POSLEDNÍ PROJEVY ZIMY - KÁRA - NÁVRAT JARA - SERVICE A JEHO NANDU - PŘÍPRAVY K CESTĚ NA SEVER - DOUPATA - ODDYCHOVÁ ŘEKA - ROSTLINSTVO A ZVÍŘECTVO - SEVERNÍ CÍP RODINNÉHO JEZERA - PÍSEČNÁ POUŠŤ S blížícím se pěkným počasím mohli mladí kolonisté uskutečnit několik záměrů pojatých za dlouhých zimních volných chvil. Bylo jim zcela jasné, že na západě nesouvisí s ostrovem žádná země. Ale je tomu stejně i na severu, na jihu a na východě? Není tento ostrov součástí některého tichomořského archipelu nebo skupiny ostrovů? Asi ne, pokud se mohou spolehnout na mapu Francoise Baudoina. Nicméně v oněch vodách by nějaká země mohla být, i když ji trosečník neviděl. Vždyť neměl dalekohled a z Aucklandské skály obsáhl zrakem okruh sotva několik kilometrů široký. Mladí chlapci byli k pozorování širého moře vybaveni lépe a mohli by objevit něco, co trosečník z lodi Duguay-Trouinvidět nemohl. Z utváření Chairmanova ostrova plynulo, že ve střední části východně od Francouzovy jeskyně není širší než dvaadvacet kilometrů. Protože se moře vrývalo hluboko do ostrova, bylo třeba vést průzkum tímto směrem. Ale než navštíví různé části ostrova, musí chlapci napřed prozkoumat území mezi Aucklandskou skálou, Rodinným jezerem a lesem Nástrah. Co tam všechno je?
Nerostou tam stromy a keře, jichž by mohli využít? Aby se to dověděli, rozhodli se uspořádat tam v prvních listopadových dnech výpravu. Ačkoli astronomické jaro už začalo, Chairmanův ostrov to při své vysoké zeměpisné šířce dosud nepocítil. Přes celé září až do poloviny října bylo velmi špatné počasí. Stále byly silné mrazy, které ovšem netrvaly nikdy dlouho, protože směr větru se neustále měnil. V době rovnodennosti se atmosférické poruchy projevovaly s tak bezpříkladnou silou, že se téměř vyrovnaly bouři, která odnesla Chrta přes Tichý oceán. Zdálo se, že pod strašnými údery vichřice se Aucklandská skála celá chvěje, zvlášť když jižní vichr, přinášející z antarktických moří ledový vzduch, nenarážel cestou přes Jižní močál na žádné překážky. Bylo nesmírně obtížné uzavřít před ním dveře do Francouzovy jeskyně. Dvacetkrát je vyrazil a vnikl až do skladiště a chodbou do haly. Za těchto prudkých vichřic trpěli chlapci víc než za krutých mrazů, kdy rtuťový sloupec klesl až na třicet stupňů pod nulou. A nebyla to jen vichřice, ale i lijáky a krupobití, proti nimž museli chlapci bojovat. K dovršení trápení se zdálo, že všechna zvěř zmizela, jako by si byla našla útočiště v oněch částech ostrova, kde nebyla tak vystavena vichřicím z období rovnodennosti. Zmizely i ryby, zřejmě vyděšené zmítáním vod hučících podél jezerních břehů. Ve Francouzově jeskyni přesto nikdo nezahálel. Stolu jako saní už použít nemohli, protože vrstva ztvrdlého sněhu zmizela, a tak se Baxter snažil vyrobit nějakou káru pro převážení těžších předmětů. Chtěl k tomu použít dvou stejných kol z palubního rumpálu. Při práci si však často nevěděl rady tam, kde by se byl zkušený řemeslník lehce vyznal. Rumpálová kola byla totiž ozubená a Baxter se marně snažil zuby nějak urazit. Nakonec musel mezery mezi nimi vyplnit těsnými dřevěnými špalíky a celek ovinout kovovou obručí. Obě kola pak spojil železnou tyčí a na tuto osu nasadil pevnou prkennou korbu. Byl to vůz nesmírně primitivní, ale i tak měl prokázat, a také prokázal, velmi užitečné služby. Je zbytečné dodávat, že když neměli koně, muly nebo mezky, zapřahali se do káry nejsilnější kolonisté. Kdyby se tak mohli zmocnit nějakých zvířat, která by si vycvičili k tahu, ušetřilo by jim to mnoho námahy. Proč jen zvířena Chairmanova ostrova - kromě několika šelem, jejichž zbytky nebo stopy chlapci našli - byla bohatá spíš na ptactvo než na čtvernožce! Ale byla by taková zvířata ochotna dát se ochočit? Soudě podle Serviceova nandua, asi sotva. Nandu se opravdu nijak nezbavil své divné povahy.
Nikdo se k němu nesměl přiblížit; každého hned napadal zobákem i nohama a neustále se snažil zbavit provazu, jímž byl uvázán. Kdyby se mu to bylo podařilo, byl by ihned zmizel pod stromy lesa Nástrah. Service však stále neztrácel naději. Dal nanduovi přirozeně jméno Větroplach, jak pojmenoval svého pštrosa Jack ze Švýcarského robinzona. Přestože se z přemíry ješitnosti pokoušel ptáka zkrotit, nesvedl s ním nic ani po dobrém, ani po zlém. "Ale Jack si přece vycvičil svého pštrosa na rychlé jezdecké zvíře!" řekl jednou Servise, který četl Wyssův román znovu a znovu. "To je pravda," odpověděl Gordon. "Ale mezi tebou a tvým hrdinou je stejný rozdíl jako mezi tvým nanduem a jeho pštrosem!" "Jaký, Gordone?" "Prostě rozdíl mezi výmyslem a skutečností!" "Co na tom?" namítl Servise. "Však já se svému nanduovi dostanu na kobylku... nebo uvidí co proto!" "Byl bych namouduši udiven míň, kdyby ti nandu dřív něco řekl, než tě poslechl," smál se Gordon. Přestože si ho kamarádi tak dobírali, byl Servise rozhodnut sednout si na nandua hned, jakmile mu to počasí dovolí. Podle vzoru svého vymyšleného hrdiny udělal nanduovi postroj z plachtoviny a jakousi čepičku s pohyblivými klapkami přes oči. Neřídil snad Jack svého pštrosa tím, že mu zakrýval levé nebo pravé oko klapkou? A proč by se nepovedlo Serviceovi to, co se povedlo Jackovi? Servise zhotovil i obojek. Podařilo se mu dokonce navléci jej zvířeti na krk, ač by se byl nandu bez této ozdoby jistě rád obešel. Zato čepičku mu nemohl nasadit na hlavu ani za nic. Tak uplynuly dny v práci a Francouzova jeskyně byla zařizována stále pohodlněji. Bylo to nejlepší zaměstnání v době, kdy chlapci nemohli pobývat venku. Nijak tedy nekrátili čas určený k práci. Období rovnodennosti už ostatně končilo. Slunce začínalo hřát a obloha se vyjasňovala. Byla polovina října. Země předávala své teplo stromům a keřům připraveným obléci se do nové zeleně. Teď už mohli chlapci vycházet v Francouzovy jeskyně na několik hodin. Teplé šaty, kalhoty z hrubého sukna a vlněné prádlo odložili, spravili a pečlivě složili do beden a Gordon všechno řádně označil. Mladí kolonisté, kterým bylo v lehčích šatech mnohem volněji, pozdravili radostně příchod jara. Nadto je neopouštěla naděje, že se stane něco, co jejich situaci úplně změní. Což by nemohla připlout v létě do těchto vod nějaká loď? A kdyby se octla na dohled Chairmanova ostrova, proč by nepřistála, spatří-li na hřebenu Aucklandské skály vlát jejich vlajku? V druhé půli října vykonali chlapci několik výprav v okruhu tří a půl kilometru kolem Francouzovy jeskyně. Zúčastnili se jich však jen lovci. Projevilo se to na jídelníčku, i když Gordon doporučoval co nejpřísněji šetřit prachem a olovem. Wilcox kladl oka a ulovil do nich několik párů onam, dropů, a dokonce i par podobných zajícům a aguti. Chlapci chodili prohlížet oka několikrát za den, protože šakali a lišky častokrát lovce předešli a kořist jim sežrali. Bylo to opravdu k zlosti, lovit pro tyhle šelmy, a tak jich chlapci nešetřili, když se jím k tomu naskytla příležitost. Několik jich chytili do opravených starých lapacích jam i do nových, vykopaných na kraji lesa. Několikrát přišli i na nové stopy velkých šelem, ale před těmi se měli stále na pozoru a jejich útoky zatím nemuseli odrážet. Doniphan také zastřelil několik pekariů a guakuli - malých prasat a jelenů - s velmi jemným masem. Nikdo však nelitoval, že se nikde nesetkali s nanduy. Serviceův neúspěch s ochočováním tohoto ptáka nebyl nijak povzbudivý. Viděli to dobře právě ráno 26. října, když si paličatý chlapec umínil na svého nandua sednout. Jen s námahou se mu podařilo ptáka osedlat. Všichni se shromáždili ve Sportovní louce, aby přihlíželi zajímavému pokusu. Malí chlapci se dívali na svého kamaráda trochu závistivě a zároveň ustrašeně. V rozhodném okamžiku váhali poprosit Service, aby je posadil za sebe. Velcí chlapci jen krčili rameny. Gordon chtěl Service od tohoto pokusu odradit, protože se mu to zdálo příliš nebezpečné, ale Service byl umíněnec, a tak ho nechali na pokoji. Zatímco Garnett a Baxter drželi zvíře, které už mělo na hlavě čapku s klapkami, podařilo se Serviceovi po několika marných pokusech vyšvihnout se mu na hřbet. Pak nepříliš jistým hlasem vykřikl: "Pusťte!" Oslepený nandu zůstal napřed nehybně stát, zdržován chlapcem, který ho silně tiskl koleny. Ale jakmile mu Service provázkovou uzdou zdvihl klapky na očích, udělal nandu úžasný skok a rozběhl se k lesu. Service už bujné jezdecké zvíře neovládal. Letělo rychlostí šípu. Marně se snažil znovu mu zakrýt oči a tak je zastavit. Nandu si jediným trhnutím hlavy shodil čapku na krk. Service se ho oběma rukama držel kolem krku.
Pak nandu prudkým skokem vyhodil vratkého jezdce ze sedla a ten spadl na zem právě ve chvíli, kdy zvíře zmizelo mezi stromy lesa Nástrah. Serviceovi kamarádi se seběhli k jezdci. Když se Service vzpamatoval, byl už nandu z dohledu. Service se naštěstí skulil do husté trávy a neublížil si.
"Pitomé zvíře! Pitomé zvíře!" láteřil zmateně. "Jestli je dopadnu..." "I nedopadneš," řekl Doniphan, který se Serviceovi rád posmíval. "Tvůj přítel Jack byl jistě lepší jezdec než ty," řekl mu Webb. "Můj nandu nebyl prostě ještě dost ochočený!" odpověděl Service.
"A ani nemohl být," mínil Gordon. "Nic si z toho nedělej, Servici. Stejně bys s tím zvířetem nic nesvedl. A nezapomeň, že ten Wyssův román nesmíš brát úplně doslova!" Tak skončilo celé to dobrodružství a malí chlapci nemuseli litovat, že se "nesvezli na pštrosu. V prvních dnech listopadu bylo už počasí dost příznivé, aby mohli provést delší průzkum západního břehu Rodinného jezera až k jeho severnímu konci. Nebe bylo čisté a teplo zcela snesitelné, a tak si chlapci klidně dovolili strávit několik nocí pod širým nebem. Výpravy se měli zúčastnit lovci malé kolonie. A Gordon uznal za vhodné jít tentokrát s nimi. Ostatní zůstali ve Francouzově jeskyni pod Briantovým a Garnetovým dozorem. Později koncem léta podnikne Briant jinou výpravu, při níž navštíví s jolou protější stranu jezera; popluje buď podle břehů, nebo napříč jezerem. Podle mapy to mohlo být přímo od Francouzovy jeskyně jen sedm až devět kilometrů. Když se na tom chlapci dohodli, rozloučili se Gordon, Doniphan, Baxter, Wilcox, Webb, Cross a Service 5. listopadu ráno se svými kamarády. Ve Francouzově jeskyni se denní program nijak nezměnil. Mimo obvyklé pracovní hodiny pokračovali Iverson, Jenkins, Dole a Costar v rybolovu na břehu řeky, což byla jejich oblíbená zábava. Nemyslete si však, když mladé badatele nedoprovázel Moko, že se snad museli spokojit špatným jídlem! Byl s nimi Service a ten přece plavčíkovi v kuchyni pomáhal. Vždyť také uplatnil všechny své vlohy, aby se výpravy zúčastnil, Gordon, Doniphan a Wilcox se ozbrojili puškami, ostatní měli za pasem revolvery. Jejich výzbroj doplňovaly ještě dva lovecké nože a dvě sekery. Prachu a olova měli použít pokud možno jen na obranu při napadení nebo k lovu zvěře, nezmocní-li se jí méně nákladným způsobem. Proto si vzal Baxter s sebou opravenou bolu i laso.
Nějaký čas se už učil s oběma pomůckami zacházet.
Baxter nebyl příliš hlučný chlapec, ale byl opravdu velmi obratný a při cviku s bolou a s lasem získal neobyčejnou zručnost. Je ovšem pravda, že až dosud se cvičil na nepohyblivých cílech a že si nemohl ověřit úspěch na prchajících zvířatech. Uvidíme ho ostatně při práci.
Gordon si také usmyslil vzít s sebou gumový nafukovací člun: vážil jen šest kilogramů, dal se složit do vaku a docela snadno přenášet. Podle mapy tu byly dvě řeky vtékající do jezera, a nebudou-li je moci přebrodit. přeplují je na člunu.
Vzal si s sebou i kopii Baudoinovy mapy, aby se podle ní řídil, popřípadě si ji ověřil. Podle mapy se západní břeh Rodinného jezera táhl všemi svými zákruty v délce asi třiatřiceti kilometrů. Nedojde-li k žádnému zdržení, protáhne se tedy průzkum nejméně na tři dny. Gordon a jeho kamarádi, doprovázeni Fanem, nechali les Nástrah vlevo a kráčeli rychle po písčitém břehu. Překročili tak o tři a půl kilometru místo, kam až se dostali na svých výpravách od usídlení ve Francouzově jeskyni. Rostla tam v trsech vysoká tráva zvaná "cortadera", která i největším chlapcům sahala nad hlavu. Trochu se tím zdrželi, ale nemuseli toho litovat, protože Fan se náhle zarazil před půltuctem nor, kterými tu byla zem rozryta. Fan v nich jistě zvětřil nějaká zvířata. Chlapci je mohli zastřelit v norách a Doniphan se už chystal zalícit, ale Gordon ho zadržel. "Šetři prachem, Doniphane, prosím tě, šetři prachem!" řekl mu.
"A kdo ví, zda tam není náš oběd, Gordone?" odpověděl mu lovec. "A naše večeře...," dodal Service, když se k norám sklonil. "Je-li tam," řekl Wilcox, "dostaneme je ven, aniž nás to stálo zrnko prachu." "Ale jak?" ptal se Webb.
"Když nory vykouříme, jako se vykuřují tchoři a lišky!" Mezi trsy cortadery byla země pokryta suchou trávou.
Wilcox ji u ústí nor rychle zapálil. Za minutu se objevilo asi tucet napolo udušených hlodavců, marně se snažících utéci. Byli to králíci druhu tukutuko. Service a Webb několik párů zabili sekerami, zatímco Fan tři další zadávil trojím stiskem zubů. "To bude výtečná pečeně!" řekl Gordon.
"Beru si to na starost," prohlásil Service, který se už chtěl ujmout své, funkce kuchaře. "Chcete-li, tak hned." "Až při první zastávce," řekl Gordon. Trvalo jim půl hodiny, než vyšli z cortaderového porostu.
Za ním se objevil břeh s dlouhou řadou písečných přesypů, z nichž se při nejslabším vánku zdvíhal nesmírně jemný písek. Od těchto míst byla zadní strana Aucklandské skály víc než tři a půl kilometru daleko na západě. Byl to důsledek ohybu, kterým se skála stáčela od Francouzovy jeskyně až k zálivu Chrta. Celá tato část ostrova byla pokryta hustým lesem, kterým procházel už Briant s kamarády při první výpravě k jezeru. Protékal jím potok nazvaný tehdy jménem Přehradní potok. Tekl skutečně do jezera, jak to ukazovala trosečníkova mapa, a právě k jeho ústí došli chlapci v jedenáct hodin dopoledne, když zdolali od rána celkem jedenáct kilometrů. Na tom místě se zastavili pod nádhernou rozložitou borovicí. Mezi dvěma kameny tam rozdělali ze suchého dříví oheň. Service dva tukytuky stáhl a vyvrhl a za chvíli se už zvířata opékala nad praskajícím ohněm. Zatímco Fan seděl před ohništěm a větřil libou vůni, mladý kuchař dával přirozeně pozor, aby se pečeně patřičně otáčela. Všichni se s chutí najedli a ani si na Serviceův kuchařský pokus nestěžovali. Maso všem stačilo, takže zásob, které nesli v brašnách s sebou, se nemuseli vůbec dotknout. Vzali si jen suchary nahrazující chléb. A i těch hodně ušetřili, protože měli dost masa. A výborného, s příchutí vonných bylin, jimiž se tito hlodavci živí. Po jídle přešli potok, a protože se mohli přebrodit, nemuseli ani použít gumového člunu, což by si bylo vyžádalo mnohem víc času. Jezerní břeh byl stále pokryt močály, takže chlapci museli odbočit ke kraji lesa, připraveni vrátit se znovu k východu, jakmile to stav půdy dovolí. I na těchto místech rostly stále stejné stromy nádherného vzrůstu, buky, břízy, duby a borovice různých druhů. Z větví na větve přelétalo mnoho krásných ptáků s černými zobáky a s rudými hřebínky, lejsci s bílými chocholkami, střízlíci a tisíce žlun volají v korunách stromů, zatímco skřivani, kosi a pěnkavy zpívali a pískali jako o závod. Vysoko ve vzduchu se vznášeli kondoři, supi a několik párů mořských orlů, kteří rádi navštěvují jihoamerické vody. Service možná při vzpomínce na Robinsona Crusoea litoval, že v ostrovním ptactvu nejsou zastoupeni papoušci. Pštrosa si sice ochočit nemohl, ale některý ze žvatlaných papoušků by byl možná méně vzpurný. Service tu však nespatřil ani jednoho.
Celkem zde bylo dost zvěřiny, především mar, jeřábů a tetřevů. Gordon nemohl kazit Doniphanovi radost a dovolil mu zastřelit středně velkého pekariho, který jim měl zajistit buď dnešní večeři, nebo zítřejší oběd. Hluboko do lesa se pouštět nemuseli. Šlo se tam špatně a chlapcům stačilo postupovat po okraji. Tak šli až do pěti hodin odpoledne, kdy narazili na druhý vodní tok, asi dvanáct metrů široký. Byl to jeden z jezerních výtoků, který se stáčel severně od Aucklandské skály a vléval se do zálivu Chrta. Gordon se rozhodl na tomto místě se zastavit. Měli v nohou dvaadvacet kilometrů a to bylo na den dost. Chlapci pokládali za nutné vodní tok nějak pojmenovat, a protože na jeho břehu odpočívali, dali mu jméno Oddychová řeka. Tábor si zřídili pod prvními stromy na břehu. Pekari si schovali na druhý den. Hlad zahnali pečenými tukutuky a Service se zase zhostil svého úkolu docela dobře. Chlapci ostatně pociťovali spíš potřebu spánku než jídla, a i když hladem otvírali ústa, víčka se jim zavírala ospalostí. Zapálili velký oheň, zabalili se do přikrývek a lehli si kolem ohniště. Zář ohně, který Wilcox s Doniphanem střídavě udržovali, měla postačit k zaplašení šelem do patřičné vzdálenosti. V noci k žádnému poplachu nedošlo a za svítání už byli všichni připraveni k dalšímu pochodu. Nestačilo však řeku jen pojmenovat, museli ji i přejít.
Protože ji nemohli přebrodit, použili gumového člunu.
Ale toto křehké plavidlo uneslo jen jednu osobu, a tak muselo vykonat cestu od pravého břehu Oddychové řeky k levému celkem sedmkrát, což trvalo přes hodinu. Na tom však nezáleželo. Hlavně že zásoby a střelivo se vůbec nenamočily. Fan se nebál namočit si tlapky, vrhl se do řeky a za chvilku ji přeplaval. Terén za řekou už nebyl bažinatý, a tak se Gordon vydal šikmo ke břehu jezera, kam dorazili v deset hodin. Po obědě, který se skládal z několika kousků pečeného pekariho, zamířili k severu. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že už se blíží ke konci jezera. Na východním obzoru se voda stále spojovala s oblohou. Až k polednímu Doniphan s dalekohledem u oka zvolal "Tamhle je druhý břeh!" Všichni se podívali v onu stranu, kde se nad vodou objevilo několik stromů. "Nezastavujeme se a snažme se tam dojit ještě před večerem!" řekl Gordon.
Pustá pláň zvlněná písečnými přesypy byla jen tu a tam zarostlá trsy sítin a rákosí a táhla se až do nedozírna k severu. Zdálo se, že v severní části Chairmanova ostrova jsou jen rozsáhlé písčiny, které se ostře lišily od zelených lesů ve střední části. Gordon a jeho kamarádi nazvali právem tento kraj Písečnou pouští. Ke třetí hodině se už zřetelně objevil tři a půl kilometru na východ oblouk protějšího břehu. Zdálo se, že v tomto kraji není žádná živá bytost kromě mořských ptáků, kormoránů, racků a potápek, kteří přilétali na pobřežní skály. Kdyby byl Chrtztroskotal v těchto místech, byli by tady mladí trosečníci spatřili jen pustý kraj a byli by uvěřili, že tu nenajdou žádný zdroj obživy. Marně by byli v této poušti hledali něco, co by se podobalo jejich pohodlnému bydlišti ve Francouzově jeskyni. Až by se tady byl jejich škuner rozpadl, nebyli by našli nikde útočiště. Museli však jít ještě dál tímto směrem, aby poznali celou severní, zřejmě neobydlenou část ostrova. Nebylo by lepší vydat se na druhou výpravu k pravému břehu jezera, kde jim mohly lesy poskytnout svá bohatství? Jistě ano. Ostatně ve východních vodách musela být americká pevnina, je-li ovšem v blízkostí Chairmanova ostrova. Přesto se na Doniphanův návrh rozhodli dojít až na konec jezera, který už nemohl být daleko, neboť oba jeho břehy se k sobě stále více přibližovaly. To také udělali a před příchodem noci se zastavili u malé zátoky vyhloubené v severním cípu Rodinného jezera. Na tomto místě nebyly ani stromy, ani travní porost, ani mech nebo suché lišejníky. Protože tu nebylo palivo, museli se chlapci spokojit s jídlem ze svých brašen, a protože nenašli žádné přístřeší, nezbývalo jim než rozložit své přikrývky na písčitém koberci. Během první noci nebyl klid Písečné pouště ničím rušen.
