image

Karel Čapek - Zářivé hlubiny a jiné prózy, L’ÉVENTAIL

L'ÉVENTAIL Bylo to v roce 1787, kdy Principe Bondini, složiv úřad vyslance království Neapolského, vrátil se z Madridu do Neapole, aby se pomodlil na hrobě své manželky, jež zemřela za jeho diplomatického poslání; nyní žil kníže po tři léta v ústraní, a teprve v zimě roku 1789 stala se jeho milenkou hraběnka Reccò, zvanáTerrine, poněvadž se jmenovala Catherine a měla pleť hnědou jako vypálené temny. Následujícího léta potom dával Principe Bondini v zahradě své vily u Římské silnice maškarní slavnost, jíž se zúčastnili mimo jiné i pan princ Filip, mnohé osobnosti ode dvora, kardinál-komoří kníže Léon Butto a veliké zástupy lidu; neboť kníže Bondini, byv spojen v Madridu s králem proti městům, hledal v Neapoli spojení s měšťany proti králi, odpovídaje takto na otázky, které si sám kladl, když četl znepokojivé a obšírné dopisy z Paříže.

Principe Bondini, velmi vysoký a tělnatý muž, pozdravoval své hosty u brány zahrady, do níž se otevírala galerie starého traktu vily a veranda přistavěná k novému křídlu, a k níž přiléhaly ještě oranžérie, olivový a morušový háj a jízdárna.

Uprostřed zahrady, kde byly nově zřízenéboskety, kiosky,Próteova jeskyněa veliký bazén s mušlovitým plavidlem, byly nyní postaveny stany najatých komediantů, barvené šafránem a rumělkou.

„Dobrý Esope,“ vítal Principe Bondini pána v dominu, který přicházel veda dívku v lila, „přeji vám, aby krásné dítě, jež přivádíte, bylo s dnešní slavností spokojeno.“

„Slyš to, drahá,“ odpovídal pan Esop ke své dívce. „Jeho Jasnost praví, že se zde nemusíš ostýchat. Milý Lodovico,“ zvolal, jda mimo, na mladého kavalíra, „vaše přítelkyně ocitá se v rozpacích, neboť nemá nikoho, kdo by jí upevnil jehlici, kdyby se jí uvolnila v účesu. Myslím, že byste ji nalezl u sochy Neptunovy.“

„Drahý Esope,“ řekl pan Lodovico, „co je nového?“

„Nic, než že vznešený Bondini neví, co by měl vědět, a že slavná Terrine dělá, co by dělat neměla. Neboť, má drahá,“ obrátil se pan Esop ke své milence, „vězte, že ona dáma s červenou maskou je hraběnka Reccò, zvaná Terrine, a že ten, na koho se nyní usmívá, není náš hostitel, nýbrž básník Fosco, o kterém se říká, že jeho rýmy nejsou tak zvučné jako rýmy Innocenza Frugoniho. A nyní, drahá Liso, můžete mně vysvětliti, proč mají ženy větší náklonnost k básníkovi než k čestnému muži, třebaže tento nikdy nelže?“

„Proto, myslím,“ pravila Lisa, „že básníka miluje mnoho žen, kdežto čestného muže jen jedna, není-li to pochybné; neboť muž je nejvíce svůdný ženami, které nechaly na něm své stopy.“

„Vzácný příteli,“ řekl básník Fosco, který přišel pozdravit pana Esopa, „poctíte mne, přijdete-li poslouchat, až budu recitovati svůj kuplet na ostrůvku Galateině.“

„Drahý Orfee,“ pravil pan Esop medově, bera za ruku Lisu, „poctěte pozváním i toto drahocenné stvoření.“

„Orfeus,“ namítal sladce Fosco, „dovedl okouzlovati zvířata, ale jistě by byl shledal, že je méně snadné okouzlovati anděly. Rozmilý Esope, víte, že je zdeDrozse svýmiandroidy? Pojďme se přece podívat na verandu, kde je vystavuje! Ctěný Esope, neznám nic pozoruhodnějšího, než jsou tyto mechanické loutky.“

Zatím co všichni tři přecházeli přes trávník, vyšvihl se na hrazdu, visící se dvou platanů, španělský akrobat, dlouhý a s neobyčejně malou hlavou, a vykřiknuv rozhoupal hrazdu; a na letící houpačku vznesla se v rozběhu žena v rudém trikotu, a nyní oba, sloučivše se v prstenec kolem hrazdy, kterou obepínali prohnutými zády, roztočili se jako živoucí a krásné kolo.

Klidní houpaví provazochodci přecházeli po lanech vysoko napjatých a kynuli rukama. Na estrádě dávali operu s klasickým baletem, improvisátoři stojíce na patnících oslavovali knížete Bondiniho, zatím co pěvci z Luccy, doprovázeni loutnaři, zpívalibalatya závodili prodlužujíce nejvyšší tóny, jež se bolestně napínaly na kritickém kraji hlasového zlomení.

Říkalo se, že u oranžérie je právě hráno Zabíjení Žida, a před pavilonem papoušků, kteří drsně a podrážděně vřeštěli, rudě šachovaný Bajazzo sváděl krvavý zápas se třemi velikými krocany, jež posléze sťal napodobeným Justičním mečem města Neapole.

Vysoko v korunách stromů seděli chlapci a sypali dolůkonfetya koriandoly, rozprášené větrem v hustých vířících mračnech. Velicí pávi spouštěli s větví ocasy a křičeli chvílemi chraptivými nostalgickými hlasy.

Opice v rokokových šatech a s maršálskými klobouky na hlavách vyřítily se z opičárny a zmocnily se větvoví stromů, jež hořce a dusně voněly v žáru dne.

Principe Bondini obcházel mezi obecenstvem, vztyčuje vysoko svou tlustou postavu a žlučový obličej váčkovitě vrásknoucí, nadzvedaje kordem černý plášť španělské módy, jíž nikdy neodložil, až konečně zabušiv holí na veliký zvon ohlásil konec první série produkcí.

Tu sestoupili artisti s pódií a vmísili se mezi pasanty. Byli zde atleti s nahým trupem, s čely úzkými a skvrnitými; němečtí a irští clownové v plátěných plundrách strkali se hranatě proti proudu, voltižéři seskočili s hrazd a napínali vykloubené údy, balleteusy, zahalivše se gázem, ulehly do trávy a smály se žvýkajíce datle, zatím co hoši s výše stromů neustávali sypat oblaka lehkých konfetů na hlavy promenujících.

Po cestách tísnili se v pošetilé směsici hosté oddechující pod maskami ve smíšených parfumech. Ruce lepkavé cukrovím tiskly se propletenými prsty, a milenci dýchali si do tváří, sráženi k sobě těly, roznícenými sluncem a slavností.

„Živote!“ zvolal pan Esop a pozvedl ruce, „existuje něco bohatšího, zmatenějšího a složitějšího, než je šílenost tohoto dne? A přece, tito akrobati vystupují na hrazdy a usmívají se, dříve než mohou zemříti chybným hmatem; zpěváci chvějí se rozčilením, když prodlužují svůj nejvyšší tón; tanečnice pohlížejí v pause na své nohy a uvažují o svých tancích a o svých milencích; clownové se rozšklebují a šaškové nastavují tváře hanebným ránám; a to vše proto, aby kníže Bondini s pohrdáním pohlížel na davy, jež přilákal, a aby si hraběnka Reccò pomyslila, jak krásně jí sluší tyto zástupy lidí, a aby kdosi, Esop, Esop zrozený jako věcná poznámka své matky, cele se shrnul do věcné poznámky: Vidíte tyto lidi s maskami na tvářích? Vězte, že těmito bláznivými škraboškami chtějí zamaskovati svou bláznivost; neboť chtějí, aby jejich nerozumné slabé veselí zdálo se býti hrou, zatím co jest jejich plnou a životní vážností. Drahý Fosco! zdá se mi, že na vás kývá hraběnka Reccò a myslí si: Jak krásný je dnes Fosco pod svou atlasovou škraboškou!“

Pod glorietem stáli vznešení hosté a pohlíželi dolů na promenádu. Principe Bondini přistoupil k Terrině, vysoko vzpřímen ve svých černých šatech; avšak Terrině kývala na Foscu. „Jdeme k Drozovi,“ zvolal básník a hraběnka Reccò ihned seběhla se schůdků glorietu. „Jdu také k Drozovi,“ řekl pan princ jednoduše a sestoupil dolů doprovázen i panem kardinálem, panem abbé Cimolou, mnohými pány ode dvora a jinými notabilitami. Tu vykročil majordom vpřed, a nesa napříč dlouhou hůl, uvolňoval cestu vznešeným panstvům; a tak přišli všichni k verandě, nad níž byl zavěšen veliký nápis: H.L.J. DROZ, M.C.F. & N. Majordom zabušil holí do schodů a z verandy vystoupil, skloněn ve hluboké pokloně, malý muž se slavnostnímtoupetemna hlavě a se širokými krajkami na prsou a rukávech. „Vy jste Droz, pane?“ zeptal se pan princ, usednuv. „Váš služebník, Výsosti.“

„Je to pravda, že jste byl knězem?“ zeptal se veselý pan abbé Cimola.

„Jen seminaristou, Důstojnosti,akolytou.“

„Ukažte nám,“ doložil pan princ, „své androidy, své hračky.“

„Hračky?“ zvolal Droz bolestně a postavil před pana prince Písaře; když byl natažen, psal Písař okrouhlou ženskou kurentkou: „Henry Louis Jacquet Droz, Lachaux de-Fonds,m'afait 85.“ Na miniaturním spinetu hrála loutka křehkými prsty tiché arie Pelleriniho. Figurky v hedvábných krinolinách tančily tříkrokový menuet kolem Fauna, pískajícího na muldánky. Milenci se líbali a otáčeli se, držíce se za ruce. „L'éventail,“ řekl Droz, a přisunul před pana prince loutku, velikostí rovnou člověku, jež se ukláněla a zakrývala si obličej vějířem, odříkávajíc divně, jakoby kovově šeplavým hláskem: „Si — — No — — Ano — — — Ne — — —“ „Zázrak!“ zvolal pan princ, obraceje se k ostatním.

„Si,“ doložil pan Esop, „čarovný mistře, jak prostá to žena!“

„No,“ řekla androida a klaněla se.

„Milý mistře,“ řekl veselý pan abbé Cimola, „zeptám se konsistoře, je-li dovoleno přiváděti na svět existence bez dědičného hříchu, a není-li snad záhodno pokřtíti vaše loutky. No?Forse che si, forse che no.“

„Si,“ dokládala loutka v pravidelném intervalu.

„Dobře, mluv,“ vykřikl Droz, „hračko nebo ženo! Pokloň se panstvu a zaván vějířem. Řekni Si a řekni No, ať se panstvo zasměje tvé jednoduchosti; neboť panstvo neví, jak podivný a složitý je mechanismus tvého Si, a nikdy nebude věděti, kolik skrytých koleček a převodů, kolik rovnovah a excentrů obsahuje tvé slovo No.“

„No,“ doložila loutka s úklonou.

„No, No, No,“ zvolal Droz, „urození páni, čím je pro vás toto malé slovo? Toto slůvko, které řekne žena za jedinou vteřinu! No, panstvo neví, kolik nezjevných pohybů a sil, kolik zákonů a souvislostí se složilo, Si, jak podivuhodně a nepochopitelně vzniká toto Si a toto No, tvé graciesní reverence, loutko, hračko, ženo! Ukloň se, ukloň se,“ křikl, tlesknuv do dlaní.

„Si,“ řekla loutka a zakývala vějířem.

„Děkuji, vznešené panstvo, Si,“ pravil Droz a ukláněl se, „děkuji za vzácnou pozornost, kterou jste věnovali mým strojkům. Jsou to hračky, ano, ale jsou složité, nepochopitelně a nezbádatelně složité. Hračky, Si, nic více než hračky.“

„No,“ udělala žena neměnně.

„No, No, No,“ klaněl se Droz, „tisíckrát ne. Mé hračky jsou tak tajemné jako lidé. Nikdo nepochopí ani Si ani No, ani pohony a příčiny, má kolečka! Kde jsou počátky a konce pohybů? No, No, No, tisíckrát ne!“

„Si,“ pravila loutka šeplavě.

V tu chvíli zazvonil desetkrát veliký zvon a ohlásil počátek druhého pořadí programu. „Můj kuplet,“ zvolal básník Fosco. Pan princ se rovněž zvedl: „Milý Drozi —“

„Výsosti, váš služebník, Si,“ ukláněl se Henry Louis Jacquet Droz.

Majordom zaklepal holí a vykročil kupředu, nesa hůl napříč, aby uvolnil cestu jejich urozenostem.

„Drahý Fosco,“ mluvil pan Esop, když už nastal večer a po stromech byly rozvěšovány krásné zářící lampióny, „ptáte se mne, jak se mi líbil váš kuplet; tedy slyšte: byl okouzlující. Jaký to půvabný a nový nápad, končiti větu ve versiženským rýmem, takže se myšlenka uzavírá klesem přízvuku: kdežto mužský rým, tento názvuk, tento přízvučný zdvih je jako můstek, od něhož se odráží myšlenka k dalšímu rozběhu, to jest, že tento mužský rým tedy má právo státi pouze před čárkou. Vzácný Fosco, též Lisa byla okouzlena vaším kupletem.“

„Já ptal se pak, co více sladké je, zda žena nebo láska muže k ženě,“

citovala Lisa, tisknouc ruku Esopovu.

„Galantní lásky,“ mluvil dále pan Esop, „tyto hry na rozkoš , vynalezené pro naši dobu, kdy byly vyjádřeny půvabněji než v tomto kupletu? Mohl bych se ovšem ptáti, proč básník mluví o lásce a nikoliv o muži nebo ženě. Neboť myslím, že muž stojí proti ženě jako tanečník; a nyní oba počnou dělati pohyby, točí se, přibližují se, mají závrať a slyší hudbu. Tedy tyto jejich kroky, posice a pohyby, to jest láska; ale, drahý Fosco, nemyslíte, že hudba, jíž naslouchá žena, je jiná než ta, kterou slyší muž? Jediné, co je společné mezi mužem a ženou, je rozkoš, slabá chvíle, rozkoš, vteřina, kdy není již rozdílu mezi mužem a ženou, rozkoš, neutrální půda mezi dvěma vojsky; a na této neutrální půdě, Fosco, zpíváte své Vyzvání k tanci a tančíte, jako by nebylo zbraní na dvou stranách. Odpusťte, dobrý Fosco, že jsem mluvil snad dlouho; chtěl jsem jen říci, že jste tanečník. Ano, čarovný Fosco, váš kuplet byl okouzlující.“ „Okouzlující Fosco, váš kuplet byl čarovný,“ řekla žena s červenou maskou na tváři a vsunula ruku pod básníkovo paží; byla to Terrine, jež odváděla Foscu. Do výše vylétly rakety a zapadly do korun stromů. V alejích táhly masky v lampiónovém průvodu se smíšenými křiky. Artisté zapálili bengálové ohně a fantasticky osvětleni přemetli se na pódiích v závratných tricích; danseusy zpitě vířily na estrádě, zdvihajíce v hrsti sukně nad štíhlýma nohama. Byla to horečka;arlekino improvisoval erotickou pantomimu, kytary zadrnčely a na trávnících se počaly zmatené tance. Veliký zahradní zvon, rozhoupaný neznámou rukou, poplašně zvonil, a na západě vystupoval mrak, přinášející déšť.

Se tří stran parku byly vypouštěny rakety a tříštíce se v hvězdy klesaly dolů. „Jaké dusno,“ sténala Lisa, a pan Esop, podpíraje umdleného anděla, odvažoval se do vnitřních hlubin zahrady, kde byla již plná tma, jež zahalovala tajný život ústraní.

Milenci procházeli se, proplétajíce prsty ve stiscích, anebo usedali na lavičky se rty spojenými; ženy zavírajíce oči nesly na ňadrech polibky mladých mužů a vzdychaly; a pan Esop s Lisou kradli se, obcházejíce keřová zákoutí, jichž temnotu přespříliš tichou diskrétně podezřívali, napodobujíce zděšení, z tajemných skrýší.

Vysoký tělnatý muž s černou maskou na tváři, nadzdvihuje plášť kordem, přecházel spěšným krokem po cestách a nakláněl se k tvářím žen, jež se s výkřikem vylekávaly v milencově náručí. „Drahá Liso,“ šeptal pan Esop, „toť Bondini.“

Rakety vrhaly krátké záblesky a odhalovaly dvojice, jež se tajily v úkrytech; hlasy neviditelných tavily se v šepot, a stíny noci, zdálo se, byly oživeny předlouhými vzdechy; a pan Esop, našed si sedadlo na piedestalu sochy Kupidovy, rozhovořil se:

„Drahá sestro,“ řekl, „vidíte onu hvězdu? Toť Venuše, jež zrodila Erota; tedy chtěl jsem mluviti o hvězdách, ale napadají mi slova: Jaká to vhodná chvíle pro ženy, jež ukrývají své hříchy za svou slabostí! Nejsladší Liso, dejte pozor, abyste slyšela z těchto houštin hlasy svých mdlých sester, jež sténají: Ah, kde jsem? Snila jsem? Co se to se mnou dělo? Ah, Giàne, ah, Frédericu, ah, Francesco, co jste mi to udělal? — Ubohý Giàn.“

„Ubohý Fréderic,“ pravila Lisa.

Po druhé přeběhl po cestě vysoký černý muž a rozhlížel se, zneklidněn hledáním.

„Veliký bůžku,“ zvolal pan Esop, zvedaje ruce ke Kupidovi, „co jest to láska? Proč Giàn cítí hřích, Fosco rozkoš a Bondini bolest? Nebo proč nejsou hranice mezi hříchem, bolestí a rozkoší? Je-li láska potřebou, proč je hříchem? a je-li rozkoší, proč je potřebou? Liso, má sestro, co je to láska?“

„Jsem žena, Esope,“ pravila Lisa, „mám strach nebo toužím nebo jsem bezmocná; a to je všecko, co vím o lásce. Anebo cítím rozkoš a vím, že miluji; nebo cítím bolest a vím, že nejsem milována, Esope, Esope, jaká noc!“

Po třetí vyběhl ze tmy maskovaný muž a vrhal se na odlehlé cesty. „Bojím se,“ naříkala Lisa, a mraky od západu již zakrývaly oblohu, a Lisa se chvěla na piedestalu sochy Erotovy v nočním stínu.

„Temné, Fosco l“ Tak šeptala dvojice na cestě a slučovala se v objetí a polibcích. Vysoký tlustý muž s maskou a zdviženým pláštěm stanul náhle za nimi. „Hraběnko,“ řekl a strhl ženě červenou masku s obličeje. Terrine slabě vykřikla, zatím co Fosco couval.

„Vy jste ležela s Foscou,“ řekl Bondini potichu, dupaje nohou.

„Si,“ šeptala Terrine a chránila si obličej rukama.

„Terrine, pojď se mnou,“ zvolal Fosco.

Terrine váhala. „No.“

„Půjdeš se mnou, Catherine,“ zeptal se kníže Bondini velice tiše.

„Si,“ řekla prostě Terrine a poslala Foscovi rukou polibek.

„No,“ vykřikl kníže pronikavě a otočiv se na patě, kvapem odbíhal do tmy. Terrine zasmála se hlasitě a počala jej honiti; ale sukně jí překážely, i stanula, upravujíc si účes. „Na shledanou, Fosco,“ zvolala ještě bezstarostně a šla zvolna za knížetem.

Fosco ulehl na zem a chladil si tváře v trávě.

„Hic iacet in terra, sub quo Terrine iacebat,“ skandoval tiše Esop, stanuv nad básníkem. „Drahý Fosco, vstaňte a poslyšte Esopa ještě jednou. VzácnýOvide amorum, dejte pozor na Bondiniho. Běda, kníže není galantní; Fosco, tanečníku, dejte pozor!“

„No,“ řekl Fosco pohrdavě a odešel.

„Drahá Liso, pojďme domů,“ pravil pan Esop a vzdychal únavou. „Bojím se,“ šeptala Lisa vyděšena tichem a tmou, když se vraceli.

Uprostřed zahrady již dávno zhasly lampióny a iluminace ohňostrojů; jen na prostranstvích byly zapáleny hranice a ozařovaly zahradu rudými zážehy.

Stany artistů byly již zavřeny, a jen v některých vrhaly se z nitra stíny podivných a tajných jednání na závěsy pečlivě spuštěné. „Bojím se,“ sténala Lisa.

Kolem estrády, na níž byla odpoledne hrána opera, stála skupina lidí s pochodněmi a konala v nejasném spěchu přípravy.

Náhle vyrazili ze skupiny běhouni, zdvíhajíce v rukou hořící větve, a rozběhli se po celé zahradě, volajíce:

„DŘÍVE NEŽ PŘIJDE DÉŠŤ.“

Za nimi vyšli hlasatelé a provolávali:

„POSLEDNÍ PŘEDSTAVENI MIMO PROGRAM: HRA NA ESTRÁDĚ.“

Pódium bylo ozářeno pochodněmi, a kolem stálo poslední obecenstvo; byl zde pan Esop s Lisou, Terrine, jež mluvila s panem abbé Cimolou, básník Fosco a jiní, pak mistr Droz, vzrušený a nedočkavý, a ti, kteří byli vylákáni z hloubi zahrady a zakrývali si oči dlaněmi se vzezřením udiveným a nejistým.

Nad estrádou byl zavěšen nápis narychlo zhotovený:



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

L'ÉVENTAIL

Bylo to v roce 1787, kdy Principe Bondini, složiv úřad vyslance království Neapolského, vrátil se z Madridu do Neapole, aby se pomodlil na hrobě své manželky, jež zemřela za jeho diplomatického poslání; nyní žil kníže po tři léta v ústraní, a teprve v zimě roku 1789 stala se jeho milenkou hraběnka Reccò, zvanáTerrine, poněvadž se jmenovala Catherine a měla pleť hnědou jako vypálené temny. Následujícího léta potom dával Principe Bondini v zahradě své vily u Římské silnice maškarní slavnost, jíž se zúčastnili mimo jiné i pan princ Filip, mnohé osobnosti ode dvora, kardinál-komoří kníže Léon Butto a veliké zástupy lidu; neboť kníže Bondini, byv spojen v Madridu s králem proti městům, hledal v Neapoli spojení s měšťany proti králi, odpovídaje takto na otázky, které si sám kladl, když četl znepokojivé a obšírné dopisy z Paříže.

Principe Bondini, velmi vysoký a tělnatý muž, pozdravoval své hosty u brány zahrady, do níž se otevírala galerie starého traktu vily a veranda přistavěná k novému křídlu, a k níž přiléhaly ještě oranžérie, olivový a morušový háj a jízdárna.

Uprostřed zahrady, kde byly nově zřízenéboskety, kiosky,Próteova jeskyněa veliký bazén s mušlovitým plavidlem, byly nyní postaveny stany najatých komediantů, barvené šafránem a rumělkou.

„Dobrý Esope,“ vítal Principe Bondini pána v dominu, který přicházel veda dívku v lila, „přeji vám, aby krásné dítě, jež přivádíte, bylo s dnešní slavností spokojeno.“

„Slyš to, drahá,“ odpovídal pan Esop ke své dívce. „Jeho Jasnost praví, že se zde nemusíš ostýchat. Milý Lodovico,“ zvolal, jda mimo, na mladého kavalíra, „vaše přítelkyně ocitá se v rozpacích, neboť nemá nikoho, kdo by jí upevnil jehlici, kdyby se jí uvolnila v účesu. Myslím, že byste ji nalezl u sochy Neptunovy.“

„Drahý Esope,“ řekl pan Lodovico, „co je nového?“

„Nic, než že vznešený Bondini neví, co by měl vědět, a že slavná Terrine dělá, co by dělat neměla. Neboť, má drahá,“ obrátil se pan Esop ke své milence, „vězte, že ona dáma s červenou maskou je hraběnka Reccò, zvaná Terrine, a že ten, na koho se nyní usmívá, není náš hostitel, nýbrž básník Fosco, o kterém se říká, že jeho rýmy nejsou tak zvučné jako rýmy Innocenza Frugoniho. A nyní, drahá Liso, můžete mně vysvětliti, proč mají ženy větší náklonnost k básníkovi než k čestnému muži, třebaže tento nikdy nelže?“

„Proto, myslím,“ pravila Lisa, „že básníka miluje mnoho žen, kdežto čestného muže jen jedna, není-li to pochybné; neboť muž je nejvíce svůdný ženami, které nechaly na něm své stopy.“

„Vzácný příteli,“ řekl básník Fosco, který přišel pozdravit pana Esopa, „poctíte mne, přijdete-li poslouchat, až budu recitovati svůj kuplet na ostrůvku Galateině.“

„Drahý Orfee,“ pravil pan Esop medově, bera za ruku Lisu, „poctěte pozváním i toto drahocenné stvoření.“

„Orfeus,“ namítal sladce Fosco, „dovedl okouzlovati zvířata, ale jistě by byl shledal, že je méně snadné okouzlovati anděly. Rozmilý Esope, víte, že je zdeDrozse svýmiandroidy? Pojďme se přece podívat na verandu, kde je vystavuje! Ctěný Esope, neznám nic pozoruhodnějšího, než jsou tyto mechanické loutky.“

Zatím co všichni tři přecházeli přes trávník, vyšvihl se na hrazdu, visící se dvou platanů, španělský akrobat, dlouhý a s neobyčejně malou hlavou, a vykřiknuv rozhoupal hrazdu; a na letící houpačku vznesla se v rozběhu žena v rudém trikotu, a nyní oba, sloučivše se v prstenec kolem hrazdy, kterou obepínali prohnutými zády, roztočili se jako živoucí a krásné kolo.

Klidní houpaví provazochodci přecházeli po lanech vysoko napjatých a kynuli rukama. Na estrádě dávali operu s klasickým baletem, improvisátoři stojíce na patnících oslavovali knížete Bondiniho, zatím co pěvci z Luccy, doprovázeni loutnaři, zpívalibalatya závodili prodlužujíce nejvyšší tóny, jež se bolestně napínaly na kritickém kraji hlasového zlomení.

Říkalo se, že u oranžérie je právě hráno Zabíjení Žida, a před pavilonem papoušků, kteří drsně a podrážděně vřeštěli, rudě šachovaný Bajazzo sváděl krvavý zápas se třemi velikými krocany, jež posléze sťal napodobeným Justičním mečem města Neapole.

Vysoko v korunách stromů seděli chlapci a sypali dolůkonfetya koriandoly, rozprášené větrem v hustých vířících mračnech. Velicí pávi spouštěli s větví ocasy a křičeli chvílemi chraptivými nostalgickými hlasy.

Opice v rokokových šatech a s maršálskými klobouky na hlavách vyřítily se z opičárny a zmocnily se větvoví stromů, jež hořce a dusně voněly v žáru dne.

Principe Bondini obcházel mezi obecenstvem, vztyčuje vysoko svou tlustou postavu a žlučový obličej váčkovitě vrásknoucí, nadzvedaje kordem černý plášť španělské módy, jíž nikdy neodložil, až konečně zabušiv holí na veliký zvon ohlásil konec první série produkcí.

Tu sestoupili artisti s pódií a vmísili se mezi pasanty. Byli zde atleti s nahým trupem, s čely úzkými a skvrnitými; němečtí a irští clownové v plátěných plundrách strkali se hranatě proti proudu, voltižéři seskočili s hrazd a napínali vykloubené údy, balleteusy, zahalivše se gázem, ulehly do trávy a smály se žvýkajíce datle, zatím co hoši s výše stromů neustávali sypat oblaka lehkých konfetů na hlavy promenujících.

Po cestách tísnili se v pošetilé směsici hosté oddechující pod maskami ve smíšených parfumech. Ruce lepkavé cukrovím tiskly se propletenými prsty, a milenci dýchali si do tváří, sráženi k sobě těly, roznícenými sluncem a slavností.

„Živote!“ zvolal pan Esop a pozvedl ruce, „existuje něco bohatšího, zmatenějšího a složitějšího, než je šílenost tohoto dne? A přece, tito akrobati vystupují na hrazdy a usmívají se, dříve než mohou zemříti chybným hmatem; zpěváci chvějí se rozčilením, když prodlužují svůj nejvyšší tón; tanečnice pohlížejí v pause na své nohy a uvažují o svých tancích a o svých milencích; clownové se rozšklebují a šaškové nastavují tváře hanebným ránám; a to vše proto, aby kníže Bondini s pohrdáním pohlížel na davy, jež přilákal, a aby si hraběnka Reccò pomyslila, jak krásně jí sluší tyto zástupy lidí, a aby kdosi, Esop, Esop zrozený jako věcná poznámka své matky, cele se shrnul do věcné poznámky: Vidíte tyto lidi s maskami na tvářích? Vězte, že těmito bláznivými škraboškami chtějí zamaskovati svou bláznivost; neboť chtějí, aby jejich nerozumné slabé veselí zdálo se býti hrou, zatím co jest jejich plnou a životní vážností. Drahý Fosco! zdá se mi, že na vás kývá hraběnka Reccò a myslí si: Jak krásný je dnes Fosco pod svou atlasovou škraboškou!“

Pod glorietem stáli vznešení hosté a pohlíželi dolů na promenádu. Principe Bondini přistoupil k Terrině, vysoko vzpřímen ve svých černých šatech; avšak Terrině kývala na Foscu. „Jdeme k Drozovi,“ zvolal básník a hraběnka Reccò ihned seběhla se schůdků glorietu. „Jdu také k Drozovi,“ řekl pan princ jednoduše a sestoupil dolů doprovázen i panem kardinálem, panem abbé Cimolou, mnohými pány ode dvora a jinými notabilitami. Tu vykročil majordom vpřed, a nesa napříč dlouhou hůl, uvolňoval cestu vznešeným panstvům; a tak přišli všichni k verandě, nad níž byl zavěšen veliký nápis: H.L.J. DROZ, M.C.F. & N.

Majordom zabušil holí do schodů a z verandy vystoupil, skloněn ve hluboké pokloně, malý muž se slavnostnímtoupetemna hlavě a se širokými krajkami na prsou a rukávech. „Vy jste Droz, pane?“ zeptal se pan princ, usednuv. „Váš služebník, Výsosti.“

„Je to pravda, že jste byl knězem?“ zeptal se veselý pan abbé Cimola.

„Jen seminaristou, Důstojnosti,akolytou.“

„Ukažte nám,“ doložil pan princ, „své androidy, své hračky.“

„Hračky?“ zvolal Droz bolestně a postavil před pana prince Písaře; když byl natažen, psal Písař okrouhlou ženskou kurentkou: „Henry Louis Jacquet Droz, Lachaux de-Fonds,m'afait 85.“ Na miniaturním spinetu hrála loutka křehkými prsty tiché arie Pelleriniho. Figurky v hedvábných krinolinách tančily tříkrokový menuet kolem Fauna, pískajícího na muldánky. Milenci se líbali a otáčeli se, držíce se za ruce. „L'éventail,“ řekl Droz, a přisunul před pana prince loutku, velikostí rovnou člověku, jež se ukláněla a zakrývala si obličej vějířem, odříkávajíc divně, jakoby kovově šeplavým hláskem: „Si — — No — — Ano — — — Ne — — —“

„Zázrak!“ zvolal pan princ, obraceje se k ostatním.

„Si,“ doložil pan Esop, „čarovný mistře, jak prostá to žena!“

„No,“ řekla androida a klaněla se.

„Milý mistře,“ řekl veselý pan abbé Cimola, „zeptám se konsistoře, je-li dovoleno přiváděti na svět existence bez dědičného hříchu, a není-li snad záhodno pokřtíti vaše loutky. No?Forse che si, forse che no.“

„Si,“ dokládala loutka v pravidelném intervalu.

„Dobře, mluv,“ vykřikl Droz, „hračko nebo ženo! Pokloň se panstvu a zaván vějířem. Řekni Si a řekni No, ať se panstvo zasměje tvé jednoduchosti; neboť panstvo neví, jak podivný a složitý je mechanismus tvého Si, a nikdy nebude věděti, kolik skrytých koleček a převodů, kolik rovnovah a excentrů obsahuje tvé slovo No.“

„No,“ doložila loutka s úklonou.

„No, No, No,“ zvolal Droz, „urození páni, čím je pro vás toto malé slovo? Toto slůvko, které řekne žena za jedinou vteřinu! No, panstvo neví, kolik nezjevných pohybů a sil, kolik zákonů a souvislostí se složilo, Si, jak podivuhodně a nepochopitelně vzniká toto Si a toto No, tvé graciesní reverence, loutko, hračko, ženo! Ukloň se, ukloň se,“ křikl, tlesknuv do dlaní.

„Si,“ řekla loutka a zakývala vějířem.

„Děkuji, vznešené panstvo, Si,“ pravil Droz a ukláněl se, „děkuji za vzácnou pozornost, kterou jste věnovali mým strojkům. Jsou to hračky, ano, ale jsou složité, nepochopitelně a nezbádatelně složité. Hračky, Si, nic více než hračky.“

„No,“ udělala žena neměnně.

„No, No, No,“ klaněl se Droz, „tisíckrát ne. Mé hračky jsou tak tajemné jako lidé. Nikdo nepochopí ani Si ani No, ani pohony a příčiny, má kolečka! Kde jsou počátky a konce pohybů? No, No, No, tisíckrát ne!“

„Si,“ pravila loutka šeplavě.

V tu chvíli zazvonil desetkrát veliký zvon a ohlásil počátek druhého pořadí programu. „Můj kuplet,“ zvolal básník Fosco. Pan princ se rovněž zvedl: „Milý Drozi —“

„Výsosti, váš služebník, Si,“ ukláněl se Henry Louis Jacquet Droz.

Majordom zaklepal holí a vykročil kupředu, nesa hůl napříč, aby uvolnil cestu jejich urozenostem.

*

„Drahý Fosco,“ mluvil pan Esop, když už nastal večer a po stromech byly rozvěšovány krásné zářící lampióny, „ptáte se mne, jak se mi líbil váš kuplet; tedy slyšte: byl okouzlující. Jaký to půvabný a nový nápad, končiti větu ve versiženským rýmem, takže se myšlenka uzavírá klesem přízvuku: kdežto mužský rým, tento názvuk, tento přízvučný zdvih je jako můstek, od něhož se odráží myšlenka k dalšímu rozběhu, to jest, že tento mužský rým tedy má právo státi pouze před čárkou. Vzácný Fosco, též Lisa byla okouzlena vaším kupletem.“

„Já ptal se pak, co více sladké je, zda žena nebo láska muže k ženě,“

citovala Lisa, tisknouc ruku Esopovu.

„Galantní lásky,“ mluvil dále pan Esop, „tyto hry na rozkoš , vynalezené pro naši dobu, kdy byly vyjádřeny půvabněji než v tomto kupletu? Mohl bych se ovšem ptáti, proč básník mluví o lásce a nikoliv o muži nebo ženě. Neboť myslím, že muž stojí proti ženě jako tanečník; a nyní oba počnou dělati pohyby, točí se, přibližují se, mají závrať a slyší hudbu. Tedy tyto jejich kroky, posice a pohyby, to jest láska; ale, drahý Fosco, nemyslíte, že hudba, jíž naslouchá žena, je jiná než ta, kterou slyší muž? Jediné, co je společné mezi mužem a ženou, je rozkoš, slabá chvíle, rozkoš, vteřina, kdy není již rozdílu mezi mužem a ženou, rozkoš, neutrální půda mezi dvěma vojsky; a na této neutrální půdě, Fosco, zpíváte své Vyzvání k tanci a tančíte, jako by nebylo zbraní na dvou stranách. Odpusťte, dobrý Fosco, že jsem mluvil snad dlouho; chtěl jsem jen říci, že jste tanečník. Ano, čarovný Fosco, váš kuplet byl okouzlující.“ „Okouzlující Fosco, váš kuplet byl čarovný,“ řekla žena s červenou maskou na tváři a vsunula ruku pod básníkovo paží; byla to Terrine, jež odváděla Foscu. Do výše vylétly rakety a zapadly do korun stromů. V alejích táhly masky v lampiónovém průvodu se smíšenými křiky. Artisté zapálili bengálové ohně a fantasticky osvětleni přemetli se na pódiích v závratných tricích; danseusy zpitě vířily na estrádě, zdvihajíce v hrsti sukně nad štíhlýma nohama. Byla to horečka;arlekino improvisoval erotickou pantomimu, kytary zadrnčely a na trávnících se počaly zmatené tance. Veliký zahradní zvon, rozhoupaný neznámou rukou, poplašně zvonil, a na západě vystupoval mrak, přinášející déšť.

Se tří stran parku byly vypouštěny rakety a tříštíce se v hvězdy klesaly dolů. „Jaké dusno,“ sténala Lisa, a pan Esop, podpíraje umdleného anděla, odvažoval se do vnitřních hlubin zahrady, kde byla již plná tma, jež zahalovala tajný život ústraní.

Milenci procházeli se, proplétajíce prsty ve stiscích, anebo usedali na lavičky se rty spojenými; ženy zavírajíce oči nesly na ňadrech polibky mladých mužů a vzdychaly; a pan Esop s Lisou kradli se, obcházejíce keřová zákoutí, jichž temnotu přespříliš tichou diskrétně podezřívali, napodobujíce zděšení, z tajemných skrýší.

Vysoký tělnatý muž s černou maskou na tváři, nadzdvihuje plášť kordem, přecházel spěšným krokem po cestách a nakláněl se k tvářím žen, jež se s výkřikem vylekávaly v milencově náručí. „Drahá Liso,“ šeptal pan Esop, „toť Bondini.“

Rakety vrhaly krátké záblesky a odhalovaly dvojice, jež se tajily v úkrytech; hlasy neviditelných tavily se v šepot, a stíny noci, zdálo se, byly oživeny předlouhými vzdechy; a pan Esop, našed si sedadlo na piedestalu sochy Kupidovy, rozhovořil se:

„Drahá sestro,“ řekl, „vidíte onu hvězdu? Toť Venuše, jež zrodila Erota; tedy chtěl jsem mluviti o hvězdách, ale napadají mi slova: Jaká to vhodná chvíle pro ženy, jež ukrývají své hříchy za svou slabostí! Nejsladší Liso, dejte pozor, abyste slyšela z těchto houštin hlasy svých mdlých sester, jež sténají: Ah, kde jsem? Snila jsem? Co se to se mnou dělo? Ah, Giàne, ah, Frédericu, ah, Francesco, co jste mi to udělal? — Ubohý Giàn.“

„Ubohý Fréderic,“ pravila Lisa.

Po druhé přeběhl po cestě vysoký černý muž a rozhlížel se, zneklidněn hledáním.

„Veliký bůžku,“ zvolal pan Esop, zvedaje ruce ke Kupidovi, „co jest to láska? Proč Giàn cítí hřích, Fosco rozkoš a Bondini bolest? Nebo proč nejsou hranice mezi hříchem, bolestí a rozkoší? Je-li láska potřebou, proč je hříchem? a je-li rozkoší, proč je potřebou? Liso, má sestro, co je to láska?“

„Jsem žena, Esope,“ pravila Lisa, „mám strach nebo toužím nebo jsem bezmocná; a to je všecko, co vím o lásce. Anebo cítím rozkoš a vím, že miluji; nebo cítím bolest a vím, že nejsem milována, Esope, Esope, jaká noc!“

Po třetí vyběhl ze tmy maskovaný muž a vrhal se na odlehlé cesty. „Bojím se,“ naříkala Lisa, a mraky od západu již zakrývaly oblohu, a Lisa se chvěla na piedestalu sochy Erotovy v nočním stínu.

„Temné, Fosco l“ Tak šeptala dvojice na cestě a slučovala se v objetí a polibcích. Vysoký tlustý muž s maskou a zdviženým pláštěm stanul náhle za nimi. „Hraběnko,“ řekl a strhl ženě červenou masku s obličeje. Terrine slabě vykřikla, zatím co Fosco couval.

„Vy jste ležela s Foscou,“ řekl Bondini potichu, dupaje nohou.

„Si,“ šeptala Terrine a chránila si obličej rukama.

„Terrine, pojď se mnou,“ zvolal Fosco.

Terrine váhala. „No.“

„Půjdeš se mnou, Catherine,“ zeptal se kníže Bondini velice tiše.

„Si,“ řekla prostě Terrine a poslala Foscovi rukou polibek.

„No,“ vykřikl kníže pronikavě a otočiv se na patě, kvapem odbíhal do tmy. Terrine zasmála se hlasitě a počala jej honiti; ale sukně jí překážely, i stanula, upravujíc si účes. „Na shledanou, Fosco,“ zvolala ještě bezstarostně a šla zvolna za knížetem.

Fosco ulehl na zem a chladil si tváře v trávě.

„Hic iacet in terra, sub quo Terrine iacebat,“ skandoval tiše Esop, stanuv nad básníkem. „Drahý Fosco, vstaňte a poslyšte Esopa ještě jednou. VzácnýOvide amorum, dejte pozor na Bondiniho. Běda, kníže není galantní; Fosco, tanečníku, dejte pozor!“

„No,“ řekl Fosco pohrdavě a odešel.

„Drahá Liso, pojďme domů,“ pravil pan Esop a vzdychal únavou. „Bojím se,“ šeptala Lisa vyděšena tichem a tmou, když se vraceli.

Uprostřed zahrady již dávno zhasly lampióny a iluminace ohňostrojů; jen na prostranstvích byly zapáleny hranice a ozařovaly zahradu rudými zážehy.

Stany artistů byly již zavřeny, a jen v některých vrhaly se z nitra stíny podivných a tajných jednání na závěsy pečlivě spuštěné. „Bojím se,“ sténala Lisa.

Kolem estrády, na níž byla odpoledne hrána opera, stála skupina lidí s pochodněmi a konala v nejasném spěchu přípravy.

Náhle vyrazili ze skupiny běhouni, zdvíhajíce v rukou hořící větve, a rozběhli se po celé zahradě, volajíce:

„DŘÍVE NEŽ PŘIJDE DÉŠŤ.“

Za nimi vyšli hlasatelé a provolávali:

„POSLEDNÍ PŘEDSTAVENI MIMO PROGRAM: HRA NA ESTRÁDĚ.“

*

Pódium bylo ozářeno pochodněmi, a kolem stálo poslední obecenstvo; byl zde pan Esop s Lisou, Terrine, jež mluvila s panem abbé Cimolou, básník Fosco a jiní, pak mistr Droz, vzrušený a nedočkavý, a ti, kteří byli vylákáni z hloubi zahrady a zakrývali si oči dlaněmi se vzezřením udiveným a nejistým.

Nad estrádou byl zavěšen nápis narychlo zhotovený:

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.