XV.
Za ten týden Hordubal zhubl, kostmi by mohl chrastit. A jak by ne, pěkně prosím: což je toto maličkost, ráno poklidit, prasata nakrmit, koně hřebelcovat, poslat krávy na pastvu, vyčistit chlév a dítě vypravit do školy; pak s koni dolů do roviny, je čas sklízet kukuřici; a v poledne domů, uvařit něco dítěti k obědu, koně napojit, nasypat slepicím; a zas do roviny, na kousek roboty, a před večerem rychle domů, připravit večeři, o dobytek se postarat, ba i Hafii hrubými prsty zašít sukénku; inu, hraje si děcko, brzo-li si potrhá šaty. Těžko být na tolika místech najednou, těžko nezapomenout jedno pro druhé; jako kus dřeva padá večer do slámy, a ještě neusne starostmi, zdali na nic nezapomněl. Ach Bože, zapomněl, muškáty v okně nezalil; a hekaje vstává Hordubal zalít voničky.
A Polana — jako by nebyla; zamkla se v komoře a vzdoruje. Co dělat, myslí si Hordubal rozpačitě; zlobí se hospodyně, že jsem se s ní neporadil, co tomu říkáš, Polano, chci dát čeledína pryč. Ech, ženská, měj přece rozum: mohl-li jsem ti říci, Polano, takové a takové řeči jsou o tobě? A co ti to budu povídat; nu, dal jsem pryč čeledína, zlob se; holí tě do práce honit nebudu. Och jej, chybí tu ruce Polaniny; jen týden — a jako by všechno zchátralo; kdo by si byl pomyslel, co roboty udělá taková žena, — ani polovinu toho chlap nezastane. Však sama to uvidí, přejde jí zlost a zasměje se: jaký somár je Juraj, neumí ani poklidit a uvařit — inu, co chcete od chlapa! Jednou — ji zahlédl; vrátil se pro cosi, a stála ve dveřích. Jako stín. Kruhy pod očima a na čele kolmou rýhu.
Hordubal se odvrátil, já nic, dušinko, já tě neviděl. A zmizela — jako stín. V noci, když Hordubal zaleze do slámy, slyší, jak se ticho otvírají kdesi dveře. To Polana. Vychází na dvorek a stojí, stojí — A Juraj, ruce pod hlavou, mrká do tmy a trne. Krávy, koně, Hafie, slípky, prasata, pole, voničky — Hospodine, dost je toho; ale nejtěžší je zachovat zdání.
Aby lidské huby neměly co povídat, že u Hordubalů kdesi cosi. Má sestru vdanou Hordubal, pomohla by, uvařila by, ale ne, děkuju pěkně, není třeba. Souseda kývá přes plot — pošlete mi, Hordubale, Hafii přes den, postarám se o ni. Děkuju, sousedo, děkuju pěkně, ale neobtěžujte se; Polana jen maličko zastonala a polehává, rád ji zastanu.
Co ty, já ti dám slídit! Potkám Geriče, dívá se po člověku, má na hubě napsaný pozdrav. Jdi si, neznám tě. A Hafie se bojí; hledí, ani nemrká, — inu, chybí jí Štěpán. Co plátno, dítě, ale takové řeči byly, přičti to lidem.
Krávy, koně, kukuřice, prasata — pravda, poklidit svinčík a sviním dát vody. A tuto, vida, vyčistit stružku, aby mohla odtékat nečistota. Hordubal se do toho dá, funí horlivostí, teď není na světě nic než svinčík; počkej, Polano, podivíš se, až sem přijdeš — svinčík jako jizba. Teď ještě čerstvou vodu — A Hordubal jde s putýnkou ke studni.
Na dvorku na oji vozu sedí Manya, pohupuje na klíně Hafii a něco jí povídá.
Juraj staví putýnku na zem, a, ruce v kapsách, jde rovnou k Štěpánovi.
Manya jednou rukou odsunul Hafii a druhou sahá do kapsy; sedí, má oči zúžené jako kmín a něco mu čouhá z hrsti proti břichu Jurajovu. Hordubal se zašklebil — holenku, znám já z Ameriky, jak se střílí z revolveru. Tu máš, vyndá z kapsy zavřený křivák a hodí jej na zem. Manya zastrkuje ruku do kapsy a nespouští očí s hospodáře.
Hordubal se opřel rukou o žebřinu a dívá se shůry dolů na Manyu. Co já tady s tebou, myslí si, Hospodine, co si s ním mám počít? Ani Hafie neví, jak to dopadne, a zírá vyjeveně s táty na Štěpána a se Štěpána na tátu.
“Nu, Hafie,” zabručel Hordubal, “jsi ráda, že za tebou přišel Štěpán?” Holčička nic, jen obrátila oči na Manyu. Hordubal si nejistě hladí týl. “A co tu sedíš,” povídá pomalu. “Jdi napojit koně.”
