×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Karel Čapek - Hordubal, Kapitola 3

Kapitola 3

III.

A teď neví Juraj Hordubal, co by řekl: tolik začátků si vymyslil, co to, že se sem žádný nehodí? Nezakryje

dlaněmi oči Polaně, nezaťuká v noci na okno, nevrátí se se zvoněním stád a se slovy požehnání; ale ježatý sem

vráží a neumytý, nu, jaký div, že se ženská poleká? I hlas by ze mne vyšel divný a seškrcený — poraď,

Hospodine, co se dá říci takovým světu nepodobným hlasem.

Polana ustupuje ze zápraží, až příliš daleko ustupuje, ach, Polano, já bych byl proklouzl i tak; a říká hlasem,

který skoro není hlas a skoro není její: “Pojď dál, já — zavolám Hafii.” Ano, Hafii, ale dřív bych chtěl tobě

položit ruce na ramena a říci, nu, Polano, nerad jsem tě polekal; sláva Bohu, že už jsem doma. A vida, jak jsi se

zařídila: nová je postel a vysoko nastlaná, stůl nový a těžký, na stěně svaté obrazy, inu, brachu, to ani v Americe

nemají lepší; podlaha z prken a v oknech muškát, dobře jsi, Polano, gazdovala! Juraj Hordubal potichoučku usedá

na svůj kufřík. Moudrá je Polana a ví si rady; jak to tu vyzírá, hádal bys, že má dvanáct krav, dvanáct i víc —

Chvála Bohu, ne nadarmo jsem robotil; ale to horko v shaftu, dušinko, kdybys věděla, jaké peklo!

Polana nejde; Juraji Hordubalovi je nějak tísnivě jako tomu, kdo sám a sám je v cizí jizbě. Počkám na dvorku,

říká si, snad abych se zatím umyl. Joj, svléknout košili a napumpovat si studené vody na plece, na hlavu, do vlasů,

přehojně stříkat vodou kolem a zařičet libostí, hej! ale to by se jaksi nehodilo, ještě ne, ještě ne; jen trochou vody z

železné pumpy (bývalo tu dřevěné roubení a okov na vahadle, a ta hluboká tma dole, a jak to vlhce a chladně

dechlo, když se člověk naklonil nad roubení) (toto je jako v Americe, tam mívají farmáci takové pumpy) (s plným

okovem do chléva a napájet krávy, až se jim nozdry lesknou vlhkostí a hlasitě frkají), jen trochou vody smáčí

umolousaný kapesník a utírá si čelo, ruce, týl, achachach, to chladí, ždímá kapesník a hledá, kam jej pověsit, ještě

ne, ještě tu nejsme doma, a mokrý jej cpe do kapsy.

“Tady máš tatínka, Hafie,” slyší Hordubal, a Polana k němu strká jedenáctileté děvčátko poplašených,

– 4 –

bleděmodrých očí. “Tak ty jsi Hafie,” bručí Hordubal rozpačitě (jej Bohu, pro tak velké dítě Teddy-bear!) a chce

jí sáhnout po vlasech, jen tak prstem, Hafie; ale děvčátko uhýbá, tiskne se k matce a nespouští s očí toho cizího

mužského. “Tak pozdrav přece, Hafie,” praví Polana tvrdě a žďuchá holčičku do zad. Ach, Polano, nech ji — co

na tom, že se dítě poleká! “Dobrý den,” šeptá Hafie a odvrací se. Jurajovi je náhle nějak divně, oči se mu zalily,

tvář dítěte se před ním třese a rozplývá; ale, ale, copak to — e nic, to nic není, jen že jsem už tolik let neslyšel

‚dobrý den'. “Pojď se podívat, Hafie,” praví honem, “co jsem ti přivezl.”

“Jdi, hloupá,” strká ji Polana.

Hordubal klečí u kufru, matičko boží, to se to všechno cestou zmuchlalo, a hledá elektrickou baterku, to se

bude Hafie divit! “Tak vidíš, Hafie ,tady stiskneš ten gombík, a svítí to.” Nu copak, copak, ono to nechce svítit;

Hordubal mačká na knoflík, obrací baterku se všech stran a zesmutní. “Copak se s tím stalo? Aha, to asi vyschlo

tam uvnitř, co je ta elektrika, — víš, bylo tak horko na lowerdecku — Inu, jasně to svítilo, Hafie, jako sluníčko.

Ale počkej, já jsem ti přinesl obrázky, to něco uvidíš!” Hordubal loví z kufříku listy z magazinů a novin, kterými

proložil těch pár kousků šatstva. “Pojď sem, Hafie, ať vidíš, jak vypadá Amerika.”

Děvčátko se rozpačitě kroutí a ohlíží se po matce. Polana suše a přísně ukazuje hlavou: jdi! Dítě se nesměle,

nerado šourá k tomu dlouhému cizímu pánovi — ach, vystřelit ze dveří a běžet, běžet k Marice, k Žofce, k

holkám, které tam za humny zavíjejí do peřinky takové utěšené malé štěňátko —

“Podívej se, Hafie, tady ty dámy — a tu, pozírej, jak ti se bijí, haha, co? to je football, víš? taková hra, co se

hraje v Americe. A toto, ty vysoké domy —”

Hafie se ho už dotýká ramenem a nesměle šeptá: “A co je toto?”

Juraje Hordubala to zaplavilo radostí a dojetím: tak vida, dítě si už zvyká! “To... víš, to je Felix the cat.”

“Ale vždyť je to macka,” protestuje Hafie.

“Haha, to se rozumí, že je to mačka! Ty jsi moudrá, Hafie! Ano, to je... takový americký kocour, all right.”

“A co on to robí?”

“To... to vylizuje tin, rozumíš? takovou plechovou krabici od konservy. To je advertisment na konservy, víš?

“A co je tady napsáno?”

“To je... to bude něco po americku, Hafie, tomu ty nerozumíš; ale tuto, hleď, ty lodě,” odváděl honem řeč

Hordubal. “Po takové jsem plul.”

“A co je toto?”

“To jsou komíny, víš? Ty lodě mají uvnitř parní mašinu, a vzadu takový... takový propeller...”

“A co tu je napsáno?”

“To si přečteš jindy, umíš přece číst, že?” uhýbá Hordubal. “A toto, vidíš, to se srazily dvě káry — —”

Polana stojí na zápraží, ruce složeny na prsou, a suchýma upřenýma očima se dívá po dvorku. Tam vzadu v

jizbě se k sobě schylují dvě hlavy, pomalý mužský hlas se namáhá vyložit, co je toto a co ono, “to tak dělají v

Americe, Hafie, a toto, hleď, to jsem sám jednou viděl,” a pak ten hlas vázne, váhá a bručí: “Jdi, Hafie, jdi se

podívat, kde je maminka.”

Hafie vyrazí na zápraží jako vysvobozená.

“Počkej,” zadrží ji Polana, “zeptej se ho, chce-li něco jíst... nebo pít.”

“Není třeba, dušinko, není třeba,” hlaholí Hordubal a hrne se na práh. “To jsi hodná, že si's vzpomněla, děkuju mnohokrát, ale to nespěchá. Třeba máš nějakou jinou práci —”

“Co robit je pořád,” podotýká Polana neurčitě.

“Tak vidíš, Polano, nu tak vidíš, nebudu tě vyrušovat; jen si hleď svého, a já zatím — což já —”

Polana k němu zvedá oči, jako by chtěla něco říci, jako by toho chtěla říci najednou nějak mnoho, až jí to cuká

rty; ale spolkne to a jde po svém, neboť je vždycky co robit.

Hordubal stojí ve dveřích a dívá se za Polanou: což abych šel za ní do kůlny — ještě ne, ještě ne; kůlna je

tmavá, nu, nehodí se to jaksi. Osm let, brachu, je osm let. Rozumná žena je Polana, neskočí ti kolem krku jako

mladice; chtěl by se's jí zeptat na to a ono, na pole, na dobytek, ale Bůh s ní, když má co robit. Vždycky byla

Polana taková. Do práce, hbitá, moudrá.

Zamyšleně se díval Hordubal na dvorek. Čistý dvorek, mochničkou a rmenem prokvetlý, ani stružka močůvky

nevytéká. Což o to, poohlédnout se po hospodářství — ještě ne, ještě ne; však Polana řekne sama, pojď se podívat,

Juraji, jak jsem gazdovala: všecko murované a železné, všecko nové, tolik a tolik to stálo — A já řeknu: Dobře,

Polano. I já ti nesu něco do hospodářství.

Dobře to Polana dělá; a rovná je, rovná jako mladice, Hospodine, jaká rovná záda! Vždycky tak rovně nesla

hlavu, už jako dívčí — Hordubal vzdychl a podrbal se v týle: tož tak, Polano, ať je po tvém; osm let jsi byla svou

paní, to se nedá jen tak lámat; sama řekneš, dobrý je muž v domě.

Zamyšleně se dívá Hordubal na dvorek. Všecko je jiné a nové, zdárně si Polana vedla; ale ta mrva, holenku, ta

mrva se mi nechce líbit. To není chlévský hnůj; to je mrva stájová. Na zdi dva chomouty, na dvoře kobylince —

ani se Polana nezmínila, že chová koně; ale poslyš, koně, to přece není pro ženskou. Do stáje patří chlap, tak je to.

Hordubal vraští starostlivě čelo: ano, toto je úder kopyta o prkenné pažení; hrabe si kůň kopytem, snad by chtěl

pít; donesl bych mu vody v plátěném vědru, ale ne: až mi Polana řekne, pojď se, Juraji, podívat po našem

hospodářství.

V Johnstownu měli koně tam dole ve štolách; chodil jsem je poplácat po hubě — to víš, Polano, tam

krávy nebyly; chytit takovou krávu za roh a potřást jí hlavou, na — na — na, stará, héta! héta! Ale kůň — nu, buď

Bohu chvála, že tu budeš mít chlapa.

Ale teď zavonělo něco známého a starého, něco, co tu vonívalo od dětství. Hordubal dlouze a s povděkem

čichá: dřevo, smolná vůně dřeva, vůně smrkových polen na slunci. Juraje to táhne k té hromadě polen, dobrá je

hrubé ruce hrubá kůra, je tu i špalek se zaťatou sekyrou, dřevěný kozlík a pila, jeho stará pila, vyhlazená jeho

prackami. Juraj Hordubal zhluboka vydechl, zdrávi došli a pěkně vítám domů, svléká si kabát a vkliňuje poleno

do pevných ramen kozlíku.

Zpocen a šťasten řeže Juraj dříví na zimu.


Kapitola 3 Capítulo 3 Розділ 3

III.

A teď neví Juraj Hordubal, co by řekl: tolik začátků si vymyslil, co to, že se sem žádný nehodí? Nezakryje

dlaněmi oči Polaně, nezaťuká v noci na okno, nevrátí se se zvoněním stád a se slovy požehnání; ale ježatý sem

vráží a neumytý, nu, jaký div, že se ženská poleká? thrusting and unwashed, well, what wonder that a woman is startled? I hlas by ze mne vyšel divný a seškrcený — poraď, Even my voice would come out strange and strangled — advise,

Hospodine, co se dá říci takovým světu nepodobným hlasem.

Polana ustupuje ze zápraží, až příliš daleko ustupuje, ach, Polano, já bych byl proklouzl i tak; a říká hlasem,

který skoro není hlas a skoro není její: “Pojď dál, já — zavolám Hafii.” Ano, Hafii, ale dřív bych chtěl tobě

položit ruce na ramena a říci, nu, Polano, nerad jsem tě polekal; sláva Bohu, že už jsem doma. A vida, jak jsi se

zařídila: nová je postel a vysoko nastlaná, stůl nový a těžký, na stěně svaté obrazy, inu, brachu, to ani v Americe she arranged: the bed is new and set high, the table is new and heavy, there are holy pictures on the wall, bro, that's not even in America

nemají lepší; podlaha z prken a v oknech muškát, dobře jsi, Polano, gazdovala! Juraj Hordubal potichoučku usedá

na svůj kufřík. Moudrá je Polana a ví si rady; jak to tu vyzírá, hádal bys, že má dvanáct krav, dvanáct i víc — Polana is wise and wise; by the looks of it, you'd guess he's got twelve cows, twelve and more—

Chvála Bohu, ne nadarmo jsem robotil; ale to horko v shaftu, dušinko, kdybys věděla, jaké peklo!

Polana nejde; Juraji Hordubalovi je nějak tísnivě jako tomu, kdo sám a sám je v cizí jizbě. Počkám na dvorku,

říká si, snad abych se zatím umyl. Joj, svléknout košili a napumpovat si studené vody na plece, na hlavu, do vlasů,

přehojně stříkat vodou kolem a zařičet libostí, hej! ale to by se jaksi nehodilo, ještě ne, ještě ne; jen trochou vody z

železné pumpy (bývalo tu dřevěné roubení a okov na vahadle, a ta hluboká tma dole, a jak to vlhce a chladně

dechlo, když se člověk naklonil nad roubení) (toto je jako v Americe, tam mívají farmáci takové pumpy) (s plným

okovem do chléva a napájet krávy, až se jim nozdry lesknou vlhkostí a hlasitě frkají), jen trochou vody smáčí

umolousaný kapesník a utírá si čelo, ruce, týl, achachach, to chladí, ždímá kapesník a hledá, kam jej pověsit, ještě

ne, ještě tu nejsme doma, a mokrý jej cpe do kapsy.

“Tady máš tatínka, Hafie,” slyší Hordubal, a Polana k němu strká jedenáctileté děvčátko poplašených,

– 4 –

bleděmodrých očí. “Tak ty jsi Hafie,” bručí Hordubal rozpačitě (jej Bohu, pro tak velké dítě Teddy-bear!) a chce

jí sáhnout po vlasech, jen tak prstem, Hafie; ale děvčátko uhýbá, tiskne se k matce a nespouští s očí toho cizího

mužského. “Tak pozdrav přece, Hafie,” praví Polana tvrdě a žďuchá holčičku do zad. Ach, Polano, nech ji — co

na tom, že se dítě poleká! “Dobrý den,” šeptá Hafie a odvrací se. Jurajovi je náhle nějak divně, oči se mu zalily, Juraj suddenly felt strange, his eyes watered,

tvář dítěte se před ním třese a rozplývá; ale, ale, copak to — e nic, to nic není, jen že jsem už tolik let neslyšel the child's face trembles and melts before him; but, but, what's that — it's nothing, it's nothing, just that I haven't heard it for so many years

‚dobrý den'. “Pojď se podívat, Hafie,” praví honem, “co jsem ti přivezl.” "Come and see, Hafia," he says hurriedly, "what I have brought you."

“Jdi, hloupá,” strká ji Polana.

Hordubal klečí u kufru, matičko boží, to se to všechno cestou zmuchlalo, a hledá elektrickou baterku, to se

bude Hafie divit! “Tak vidíš, Hafie ,tady stiskneš ten gombík, a svítí to.” Nu copak, copak, ono to nechce svítit; "You see, Hafie, you press the button here, and it lights up." Well, why, why, it doesn't want to light;

Hordubal mačká na knoflík, obrací baterku se všech stran a zesmutní. Hordubal presses a button, turns the flashlight around and becomes sad. “Copak se s tím stalo? "What happened to that? Aha, to asi vyschlo

tam uvnitř, co je ta elektrika, — víš, bylo tak horko na lowerdecku — Inu, jasně to svítilo, Hafie, jako sluníčko.

Ale počkej, já jsem ti přinesl obrázky, to něco uvidíš!” Hordubal loví z kufříku listy z magazinů a novin, kterými

proložil těch pár kousků šatstva. “Pojď sem, Hafie, ať vidíš, jak vypadá Amerika.” "Come here, Hafia, to see what America looks like."

Děvčátko se rozpačitě kroutí a ohlíží se po matce. Polana suše a přísně ukazuje hlavou: jdi! Dítě se nesměle,

nerado šourá k tomu dlouhému cizímu pánovi — ach, vystřelit ze dveří a běžet, běžet k Marice, k Žofce, k

holkám, které tam za humny zavíjejí do peřinky takové utěšené malé štěňátko —

“Podívej se, Hafie, tady ty dámy — a tu, pozírej, jak ti se bijí, haha, co? to je football, víš? taková hra, co se

hraje v Americe. A toto, ty vysoké domy —”

Hafie se ho už dotýká ramenem a nesměle šeptá: “A co je toto?”

Juraje Hordubala to zaplavilo radostí a dojetím: tak vida, dítě si už zvyká! “To... víš, to je Felix the cat.”

“Ale vždyť je to macka,” protestuje Hafie.

“Haha, to se rozumí, že je to mačka! "Haha, that means it's a cat! Ty jsi moudrá, Hafie! Ano, to je... takový americký kocour, all right.”

“A co on to robí?”

“To... to vylizuje tin, rozumíš? takovou plechovou krabici od konservy. To je advertisment na konservy, víš?

“A co je tady napsáno?” "And what is written here?"

“To je... to bude něco po americku, Hafie, tomu ty nerozumíš; ale tuto, hleď, ty lodě,” odváděl honem řeč

Hordubal. “Po takové jsem plul.”

“A co je toto?”

“To jsou komíny, víš? Ty lodě mají uvnitř parní mašinu, a vzadu takový... takový propeller...”

“A co tu je napsáno?” "And what is written here?"

“To si přečteš jindy, umíš přece číst, že?” uhýbá Hordubal. “A toto, vidíš, to se srazily dvě káry — —”

Polana stojí na zápraží, ruce složeny na prsou, a suchýma upřenýma očima se dívá po dvorku. Tam vzadu v

jizbě se k sobě schylují dvě hlavy, pomalý mužský hlas se namáhá vyložit, co je toto a co ono, “to tak dělají v

Americe, Hafie, a toto, hleď, to jsem sám jednou viděl,” a pak ten hlas vázne, váhá a bručí: “Jdi, Hafie, jdi se

podívat, kde je maminka.”

Hafie vyrazí na zápraží jako vysvobozená.

“Počkej,” zadrží ji Polana, “zeptej se ho, chce-li něco jíst... nebo pít.”

“Není třeba, dušinko, není třeba,” hlaholí Hordubal a hrne se na práh. "There's no need, sweetie, there's no need," hollers Hordubal and rushes to the threshold. “To jsi hodná, že si's vzpomněla, děkuju "It's nice of you to remember, thank you mnohokrát, ale to nespěchá. Třeba máš nějakou jinou práci —”

“Co robit je pořád,” podotýká Polana neurčitě.

“Tak vidíš, Polano, nu tak vidíš, nebudu tě vyrušovat; jen si hleď svého, a já zatím — což já —”

Polana k němu zvedá oči, jako by chtěla něco říci, jako by toho chtěla říci najednou nějak mnoho, až jí to cuká Polana raises her eyes to him, as if she wants to say something, as if she wants to say so much at once that it makes her twitch

rty; ale spolkne to a jde po svém, neboť je vždycky co robit.

Hordubal stojí ve dveřích a dívá se za Polanou: což abych šel za ní do kůlny — ještě ne, ještě ne; kůlna je

tmavá, nu, nehodí se to jaksi. Osm let, brachu, je osm let. Eight years, bro, is eight years. Rozumná žena je Polana, neskočí ti kolem krku jako A sensible woman is Polana, she won't jump around your neck like

mladice; chtěl by se's jí zeptat na to a ono, na pole, na dobytek, ale Bůh s ní, když má co robit. Vždycky byla

Polana taková. Do práce, hbitá, moudrá.

Zamyšleně se díval Hordubal na dvorek. Čistý dvorek, mochničkou a rmenem prokvetlý, ani stružka močůvky

nevytéká. Což o to, poohlédnout se po hospodářství — ještě ne, ještě ne; však Polana řekne sama, pojď se podívat, How about looking around the farm — not yet, not yet; but Polana will say herself, come and see

Juraji, jak jsem gazdovala: všecko murované a železné, všecko nové, tolik a tolik to stálo — A já řeknu: Dobře,

Polano. I já ti nesu něco do hospodářství. I'll bring you something to the farm too.

Dobře to Polana dělá; a rovná je, rovná jako mladice, Hospodine, jaká rovná záda! Vždycky tak rovně nesla

hlavu, už jako dívčí — Hordubal vzdychl a podrbal se v týle: tož tak, Polano, ať je po tvém; osm let jsi byla svou

paní, to se nedá jen tak lámat; sama řekneš, dobrý je muž v domě.

Zamyšleně se dívá Hordubal na dvorek. Všecko je jiné a nové, zdárně si Polana vedla; ale ta mrva, holenku, ta

mrva se mi nechce líbit. To není chlévský hnůj; to je mrva stájová. This is not manure; that's stable dirt. Na zdi dva chomouty, na dvoře kobylince —

ani se Polana nezmínila, že chová koně; ale poslyš, koně, to přece není pro ženskou. nor did Polana mention that she kept horses; but listen, horse, it's not for a woman. Do stáje patří chlap, tak je to.

Hordubal vraští starostlivě čelo: ano, toto je úder kopyta o prkenné pažení; hrabe si kůň kopytem, snad by chtěl

pít; donesl bych mu vody v plátěném vědru, ale ne: až mi Polana řekne, pojď se, Juraji, podívat po našem

hospodářství.

V Johnstownu měli koně tam dole ve štolách; chodil jsem je poplácat po hubě — to víš, Polano, tam

krávy nebyly; chytit takovou krávu za roh a potřást jí hlavou, na — na — na, stará, héta! héta! Heta! Ale kůň — nu, buď

Bohu chvála, že tu budeš mít chlapa.

Ale teď zavonělo něco známého a starého, něco, co tu vonívalo od dětství. But now something familiar and old smelled, something that had smelled here since childhood. Hordubal dlouze a s povděkem

čichá: dřevo, smolná vůně dřeva, vůně smrkových polen na slunci. Juraje to táhne k té hromadě polen, dobrá je

hrubé ruce hrubá kůra, je tu i špalek se zaťatou sekyrou, dřevěný kozlík a pila, jeho stará pila, vyhlazená jeho

prackami. Juraj Hordubal zhluboka vydechl, zdrávi došli a pěkně vítám domů, svléká si kabát a vkliňuje poleno

do pevných ramen kozlíku.

Zpocen a šťasten řeže Juraj dříví na zimu.