×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.

image

Karel Čapek - Hordubal, Kapitola 16

Kapitola 16

XVI.

A rovnou ke komoře a bouchá na dveře: “Otevři, Polano!” Dveře se otevrou a stojí tu Polana — jako stín. Hordubal si sedl na truhlici, ruce opřeny o kolena, a dívá se k zemi. “Manya se vrátil,” povídá.

Polana nic, jen rychle dýchá.

“Byly — jakési řeči,” mumlá Juraj. “O tobě ...... a o čeledínovi. Proto jsem ho dal pryč.” Hordubal rozmrzele zafuněl. “A vrátil se, kašpar jeden. To tak nemůže zůstat, Polano.” “Proč?” vyhrkla prudce Polana. “K vůli těm hloupým řečem?” Hordubal vážně kývá hlavou. “K vůli těm hloupým řečem, Polano. Nejsme tu na samotě. Štěpán — je chlap, ať se lidským hubám brání sám; ale ty — Ech, Polano, jsem přece jen tvůj muž — aspoň před lidmi. Tak je to.” Polana se opírá o veřeje, nohy jí klesají, a mlčí. “Zdá se,” bručí Hordubal, “zdá se, že Hafie je na Štěpána zvyklá — Je hodný na dítě. A koně — schází jim Manya. Byl na ně tvrdý, ale i v tom se hovadům zalíbilo.” Juraj zvedl oči. “Co bys tomu řekla, Polano — zasnoubit Hafii Štěpánovi?” V Polaně hrklo. “Ale to přece — není možno,” vydechla zděšeně.

“Inu, pravda, Hafie je maličká,” dumá Hordubal. “Ale zasnoubit — není vydat. Za starých časů, Polano, zasnubovali i děti v kolébce.” “Ale vždyť Štěpán — Hafie je o patnáct let mladší než on,” brání se Polana. Juraj kývá hlavou. “Jako ty, dušinko. To bývá. Ale Manya tu nemůže zůstat jako cizí člověk. Jako Hafiin ženich — á, to už je jiné: patří k rodině, ženičku si vysluhuje —” Polaně se začíná rozbřeskovat. “A to by tu tedy zůstal,” praví, napjatá jako luk.

“Zůstal. Proč by nezůstal? Jako u rodičů by byl. Jaký pak cizí člověk? Zeť je to. A lidem se zacpe huba. Aspoň budou vidět, že... že vedli jen mrzké řeči. To k vůli tobě, Polano. A jinak — nu, zdá se, že má rád Hafii — a koním rozumí. Není do práce, pravda — ale zbohatne-li pracovitý?” Polana usilovně přemýšlí, až vraští čelo. “A myslíš, že Štěpán bude chtít?” “Bude, dušinko. Mám peníze — což, může je mít on. Prosím tě, co já s penězi? A Štěpán — je chtivý; chtěl by mít louky, koně, rovinu, až kam dohlédneš — zrovna mu oči zasvítí. Sedne si do tepla — bude on se rozmýšlet!” A Polanina tvář je zase neproniknutelná. “Nu, jak myslíš, Juraji. Ale já mu to nebudu říkat.” Juraj vstává. “Sám mu řeknu. Nestarej se, i s advokátem se poradím, jak a co. Jakási smlouva musí, myslím, být. Což, i to obstarám —” Hordubal otálí, snad si myslí, že Polana ještě něco řekne. Ale do Polany náhle vjíždí spěch: “Musím chystat večeři.” A Juraj se loudá za stodolu, jako druhdy.


Kapitola 16

XVI.

A rovnou ke komoře a bouchá na dveře: “Otevři, Polano!” Dveře se otevrou a stojí tu Polana — jako stín. Hordubal si sedl na truhlici, ruce opřeny o kolena, a dívá se k zemi. “Manya se vrátil,” povídá.

Polana nic, jen rychle dýchá.

“Byly — jakési řeči,” mumlá Juraj. “O tobě ...... a o čeledínovi. Proto jsem ho dal pryč.” Hordubal rozmrzele zafuněl. “A vrátil se, kašpar jeden. To tak nemůže zůstat, Polano.” “Proč?” vyhrkla prudce Polana. “K vůli těm hloupým řečem?” Hordubal vážně kývá hlavou. “K vůli těm hloupým řečem, Polano. Nejsme tu na samotě. Štěpán — je chlap, ať se lidským hubám brání sám; ale ty — Ech, Polano, jsem přece jen tvůj muž — aspoň před lidmi. Tak je to.” Polana se opírá o veřeje, nohy jí klesají, a mlčí. “Zdá se,” bručí Hordubal, “zdá se, že Hafie je na Štěpána zvyklá — Je hodný na dítě. A koně — schází jim Manya. Byl na ně tvrdý, ale i v tom se hovadům zalíbilo.” Juraj zvedl oči. “Co bys tomu řekla, Polano — zasnoubit Hafii Štěpánovi?” V Polaně hrklo. “Ale to přece — není možno,” vydechla zděšeně.

“Inu, pravda, Hafie je maličká,” dumá Hordubal. “Ale zasnoubit — není vydat. Za starých časů, Polano, zasnubovali i děti v kolébce.” “Ale vždyť Štěpán — Hafie je o patnáct let mladší než on,” brání se Polana. Juraj kývá hlavou. “Jako ty, dušinko. To bývá. Ale Manya tu nemůže zůstat jako cizí člověk. Jako Hafiin ženich — á, to už je jiné: patří k rodině, ženičku si vysluhuje —” Polaně se začíná rozbřeskovat. “A to by tu tedy zůstal,” praví, napjatá jako luk.

“Zůstal. Proč by nezůstal? Jako u rodičů by byl. Jaký pak cizí člověk? Zeť je to. A lidem se zacpe huba. Aspoň budou vidět, že... že vedli jen mrzké řeči. To k vůli tobě, Polano. A jinak — nu, zdá se, že má rád Hafii — a koním rozumí. Není do práce, pravda — ale zbohatne-li pracovitý?” Polana usilovně přemýšlí, až vraští čelo. “A myslíš, že Štěpán bude chtít?” “Bude, dušinko. Mám peníze — což, může je mít on. Prosím tě, co já s penězi? A Štěpán — je chtivý; chtěl by mít louky, koně, rovinu, až kam dohlédneš — zrovna mu oči zasvítí. Sedne si do tepla — bude on se rozmýšlet!” A Polanina tvář je zase neproniknutelná. “Nu, jak myslíš, Juraji. Ale já mu to nebudu říkat.” Juraj vstává. “Sám mu řeknu. Nestarej se, i s advokátem se poradím, jak a co. Jakási smlouva musí, myslím, být. Což, i to obstarám —” Hordubal otálí, snad si myslí, že Polana ještě něco řekne. Ale do Polany náhle vjíždí spěch: “Musím chystat večeři.” A Juraj se loudá za stodolu, jako druhdy.