image

Karel Čapek - Zářivé hlubiny a jiné prózy, ZÁŘIVÉ HLUBINY

ZÁŘIVÉ HLUBINY

Překročit práh dálky, velké moře a přístavy za mořem plné lodí! Nevím, co mne stále nutkalo překročit břeh Evropy a proč celé období mého života plnilo se touhou po odjezdu. Myšlenka odjezdu zaměstnávala mne dlouho, až konečně jsem se rozhodl a vstoupil jsem na loď Oceanik plující ze Southamptonu do Ameriky. Dnes zborcená a rozražena leží Oceanik na dně mořském; ale tenkrát byla to ohromná loď o sedmi palubách, plovoucí rychlostí víc než dvacet uzlů, o nosnosti padesáti tisíc tun. Na tři tisíce lidí plulo po ní v přepychu a bezpečí a nikdo netušil, že by tato velikost a pýcha, jež zdála se nepotopitelná , mohla strašně zahynout.

Cestující patřili zčásti mezinárodní společnosti, která se tmelí potřebou zábavy. Byli tu lidé všech jazyků a nepovědomých úmyslů, jiní napínali síť obchodu mezi světy a jiní hledali nový břeh života jako já. Byly tam mladé ženy, jež zvyšovaly zájem; některé z nich smavé a zářící, oživené hudbou a štěstím; některé ležely útle na lenoškách, tyto mluvily hořkým hlasem a dráždily očima všechny muže. Ještě krásnější byly ty, jež se zamyšleně dívaly na oceán, a jiné, které se růžově usmívaly mezi strachem a radostí, zpola nemocné závratí při pohledu na moře.

— Slunečné větry celé dny, celé dny zvlňují nekonečné, pohnuté, zázračné moře, a po něm se slavnostně vznáší veliká loď, cestou zvoní, houká a tryská barevnými světly, veliká loď, jaká ještě nikdy neplula.

— Zářivé hostiny přeplňují zlaté sály, a na palubě hudba vrhá proud radosti mezi lidi, jásavé vlny skvělosti a vítězného pochodu na moři. Jaké opojení, kouzlo cest, z krásy na moři jaké opojení! Ale proč mne vše nenasycuje, proč někdy, zvlášť někdy odcházím stranou?

— Pod komínem sedí černoch zpocený žárem a olejem kotelny a zpívá. Lodníci volají, shora letí zvonkové signály, zmatek a kázeň služby se tu prudce směšuje a z hloubi stoupá žhavý, energický dech mechanismu. Každým okamžikem roste v nás pocit dálky a tlak rychlosti.

Proč mne toto vše nemůže nasytit? Zabloudil jsem dolů do podpalubí vystěhovalců a nahoru mezi plavce; mátl jsem se na bludišti schodů, jak složitá je tato loď, a vystoupil jsem na oddělenou část paluby, na které jsem dosud nebyl. Nevěděl jsem, co chci; lidé tu přecházeli a zakrývali mně mladou dívku, na kterou jsem se chtěl dívat. Vidět ji! sedí sama s hlavou odvrácenou, truchlivost splývá po jejích šatech a vidím ještě její vlasy chvěti se větrem: čemu se odevzdává? Jaké ticho plní její mysl, že sedí tak bez hnutí? Jaký cit urovnal ji v takovém klidu, v tom dlouhém a volném pohybu spočinutí, v pohybu, který se roní z duše široce rozevřené?

Často jsem myslil, která z žen je nejkrásnější a nejlepší; ale ačkoliv jsem se divil jejich kráse a dotýkaly se zvláštním vzrušením mého srdce, přece nikdy jsem nebyl uchvácen citem duše široce rozevřené. Nikdy nerozevřely se přede mnou takové oči jako tyto, na něž nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu, že se pro mne otevřely nesmírně dlouhým pohledem, věrným v okamžiku. Nezapomenu ani to, že zavřela oči, ale neodvrátila tváře, růžově zardělá. Růžový dech dechl na mne citem rozkoše a lásky. Nikdy nevzhlédly ke mně oči tak plné lásky a tak prosté zamilování, kdo pochopí ten rozdíl? Andělské duše lidí, kdo znáte ten rozdíl, čtěte lásku v očích; najdete v nich jako zjevení ve velkém světle, a zjeví se vám i vaše vlastní city v úžasném jasu a množství, jako byste byli otevřeni dokořán. Tu vydechnete ze sebe zvláštní dech volnosti a šíře, neboť vše je nekonečná šíře. — Jaký stud provál její tváře kvetoucím dechnutím, jaká slabost uvolnila její pohyby, že zdají se plynouti ke mně? Nyní je okamžik, spočinula bez hnutí v jediném pohybu pasivity, v poloze neskonalého trvání; nyní je okamžik nesmírného utkvění, kdy se rodí láska. Neskonalý vztah štěstí mezi hranami mé hranatosti a její krásou, jež utvářela její život; zrozený souvztah mezi mým životem a jejím, liliově vztyčeným!

Z jaké to hloubi srdce vystupuje smutek z lásky? Večer byl dlouhý a nejistý, cítil jsem zmatek věcí a trýzeň z nejistoty toho všeho, co mne obklopovalo. Starost a trýzeň mně sevřely srdce a zraněně mne zaplavovaly citem lásky. Celý můj život se otevřel a naplnil se láskou, neboť v ní je toto vše: cit, štěstí, zázrak, tušení i sen. To všechno je sen; krásný sen mne obstoupil a stvořil kolem mne novou skutečnost podivně uplývající. To všechno je láska; nyní vím, že nemohu než oddati se lásce, beze zbytku , jak říkají filosofové. Divotvorná lásko, před kroky mého srdce leží celý život. Staň se mně příčinou, průběhem a cílem, stvořuj mne, splňuj mne, a vznášej se přede mnou. Unášej mne, plynoucí lásko, směrem, jejž neznám!

Bez konců skutečnost nesmírně rozevřená, odkud rodí se pocit snu ve chvíli nejvyšších radostí? Blažení lidé! v okamžiku štěstí vy znáte to podivné zdání, že je to snad sen. Uprostřed své lásky já měl jsem nevýslovný cit, že je to snad sen. Všechny sny člověka jsou zmatené a rodí se z vnitřního zmatku; ve snech zjevuje se stálý nevědomý zmatek našeho nitra, a proto všechno zmatené (neboť největší bolesti a rozkoše jsou plny zmatku) podobá se snu a snad i v sobě obsahuje části snu . Tak i má láska, radost v ní a všechno to hrozné, co dálo se pak, splynulo s hlubokým snem; uprostřed snu pronikla mé srdce nevýslovná bolest a hrůza, a mé srdce se nikdy nezbaví této můry .

Prostřed smrtelné noci zabloudil Oceanik na ledovém moři do jiného světa přízraků; hledejte jej mezi fantomy lidských postrachů, kde jsou výbuchy sopek, požáry divadel, zemětřesení, hořící lodi, srážky vlaků a explose v dolech. Největší té doby loď světa, nejdokonalejší dosud výtvor člověka a veškeré lidské techniky skvostná koruna, tato loď-zázrak na první své plavbě za moře, na nejživější silnici mořské narazila na ledovec a roztříštěna klesla do hloubky se dvěma tisíci lidí, jež vezla do nové země. Celý svět vykřikl hrůzou a obdivem při tomto úžasném divadle, a můj život nikdy se neodvrátí od tohoto podivného obrazu: zářivé zjevení lodi vysoko na moři, radost mezi dálkami a přes moře závratný let; to vše řítí se do sebe najednou strženo ve zmatku, vše zhasíná a mizí ve strašné tmě, v té černé studni beze dna a beze stěn, v níž jsem.

V hučící noci loď na moři smrtelně zasažena. Z hvězd nebo z hlubin moře zadul van smrti jako prudký vítr. Kam oko dohlédlo (dohlédlo do nekonečna, neboť pohled mroucích nikde nekončí), ležela oblast smrti; byla jako hučení vod, jako moře mrazivě zvlněné pod nebesy. Spatřil jsem smrt zblízka; byla to mrtvá loď na moři, bez konce vanoucí vody, nebesa bez hranic a nesčíslný zástup lidí shromážděných ve hluboké hodině.

Uprostřed všeho jako nejhlubší střed tmy rozevřela se přede mnou myšlenka na smrt a táhla mne k sobě. V zástupu lidí hledal jsem tu, kterou jsem miloval v úzkosti a v ustavičné bolesti. Čím je to, že milenci chtějí tak často umřít spolu? Divný a přesilný pocit lásky, umřít spolu. Spolu se vrhnout do závratné hlubiny, rozplynout se spolu do nesmírné šíře. Spolu po konci všeho, věčné spojení, ustavičně spolu! Ó, proč jsem tenkrát nezemřel, proč jsme nezemřeli oba dva? Běda, ztratil jsem ji navždy, ale smrt, která nás nespojila, nás nemohla úplně odloučit. Ona je mrtva, mrtva, mé srdce je mrtvo, ale má láska k ní trvá, zcela nadpřirozená a posmrtná.

Ó lásko, na věky tě tak jmenuji! po smrti, po skonání všeho i po uplynutí života. Hrob, který není nikde, který se rozplynul; ona, jež navždy zůstává v neskutečnosti! Kde jest spolu, sami, navždy a tisíckrát? Spolu! sami! jaké kouzlo a jaký věčný smutek! Spolu! a navždy! jaký pláč visí na těchto podivných slovech, jež musím stále opakovat! Zázračné obrazy lásky, jež vidím zavřenýma očima, se nikdy nemění, jsou mrtvé; a její stín zbavený skutečnosti provždy přitahuje můj život k sobě a činí z něho podivné vytržení. Oceanik blížil se již k svému cíli, když octl se v oblasti ledového pole. K večeru (byla hvězdná a mrazivá noc) ohlašoval studený vítr blízkost ker, neboť široko přes ledová pole rozprostírá se sféra chladu. Bylo hluboko v noci, když narazil Oceanik na ledovou horu, a do tří hodin klesla tato pyšná loď jako kámen ke dnu do hloubky dvou tisíc metrů se všemi lidmi, kteří na ní zůstali. — Pocítil jsem prudký náraz a slyšel jsem po chodbách kvapiti mnoho lidí; ale teprve později jsem cítil , že se zastavily stroje, a tu mne pojala hrůza . Ač na palubě bylo mnoho postrachu a zmatku, přece nikdo nevěřil, že loď je zničena, a každý bál se vstoupiti do záchranných člunů, neboť pohled dolů do hlubiny zdál se děsivý a vál z ní chlad jako z otevřeného hrobu. Snad teprve když všichni pochopili, že v celém rozsahu se dějí záchranné práce a že všechno úsilí směřuje ke spáse životů, probudil se v lidech strach o život, divoký pud života a hrůza před smrtí; teprve potom udaly se strašné scény paniky, kdy dav prudce vrhl se ke člunům a kdy bylo nutno stříleti do lidí, aby byl udržen pořádek .

Věděl jsem, že záchranných člunů je sotva pro třetinu cestujících. Všichni ostatní byli nutně odsouzeni, aby zahynuli bez pomoci, opuštěni ode všech, bez přívětivé péče lidí a bez paprsku naděje; musili zemřít s plným vědomím bezmoci, s očima otevřenýma a s tváří své duše nezastřenou před nepředstavitelným, jež viděli nastávat. Jako viditelný symbol jejich posledních myšlenek volaly rakety o pomoc pro ztracené a tonoucí. V jejich jménu po dvě hodiny signalisoval lodní telegrafista všem lodím a vzdálené zemi zachraňte naše duše . Zahynul na Oceaniku ve stáří dvaceti let, zůstav příliš dlouho u aparátu. Dobrovolně zahynuli všichni, kdož pomáhali zachraňovati ostatní a vydali tak světu příklad; byli to mužové slavní, stojící v moci nebo bohatí, lidé, kteří poznali největší rozkoše života a přece nelpěli na životě tak jako množství méně šťastných. Zachráněny byly všechny děti a většina žen, neboť všechen život lidský je z nich. Do jednoho zahynulo všechno to množství lidí, z nichž každý svým koncem stal se podivuhodným obrazem člověka: lidského heroismu nebo lidské slabosti, bázně, bolesti, resignace nebo obětavosti až do smrti.

Celý svět v úžasu spatřil ten přízrak smrti a zachvěl se uleknutím tváří v tvář věčné Nejistoty, která nás obklopuje. Po katastrofě Oceaniku, největší za naší paměti, mnozí veřejně povstali a tázali se, kdo má na ní vinu. Žalovali Společnost Modré Hvězdy, jež postavila tu tragickou loď, a kapitána, který ji vedl při její první a poslední plavbě za moře. Mylně mluvil o rekordu rychlosti a o závratných sázkách na nejkratší atlantickou plavbu. Tak všichni chtěli zkonejšiti svou hrůzu před nepochopitelným, hledajíce za tímto neštěstím příčiny odstranitelné nebo vinu, kterou lze trestati. Nyní kapitán je mrtev, zahynuv ve své povinnosti, a nemůže o sobě vydat svědectví. Loď Oceanik byla postavena jako div bezpečí a pohodlí. Počet člunů byl ovšem příliš malý, ale odpovídal zákonu o klíči lodní váhy. Board of trade v Londýně, pověřený vyšetřením, pronesl pověstný rozsudek, že při zkáze Oceaniku nepůsobilo nic, co by se příčilo zákonu nebo praxi . Zato řečený soud nařídil, aby napříště atlantické lodě vyhnuly se ledovým polím. Proti tomu podali všichni angličtí a němečtí kapitáni protest, v němž praví, že blízkost ledovců nemůže být důvodem pro změnu směru. Katastrofu nezpůsobila rychlost, nýbrž váha obou hmot, lodi a ledu. I kdyby Oceanik plul poloviční rychlostí, dopadl by ještě na ledovec takovou tíhou, že by náraz stejně nutně otevřel a rozštěpil lodní bok.

Právě zde, kde všem uniká pojetí příčiny takového hrozného neštěstí, zastavujeme se před vlastní povahou jeho. S rostoucí hmotou a rychlostí lodi zvětšuje se její setrvačnost; s rostoucí setrvačností vzrůstá doba potřebná k zastavení nebo otočení lodi a znásobuje se možnost srážky. Příliš veliká loď, vzdorující všem bouřím a pohybům moře, podléhá již jen své velikosti a rychlosti, své vlastní dokonalosti . Bez hranic se lidská díla zdokonalují a stávají se správnějšími; na věky se stále více přibližují a podobají samotnému rozumu lidskému. Avšak od počátku jejich zdají se býti dvě řady: jedna, v níž postupuje konstruktivní tvořivost člověka a všechny velké realisace jeho podle zákona příčinnosti a správnosti; a druhá řada poruch, která jest nezákonná a bezpříčinná, zplozená zmatkem, a proto je člověku věčně neovládnutelná, neboť je to řada nevědomí a nepořádku. Oběma těmito řadami prochází neustále život, prodloužení jedné řady znamená prodloužení druhé, vždy nová dokonalost zavádí poruchy nově možné; jsou-li lidská díla divy, budou vždy podléhati zázrakům zkázy . Ale ani tento poměr není jakýmsi zákonem zániku; kdyby byl zákonem, dovedl by jej člověk ovládnouti, ale neovládne ho.

Kde tedy je člověk nebo bytost, která by byla příčinou té nesmyslné katastrofy? Neboť obšťastnil bych se velice pocitem nenávisti a úlevy, kdybych mohl někoho obvinit. Z jaké důvěry srdce bych musil uvěřit, že bylo to vše určeno věčným osudem, v němž skrývají se všechny důvody? Jak mohu se utéci do klína nejvyšších příčin, jak mohl bych se oslepit světlem svrchované vůle? Nikde nevidím nikoho, v kom by se rozplynula má hrůza, nikoho, komu bych vložil do rukou zbytek svého života. Stojím zde ve smrtelné prázdnotě zděšen zmatkem a bezpříčinností toho nesmyslného zániku, v prázdnotě, která proniká až dovnitř mého života zbaveného obsahu, jehož nyní je bolest a jehož zítra je jen beze dna černá díra.

Místo na světě, kde zanikl Oceanik, označují jen hvězdy na nebi a věčně svítí nad hrobem lidí svědčíce o jejich smrti a o té, jíž jen má láska dává podobu krásy. Vidím ji, jaká byla v poslední chvíli, kdy byla snad již přeludem; kdy její oči zbaveny rozumného světla lidského staly se nebeským výrazem slabosti a utrpení, jenž proměnil mou lásku ve věčný soucit, v nejčistší pláč srdce, jakého je schopno naše zlé nitro.

Něco tajně krutého bylo v mém dychtění, aby ona zemřela se mnou; obluzen zlou vášní hledal jsem ji mezi zástupem, se srdcem ustrnulým a zoufalým zápasil jsem s lidmi, kteří chtěli žít a stáli mně v cestě k smrti. Uviděl jsem ji zdaleka a má duše se probudila, všechno zlo mého nitra se zděsilo před zjevením jejích očí. Nic není tak hodno života jako život slabosti potřebný ochrany a slitování, nic není čistší než pohled bezbranných, neboť se odvolává jen k tomu, co v lidském srdci je dobré a pomocné.

Tehdy naposled rozzářil se ve mně všechen život. Bylo to poslední vzplanutí zázračné záře života, jež z lidského nitra proniká tmu vše zahalující a zjevuje v ní svět. Ale pak vše náhle zhaslo, zavála tma a z ní se ozval věčný nářek.

Stál jsem najednou před kordonem těch, kteří revolvery zdržovali dav před čluny; a za nimi zmizela ona tak divně, jako mizí a končí sen.

Když byl spuštěn poslední člun , zdála se loď pojednou mrtvá a temná; stále blíže bylo slyšeti hučení vln a stále vzdálenější zdálo se nebe jako při nekonečném padání do hlubin. Ze zástupu na palubě zdvíhal se ohromný hlas podobný šumění moře a do hučení celého světa zazněly první tóny pohřebního chorálu.

Po moři prchalo šestnáct člunů, jež opouštěly místo smrti. Věděl jsem, že ta, která je mou poslední myšlenkou, není na palubě Oceaniku a že jí nikdy neuvidím .

Ještě jednou hledal jsem smrt nebo cokoliv; skočil jsem do moře a ploval jsem za čluny, neboť člověk nedovede umírat nebráně se smrti až do poslední chvíle. Tu naklonil se Oceanik tak, že vztyčil se zádí kolmo do výše, na okamžik stanul a náhle se potopil do hlubiny.

Když ráno přispěchala Carpathia na pomoc, nebylo již nikoho na širém moři kromě těch, kteří se zachránili na člunech. Ona nebyla však mezi zachráněnými ani mezi těmi, kteří byli dovezeni na zem k pohřbení.

Všechen život zhasl před mýma očima a bezmezná prázdnota mne obklopila. Nikde kolem mne není, čeho bych se dotkl; všechno na světě zmizelo, vidím jen zmatené stíny věcí, nesnáším jich a nemohu se před nimi ukrýt.

Mám v rukou listinu utonulých, listinu všech na Oceaniku, a nevím, které jméno je její. Jsou mezi nimi sladká jména, jež ponoukají k pláči, a k nesčíslnému opakování.

Všechno ostatní jsou pouhé stíny, a já mohu myslit jen na fakta, která jsem skutečně viděl; na přízračnou loď, jež nesla podoby lidí a jež se rozplynula ve vodě jako kus ledu; na celý ten sen, který mne provždy naplnil tímto smutkem.

Myslím na ni, jež je v podivném světě zmizení a s níž se stále spojuji přecházeje sám v neskutečnost, kde je ona.

Nic, nic není kolem mne, můj život je jen zdánlivý a ničím nekončí.

Slitujte se nad mou duší!



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

ZÁŘIVÉ HLUBINY

Překročit práh dálky, velké moře a přístavy za mořem plné lodí! Nevím, co mne stále nutkalo překročit břeh Evropy a proč celé období mého života plnilo se touhou po odjezdu. Myšlenka odjezdu zaměstnávala mne dlouho, až konečně jsem se rozhodl a vstoupil jsem na loď Oceanik plující ze Southamptonu do Ameriky. Dnes zborcená a rozražena leží Oceanik na dně mořském; ale tenkrát byla to ohromná loď o sedmi palubách, plovoucí rychlostí víc než dvacet uzlů, o nosnosti padesáti tisíc tun. Na tři tisíce lidí plulo po ní v přepychu a bezpečí a nikdo netušil, že by tato velikost a pýcha, jež zdála se nepotopitelná , mohla strašně zahynout.

Cestující patřili zčásti mezinárodní společnosti, která se tmelí potřebou zábavy. Byli tu lidé všech jazyků a nepovědomých úmyslů, jiní napínali síť obchodu mezi světy a jiní hledali nový břeh života jako já. Byly tam mladé ženy, jež zvyšovaly zájem; některé z nich smavé a zářící, oživené hudbou a štěstím; některé ležely útle na lenoškách, tyto mluvily hořkým hlasem a dráždily očima všechny muže. Ještě krásnější byly ty, jež se zamyšleně dívaly na oceán, a jiné, které se růžově usmívaly mezi strachem a radostí, zpola nemocné závratí při pohledu na moře.

— Slunečné větry celé dny, celé dny zvlňují nekonečné, pohnuté, zázračné moře, a po něm se slavnostně vznáší veliká loď, cestou zvoní, houká a tryská barevnými světly, veliká loď, jaká ještě nikdy neplula.

— Zářivé hostiny přeplňují zlaté sály, a na palubě hudba vrhá proud radosti mezi lidi, jásavé vlny skvělosti a vítězného pochodu na moři. Jaké opojení, kouzlo cest, z krásy na moři jaké opojení! Ale proč mne vše nenasycuje, proč někdy, zvlášť někdy odcházím stranou?

— Pod komínem sedí černoch zpocený žárem a olejem kotelny a zpívá. Lodníci volají, shora letí zvonkové signály, zmatek a kázeň služby se tu prudce směšuje a z hloubi stoupá žhavý, energický dech mechanismu. Každým okamžikem roste v nás pocit dálky a tlak rychlosti.

Proč mne toto vše nemůže nasytit? Zabloudil jsem dolů do podpalubí vystěhovalců a nahoru mezi plavce; mátl jsem se na bludišti schodů, jak složitá je tato loď, a vystoupil jsem na oddělenou část paluby, na které jsem dosud nebyl. Nevěděl jsem, co chci; lidé tu přecházeli a zakrývali mně mladou dívku, na kterou jsem se chtěl dívat. Vidět ji! sedí sama s hlavou odvrácenou, truchlivost splývá po jejích šatech a vidím ještě její vlasy chvěti se větrem: čemu se odevzdává? Jaké ticho plní její mysl, že sedí tak bez hnutí? Jaký cit urovnal ji v takovém klidu, v tom dlouhém a volném pohybu spočinutí, v pohybu, který se roní z duše široce rozevřené?

Často jsem myslil, která z žen je nejkrásnější a nejlepší; ale ačkoliv jsem se divil jejich kráse a dotýkaly se zvláštním vzrušením mého srdce, přece nikdy jsem nebyl uchvácen citem duše široce rozevřené. Nikdy nerozevřely se přede mnou takové oči jako tyto, na něž nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu, že se pro mne otevřely nesmírně dlouhým pohledem, věrným v okamžiku. Nezapomenu ani to, že zavřela oči, ale neodvrátila tváře, růžově zardělá. Růžový dech dechl na mne citem rozkoše a lásky. Nikdy nevzhlédly ke mně oči tak plné lásky a tak prosté zamilování, kdo pochopí ten rozdíl? Andělské duše lidí, kdo znáte ten rozdíl, čtěte lásku v očích; najdete v nich jako zjevení ve velkém světle, a zjeví se vám i vaše vlastní city v úžasném jasu a množství, jako byste byli otevřeni dokořán. Tu vydechnete ze sebe zvláštní dech volnosti a šíře, neboť vše je nekonečná šíře. — Jaký stud provál její tváře kvetoucím dechnutím, jaká slabost uvolnila její pohyby, že zdají se plynouti ke mně? Nyní je okamžik, spočinula bez hnutí v jediném pohybu pasivity, v poloze neskonalého trvání; nyní je okamžik nesmírného utkvění, kdy se rodí láska. Neskonalý vztah štěstí mezi hranami mé hranatosti a její krásou, jež utvářela její život; zrozený souvztah mezi mým životem a jejím, liliově vztyčeným!

Z jaké to hloubi srdce vystupuje smutek z lásky? Večer byl dlouhý a nejistý, cítil jsem zmatek věcí a trýzeň z nejistoty toho všeho, co mne obklopovalo. Starost a trýzeň mně sevřely srdce a zraněně mne zaplavovaly citem lásky. Celý můj život se otevřel a naplnil se láskou, neboť v ní je toto vše: cit, štěstí, zázrak, tušení i sen. To všechno je sen; krásný sen mne obstoupil a stvořil kolem mne novou skutečnost podivně uplývající. To všechno je láska; nyní vím, že nemohu než oddati se lásce, beze zbytku , jak říkají filosofové. Divotvorná lásko, před kroky mého srdce leží celý život. Staň se mně příčinou, průběhem a cílem, stvořuj mne, splňuj mne, a vznášej se přede mnou. Unášej mne, plynoucí lásko, směrem, jejž neznám!

Bez konců skutečnost nesmírně rozevřená, odkud rodí se pocit snu ve chvíli nejvyšších radostí? Blažení lidé! v okamžiku štěstí vy znáte to podivné zdání, že je to snad sen. Uprostřed své lásky já měl jsem nevýslovný cit, že je to snad sen. Všechny sny člověka jsou zmatené a rodí se z vnitřního zmatku; ve snech zjevuje se stálý nevědomý zmatek našeho nitra, a proto všechno zmatené (neboť největší bolesti a rozkoše jsou plny zmatku) podobá se snu a snad i v sobě obsahuje části snu . Tak i má láska, radost v ní a všechno to hrozné, co dálo se pak, splynulo s hlubokým snem; uprostřed snu pronikla mé srdce nevýslovná bolest a hrůza, a mé srdce se nikdy nezbaví této můry .

Prostřed smrtelné noci zabloudil Oceanik na ledovém moři do jiného světa přízraků; hledejte jej mezi fantomy lidských postrachů, kde jsou výbuchy sopek, požáry divadel, zemětřesení, hořící lodi, srážky vlaků a explose v dolech. Největší té doby loď světa, nejdokonalejší dosud výtvor člověka a veškeré lidské techniky skvostná koruna, tato loď-zázrak na první své plavbě za moře, na nejživější silnici mořské narazila na ledovec a roztříštěna klesla do hloubky se dvěma tisíci lidí, jež vezla do nové země. Celý svět vykřikl hrůzou a obdivem při tomto úžasném divadle, a můj život nikdy se neodvrátí od tohoto podivného obrazu: zářivé zjevení lodi vysoko na moři, radost mezi dálkami a přes moře závratný let; to vše řítí se do sebe najednou strženo ve zmatku, vše zhasíná a mizí ve strašné tmě, v té černé studni beze dna a beze stěn, v níž jsem.

V hučící noci loď na moři smrtelně zasažena. Z hvězd nebo z hlubin moře zadul van smrti jako prudký vítr. Kam oko dohlédlo (dohlédlo do nekonečna, neboť pohled mroucích nikde nekončí), ležela oblast smrti; byla jako hučení vod, jako moře mrazivě zvlněné pod nebesy. Spatřil jsem smrt zblízka; byla to mrtvá loď na moři, bez konce vanoucí vody, nebesa bez hranic a nesčíslný zástup lidí shromážděných ve hluboké hodině.

Uprostřed všeho jako nejhlubší střed tmy rozevřela se přede mnou myšlenka na smrt a táhla mne k sobě. V zástupu lidí hledal jsem tu, kterou jsem miloval v úzkosti a v ustavičné bolesti. Čím je to, že milenci chtějí tak často umřít spolu? Divný a přesilný pocit lásky, umřít spolu. Spolu se vrhnout do závratné hlubiny, rozplynout se spolu do nesmírné šíře. Spolu po konci všeho, věčné spojení, ustavičně spolu! Ó, proč jsem tenkrát nezemřel, proč jsme nezemřeli oba dva? Běda, ztratil jsem ji navždy, ale smrt, která nás nespojila, nás nemohla úplně odloučit. Ona je mrtva, mrtva, mé srdce je mrtvo, ale má láska k ní trvá, zcela nadpřirozená a posmrtná.

Ó lásko, na věky tě tak jmenuji! po smrti, po skonání všeho i po uplynutí života. Hrob, který není nikde, který se rozplynul; ona, jež navždy zůstává v neskutečnosti! Kde jest spolu, sami, navždy a tisíckrát? Spolu! sami! jaké kouzlo a jaký věčný smutek! Spolu! a navždy! jaký pláč visí na těchto podivných slovech, jež musím stále opakovat! Zázračné obrazy lásky, jež vidím zavřenýma očima, se nikdy nemění, jsou mrtvé; a její stín zbavený skutečnosti provždy přitahuje můj život k sobě a činí z něho podivné vytržení. —

Oceanik blížil se již k svému cíli, když octl se v oblasti ledového pole. K večeru (byla hvězdná a mrazivá noc) ohlašoval studený vítr blízkost ker, neboť široko přes ledová pole rozprostírá se sféra chladu. Bylo hluboko v noci, když narazil Oceanik na ledovou horu, a do tří hodin klesla tato pyšná loď jako kámen ke dnu do hloubky dvou tisíc metrů se všemi lidmi, kteří na ní zůstali. — Pocítil jsem prudký náraz a slyšel jsem po chodbách kvapiti mnoho lidí; ale teprve později jsem cítil , že se zastavily stroje, a tu mne pojala hrůza . Ač na palubě bylo mnoho postrachu a zmatku, přece nikdo nevěřil, že loď je zničena, a každý bál se vstoupiti do záchranných člunů, neboť pohled dolů do hlubiny zdál se děsivý a vál z ní chlad jako z otevřeného hrobu. Snad teprve když všichni pochopili, že v celém rozsahu se dějí záchranné práce a že všechno úsilí směřuje ke spáse životů, probudil se v lidech strach o život, divoký pud života a hrůza před smrtí; teprve potom udaly se strašné scény paniky, kdy dav prudce vrhl se ke člunům a kdy bylo nutno stříleti do lidí, aby byl udržen pořádek .

Věděl jsem, že záchranných člunů je sotva pro třetinu cestujících. Všichni ostatní byli nutně odsouzeni, aby zahynuli bez pomoci, opuštěni ode všech, bez přívětivé péče lidí a bez paprsku naděje; musili zemřít s plným vědomím bezmoci, s očima otevřenýma a s tváří své duše nezastřenou před nepředstavitelným, jež viděli nastávat. Jako viditelný symbol jejich posledních myšlenek volaly rakety o pomoc pro ztracené a tonoucí. V jejich jménu po dvě hodiny signalisoval lodní telegrafista všem lodím a vzdálené zemi zachraňte naše duše . Zahynul na Oceaniku ve stáří dvaceti let, zůstav příliš dlouho u aparátu. Dobrovolně zahynuli všichni, kdož pomáhali zachraňovati ostatní a vydali tak světu příklad; byli to mužové slavní, stojící v moci nebo bohatí, lidé, kteří poznali největší rozkoše života a přece nelpěli na životě tak jako množství méně šťastných. Zachráněny byly všechny děti a většina žen, neboť všechen život lidský je z nich. Do jednoho zahynulo všechno to množství lidí, z nichž každý svým koncem stal se podivuhodným obrazem člověka: lidského heroismu nebo lidské slabosti, bázně, bolesti, resignace nebo obětavosti až do smrti.

Celý svět v úžasu spatřil ten přízrak smrti a zachvěl se uleknutím tváří v tvář věčné Nejistoty, která nás obklopuje. Po katastrofě Oceaniku, největší za naší paměti, mnozí veřejně povstali a tázali se, kdo má na ní vinu. Žalovali Společnost Modré Hvězdy, jež postavila tu tragickou loď, a kapitána, který ji vedl při její první a poslední plavbě za moře. Mylně mluvil o rekordu rychlosti a o závratných sázkách na nejkratší atlantickou plavbu. Tak všichni chtěli zkonejšiti svou hrůzu před nepochopitelným, hledajíce za tímto neštěstím příčiny odstranitelné nebo vinu, kterou lze trestati. Nyní kapitán je mrtev, zahynuv ve své povinnosti, a nemůže o sobě vydat svědectví. Loď Oceanik byla postavena jako div bezpečí a pohodlí. Počet člunů byl ovšem příliš malý, ale odpovídal zákonu o klíči lodní váhy. Board of trade v Londýně, pověřený vyšetřením, pronesl pověstný rozsudek, že při zkáze Oceaniku nepůsobilo nic, co by se příčilo zákonu nebo praxi . Zato řečený soud nařídil, aby napříště atlantické lodě vyhnuly se ledovým polím. Proti tomu podali všichni angličtí a němečtí kapitáni protest, v němž praví, že blízkost ledovců nemůže být důvodem pro změnu směru. Katastrofu nezpůsobila rychlost, nýbrž váha obou hmot, lodi a ledu. I kdyby Oceanik plul poloviční rychlostí, dopadl by ještě na ledovec takovou tíhou, že by náraz stejně nutně otevřel a rozštěpil lodní bok.

Právě zde, kde všem uniká pojetí příčiny takového hrozného neštěstí, zastavujeme se před vlastní povahou jeho. S rostoucí hmotou a rychlostí lodi zvětšuje se její setrvačnost; s rostoucí setrvačností vzrůstá doba potřebná k zastavení nebo otočení lodi a znásobuje se možnost srážky. Příliš veliká loď, vzdorující všem bouřím a pohybům moře, podléhá již jen své velikosti a rychlosti, své vlastní dokonalosti . Bez hranic se lidská díla zdokonalují a stávají se správnějšími; na věky se stále více přibližují a podobají samotnému rozumu lidskému. Avšak od počátku jejich zdají se býti dvě řady: jedna, v níž postupuje konstruktivní tvořivost člověka a všechny velké realisace jeho podle zákona příčinnosti a správnosti; a druhá řada poruch, která jest nezákonná a bezpříčinná, zplozená zmatkem, a proto je člověku věčně neovládnutelná, neboť je to řada nevědomí a nepořádku. Oběma těmito řadami prochází neustále život, prodloužení jedné řady znamená prodloužení druhé, vždy nová dokonalost zavádí poruchy nově možné; jsou-li lidská díla divy, budou vždy podléhati zázrakům zkázy . Ale ani tento poměr není jakýmsi zákonem zániku; kdyby byl zákonem, dovedl by jej člověk ovládnouti, ale neovládne ho.

Kde tedy je člověk nebo bytost, která by byla příčinou té nesmyslné katastrofy? Neboť obšťastnil bych se velice pocitem nenávisti a úlevy, kdybych mohl někoho obvinit. Z jaké důvěry srdce bych musil uvěřit, že bylo to vše určeno věčným osudem, v němž skrývají se všechny důvody? Jak mohu se utéci do klína nejvyšších příčin, jak mohl bych se oslepit světlem svrchované vůle? Nikde nevidím nikoho, v kom by se rozplynula má hrůza, nikoho, komu bych vložil do rukou zbytek svého života. Stojím zde ve smrtelné prázdnotě zděšen zmatkem a bezpříčinností toho nesmyslného zániku, v prázdnotě, která proniká až dovnitř mého života zbaveného obsahu, jehož nyní je bolest a jehož zítra je jen beze dna černá díra.

Místo na světě, kde zanikl Oceanik, označují jen hvězdy na nebi a věčně svítí nad hrobem lidí svědčíce o jejich smrti a o té, jíž jen má láska dává podobu krásy. Vidím ji, jaká byla v poslední chvíli, kdy byla snad již přeludem; kdy její oči zbaveny rozumného světla lidského staly se nebeským výrazem slabosti a utrpení, jenž proměnil mou lásku ve věčný soucit, v nejčistší pláč srdce, jakého je schopno naše zlé nitro.

Něco tajně krutého bylo v mém dychtění, aby ona zemřela se mnou; obluzen zlou vášní hledal jsem ji mezi zástupem, se srdcem ustrnulým a zoufalým zápasil jsem s lidmi, kteří chtěli žít a stáli mně v cestě k smrti. Uviděl jsem ji zdaleka a má duše se probudila, všechno zlo mého nitra se zděsilo před zjevením jejích očí. Nic není tak hodno života jako život slabosti potřebný ochrany a slitování, nic není čistší než pohled bezbranných, neboť se odvolává jen k tomu, co v lidském srdci je dobré a pomocné.

Tehdy naposled rozzářil se ve mně všechen život. Bylo to poslední vzplanutí zázračné záře života, jež z lidského nitra proniká tmu vše zahalující a zjevuje v ní svět. Ale pak vše náhle zhaslo, zavála tma a z ní se ozval věčný nářek.

Stál jsem najednou před kordonem těch, kteří revolvery zdržovali dav před čluny; a za nimi zmizela ona tak divně, jako mizí a končí sen.

Když byl spuštěn poslední člun , zdála se loď pojednou mrtvá a temná; stále blíže bylo slyšeti hučení vln a stále vzdálenější zdálo se nebe jako při nekonečném padání do hlubin. Ze zástupu na palubě zdvíhal se ohromný hlas podobný šumění moře a do hučení celého světa zazněly první tóny pohřebního chorálu.

Po moři prchalo šestnáct člunů, jež opouštěly místo smrti. Věděl jsem, že ta, která je mou poslední myšlenkou, není na palubě Oceaniku a že jí nikdy neuvidím .

Ještě jednou hledal jsem smrt nebo cokoliv; skočil jsem do moře a ploval jsem za čluny, neboť člověk nedovede umírat nebráně se smrti až do poslední chvíle. Tu naklonil se Oceanik tak, že vztyčil se zádí kolmo do výše, na okamžik stanul a náhle se potopil do hlubiny.

Když ráno přispěchala Carpathia na pomoc, nebylo již nikoho na širém moři kromě těch, kteří se zachránili na člunech. Ona nebyla však mezi zachráněnými ani mezi těmi, kteří byli dovezeni na zem k pohřbení.

Všechen život zhasl před mýma očima a bezmezná prázdnota mne obklopila. Nikde kolem mne není, čeho bych se dotkl; všechno na světě zmizelo, vidím jen zmatené stíny věcí, nesnáším jich a nemohu se před nimi ukrýt.

Mám v rukou listinu utonulých, listinu všech na Oceaniku, a nevím, které jméno je její. Jsou mezi nimi sladká jména, jež ponoukají k pláči, a k nesčíslnému opakování.

Všechno ostatní jsou pouhé stíny, a já mohu myslit jen na fakta, která jsem skutečně viděl; na přízračnou loď, jež nesla podoby lidí a jež se rozplynula ve vodě jako kus ledu; na celý ten sen, který mne provždy naplnil tímto smutkem.

Myslím na ni, jež je v podivném světě zmizení a s níž se stále spojuji přecházeje sám v neskutečnost, kde je ona.

Nic, nic není kolem mne, můj život je jen zdánlivý a ničím nekončí.

Slitujte se nad mou duší!

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.