XIII.
Hordubal sedí v krčmě a raduje se. Chvála Bohu, dnes je tu hlučno: Michalčuk je tu i Varvarin, Poderejčuk Mechajlů, Herpák zvaný Kobyla, Fedeleš Michal i Fedeleš Gejza, Feďuk, Hryc, Alexa, Hryhorij a Dodja hájník, samí sousedé, a prý divoké svině střílet, dělají škody na polích. Hryhoriji patří skála pod Menčulem, bude dobře s ním promluvit, zdaleka začít a opatrně: na příklad, že je třeba spravit cestu do polí kamenem. Ech, zamrzel se Juraj, vždyť už nemám polí. Pjosa je má, tamto sedí a mračí se. Nemám polí, co je mi po jejich diviacích? Ať si je sami zaženou; co já — ani sem nepatřím, kaboní se Hordubal; mějte si své starosti, já mám své. Chlapi zatím, co a jak, kdy vyrazit a odkud. Juraj pomalu upíjí a myslí na své starosti. Jen obočí zvedla a domů. Dobře, Polano; jednou třeba ty budeš chtít začít, a co, Juraji, to a co ono; a já zvednu obočí a půjdu do krčmy. Ať víš i ty, jak to chutná. Což mám prašivý rypák, což mi z očí teče či mám hubu strašlivou jako žebravý Lásló? Ano, starý jsem a všude se mi zažralo uhlí; samý kloub jsem, nic jiného ze mne nezbylo; samý hřbet, jak jsem po čtyřech lezl v majně; samé pracky a samá kolena — kdybys věděla, v jakých škvírách jsem musel vytloukat uhlí! Ještě teď kašlu černé chrchle, Polano. Inu, není na mně mnoho, co by se ti mohlo líbit; ale dovedu robit, dušinko, a budeš vidět — “Hej, Amerikáne,” šklebí se Fedeleš Gejza, “ještě se's neukázal. Tak co, přišel jsi počastovat rodáky?” Hordubal kývá hlavou: “Přišel, přišel, ale pohostit po americku. Žide, dones Gejzovi sklenku vody! A je-li ti to málo, Gejzo, tedy celé vědro, alespoň si hubu umyješ.” “A co je ti po mé hubě?” směje se Gejza. “Jen když se líbí mé ženě.” Juraj se zachmuřil: co je mi po tvé ženě? Vida ho, počastovat! A což, počastoval bych; jej Bohu, sousedé, rád bych s vámi pil, držel se s vámi kolem ramen a zpíval, zpíval, až bych oči zavíral. Ale na jiné věci já mám dollary; takovou myšlenku mám, sousedé, dobrou, americkou. Však počkejte, až začnu odstřelovat kámen. Hele Hordubala, zbláznil se? málo-li nám tu roste kamení? A po čase — vida, Amerikán, i ze skály dovede dojit smetanu. Fedeleš Michal začíná zpívat, druzí přizvukují; ach, dobře je člověku mezi chlapy. Jak dlouho už jsem neslyšel — jak dávno už — — Juraj přivírá oči a polohlasem přizvukuje, tajda — tajda — tajda; a náhle, čert ví, co se tak rozkokrhal, zpívá, zpívá na, celé kolo, až trupem do taktu klátí. “Hej, ty,” křikl Fedeleš Gejza. “Kdo s námi nepije, ať s námi ani nezpívá. Zpívej si doma, Hordubale!” “Nebo sem pošli Štěpána,” připletl se Jura Feďuk. “Ten prý dovede zpívat líp než ty.” Hordubal vstává, není mu konce, skoro až po strop sahá. “Jen zpívej, Gejzo,” povídá mírně. “Já už jsem stejně chtěl jít domů.” “A co bys doma,” šklebí se Fedeleš Michal. “Máš tam čeledína.” “Velký pán,” utrousil Gejza. “Čeledína si vzal na ženu.” Hordubal se prudko obrátil. “Gejzo,” mezi zuby. “O kom to?” Gejza se výsměšně kolébá na nohou. “O kom? Je tu jen jeden takový gazda.” Chlapi vstávají. “Nech ho, Gejzo,” domlouvá Varvarin; někdo bere Juraje za rameno a přátelsky ho tahá ven.
Hordubal se vytrhl a na Fedeleše, div se ho nedotýká nosem.
“O kom to?” chraptí.
“Takový trula je jen jeden,” opakuje Fedeleš Gejza zřetelně, a náhle, jako by švihl: “— ale kurev, jako Polana, je víc.” “Pojď ven,” zachroptěl Hordubal a razí si mezi rameny chlapů cestu z krčmy. Gejza za ním, v kapse otvírá křivák. Pozor, Hurdubale, pozor na záda. Ale Hurdubal nic, tlačí se ven, a Gejza za ním, křivák v hrstí, až se mu potí dlaň. Všichni se hrnou z krčmy, Juraj se obrací k Fedelešovi. “Ty,” zamručel. “Tak pojď!” Gejza, ruku s křivákem za zády, temně funí a chystá se skočit; ale Hordubal, paže jako táhla od studny, ho popadá kolem boků, ruce neruče, zvedá ho, točí se a sráží Gejzu k zemi. Gejza dopadá na nohy a vztekle syká.
Znovu s ním Hordubal do výše a k zemi, do výše a k zemi, jakoby chtěl Gejzou tlouci štěrk; najednou se Gejzovi podlomí kolena a na zem letí chlap, ruce roztaženy, a krach! hlavou do jakési putny, a leží tu člověk, jako by byl jen hromadou šatů. Hordubal těžce supí a hledá podlitýma očima lidi. “Nevěděl jsem,” bručí omluvně, “že je tam putna.” Vtom dostal latí po hlavě, a zas, a zas. Dva, tři, čtyři lidé bijí mlčky Hordubala po hlavě, až to duní. “Hybajtě,” řve Hordubal a máchá potmě rukama, bije do něčího nosu, klesá k zemi a pokouší se vstát. “Bijou se,” ječí někdo; Hordubal vstává a nemůže, vstává pod ranami a heká, oj — oj, ještě se pokouší vstát — “Co vy tady,” rychlý a udýchaný hlas, a prásk býkovcem do šupějícího hloučku. A po hlavách! Někdo vzteky zařičel, pozor na nože! Vasil Gerič Vasilů mocně oddychuje a potrhává býkovcem nad tělem Hordubalovým.
Juraj se pokouší vstát. “A pryč ať jste, vy,” burácí starosta a pošvihuje býkovcem. Ech, kdybys ty nebyl bíro, a co bíro! ale slavný rváč je Vasil Gerič Vasilů. Už i báby se odvažují na ulici, ruce založeny, a pozírají ke krčmě.
Juraj Hordubal se pokouší vstát, má hlavu na klíně Vasilově a někdo mu umývá tvář, Pjosa je to. “To nebyl poctivý fajt, Vasile,” mručí Amerikán. “Oni od zadu, a dva proti jednomu —” Ech, Juraji, šest jich bylo, holomků, a všichni latěmi od plotu; máš dubovou hlavu, že se ti nerozpukla. “A co Gejza?” stará se pobitý. “Gejza má zatím dost, odnesli ho,” povídá starosta.
Juraj uspokojeně oddychl. “Dá si teď pozor na tlamu, bagán jeden,” bručí a pokouší se vstát; chvála Bohu, už to jde, už stojí a drží se za hlavu. “Co oni tak do mne,” diví se. “Pojď ještě popít, Vasile. Nenechali mne zpívat, mrchy!” “Jdi domů, Juro,” domlouvá starosta. “Doprovodím tě, třeba na tebe kdesi čekají.” “Budu se jich bát,” kasá se Hordubal a vrávorá domů. Ne, nejsem opilý, Polano, ale pobili mne v krčmě. Proč že mne pobili? Jen tak, dušinko, z veselosti, žertem jsme sílu měřili s Fedelešem Gejzou.
“A víš ty, Vasile,” vykládá Juraj nějak rozjařeně, “i v Americe jsem měl fajt, šel na mne s kladivem jeden majner; ale ti druzí — vzali mu kladivo a postavili se v kruhu, a teď fajtuj, ale jen holýma rukama. Ech, Vasile, já jich dostal do pysku, ale majner šel na zem. A nikdo se nám do toho nepletl.” “Ty, Juraji,” povídá vážně Gerič, “nechoď tady do krčmy, nebo zase bude bitka.” “A proč?” diví se Hordubal. “Já jim přece nic nedělám.” “Inu,” uhýbá starosta, “s někým se musí bít — Jdi spat, Juraji; a zítra — dej pryč toho čeledína.” Hordubal se zachmuřil. “Co mi to povídáš, Geriči? Co i ty se pleteš do mých věcí?” “Nač mít doma přespolního,” podotýká Vasil vyhýbavě. “Jdi, jdi do postele. Ech, Juraji, Polana nestojí za to, aby se's pro ni bil.” Hordubal stojí jako sloup a mrká. “Tak i ty jsi tak — mrzký jako oni,” vypravil ze sebe konečně. “To neznáš Polanu, ty — Jen já ji znám, a ty — ty se neopovaž —” Vasil mu klade ruku vážně na rameno. “Juraji, osm let ji máme na očích —” Hordubal se mu prudce vytrhl: “Jdi, jdi, nebo — — Geriči, dokud jsem živ, jako je Bůh nade mnou, neznám tě, a byl jsi můj nejlepší přítel.” A už se Hordubal neotočí a vrávorá domů. Gerič jen zafrkal a dlouho, potichu klne do noci.
