briant a druzí chlapci okamžitě vyběhli a přivítali
cestovatele po několikadenní nepřítomnosti radostným
pokřikem.
