ROZŠÍŘENÍ FRANCOUZOVY JESKYNĚ - PODEZŘELÝ ZVUK - FAN ZMIZEL - FAN SE ZASE OBJEVIL - ÚPRAVA A ZAŘÍZENÍ HALY - NEČAS - NÁZVOSLOVÍ - CHAIRMANŮV OSTROV - NÁČELNÍK KOLONIE Při posledních vycházkách prozkoumávali mladí lovci několikrát skalní stěnu v naději, že tam najdou dutinu. Kdyby ji objevili, mohla by jim posloužit za hlavní skladiště, v němž by uložili zbytek materiálu, který museli nechat venku. Průzkumem však na nic nepřišli a museli se vrátit k plánu, že rozšíří dosavadní přístřeší vyhloubením několika prostor spojených s Francouzovou jeskyní. V žule by to byla práce jistě neproveditelná, ale v tomto vápenci, do něhož lehce vnikaly špičák i motyka, nesetkají se snad s velkými obtížemi. Nezáleželo jim na tom, jak dlouho bude ta práce trvat. Budou mít aspoň zaměstnání na zimní dny. Do návratu pěkného počasí to může být hotovo, jestliže se skála nezřítí nebo nevnikneli tam voda. Především toho se báli.
Nebude ostatně nutné trhat skálu střelným prachem.
Postačí nářadí, které se osvědčilo při prorážení stěny pro komín od kuchyňských kamen. Baxterovi se už podařilo s jistou námahou rozšířit vchod do Francouzovy jeskyně tak, že tam mohl vsadit veřeje a dveře z Chrtu. Vlevo a vpravo od vchodu prorazili také dvě okna, nebo lépe dva otvory, jimiž dovnitř vnikalo volně světlo a vzduch. Teď už celý týden trvalo špatné počasí. Na ostrov se snášely prudké bouřky. Ale Francouzova jeskyně nebyla díky svému umístění k jihu a k východu napadána přímo. Dešťové a sněhové přívaly se s burácením převalovaly přes hřeben skály. Lovci teď pronásledovali zvěř jen v sousedství jezera, a to hlavně kachny, sluky, čejky, chřástaly, vodní slípky a ptáky známé z Tichomoří pod jménem bílí holubi. Ač jezero ani řeka dosud nezamrzly, postačí při prvních mrazech, které přijdou po bouřích, jediná jasná noc, aby se pokryly ledem. Chlapci teď byli většinou uvězněni, a tak se mohli pustit do práce na rozšíření jeskyně. Dali se do toho 27. května.
Nejdřív napadli špičákem a motykami pravou stěnu.
"Budeme-li kopat šikmo," upozornil Briant, "vyjdeme možná proti jezeru a získáme tam druhý vchod do Francouzovy jeskyně. Tak se budeme moci lépe bránit útoku, a nebudeme-li moci při nečasu vycházet jedním vchodem, použijeme prostě druhého." To bude uspořádání jistě velmi výhodné pro potřeby společného života a bylo možné to dokázat. Vnitřek jeskyně oddělovalo od východní strany skály nejvýš dvanáct patnáct metrů. Stačilo tedy vyhloubit chodbu tímto směrem, určeným podle kompasu. Práci budou provádět tak, aby zabránili závalu. Baxter ostatně navrhl nelámat zatím prostor v konečné šířce a výšce, nýbrž jen úzký průchod, který později dostatečně rozšíří. Tak budou oba prostory Francouzovy jeskyně spojeny chodbou, kterou budou moci na obou koncích uzavřít a v níž vyhloubí ještě do stran jeden nebo dva sklípky. To byl skutečně nejlepší návrh, výhodný i tím, že umožní opatrnější ohledávání skály. Kdyby tam někde začala vnikat náhle voda, mohou ražení zastavit. Práce pokračovala ve dnech 27. až 30. května celkem dobře. Měkký vápenec se dal téměř krájet nožem. Museli v něm proto stavět výdřevu, což nebylo příliš obtížné. Úlomky skal vynášeli hned ven, aby jim nezatarasovaly cestu. Protože pro nedostatek místa nemohly být zaměstnány všechny paže najednou, pokračovala práce nepřetržitě. Když přestalo pršet a sněžit, zabývali se ostatní rozebíráním prámu, aby mohli dřev z rámu i plošiny použít k novému zabydlení. Prohlíželi také věci složené v ohbí skalního výčnělku, protože dehtová plachtovina je proti nečasu chránila velmi nedostatečně. Práce pokračovala pomalu a neobešla se bez namáhavého tápání. Chodba už byla proražena v délce půldruhého metru, když odpoledne 30. května došlo k nečekané příhodě. Briantovi, který byl skloněn vpředu jako horník při ražení štoly, se zdálo, že zaslechl ze skály jakýsi temný zvuk. Přestal pracovat a pozorně naslouchal. Zvuk dolehl k jeho uším podruhé. Briant okamžitě z chodby vyběhl ke Gordonovi a Baxterovi, kteří pracovali na začátku otvoru, a řekl jim, co slyšel. "To by1 klam," mínil Gordon. "Zdálo se ti, že něco slyšíš..." "Postav se na mé místo, Gordone," odpověděl Briant, "přitiskni ucho ke stěně a poslouchej!" Gordon vklouzl do chodby a za chvilku se vrátil.
"Nemýlil ses," řekl. "Slyšel jsem něco jako vzdálené vrčení." Baxter si to šel poslechnout také.. A vrátil se se slovy: "Co by to jen mohlo být?" "Nedovedu si to vysvětlit," odpověděl Gordon. "Musíme to říci Doniphanovi a ostatním." "Ale malým ne," řekl Briant. "Báli by se." Všichni chlapci se však právě vrátili k obědu a malí se tak dověděli, co se děje. Vyděsili se.
Doniphan, Wilcox, Webb a Garnett se postupně vystřídali v chodbě. Ale hluk už ustal. Neslyšeli nic a skoro věřili, že se jejich kamarádi mýlili. Přesto se rozhodli práci nepřerušovat a hned po obědě v ní pokračovali. Celý večer se žádný zvuk neozval. Až k deváté hodině proniklo jasně skalní stěnou nové vrčení. Fan, který se vrhl do chodby, vyrazil v té chvíli ven se zježenou srsti a s vyceněnými špičáky za ohrnutými pysky. Jevil nepopíratelné znaky vzrušení a prudce štěkal, jako by tím chtěl odpovídat na vrčení uvnitř skalního masivu. Malí chlapci, u nichž se až dosud mísila ke strachu i zvědavost, propadli úplnému zděšení. Představivost anglických dětí je totiž neustále živena severskými pohádkami, které je už od kolébky obklopují skřítky, pidimužíky, vílami, divoženkami, rusalkami a všemi možnými duchy. A tak Costar, Dole, Iverson a Jenkins nijak neskrývali, že umírají strachem. Když se Briant marně pokoušel je uklidnit, přinutil je, aby šli spát. A to se jim ,ještě zdálo o zjeveních, o přízracích a o nadpřirozených bytostech, které straší v hlubinách skal. Tlačila je zkrátka noční můra.
Gordon a ostatní chlapci pokračovali tiše v hovoru o tomto jevu. Několikrát slyšeli, že se vrčení opakuje, a Fan nepřestával projevovat podivné vzrušení. Konečně všechny přemohla únava a chlapci kromě Brianta a Moka šli spát. Pak až do rána vládlo ve Francouzově jeskyni hluboké ticho. Nazítří byli všichni už brzy ráno na nohou. Žádný zvuk se již neozval. Pes přebíhal sem tam a neprojevoval žádný neklid. Ani se nesnažil útočit proti skalní stěně, jak to dělal včera. "Dejme se zas do práce!" řekl Briant.
"Ano," odpověděl Baxter. "Jestli zas uslyšíme nějaký podezřelý zvuk, budeme moci vždycky přestat." "A nebylo by možné, že to vrčení byl prostě zvuk nějakého pramene vyvěrajícího uvnitř skály?" připomněl Doniphan. "Pak bychom to slyšeli stále," namítl Wilcox. "A teď přece neslyšíme nic." "To je pravda," řekl Gordon. "Já bych spíš myslel, že to dělá vítr, který pronikne dovnitř nějakou puklinou na hřebenu skalní stěny." "Vystupme na horní plošinu," řekl Service. "Možná že tam něco objevíme..." Návrh byl přijat. Asi padesát kroků po břehu dolů vedla křivolaká stezka na hřeben skály. Baxter a dva tři další chlapci se okamžitě vyšplhali nahoru a přešli po horní plošině nad Francouzovu jeskyni. Bylo to zbytečné. Na tomto skalním kozím hřbetu porostlém nízkou a hustou trávou, nenašli žádnou puklinu, kterou by mohl proniknout vzduch nebo voda. A když sestoupili, nevěděli o podivném jevu zase nic. Malí chlapci si ho naivně vysvětlovali jako něco nadpřirozeného. A tak pokračovali v ražení až do večera. Od rána už nezaslechli nic, ačkoli podle Baxterova pozorování dosud matně znějící stěna počínala znít dutě. Je snad ve směru chodby nějaká přirozená dutina, do níž chodba ústí? A nemohlo ono vrčení vycházet právě z této dutiny? Domněnka, že vedle jeskyně je další dutina, nebyla nijak nepřijatelná. Všichni si dokonce přáli, aby tomu tak bylo, protože by jim to ušetřilo práci s rozšiřováním chodby. Je pochopitelné, že chlapci vložili do díla neobyčejný zápal. Však také tento den patřil mezi dosud nejúnavnější. Nicméně uplynul bez nějaké pozoruhodnější příhody. Jen večer Gordon zjistil, že pes zmizel. Během jídla Fan obyčejně nechyběl na svém místě vedle Gordonovy stoličky. Toho večera však zůstalo jeho místo ve Francouzově jeskyni poprvé prázdné. Všichni Fana volali, ale pes jim neodpovídal.
Gordon vyšel ven. A znovu volal. Všude vládlo úplné ticho. Doniphan a Wilcox vyběhli také, jeden na břeh řeky a druhý na pobřeží jezera. Po psu nikde ani stopy.
Marně prodloužili průzkum na několik set kroků od Francouzovy jeskyně. Fana nenašli.
Bylo zřejmě, že pes nebyl prostě na doslech, protože na Gordonovo volání by byl jistě odpověděl. Zabloudil snad? To nemohli chlapci připustit. Nezahynul v zubech nějaké šelmy? To se mohlo stát a také to Fanovo zmizení vysvětlilo nejlépe. Všichni se vrátili velmi zneklidněni. A nejen zneklidněni, ale přímo zoufalí při pomyšlení, že to inteligentní zvíře zmizelo snad navždy. Někteří chlapci si šli lehnout, jiní si sedli ke stolu a na spánek ani nepomyslili. Zdálo se jim, že jsou teď ještě osamělejší, opuštěnější, dál od vlasti a od svých rodin! Náhle zaznělo do ticha novu zavrčení. Tentokrát to bylo spíš zavytí doprovázené bolestným nářkem, který trval skoro minutu. "Odtamtud... odtamtud to zní!" vykřikl Briant a vrhl se do chodby. Všichni vstali, jako by čekali nějaké zjevení. Malých chlapců se znovu zmocnila taková hrůza, že se schovali pod přikrývky. Briant se hned vrátil se slovy: "Tam musí něco být, nějaká dutina s vchodem při úpatí skály!" "A nějaká dvě zvířata se tam uchýlila na noc," řekl Gordon. "To je možně," odpověděl Doniphan. "Hned zítra si to tam důkladně prohlédneme." V tom okamžiku zazněl štěkot, vycházející stejně jako prve vytí z vnitřku skal. "Že by tam byl Fan?" zvolal Wilcox. "A rval se s nějakým zvířetem?" Briant se zas vrátil do chodby a naslouchal tam s uchem přitisknutým ke skále na konci chodby. Nic! Ať už tam Fan byl, nebo nebyl, byla tam určitě další dutina spojená s vnějškem patrně nějakou dírou pod spletí křovisk při úpatí skály. Uplynula noc a ani štěkot, ani vytí se už znovu neozvaly.
Za svítání prohledali chlapci skálu proti řece i proti jezeru, ale se stejným výsledkem jako včera na hřebenu stěny. Ačkoli Fana hledali a volali na něho v celém okolí Francouzovy jeskyně, pes se neobjevil. Briant a Baxter se zas dali do práce. Špičák a motyka nezahálely. Za dopoledne prorazili chodbu o dalších šedesát centimetrů. Občas se zastavovali a pozorně naslouchali... Neslyšeli nic. V poledne práci na hodinu přerušili a po obědě v ní opět pokračovali. Provedli také všechna opatření pro případ, že by poslední rána špičákem skálu prorazila a uvolnila nějakému zvířeti průchod. Malé chlapce odvedli na břeh řeky. Doniphan, Wilcox a Webb byli s puškami a s revolvery v ruce připraveni na vše. Ke druhé hodině Briant vykřikl. Jeho špičák právě pronikl vápencem a prorazil v něm dost široký otvor. Briant přiběhl ke kamarádům, kteří nevěděli, co se stalo.
Ale než mohl otevřít ústa, proklouzlo chodbou nějaké zvíře a vřítilo se jediným skokem do jeskyně. Byl to Fan!
Ano, Fan, který se napřed vrhl k okovu s vodou a počal hltavě pít. Pak začal vrtět ocasem a bez nejmenší známky vzrušení skákal kolem Gordona. Chlapci se tedy neměli čeho bát. Briant vzal svítilnu a vlezl do chodby. Gordon, Doniphan, Wilcox, Baxter a Moko šli za ním. Za okamžik prolezli všichni dírou proraženou špičákem a octli se v temné dutině, kam odnikud nevnikalo světlo. Byla to druhá jeskyně, stejně široká a vysoká jako Francouzova jeskyně, ale mnohem delší. Podlahu o ploše asi čtyřiceti čtverečních metrů pokrýval jemný písek. Protože tato jeskyně neměla asi žádné spojeni s vnějším světem, mohli se chlapci právem obávat, že vzduch v ní bude nedýchatelný. Ale lampa hořela plným světlem, a tak bylo zřejmé, že tam vzduch někudy vniká. Jak jinak také by se tam byl Fan dostal? Vtom Wilcox vrazil nohou do nějakého nehybného a chladného těla - jak zjistil dotekem ruky. Briant se k němu přiblížil s lampou.
"To je tělo šakala!" zvolal Baxter.
"Ano. Je to šakal, kterého náš statečný Fan zadávil!" odpověděl Briant.
"Tím je vysvětleno to, co jsme si nedovedli vysvětlit," dodal Gordon. Ale jestliže si jeden nebo více šakalů mohlo udělat z této jeskyně doupě, jak se tam dostali? To museli rozhodně zjistit. Briant se ihned vrátil do Francouzovy jeskyně a vyšel ven před skalní stěnu proti jezeru. Tam zavolal. Z jeskyně mu odpověděl pokřik ostatních chlapců. Tak objevili úzký otvor za křovisky přímo u země. Tudy tam šakal proklouzl! Ale když tam za ním vnikl Fan, skála se zřítila a otvor zahradila. Tak to aspoň chlapci vyšetřili.
Vše bylo vysvětleno. Vytí šakala i štěkot psa, který se celých čtyřiadvacet hodin nemohl dostat ven. Všem chlapcům se tím ulevilo. Nejenže se Fan vrátil ke svým pánům, ale navíc měli ušetřenou práci. Tady byla už "hotová" jeskyně, jak to řekl Dole, prostorná jeskyně, o níž trosečník Baudoin neměl ani tušení. Když chlapci její otvor rozšíří, získají druhý východ proti jezeru. Tím snadno uspokojí všechny své požadavky. Proto teď v nové jeskyni vyrazili radostný pokřik, k němuž se s veselým štěkotem připojil i Fan. Všichni se pak pustili s nesmírným zápalem do práce, aby otvor přeměnili v pohodlnou chodbu. Druhá jeskyně měla takové rozměry, že si plně zasloužila název hala, který jí chlapci dali. Zatím tam přenesli všechen materiál na tak dlouho, dokud v chodbě nevyhloubí postranní sklípky. Bude jim teď sloužit také jako ložnice a dílna, kdežto první jeskyně bude kuchyní, spíží a jídelnou. Protože s ní Gordon počítal jako s hlavním skladištěm, navrhl říkat jí tak už teď. Návrh byl přijat.
Nejdříve přenesli postele a srovnali je symetricky v hale, kde bylo místa dost. Pak tam rozestavili nábytek z Chrta, jako pohovky, křesla, stoly, skříně atd. A nakonec přišlo to nejdůležitější - kamna z lodních kajut, která umístili tak, aby mohla vytápět celý ten velký prostor. Zároveň rozšířili východ proti jezeru, aby do něho mohli vsadit dveře ze škuneru. To byla práce, kterou s jistými obtížemi provedl Baxter. Protože vedle těchto dveří prorazili dva další otvory, bylo v hale dost světla. Večer pak rozsvěcovali lampu zavěšenou pod klenbou jeskyně. Tyto úpravy si vyžádaly čtrnáct dní práce. A byl opravdu čas, že je skončili, neboť dosud klidné počasí se počalo měnit. Ač nebyla ještě příliš velká zima, vanul velmi ostrý vítr a chlapci nemohli vycházet. Vichřice byly tak silné, že i v závětří skalní stěny zdvihaly se na jezeře vlny jako na moři. Vzduté vody se valily tak prudce, že by byly jistě zničily každou rybářskou bárku nebo pirogu domorodců. Chlapci museli vytáhnout jolu na břeh, aby ji vlny neodnesly. Mnohokrát se i voda z řeky pod tlakem větru proti proudu vylila z břehů a hrozila zaplavit okolí až ke skalnímu výběžku. Naštěstí skladiště, ani hala nebyly vystaveny náporům bouře přímo, protože vítr vanul od západu. Kamna i kuchyňský sporák hořely docela dobře, protože tu byla zásoba suchého dříví. Bylo už řečeno, že všechny věci zachráněné z Chrtauložili chlapci na bezpečném místě. Nikdo se nemusel bát, že zásoby potravin nějak utrpí nepříznivým počasím. Gordon a jeho kamarádi měli za zimního uvěznění dost času upravit si vše co nejpohodlněji. Rozšířili chodbu a vyhloubili v ní hluboké přístěnky.
Jeden z nich opatřili dveřmi a složili do něho všechno střelivo tak, aby vyloučili jakékoli nebezpečí výbuchu. Protože lovci se teď nemohli odvažovat do okolí Francouzovy jeskyně, dostával Moko k úpravě jen vodní ptáky. Bohužel se mu vždy nepodařilo odstranit jejich bahnitou příchuť, což vyvolávalo protesty i pošklebky chlapců. Ale jinak bylo vše v pořádku. A musíme ještě uvést, že v koutě skladiště vyhradili chlapci kousek místa i nanduovi. Později mu postaví venku ohradu.
Tehdy si také Gordon usmyslil sestavit pracovní program, který by celý kolektiv schválil a kterým by se pak všichni řídili. Po zajištění materiálních podmínek museli myslit i na život duševní. Vědí snad, jak dlouho tu pobudou? A podaří-li se jim odplout, budou aspoň spokojeni, že tu využili času ve svůj prospěch. S několika knihami z lodní knihovny si mohli velcí chlapci doplnit své vědomosti a postarat se zároveň o vyučování těch mladších. Byla by to záslužná práce, která by užitečně i příjemně vyplnila zimní večery. Ale než se pustili do sestavení programu, provedli ještě jinou práci. Večer 10. června se po večeři všichni shromáždili v hale kolem sálajících kamen a rozhovořili se o nutnosti pojmenovat všechny hlavní zeměpisné prvky ostrova. "Bylo by to užitečné a praktické," řekl Briant. "Ano, ano," zvolal Iverson. "A vybereme hodně hezká jména!" "Jak to dělali skuteční i vymyšlení robinzoni," dodal Webb. "Však nejsme nic jiného, chlapci," řekl Gordon. "Škola robinzonů!" zvolal Service.
"Když pojmenujeme záliv, řeky, lesy, jezero, skály, bažiny a mysy, snadněji se všude vyznáme," pokračoval Gordon. Návrh byl samozřejmě přijat. Aby se našla vhodná jména, stačilo jen povolit uzdu fantazii. "Máme už záliv Chrta, kde naše jachta ztroskotala," řekl Doniphan, "a já myslím, abychom mu to jméno nechali, když už jsme si na ně zvykli." "To jistě!" odpověděl Cross.
"Stejně ponecháme našemu obydlí jméno Francouzova jeskyně," dodal Briant. "Na památku trosečníka, jehož místo jsme zaujali." Nikdo proti tornu nic neměl, dokonce ani Doniphan ne, ač návrh vyšel od Brianta. "A jak nazveme řeku vtékající do zálivu Chrta?" ptal se Wilcox. "Řekou Zélandem," navrhl Baxter. "Aspoň nám bude připomínat vlast." "Přijato! Přijato!" Jednohlasně schváleno.
"Protože řeka dostala jméno Zéland," řekl Doniphan, "dejme jezeru jméno, které nám bude připomínat naše rodiny. Říkejme mu Rodinné jezero!" Návrh byl přijat s jásotem.
Chlapci se, jak vidno, dokonale shodli a se stejnými pocity přijali i název pro skalní stěnu - Aucklandská skála. Mys, kterým končila a z něhož Briant spatřil ono domnělé moře, nazvali na Briantův návrh mysem Nepravého moře. Tak byly postupně přijaty i další návrhy. Les Nástrah byla část lesa, kde chlapci objevili lapací jámy. Bažinatý les se táhl mezi zálivem Chrtaa skalním srázem. Jižní močál byla krajina na jižním cípu ostrova. Přehradní potok byl potok s onou stezkou z kamenů. Na Bouřlivém pobřeží ztroskotala jejich jachta. Sportovní louka bylo prostranství mezi pravým břehem řeky a jezerem. Bylo určeno ke sportovním cvičením podle denního programu. Ostatní části ostrova pojmenuji chlapci tak, jak je budou poznávat, a podle toho, co se na nich stane. Uznali však za vhodné pojmenovat ještě hlavní mysy zakreslené na mapě Francoise Baudoina. Výběžek na severním cípu ostrova nazvali Severním mysem a jižnímu výběžku dali jméno Jižní mys. Západní výběžky ostrova do Tichého oceánu byly nazvány - jak se chlapci jednomyslně dohodli - Francouzský mys, Anglický mys a Americký mys na počest tří národností, anglické, francouzské a americké, zastoupených v malé kolonii. V kolonii! Ano, toto označení mělo dětem připomínat, že jejich usídlení na ostrově nemá prozatímní charakter. Návrh dal přirozeně Gordon, který se zabýval spíš organizováním života v nové zemi než snahou dostat se odtud. Chlapci nebyli podle něho žádní trosečníci z Chrta, ale kolonisté, ostrova... A kterého ostrova? Zbývalo pokřtít i ostrov!
"Poslyšte... já vím, jak bychom mu měli říkat!" zvolal Costar. "Ty že to víš?" divil se Doniphan.
"Malý Costar je pašák!" zvolal Garnett.
"Určitě navrhne jméno ostrov Nemluvňat!" chechtal se Service. "Počkejte, nesmějte se!" zarazil je Briant.
"Vyslechněte jeho návrh!" Chlapec zmateně zmlkl.
"Jen mluv, Costare," pokračoval Briant a pokynem ruky ho povzbudil. "Jsem přesvědčen, že máš docela dobrý nápad." "No, protože jsme žáci Chairmanovy školy, říkejme mu Chairmanův ostrov!" řekl Costar.
Na nic lepšího nemohli opravdu přijít. Toto jméno přijali všichni s potleskem a Costar byl na to nesmírně hrdý. Chairmanův ostrov! To jméno mělo opravdu zeměpisný zvuk a mohlo by se na příštích mapách vyjímat docela dobře. Když obřad "křtu" k všeobecné spokojenosti skončil a byl čas jít spát, vyžádal si Briant ještě slovo. "Chlapci," řekl, "když jsme už dali svému ostrovu jméno, neměli bychom si zvolit náčelníka, který by jej spravoval?" "Náčelníka?" zeptal se živě Doniphan.
"Ano. Myslím, že by všechno šlo lépe," pokračoval Briant, "kdyby jeden z nás měl u všech ostatních autoritu. A není snad dobré pro Chairmanův ostrov to, co je dobré v každé zemi?" "Ano... náčelníka! Zvolme si náčelníka!" volali zároveň velcí i malí. "Zvolme si tedy náčelníka," řekl Doniphan, "ale pod podmínkou, že bude zvolen jen na omezenou dobu... třeba na rok." "A že může být zvolen znovu," dodal Briant. "Souhlasím... A koho zvolíme?" ptal se Doniphan poněkud úzkostným hlasem. Zdálo se, že ten žárlivý chlapec má jedinou obavu, aby totiž volba jeho kamarádů nepadla na Brianta místo na něho. Ale byl ihned vyveden z omylu.
"Koho zvolíme?" odpověděl Briant.
"Přece nejrozumnějšího ze všech... našeho kamaráda Gordona!" "Ano... ano! Hurá Gordonovi!" Gordon chtěl zprvu přiřčenou poctu odmítnout. Raději organizoval, než rozkazoval. Ale když si pomyslil, k jakým sporům a vášnivým projevům může v budoucnosti dojít u těchto mladých chlapců, stejně prudkých jako dospělí muži, řekl si, že jeho autorita tu nebude marná. A tak byl Gordon prohlášen náčelníkem kolonie na Chairmanově ostrově.
