×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Karel Čapek - Krakatit, Šestnáctá kapitola

*XVI.

Nalézti Tomše: lidi, jako by tohle bylo lehké! Prokop provedl znovu generální prohlídku celého bytu; řádil ve všech skříních i zásuvkách, nenacházeje krom prašiviny starých účtů, milostných dopisů, fotografií a jiného mládeneckého neřádu nic, co by jakkoliv osvětlilo Tomšovu záležitost. Nu ovšem, má-li někdo tolik másla na hlavě, dovede už důkladně zmizet! Znovu vyslechl domovnici; zvěděl sice záplavu všelijakých historek, ale nic, co by ho uvedlo na stopu. Šel na pana domácího, odkudže poslal Tomše ty peníze z ciziny. Bylo mu vyslechnouti celé kázání nevrlého a dosti nepříjemného staříka, který trpěl všemi možnými katary a nadával na zkaženost dnešních mladých pánů. Za cenu nadlidské trpělivosti zvěděl konečně jen to, že řečené peníze neposlal pan Tomeš, nýbrž jakýsi směnárník na konto Drážďanské banky "auf Befehl des Herrn Tomes". Rozběhl se k advokátovi, který měl, jak výše sděleno, jistou rozpracovanou záležitost s pohřešovaným. Advokát se zbytečně halil v profesionální tajemství; ale když Prokop hloupě vybleptl, že má panu Tomšovi doručit nějaké peníze, oživl advokát a žádal, aby je složil do jeho rukou; i dalo Prokopovi mnoho práce, aby se z toho vymotal. To jej poučilo, aby nepátral po Tomšovi u lidí, kteří s ním měli jakékoliv obchodní řízení. Na nejbližším rohu zůstal stát: Co teď? Zbývá jen Carson.

Neznámá veličina, jež o něčem ví a něco chce. Dobrá, tedy Carson. Prokop nahmatal v kapse lístek, jejž zapomněl poslat, a rozběhl se na poštu. Ale u poštovní schránky mu klesla ruka. Carson, Carson, - ano, ale tomu jde o cosi, co... také není maličkost. U čerta, ten chlap něco ví o Krakatitu a má za lubem - inu bůhsámví co. Proč vůbec mne shání? Patrně Tomeš neví vše; nebo nechtěl vše prodat; nebo si klade nestydaté podmínky, a já osel mám být lacinější. Tak asi to je; ale (a tu se Prokop poprvé zhrozil dosahu věcí) což je vůbec možno vyrukovat s Krakatitem ven? Především by se muselo u sta hromů pořádně vědět, co to dělá a k čemu je to dobré, jak se s tím zachází a kdesi cosi; Krakatit, holenku, to není šňupavý tabák nebo zasýpací prášek pro děti. A za druhé, za druhé snad je to vůbec... příliš silný tabák pro tento svět. Představme si, co by se s tím mohlo natropit... řekněme ve válce. Prokopovi začalo být z celé věci až úzko. Který čert sem nese toho zatraceného Carsona?

Prokristapána, musí se za každou cenu zabránit - Prokop se chytil za hlavu tak, až se zastavovali lidé. Vždyť, proboha, zanechal tam nahoře, ve svém laboratorním baráku u Hybšmonky, v porcelánové dózi skoro patnáct deka. Krakatitu! Tedy zrovna dost, aby to mohlo rozmlátit já nevím co, celé hejtmanství! Přímo ztuhl úděsem, a tak se pustil tryskem k tramvaji: jako by teď ještě záleželo na těch několika minutách! Trpěl pekelně, než se tramvaj dovlekla na druhý břeh; pak ztekl cvalem košířskou stráň a uháněl k svému baráku. Bylo zamčeno, a Prokop marně hledal po kapsách něco podobného klíči; i rozhlédl se soumrakem jako zloděj, rozbil okenní tabulku, otevřel závory a vlezl oknem domů. Jen rozškrtl sirku a už viděl, že je co nejmetodičtěji vyloupen.

Totiž peřiny a takové krámy tu zůstaly; ale všechny lahvičky, kelímky a zkumavky, crushery, hmoždíře, misky a přístroje, lžíce a váhy, celá jeho primitivní chemická kuchyně, vše, co obsahovalo jeho pokusné hmoty, vše, na čem mohla být jen usazenina či nálet nějaké chemikálie, vše zmizelo. Pryč je pocelánová dóza s Krakatitem. Vytrhl zásuvku stolu: veškeré jeho zápisky a záznamy, každý počmáraný útržek papíru, sebemenší památka dvanáctileté pokusné práce, vše bylo to tam. Dokonce i z podlahy byly seškrabány skvrny a stopy jeho práce, a jeho pracovní hazuka, ta stará, potřísněná, lučebninami zrovna zkornatělá halena byla pryč. Hrdlo se mu sevřelo návalem pláče. Tohle tedy, tohle mi udělali!

Dlouho do noci seděl na svém vojenském kavalci a strnule zíral do vypleněné pracovny. Chvílemi se utěšoval, že si snad vzpomene na vše, co během dvanácti let psal do svých poznámek; ale když namátkou vybral některý experiment a chtěl si jej popaměti v hlavě zopakovat, nemohl z místa přes úsilí nejzoufalejší; tu hryzal si rozbité prsty a sténal. Náhle se probudil zarachocením klíče. Je čiročiré ráno a do pracovny jakoby nic vchází cizí člověk a rovnou ke stolu. Tam teď sedí s kloboukem na hlavě, bručí a pečlivě oškrabuje na stole zinek. Prokop se posadil na kavalci a vyhrkl: "Člověče, co tu chcete?" Člověk se obrátil nesmírně překvapen a beze slova koukal na Prokopa. "Co tu chcete?" opakoval Prokop podrážděně. Chlapík ni; ještě si ke všemu nasadil skla a brejlil na Prokopa s ohromným zájmem. Prokop zaskřípal zuby, neboť se v něm už vařila hrozná nadávka. Ale tu človíček vlídně zazářil, vymrštil se ze židle a vypadal najednou, jako by radostně vrtěl ocasem. "Carson," řekl honem a spustil po německu: "Bože, to jsem rád, že jste se vrátil! Četl jste můj inzerát?" "Četl," odpovídal Prokop tvrdou a centovou němčinou. "A co tu hledáte?" "Vás," povídal host báječně potěšen. "Víte, že vás honím už po šest neděl? Všecky noviny, všecky detektivní ústavy, haha, pane! Co tomu říkáte? Hergot, to mám radost! Jak se vede?

Zdráv?" "Proč jste mne vykradl?" ptal se Prokop mračně.

"Jak prosím?" "Proč jste mne vykradl!" "Ale pane inženýre," sypal blažený mužík pranic nedotčen. "Co to říkáte? Vykradl! Carson! To je ohromné, hahaha!" "Vykradl," opakoval Prokop umíněně. "Tatata," protestoval pan Carson. "Schoval. Všecko uložil.

Pane, jak jste to tu mohl nechat ležet? Někdo vám to mohl ukrást, ne? Co? Ovšem že mohl, pane. Ukrást, prodat, publikovat, že? To se rozumí, panem. Mohl. Ale já jsem vám to schoval, rozumíte? Čestné slovo. Proto jsem vás hledal.

Všecko vrátím. Všecko. To jest," dodával váhavě, a pod zářivými brýlemi to ocelově utkvělo. "Totiž... bude-li rozumný. Vždyť my se dohodneme, co?" dodával rychle. "Musíte se habilitovat. Ohromná kariéra. Atomové výbuchy, rozbití prvků, báječné věci. Věda, především věda! My se dohodneme, že?

Čestné slovo, dostanete všecko zpátky. Tak." Prokop mlčel, ohromen tímto přívalem slov, zatímco pan Carson házel rukama a kroužil po pracovně náramně rozradován. "Všecko, všecko jsem vám schoval," mlel jaře. "Každou třískou z podlahy. Roztříděno, uloženo, s vinětou, pod pečetí. Haha, mohl jsem se vším ujet, že? Ale já jsem poctivec, pane. Všecko vrátím. Musíme se domluvit. Ptejte se na Carsona. Rodilý Dán, dříve docent v Kodani. Taky jsem dělal vědu, božskou vědu. Jak to řekl Schiller? Dem einen ist sie - ist sie - Už nevím, ale je to něco o vědě; švanda, že? Nu, ještě mi neděkujte. Až později. Tak." Prokopovi sice ani nenapadlo děkovat, ale pan Carson zářil jako šťastný dobrodinec. "Na vašem místě," drmolil nadšeně, "na vašem místě bych si zařídil -" "Kde je Tomeš?" přerušil ho Prokop.

Pan Carson vysunul zkoumavý pohled. "Nu," vycedil obezřele, "my o něm víme. Eh co," obrátil hbitě. "Zařídíte si... zařídíte se největší laboratoř světa. Nejlepší přístroje. Světový ústav destruktivní chemie. Máte pravdu, katedra je hloupost.

Odříkávat staré věci, no ne? Škoda času. Zařiďte si to po amerikánsku. Ohromný ústav, brigáda asistentů, všechno, co chcete. A o peníze se nemusíte starat. Punktum. Kde snídáte?

já bych vás ohromně rád pozval." "Co vlastně chcete?" vydralo se z Prokopa.

Tu sedl pan Carson na kavalec vedle něho, vzal ho nesmírně vřele za ruku a povídal najednodu docela jiným hlasem: "Jen se neplaště. Můžete vydělat celou hromadu miliónů."


*XVI.

Nalézti Tomše: lidi, jako by tohle bylo lehké! Prokop provedl

znovu generální prohlídku celého bytu; řádil ve všech skříních

i zásuvkách, nenacházeje krom prašiviny starých účtů,

milostných dopisů, fotografií a jiného mládeneckého neřádu

nic, co by jakkoliv osvětlilo Tomšovu záležitost. Nu ovšem,

má-li někdo tolik másla na hlavě, dovede už důkladně zmizet!

Znovu vyslechl domovnici; zvěděl sice záplavu všelijakých

historek, ale nic, co by ho uvedlo na stopu. Šel na pana

domácího, odkudže poslal Tomše ty peníze z ciziny. Bylo mu

vyslechnouti celé kázání nevrlého a dosti nepříjemného

staříka, který trpěl všemi možnými katary a nadával na

zkaženost dnešních mladých pánů. Za cenu nadlidské

trpělivosti zvěděl konečně jen to, že řečené peníze neposlal

pan Tomeš, nýbrž jakýsi směnárník na konto Drážďanské

banky "auf Befehl des Herrn Tomes". Rozběhl se k

advokátovi, který měl, jak výše sděleno, jistou rozpracovanou

záležitost s pohřešovaným. Advokát se zbytečně halil v

profesionální tajemství; ale když Prokop hloupě vybleptl, že

má panu Tomšovi doručit nějaké peníze, oživl advokát a

žádal, aby je složil do jeho rukou; i dalo Prokopovi mnoho

práce, aby se z toho vymotal. To jej poučilo, aby nepátral po

Tomšovi u lidí, kteří s ním měli jakékoliv obchodní řízení.

Na nejbližším rohu zůstal stát: Co teď? Zbývá jen Carson.

Neznámá veličina, jež o něčem ví a něco chce. Dobrá, tedy

Carson. Prokop nahmatal v kapse lístek, jejž zapomněl poslat,

a rozběhl se na poštu.

Ale u poštovní schránky mu klesla ruka. Carson, Carson, -

ano, ale tomu jde o cosi, co... také není maličkost. U čerta, ten

chlap něco ví o Krakatitu a má za lubem - inu bůhsámví co.

Proč vůbec mne shání? Patrně Tomeš neví vše; nebo nechtěl

vše prodat; nebo si klade nestydaté podmínky, a já osel mám

být lacinější. Tak asi to je; ale (a tu se Prokop poprvé zhrozil

dosahu věcí) což je vůbec možno vyrukovat s Krakatitem ven?

Především by se muselo u sta hromů pořádně vědět, co to

dělá a k čemu je to dobré, jak se s tím zachází a kdesi cosi;

Krakatit, holenku, to není šňupavý tabák nebo zasýpací

prášek pro děti. A za druhé, za druhé snad je to vůbec... příliš

silný tabák pro tento svět. Představme si, co by se s tím mohlo

natropit... řekněme ve válce. Prokopovi začalo být z celé věci

až úzko. Který čert sem nese toho zatraceného Carsona?

Prokristapána, musí se za každou cenu zabránit -

Prokop se chytil za hlavu tak, až se zastavovali lidé. Vždyť,

proboha, zanechal tam nahoře, ve svém laboratorním baráku

u Hybšmonky, v porcelánové dózi skoro patnáct deka.

Krakatitu! Tedy zrovna dost, aby to mohlo rozmlátit já nevím

co, celé hejtmanství! Přímo ztuhl úděsem, a tak se pustil

tryskem k tramvaji: jako by teď ještě záleželo na těch několika

minutách! Trpěl pekelně, než se tramvaj dovlekla na druhý

břeh; pak ztekl cvalem košířskou stráň a uháněl k svému

baráku. Bylo zamčeno, a Prokop marně hledal po kapsách

něco podobného klíči; i rozhlédl se soumrakem jako zloděj,

rozbil okenní tabulku, otevřel závory a vlezl oknem domů.

Jen rozškrtl sirku a už viděl, že je co nejmetodičtěji vyloupen.

Totiž peřiny a takové krámy tu zůstaly; ale všechny lahvičky,

kelímky a zkumavky, crushery, hmoždíře, misky a přístroje,

lžíce a váhy, celá jeho primitivní chemická kuchyně, vše, co

obsahovalo jeho pokusné hmoty, vše, na čem mohla být jen

usazenina či nálet nějaké chemikálie, vše zmizelo. Pryč je

pocelánová dóza s Krakatitem. Vytrhl zásuvku stolu: veškeré

jeho zápisky a záznamy, každý počmáraný útržek papíru,

sebemenší památka dvanáctileté pokusné práce, vše bylo to

tam. Dokonce i z podlahy byly seškrabány skvrny a stopy jeho

práce, a jeho pracovní hazuka, ta stará, potřísněná,

lučebninami zrovna zkornatělá halena byla pryč. Hrdlo se mu

sevřelo návalem pláče. Tohle tedy, tohle mi udělali!

Dlouho do noci seděl na svém vojenském kavalci a strnule

zíral do vypleněné pracovny. Chvílemi se utěšoval, že si snad

vzpomene na vše, co během dvanácti let psal do svých

poznámek; ale když namátkou vybral některý experiment a

chtěl si jej popaměti v hlavě zopakovat, nemohl z místa přes

úsilí nejzoufalejší; tu hryzal si rozbité prsty a sténal.

Náhle se probudil zarachocením klíče. Je čiročiré ráno a do

pracovny jakoby nic vchází cizí člověk a rovnou ke stolu. Tam

teď sedí s kloboukem na hlavě, bručí a pečlivě oškrabuje na

stole zinek. Prokop se posadil na kavalci a vyhrkl: "Člověče,

co tu chcete?"

Člověk se obrátil nesmírně překvapen a beze slova koukal na

Prokopa.

"Co tu chcete?" opakoval Prokop podrážděně. Chlapík ni;

ještě si ke všemu nasadil skla a brejlil na Prokopa s

ohromným zájmem.

Prokop zaskřípal zuby, neboť se v něm už vařila hrozná

nadávka. Ale tu človíček vlídně zazářil, vymrštil se ze židle a

vypadal najednou, jako by radostně vrtěl ocasem. "Carson,"

řekl honem a spustil po německu: "Bože, to jsem rád, že jste

se vrátil! Četl jste můj inzerát?"

"Četl," odpovídal Prokop tvrdou a centovou němčinou. "A co tu

hledáte?"

"Vás," povídal host báječně potěšen. "Víte, že vás honím už

po šest neděl? Všecky noviny, všecky detektivní ústavy, haha,

pane! Co tomu říkáte? Hergot, to mám radost! Jak se vede?

Zdráv?"

"Proč jste mne vykradl?" ptal se Prokop mračně.

"Jak prosím?"

"Proč jste mne vykradl!"

"Ale pane inženýre," sypal blažený mužík pranic nedotčen.

"Co to říkáte? Vykradl! Carson! To je ohromné, hahaha!"

"Vykradl," opakoval Prokop umíněně.

"Tatata," protestoval pan Carson. "Schoval. Všecko uložil.

Pane, jak jste to tu mohl nechat ležet? Někdo vám to mohl

ukrást, ne? Co? Ovšem že mohl, pane. Ukrást, prodat,

publikovat, že? To se rozumí, panem. Mohl. Ale já jsem vám

to schoval, rozumíte? Čestné slovo. Proto jsem vás hledal.

Všecko vrátím. Všecko. To jest," dodával váhavě, a pod

zářivými brýlemi to ocelově utkvělo. "Totiž... bude-li rozumný.

Vždyť my se dohodneme, co?" dodával rychle. "Musíte se

habilitovat. Ohromná kariéra. Atomové výbuchy, rozbití prvků,

báječné věci. Věda, především věda! My se dohodneme, že?

Čestné slovo, dostanete všecko zpátky. Tak."

Prokop mlčel, ohromen tímto přívalem slov, zatímco pan

Carson házel rukama a kroužil po pracovně náramně

rozradován. "Všecko, všecko jsem vám schoval," mlel jaře.

"Každou třískou z podlahy. Roztříděno, uloženo, s vinětou,

pod pečetí. Haha, mohl jsem se vším ujet, že? Ale já jsem

poctivec, pane. Všecko vrátím. Musíme se domluvit. Ptejte se

na Carsona. Rodilý Dán, dříve docent v Kodani. Taky jsem

dělal vědu, božskou vědu. Jak to řekl Schiller? Dem einen ist

sie - ist sie - Už nevím, ale je to něco o vědě; švanda, že? Nu,

ještě mi neděkujte. Až později. Tak."

Prokopovi sice ani nenapadlo děkovat, ale pan Carson zářil

jako šťastný dobrodinec. "Na vašem místě," drmolil nadšeně,

"na vašem místě bych si zařídil -"

"Kde je Tomeš?" přerušil ho Prokop.

Pan Carson vysunul zkoumavý pohled. "Nu," vycedil obezřele,

"my o něm víme. Eh co," obrátil hbitě. "Zařídíte si... zařídíte se

největší laboratoř světa. Nejlepší přístroje. Světový ústav

destruktivní chemie. Máte pravdu, katedra je hloupost.

Odříkávat staré věci, no ne? Škoda času. Zařiďte si to po

amerikánsku. Ohromný ústav, brigáda asistentů, všechno, co

chcete. A o peníze se nemusíte starat. Punktum. Kde snídáte?

já bych vás ohromně rád pozval."

"Co vlastně chcete?" vydralo se z Prokopa.

Tu sedl pan Carson na kavalec vedle něho, vzal ho nesmírně

vřele za ruku a povídal najednodu docela jiným hlasem: "Jen

se neplaště. Můžete vydělat celou hromadu miliónů."