×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Karel Čapek - Válka s mloky, Kapitola 3 - G. H. BONDY A JEHO KRAJAN

Kapitola 3 - G. H. BONDY A JEHO KRAJAN

3 – G. H. BONDY A JEHO KRAJAN Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na ta- bulce u svých dveří. Takový starý pan Max Bondy v Jevíčku musel mít nad krámem, po stranách dveří i na oknech velkými písmeny vymalováno, že tu je Max Bondy, obchod všeho dru- hu střižným zbožím, výbavy pro nevěsty, véby, ručníky, utěr- ky, ubrusy a povlaky, kartouny a grádly, Ia sukna, hedvábí, zá- clony, lambrekýny, pozamentérie a veškeré šicí potřeby. Za- loženo roku 1885. - Jeho syn, G. H. Bondy, kapitán průmyslu, prezident společnosti MEAS, komerční rada, burzovní rada, místopředseda Svazu průmyslníků, Consulado de la República Ecuador, člen mnoha správních rad atd. atd., má na svém domě už jenom malou černou skleněnou tabulku se zlatým nápisem BONDY Nic víc. Jenom Bondy. Ať jiní píší na svá vrata Julius Bon- dy, zástupce firmy General Motors, nebo MUDr. Ervín Bondy, nebo S. Bondy a spol. ; ale je jen jediný Bondy, který je prostě Bondy beze všech bližších podrobností. (Myslím, že papež má na svých vratech napsáno prostě Pius, a žádný titul ani číslo. A Bůh nemá žádnou tabulku na nebi ani na zemi. To už musíš, člověče, poznat sám, že On tu bydlí. Ale to sem teď nepatří a budiž to dotčeno jen mimochodem.) Před tou skleněnou tabulkou se jednoho žhoucího dne za- stavil pán v bílé námořnické čapce a utíral si modrým kapesní- kem mohutný zával šíje. Zatraceně vznešený dům, myslel si a poněkud nejistě zatáhl za mosazný knoflík zvonku. Ve dveřích se objevil vrátný Povondra, změřil očima tlusté- ho pána od bot až po zlaté prýmky čepice a řekl rezervovaně: „Prosím?“ „Tož, chlapče,“ hlaholil pán, „bydlí tady nějaké pan Bon- dy?“ „Přejete si?“ ptal se mrazivě pan Povondra. „Řeknite mu, že by s ním chcel mluvit Captain van Toch ze Surabaja. Ja,“ vzpomněl si, „tady je kartička.“ A podal panu Povondrovi vizitku, na níž byla vyražena kotva a tištěno jmé- no: CAPTAIN J. VAN TOCH E. I. & P. L. Co S. Kandong Bandoeng Surabaya Naval Club Pan Povondra naklonil hlavu a váhal. Mám mu říci, že pan Bondy není doma? Nebo že lituju, ale pan Bondy má zrovna důležitou konferenci? Jsou návštěvy, které je třeba ohlásit, a jiné, jež správný portýr vyřizuje sám. Pan Povondra cítil trapné selhání instinktu, jímž se v takových případech řídil; ten tlustý pán jaksi nezapadal do obvyklých tříd neohlášených návštěv, nezdál se být ani obchodním zástupcem, ani funkcionářem dobročinného spolku. Zatím kapitán van Toch funí a utírá si kapesníkem pleš; přitom tak bezelstně mrká bledě modrýma očima - Pan Povondra se náhle rozhodl vzít na sebe celou od- povědnost. „Račte dál,“ řekl, „já vás u pana rady ohlásím.“ Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni. Sakra, má to ten Gustl zařízeno; vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia. Hrů- zu peněz to muselo stát. A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán. Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vi- zitku kapitánovu. „Co tu chce?“ ptá se podezíravě.

„Nevím prosím,“ mumlá uctivě pan Povondra.

Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku. Vyražená lodní kotva. Captain J. van Toch, Surabaya - kde vlastně je Surabaja?

Není to někde na Jávě? Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou.

Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu. Surabaja. A zrovna dnes je takový tropický den. Surabaja. „Tak ho sem při- veďte,“ káže pan Bondy. Ve dveřích stojí mohutný muž v kapitánské čepici a salutu- je. G. H. Bondy mu jde v ústrety. „Very glad to meet you, Cap- tain. Please, come in.“ „Nazdar, nazdárek, pane Bondy,“ provolává radostně Cap- tain. „Vy jste Čech?“ diví se pan Bondy.

„Ja, Čech. Dyť my se známe, pane Bondy. Z Jevíčka. Kru- pař Vantoch, do you remember?“ „Pravda, pravda,“ raduje se hlučně G. H. Bondy, ale přitom pociťuje cosi jako zklamání. (Tak on to není Holanďan!) „Kru- pař Vantoch, na rynku, že? Ani jste se nezměnil, pane Vanto- chu! Pořád ten starý! Tak co, jak vám jde krupařství?“ „Thanks,“ děl kapitán zdvořile. „Tatík už dávno šel, jak se to řekne –“ „Zemřel? Ale ale! Pravda, vy musíte být jeho syn...“ Oči pana Bondyho oživly náhlou vzpomínkou. „Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci?“ „Ja, to budu já, pane Bondy,“ souhlasil kapitán vážně. „Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy.“ „Často jsme se prali. Ale vy jste býval silnější než já,“ uzná- val pan Bondy sportovně. „Ja, to jsem byl. Tož vy jste býval takové slabé židáček, pa- ne Bondy. A moc jste dostával na prdel. Moc.“ „Dostával, to je pravda,“ rozpomínal se G. H. Bondy pohnu- tě. „A posaďte se, krajane! To jste hodný, že jste si na mne vzpomněl! Kde jste se tu vzal?“ Kapitán van Toch se důstojně usadil do koženého křesla a čepici položil na zem. „Já tu beru svy prázdniny, pane Bondy.

Tož tak, že. That's so.“ „Pamatujete se,“ nořil se do vzpomínek pan Bondy, „jak jste za mnou křičel: Žide, žide, čert si pro tě přijde - ?“ „Ja,“ děl kapitán a zatroubil dojatě do modrého kapesníku. „Ach ja. To byly krásny časy, chlapče. Tož co je to platny, utí- ká to. Teď jsme obá stary lidi a oba Captains.“ „Pravda, vy jste kapitán,“ připomněl si pan Bondy. „Kdo by si to byl pomyslel! Captain of Long Distances - říká se to tak, že?“ „Yah, sir. A highseaer. East India and Pacific Lines, sir.“ „Krásné povolání,“ vzdychl pan Bondy. „Hned bych s vámi měnil, kapitáne. Musíte mi o sobě vypravovat.“ „Tož to ja,“ ožil kapitán. „Já bych vám chcel něco vypravo- vat, pane Bondy. Moc zajímavá věc, mládenče.“ Kapitán van Toch se neklidně rozhlížel. „Hledáte něco, kapitáne?“ „Ja. Ty nepiješ žádny pivo, pane Bondy? Já ti dostal tako- vou žízeň cestou ze Surabaja.“ Kapitán se počal hrabat v roz- sáhlé kapse kalhot a vyndal modrý kapesník, plátěný pytlík s něčím, pytlík s tabákem, nůž, kompas a svazek bankovek. „Já bych si poslal někoho pro pivo. Třeba toho stewarda, co mě vedl tady do ty kabiny.“ Pan Bondy zazvonil. „Nechte to, kapitáne. Zapalte si zatím nějaký doutník –“ Kapitán vzal doutník s červenou a zlatou páskou a čichl k němu. „To je tabák z Lombok. Tam jsou velky zloději, co je to platny.“ Načež k zděšení pana Bondyho rozmačkal drahocenný doutník v mohutné hrsti a nasypal si tabákovou drť do lulky. „Ja, Lombok. Nebo Sumba.“ Zatím se ve dveřích nehlasně zjevil pan Povondra. „Přineste nějaké pivo,“ kázal pan Bondy.

Pan Povondra zvedl obočí. „Pivo? A kolik?“ „A gallon,“ broukl kapitán a zašlápl ohořelou sirku do ko- berce. „V Aden bylo hrozně horko, chlapče. - Tož já mám ta- kovy novinky, pane Bondy. Ze Sunda Islands, see? Tam by se dal dělat báječné kšeft, pane. A big business. Ale to by se mu- sela povídat celá, jak se to řekne, story, ne?“ „Povídka.“ „Ja. Tož taková povídačka, pane. Počkat“ Kapitán obrátil k stropu své pomněnkové oči. „Já teď nevím, kde vzít ten začá- tek.“ (Zase nějaký obchod, pomyslel si G. H. Bondy. Bože, jaká otrava! Bude mně povídat, že by mohl dovážet šicí stroje na Tasmánii nebo parní kotle a špendlíky na Fidži. Báječný ob- chod, já vím. Na to jsem vám dobrý. U čerta, já přece nejsem žádný kramář. Já jsem fantasta. Já jsem svým způsobem bás- ník. Povídej mi, námořníku Sindibáde, o Surabaji nebo o Féni- xových ostrovech. Nepřitáhla tě Magnetová hora, neunesl tě do svého hnízda pták Noh? Nevracíš se s nákladem perel, skořice a bezoáru? Nu tak, člověče, začni lhát!)

„Tak já bych začal s tym ščórem,“ ohlásil kapitán.

„S jakým ščórem?“ podivil se komerční rada Bondy.

„No, s tema štírama. Jak se to řekne, lizards.“ „Ještěrky?“ „Ja, sakra, ještěrkove. Takovy ještěrkove jsou tam, pane Bondy.“ „Kde?“ „Na jednom takovym ostrově. To já nemůžu jmenovat, chlapče. To je moc veliké secret, worth of millions.“ Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo. „Tak sakra, kde je to pivo?“ „Hned přijde, kapitáne.“ „Ja. Tož dobrá. Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove. Já je znám, chlapče.“ Kapitán plácl prudce do stolu. „A že by to byli čerti, to je lež. A dam- ned lie, sir. To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane. To mně možete věřit.“ G. H. Bondy se lekl. Delirium, řekl si. Kde je ten zatracený Povondra? „Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty - sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks.“ „Žraloci?“ „Ja, žraloci. Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a je- nom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmeno- vat.“ „To tedy ty ještěrky žijí v moři?“ „Ja, v moři. Jenom v noci lezou na břeh, ale za chvílu zase musijou do vody.“ „A jak vypadají?“ (Pan Bondy se snažil získat čas, než se vrátí ten zatracený Povondra.) „No, velky by byly jako tuleně, ale když ťapkají po zadních tlapičkách, tak jsou tak vysoky,“ ukazoval kapitán. „Že by byly hezky, to nejsou. Oni nemají na sobě žádny ty šlupky.“ „Šupiny?“ „Ja, šlupiny. Dočista jsou holy, pane Bondy, jako nějaké ža- by nebo takové ty salamanders. A ty jejich přední tlapičky, to ti je jako pracičky od děcek, ale prsty mají jenom čtyři. Tož ta- kovy ubožáčkove,“ dodával kapitán soucitně. „Ale moc chytry a mily zvířata, pane Bondy.“ Kapitán se svezl na bobek a jal se v této pozici kolébavě přešlapovat. „Takhle oni tapkají, ty ješ- těrkove.“ Kapitán se namáhal uvést své mohutné tělo v dřepu do vlni- vého pohybu; přitom držel ruce před sebou jako panáčkující a prosící pes a upíral na pana Bondyho pomněnkové oči, které se zdály žadonit o sympatii. G. H. Bondy byl tím prudce dojat a jaksi lidsky zahanben. Ke všemu se objevil ve dveřích tichý pan Povondra se džbánem piva a zvedl pohoršeně obočí, pohlí- žeje na nedůstojné počínání kapitánovo. „Dejte sem to pivo a jděte pryč,“ vyhrkl pan Bondy honem.

Kapitán se zvedl a supěl. „Tož takovy to jsou zvířátka, pane Bondy. Your health,“ řekl a napil se. „Pivo tu máš dobry, chlapče. Tož pravda, takový dům, jako máš ty -“ Kapitán si utřel kníry. „A jak jste ty ještěrky našel, kapitáne?“ „To je právě ta povídačka, pane Bondy. Tož to přišlo tak, že jsem lovil perle na Tana Masa -“ Kapitán se zarazil. „Nebo tam někde. Ja, to byl nějaké jiné ostrov, ale to je zatím můj secret, mládenče. Lidi jsou veliky zloději, pane Bondy, a člověk si musí dat pozor na hubu. A když tam ty dva zatraceny Singhales řezali pod vodou ty shells od těch perel –“ „Škeble?“ „Ja. Takovy ty škeble, co se drží na kamenech fest jako ži- dovská víra a musejí se odříznout nožem. Tož při tom se ty ješ- těrkove na ty Singhales koukali, a ty Singhales si mysleli, že to jsou mořsky čerti. To je moc nevzdělany lid, ty Singhales a Ba- taks. Tož prý, že tam jsou čerti. Ja.“ Kapitán zatroubil mocně do kapesníku. „To víš, chlapče, to člověku nedá. Já nevím, jest- li jsme jen my Češi takové zvědavé národ, ale kde jsem potkal našeho krajana, tak všude musel do všeho strčit svůj nos, aby jako poznal, co za tým je. Já myslím, že to je tím, že my Češi nechceme v nic věřit. Tož jsem si vzal do svy stary hloupy hla- vy, že se na ty čerty musím podívat blíž. Taky jsem byl ožhra- lé, pravda, ale to bylo proto, že jsem měl pořád ve svy hlavě ty hloupy čerty. Ono tam dole na equator je ledacos možny, člo- věče. Tak jsem se šel večer podívat na ten Devil Bay -“ Pan Bondy se pokusil představit si tropickou zátoku vrou- benou skalami a pralesem. „No a?“ „Tož tam sedím a dělám ts-ts-ts, aby jako ty čerti přišli. A chlapče, za chvílu vylezl z moře jeden takové ještěrka, postavil se na zadní nožičky a kroutil celým tělem. A dělá na mě ts-ts- ts. Kdybych nebyl ožhralé, tak bych třeba po tom střelil; ale já byl, kamaráde, nalité jako Angličan, a tož říkám, pocem, ty, pocem, tapa-boy, já tě nechcu ublížit.“ „To jste s ním mluvil česky?“ „Ne, malajsky. Tam se nejvíce mluví malayan, chlapče. On nic, jen tak přešlapuje a kroutí se, jako když se děcko stydí. A kolem ve vodě bylo pár set těch ještěrků a vystrkovali z vody svy tlamičky a koukali po mně. A já, tož pravda, byl jsem ožhralé, tož jsem si sedl na bobek a začal jsem se kroutit jako ten ještěrka, aby se mě jako nebáli. A pak vylezl z vody druhé ještěrka, velké asi jako desetileté kluk, a začal taky tak ťapkat. A v přední tlapičce držel takovou tu perlovou škeblu.“ Kapitán se napil. „Nazdar, pane Bondy. Pravda, já byl dočista nalité, a tož mu povídám, ty chytráku, ty jako chceš, abych ti tu škeblu otevřel, ja? Tak pocem, já ti to možu svym nožem otevřít. Ale on nic, furt si netroufal. Tak jsem se začal znovu tak kroutit, jako bych byl malá holčička, když se před někým stydí. Tož on přiťapkal blíž, a já k němu pomalu natahuju ruku a vemu tu škeblu z jeho nožičky. Tož pravda, strach jsme měli obá, to si možeš myslet, pane Bondy; ale já byl opilé, pravda. Tak jsem vzal svůj nůž a tu škeblu jsem otevřel; hmátnu prstem, není-li tam perla, ale nebyla tam, jenom ten škaredé sopel, jako ten slizovaté mollusc, co v těch škeblách žije. Tak na, povídám, ts- ts-ts, sežer si to, když chceš. A hodím mu tu otevřenou škeblu.

To bys koukal, chlapče, jak on ji vylízal. To musí být pro ty ještěrky náramné titbit, jak se to řekne?“ „Lahůdka.“ „Ja, lahůdka. Jenomže se, chudáčkove maly, nemožou do těch tvrdych škvořápek těma prstičkama dostat. To je těžké ži- vot, ja.“ Kapitán se napil. „Já jsem si to potom rozložil ve svy hlavě, mládenče. Když ty ještěrkove viděli, jak ty Singhales řežou ty škeble, tak oni si asi řekli, aha, to oni je žerou, a chceli se podívat, jak je ty Singhales budou otvírat. On takové Sing- hales vypadá ve vodě dost podobně jako ještěrka, ale takové ještěrka je chytřejší než Singhales nebo Batak, protože se chce něco naučit. A Batak se nikdy nenaučí nic než samy zloděj- ství,“ dodal kapitán J. van Toch rozhořčeně. „A když jsem na tom břehu dělal ts-ts-ts a kroutil se jako ještěrka, tak si mysleli, že jsem třeba nějaké veliké salamander. Proto se ani moc nebá- li a přišli ke mně, abych jim otevřel tu škeblu. Takovy to jsou moudry a důvěřivy zvířata.“ Kapitán van Toch se začervenal. „Když jsem se s nima víc seznámil, pane Bondy, tak jsem se svlíkal do naha, abych byl víc jako oni, takové holé abych byl; ale jim bylo pořád divny, že mám takovy chlupaty prsa a tako- vy ty věci. Ja.“ Kapitán si přejel kapesníkem zbrunátnělou šíji.

„Ale já nevím, jestli ti to není moc dlouhy, pane Bondy.“ G. H. Bondy byl okouzlen. „Ne, není. Jen povídejte dál, ka- pitáne.“ „Tož ja, to já možu. Když ten ještěrka vylízal tu škeblu, tak na to ty druhy koukali a lezli na břeh. Některy taky měli škeble v tlapičkách - to je dost divny, chlapče, že je dovedli od těch cliffs utrhnout takovýma dětenčíma pracičkama bez palců. Chvílu se styděli, a pak si ty škeble nechali z tlapiček vzít. Tož pravda, nebyly to samy škeble od perel, takovy všelijaky neřád to byl, ty plany ústřice a tak, ale ty jsem házel do vody a poví- dám, to ne, děti, tohle nemá žádnou cenu, to já vám svym no- žem otvírat nebudu. Ale když to byla perlová škebla, tak jsem ji svym nožem otevřel a máknul jsem, jestli tam není perla. A tu škeblu jsem jim dal k vylízání. To už kolem dokola sedělo pár set těch lizards a koukali se, jak já to otvírám. A některy to zkoušeli sami, jako rozundat tu škeblu nějakou takovou škvo- řepinkou; co tam ležela. Tož to mně bylo divny, chlapče. Žád- ny zvíře neumí zacházet s instruments; co je to platny, zvíře, to je halí jenom příroda. Pravda, v Buitenzorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin, tu škatuli s konzervou; ale opice, to už není žádny pořádny zvíře, pane. Pravda, divny mně to bylo.“ Kapitán se napil. „Za tu noc, pane Bondy, jsem našel v těch shells nějakých osumnáct perel. Byly tam maličky i větší, a tři byly jako pecka, pane Bondy. Jako pecka.“ Kapitán van Toch kýval vážně hlavou. „Když jsem se ráno vracel na tu svou loď, tak jsem si říkal, Captain van Toch, vždyť se ti to jen zdálo, sir, byl jsi ožhralé, pane, a tak; ale co je to platny, tady v ty kapsičce jsem měl těch osumnáct perel. Ja.“ „To je nejlepší povídka,“ vydechl pan Bondy, „kterou jsem kdy slyšel.“ „Tak vidíš, chlapče,“ děl kapitán potěšeně. „Přes den jsem si to rozložil ve svy hlavě. Já budu ty ještěrky - ochočit, ne? ja, ochočit a cvičit, a oni mně budou nosit ty pearl-shells. Tam jich musí být hrůza; těch škeblí v tom Devil Bay. Tak jsem tam ten večer šel znovu, ale o něco dřív. Když začne zapadat slunce, tak ty ještěrkove vystrkují z vody svy papule, tuhle, tamhle, až jich je plno. Já sedím na břehu a dělám ts-ts-ts. Najednou kou- kám, žralok, jen jeho ploutev mu kouká z vody. Pak to tak ve vodě zaplácalo, a jeden ještěrka byl pryč. Já jsem těch žraloků napočítal dvanáct, jak se při tom západu slunce táhli do toho Devil Bay. Pane Bondy, ty potvory mně za jeden večer sežraly přes dvacet mých ještěrků,“ vyhrkl kapitán a zuřivě se vysmr- kal. „Ja, přes dvacet! To dá rozum, takové nahé ještěrka s těma tlapičkama se jim neubrání. Člověk by byl brečel, když na to koukal. To bys musel vidět, chlapče...“ Kapitán se zamyslil. „Já mám totiž moc rád zvířata, člově- če,“ řekl konečně a zvedl blankytné oči ke G. H. Bondymu. „Já nevím, jak vy se na to koukáte, Captain Bondy –“ Pan Bondy pokývl na znamení souhlasu. „Tož to je dobře,“ potěšil se kapitán van Toch. „Oni jsou moc hodny a moudry, ty tapa-boys; když jim člověk něco po- vídá, tak dávají pozor, jako když poslouchá pes svyho pána. A nejvíc ty jejich dětinsky ručičky - víš, chlapče, já jsem stary chlap a rodinu žádnou nemám... Ja, stary člověk je tuze sám,“ bručel kapitán přemáhaje své pohnutí. „Hrozně mily jsou ty ještěrkove, co je to platny. Jen kdyby ty žraloci je tak nežrali!

Když jsem po nich, jako po těch sharks; házel kamínkama, tak oni taky začali házet, ty tapa-boys. Ty tomu nebudeš věřit, pa- ne Bondy. Tož pravda, daleko nedohodili, protože mají ručičky tuze krátky. Ale divny je to, člověče. Když jste tak šikovny, hoši, povídám, tak zkuste tady tím mym nožem otevřít nějakou tu škeblu. A položím ten nůž na zem. Oni se chvílu ostýchali, a pak jeden to zkusí a strká špičku nože mezi ty škvořápky. To musíš páčit, povídám, páčit, see? takhle tím nožem zakroutit, a je to. A on to pořád prubuje, chudáček, až to ruplo a ta škebla se otevřela. Tak vidíš, povídám. Vždyť ono to není tak těžky.

Když to dovede takové pohan Batak nebo Singhales, tak aby to neuměl tapa-boy, no ne? - Já těm ještěrkům přece nebudu po- vídat, pane Bondy, že je to báječné marvel a div, když takovy zvíře tohle dokáže. Ale teď to možu říct, já byl - já byl - no, dočista thunderstruck.“ „Jako u vidění,“ napověděl pan Bondy. „Ja, richtik. Jako u vidění. Tož to mně tak vrtalo hlavou, že jsem tam s tou mou lodí zůstal ležet ještě jeden den. A večer zas do toho Devil Bay a zas jsem se koukal, jak ty sharks žerou ty my ještěrky. Tu noc jsem přisahal, chlapče, že to tak nene- chám. Taky jim jsem dal svy čestny slovo, pane Bondy. Tapa- boys, Captain J. van Toch vám tady pod tema strašnejma hvěz- dama slibuje, že vám pomože.“


Kapitola 3 - G. H. BONDY A JEHO KRAJAN

3 – G. H. BONDY A JEHO KRAJAN Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na ta- bulce u svých dveří. Takový starý pan Max Bondy v Jevíčku musel mít nad krámem, po stranách dveří i na oknech velkými písmeny vymalováno, že tu je Max Bondy, obchod všeho dru- hu střižným zbožím, výbavy pro nevěsty, véby, ručníky, utěr- ky, ubrusy a povlaky, kartouny a grádly, Ia sukna, hedvábí, zá- clony, lambrekýny, pozamentérie a veškeré šicí potřeby. Za- loženo roku 1885. - Jeho syn, G. H. Bondy, kapitán průmyslu, prezident společnosti MEAS, komerční rada, burzovní rada, místopředseda Svazu průmyslníků, Consulado de la República Ecuador, člen mnoha správních rad atd. atd., má na svém domě už jenom malou černou skleněnou tabulku se zlatým nápisem BONDY Nic víc. Jenom Bondy. Ať jiní píší na svá vrata Julius Bon- dy, zástupce firmy General Motors, nebo MUDr. Ervín Bondy, nebo S. Bondy a spol. ; ale je jen jediný Bondy, který je prostě Bondy beze všech bližších podrobností. (Myslím, že papež má na svých vratech napsáno prostě Pius, a žádný titul ani číslo. A Bůh nemá žádnou tabulku na nebi ani na zemi. To už musíš, člověče, poznat sám, že On tu bydlí. Ale to sem teď nepatří a budiž to dotčeno jen mimochodem.) Před tou skleněnou tabulkou se jednoho žhoucího dne za- stavil pán v bílé námořnické čapce a utíral si modrým kapesní- kem mohutný zával šíje. Zatraceně vznešený dům, myslel si a poněkud nejistě zatáhl za mosazný knoflík zvonku. Ve dveřích se objevil vrátný Povondra, změřil očima tlusté- ho pána od bot až po zlaté prýmky čepice a řekl rezervovaně: „Prosím?“ „Tož, chlapče,“ hlaholil pán, „bydlí tady nějaké pan Bon- dy?“ „Přejete si?“ ptal se mrazivě pan Povondra. „Řeknite mu, že by s ním chcel mluvit Captain van Toch ze Surabaja. Ja,“ vzpomněl si, „tady je kartička.“ A podal panu Povondrovi vizitku, na níž byla vyražena kotva a tištěno jmé- no: CAPTAIN J. VAN TOCH E. I. & P. L. Co S. Kandong Bandoeng Surabaya Naval Club Pan Povondra naklonil hlavu a váhal. Mám mu říci, že pan Bondy není doma? Nebo že lituju, ale pan Bondy má zrovna důležitou konferenci? Jsou návštěvy, které je třeba ohlásit, a jiné, jež správný portýr vyřizuje sám. Pan Povondra cítil trapné selhání instinktu, jímž se v takových případech řídil; ten tlustý pán jaksi nezapadal do obvyklých tříd neohlášených návštěv, nezdál se být ani obchodním zástupcem, ani funkcionářem dobročinného spolku. Zatím kapitán van Toch funí a utírá si kapesníkem pleš; přitom tak bezelstně mrká bledě modrýma očima - Pan Povondra se náhle rozhodl vzít na sebe celou od- povědnost. „Račte dál,“ řekl, „já vás u pana rady ohlásím.“ Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni. Sakra, má to ten Gustl zařízeno; vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia. Hrů- zu peněz to muselo stát. A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán. Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vi- zitku kapitánovu. „Co tu chce?“ ptá se podezíravě.

„Nevím prosím,“ mumlá uctivě pan Povondra.

Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku. Vyražená lodní kotva. Captain J. van Toch, Surabaya - kde vlastně je Surabaja?

Není to někde na Jávě? Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou.

Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu. Surabaja. A zrovna dnes je takový tropický den. Surabaja. „Tak ho sem při- veďte,“ káže pan Bondy. Ve dveřích stojí mohutný muž v kapitánské čepici a salutu- je. G. H. Bondy mu jde v ústrety. „Very glad to meet you, Cap- tain. Please, come in.“ „Nazdar, nazdárek, pane Bondy,“ provolává radostně Cap- tain. „Vy jste Čech?“ diví se pan Bondy.

„Ja, Čech. Dyť my se známe, pane Bondy. Z Jevíčka. Kru- pař Vantoch, do you remember?“ „Pravda, pravda,“ raduje se hlučně G. H. Bondy, ale přitom pociťuje cosi jako zklamání. (Tak on to není Holanďan!) „Kru- pař Vantoch, na rynku, že? Ani jste se nezměnil, pane Vanto- chu! Pořád ten starý! Tak co, jak vám jde krupařství?“ „Thanks,“ děl kapitán zdvořile. „Tatík už dávno šel, jak se to řekne –“ „Zemřel? Ale ale! Pravda, vy musíte být jeho syn...“ Oči pana Bondyho oživly náhlou vzpomínkou. „Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci?“ „Ja, to budu já, pane Bondy,“ souhlasil kapitán vážně. „Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy.“ „Často jsme se prali. Ale vy jste býval silnější než já,“ uzná- val pan Bondy sportovně. „Ja, to jsem byl. Tož vy jste býval takové slabé židáček, pa- ne Bondy. A moc jste dostával na prdel. Moc.“ „Dostával, to je pravda,“ rozpomínal se G. H. Bondy pohnu- tě. „A posaďte se, krajane! To jste hodný, že jste si na mne vzpomněl! Kde jste se tu vzal?“ Kapitán van Toch se důstojně usadil do koženého křesla a čepici položil na zem. „Já tu beru svy prázdniny, pane Bondy.

Tož tak, že. That's so.“ „Pamatujete se,“ nořil se do vzpomínek pan Bondy, „jak jste za mnou křičel: Žide, žide, čert si pro tě přijde - ?“ „Ja,“ děl kapitán a zatroubil dojatě do modrého kapesníku. „Ach ja. To byly krásny časy, chlapče. Tož co je to platny, utí- ká to. Teď jsme obá stary lidi a oba Captains.“ „Pravda, vy jste kapitán,“ připomněl si pan Bondy. „Kdo by si to byl pomyslel! Captain of Long Distances - říká se to tak, že?“ „Yah, sir. A highseaer. East India and Pacific Lines, sir.“ „Krásné povolání,“ vzdychl pan Bondy. „Hned bych s vámi měnil, kapitáne. Musíte mi o sobě vypravovat.“ „Tož to ja,“ ožil kapitán. „Já bych vám chcel něco vypravo- vat, pane Bondy. Moc zajímavá věc, mládenče.“ Kapitán van Toch se neklidně rozhlížel. „Hledáte něco, kapitáne?“ „Ja. Ty nepiješ žádny pivo, pane Bondy? Já ti dostal tako- vou žízeň cestou ze Surabaja.“ Kapitán se počal hrabat v roz- sáhlé kapse kalhot a vyndal modrý kapesník, plátěný pytlík s něčím, pytlík s tabákem, nůž, kompas a svazek bankovek. „Já bych si poslal někoho pro pivo. Třeba toho stewarda, co mě vedl tady do ty kabiny.“ Pan Bondy zazvonil. „Nechte to, kapitáne. Zapalte si zatím nějaký doutník –“ Kapitán vzal doutník s červenou a zlatou páskou a čichl k němu. „To je tabák z Lombok. Tam jsou velky zloději, co je to platny.“ Načež k zděšení pana Bondyho rozmačkal drahocenný doutník v mohutné hrsti a nasypal si tabákovou drť do lulky. „Ja, Lombok. Nebo Sumba.“ Zatím se ve dveřích nehlasně zjevil pan Povondra. „Přineste nějaké pivo,“ kázal pan Bondy.

Pan Povondra zvedl obočí. „Pivo? A kolik?“ „A gallon,“ broukl kapitán a zašlápl ohořelou sirku do ko- berce. „V Aden bylo hrozně horko, chlapče. - Tož já mám ta- kovy novinky, pane Bondy. Ze Sunda Islands, see? Tam by se dal dělat báječné kšeft, pane. A big business. Ale to by se mu- sela povídat celá, jak se to řekne, story, ne?“ „Povídka.“ „Ja. Tož taková povídačka, pane. Počkat“ Kapitán obrátil k stropu své pomněnkové oči. „Já teď nevím, kde vzít ten začá- tek.“ (Zase nějaký obchod, pomyslel si G. H. Bondy. Bože, jaká otrava! Bude mně povídat, že by mohl dovážet šicí stroje na Tasmánii nebo parní kotle a špendlíky na Fidži. Báječný ob- chod, já vím. Na to jsem vám dobrý. U čerta, já přece nejsem žádný kramář. Já jsem fantasta. Já jsem svým způsobem bás- ník. Povídej mi, námořníku Sindibáde, o Surabaji nebo o Féni- xových ostrovech. Nepřitáhla tě Magnetová hora, neunesl tě do svého hnízda pták Noh? Nevracíš se s nákladem perel, skořice a bezoáru? Nu tak, člověče, začni lhát!)

„Tak já bych začal s tym ščórem,“ ohlásil kapitán.

„S jakým ščórem?“ podivil se komerční rada Bondy.

„No, s tema štírama. Jak se to řekne, lizards.“ „Ještěrky?“ „Ja, sakra, ještěrkove. Takovy ještěrkove jsou tam, pane Bondy.“ „Kde?“ „Na jednom takovym ostrově. To já nemůžu jmenovat, chlapče. To je moc veliké secret, worth of millions.“ Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo. „Tak sakra, kde je to pivo?“ „Hned přijde, kapitáne.“ „Ja. Tož dobrá. Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove. Já je znám, chlapče.“ Kapitán plácl prudce do stolu. „A že by to byli čerti, to je lež. A dam- ned lie, sir. To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane. To mně možete věřit.“ G. H. Bondy se lekl. Delirium, řekl si. Kde je ten zatracený Povondra? „Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty - sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks.“ „Žraloci?“ „Ja, žraloci. Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a je- nom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmeno- vat.“ „To tedy ty ještěrky žijí v moři?“ „Ja, v moři. Jenom v noci lezou na břeh, ale za chvílu zase musijou do vody.“ „A jak vypadají?“ (Pan Bondy se snažil získat čas, než se vrátí ten zatracený Povondra.) „No, velky by byly jako tuleně, ale když ťapkají po zadních tlapičkách, tak jsou tak vysoky,“ ukazoval kapitán. „Že by byly hezky, to nejsou. Oni nemají na sobě žádny ty šlupky.“ „Šupiny?“ „Ja, šlupiny. Dočista jsou holy, pane Bondy, jako nějaké ža- by nebo takové ty salamanders. A ty jejich přední tlapičky, to ti je jako pracičky od děcek, ale prsty mají jenom čtyři. Tož ta- kovy ubožáčkove,“ dodával kapitán soucitně. „Ale moc chytry a mily zvířata, pane Bondy.“ Kapitán se svezl na bobek a jal se v této pozici kolébavě přešlapovat. „Takhle oni tapkají, ty ješ- těrkove.“ Kapitán se namáhal uvést své mohutné tělo v dřepu do vlni- vého pohybu; přitom držel ruce před sebou jako panáčkující a prosící pes a upíral na pana Bondyho pomněnkové oči, které se zdály žadonit o sympatii. G. H. Bondy byl tím prudce dojat a jaksi lidsky zahanben. Ke všemu se objevil ve dveřích tichý pan Povondra se džbánem piva a zvedl pohoršeně obočí, pohlí- žeje na nedůstojné počínání kapitánovo. „Dejte sem to pivo a jděte pryč,“ vyhrkl pan Bondy honem.

Kapitán se zvedl a supěl. „Tož takovy to jsou zvířátka, pane Bondy. Your health,“ řekl a napil se. „Pivo tu máš dobry, chlapče. Tož pravda, takový dům, jako máš ty -“ Kapitán si utřel kníry. „A jak jste ty ještěrky našel, kapitáne?“ „To je právě ta povídačka, pane Bondy. Tož to přišlo tak, že jsem lovil perle na Tana Masa -“ Kapitán se zarazil. „Nebo tam někde. Ja, to byl nějaké jiné ostrov, ale to je zatím můj secret, mládenče. Lidi jsou veliky zloději, pane Bondy, a člověk si musí dat pozor na hubu. A když tam ty dva zatraceny Singhales řezali pod vodou ty shells od těch perel –“ „Škeble?“ „Ja. Takovy ty škeble, co se drží na kamenech fest jako ži- dovská víra a musejí se odříznout nožem. Tož při tom se ty ješ- těrkove na ty Singhales koukali, a ty Singhales si mysleli, že to jsou mořsky čerti. To je moc nevzdělany lid, ty Singhales a Ba- taks. Tož prý, že tam jsou čerti. Ja.“ Kapitán zatroubil mocně do kapesníku. „To víš, chlapče, to člověku nedá. Já nevím, jest- li jsme jen my Češi takové zvědavé národ, ale kde jsem potkal našeho krajana, tak všude musel do všeho strčit svůj nos, aby jako poznal, co za tým je. Já myslím, že to je tím, že my Češi nechceme v nic věřit. Tož jsem si vzal do svy stary hloupy hla- vy, že se na ty čerty musím podívat blíž. Taky jsem byl ožhra- lé, pravda, ale to bylo proto, že jsem měl pořád ve svy hlavě ty hloupy čerty. Ono tam dole na equator je ledacos možny, člo- věče. Tak jsem se šel večer podívat na ten Devil Bay -“ Pan Bondy se pokusil představit si tropickou zátoku vrou- benou skalami a pralesem. „No a?“ „Tož tam sedím a dělám ts-ts-ts, aby jako ty čerti přišli. A chlapče, za chvílu vylezl z moře jeden takové ještěrka, postavil se na zadní nožičky a kroutil celým tělem. A dělá na mě ts-ts- ts. Kdybych nebyl ožhralé, tak bych třeba po tom střelil; ale já byl, kamaráde, nalité jako Angličan, a tož říkám, pocem, ty, pocem, tapa-boy, já tě nechcu ublížit.“ „To jste s ním mluvil česky?“ „Ne, malajsky. Tam se nejvíce mluví malayan, chlapče. On nic, jen tak přešlapuje a kroutí se, jako když se děcko stydí. A kolem ve vodě bylo pár set těch ještěrků a vystrkovali z vody svy tlamičky a koukali po mně. A já, tož pravda, byl jsem ožhralé, tož jsem si sedl na bobek a začal jsem se kroutit jako ten ještěrka, aby se mě jako nebáli. A pak vylezl z vody druhé ještěrka, velké asi jako desetileté kluk, a začal taky tak ťapkat. A v přední tlapičce držel takovou tu perlovou škeblu.“ Kapitán se napil. „Nazdar, pane Bondy. Pravda, já byl dočista nalité, a tož mu povídám, ty chytráku, ty jako chceš, abych ti tu škeblu otevřel, ja? Tak pocem, já ti to možu svym nožem otevřít. Ale on nic, furt si netroufal. Tak jsem se začal znovu tak kroutit, jako bych byl malá holčička, když se před někým stydí. Tož on přiťapkal blíž, a já k němu pomalu natahuju ruku a vemu tu škeblu z jeho nožičky. Tož pravda, strach jsme měli obá, to si možeš myslet, pane Bondy; ale já byl opilé, pravda. Tak jsem vzal svůj nůž a tu škeblu jsem otevřel; hmátnu prstem, není-li tam perla, ale nebyla tam, jenom ten škaredé sopel, jako ten slizovaté mollusc, co v těch škeblách žije. Tak na, povídám, ts- ts-ts, sežer si to, když chceš. A hodím mu tu otevřenou škeblu.

To bys koukal, chlapče, jak on ji vylízal. To musí být pro ty ještěrky náramné titbit, jak se to řekne?“ „Lahůdka.“ „Ja, lahůdka. Jenomže se, chudáčkove maly, nemožou do těch tvrdych škvořápek těma prstičkama dostat. To je těžké ži- vot, ja.“ Kapitán se napil. „Já jsem si to potom rozložil ve svy hlavě, mládenče. Když ty ještěrkove viděli, jak ty Singhales řežou ty škeble, tak oni si asi řekli, aha, to oni je žerou, a chceli se podívat, jak je ty Singhales budou otvírat. On takové Sing- hales vypadá ve vodě dost podobně jako ještěrka, ale takové ještěrka je chytřejší než Singhales nebo Batak, protože se chce něco naučit. A Batak se nikdy nenaučí nic než samy zloděj- ství,“ dodal kapitán J. van Toch rozhořčeně. „A když jsem na tom břehu dělal ts-ts-ts a kroutil se jako ještěrka, tak si mysleli, že jsem třeba nějaké veliké salamander. Proto se ani moc nebá- li a přišli ke mně, abych jim otevřel tu škeblu. Takovy to jsou moudry a důvěřivy zvířata.“ Kapitán van Toch se začervenal. „Když jsem se s nima víc seznámil, pane Bondy, tak jsem se svlíkal do naha, abych byl víc jako oni, takové holé abych byl; ale jim bylo pořád divny, že mám takovy chlupaty prsa a tako- vy ty věci. Ja.“ Kapitán si přejel kapesníkem zbrunátnělou šíji.

„Ale já nevím, jestli ti to není moc dlouhy, pane Bondy.“ G. H. Bondy byl okouzlen. „Ne, není. Jen povídejte dál, ka- pitáne.“ „Tož ja, to já možu. Když ten ještěrka vylízal tu škeblu, tak na to ty druhy koukali a lezli na břeh. Některy taky měli škeble v tlapičkách - to je dost divny, chlapče, že je dovedli od těch cliffs utrhnout takovýma dětenčíma pracičkama bez palců. Chvílu se styděli, a pak si ty škeble nechali z tlapiček vzít. Tož pravda, nebyly to samy škeble od perel, takovy všelijaky neřád to byl, ty plany ústřice a tak, ale ty jsem házel do vody a poví- dám, to ne, děti, tohle nemá žádnou cenu, to já vám svym no- žem otvírat nebudu. Ale když to byla perlová škebla, tak jsem ji svym nožem otevřel a máknul jsem, jestli tam není perla. A tu škeblu jsem jim dal k vylízání. To už kolem dokola sedělo pár set těch lizards a koukali se, jak já to otvírám. A některy to zkoušeli sami, jako rozundat tu škeblu nějakou takovou škvo- řepinkou; co tam ležela. Tož to mně bylo divny, chlapče. Žád- ny zvíře neumí zacházet s instruments; co je to platny, zvíře, to je halí jenom příroda. Pravda, v Buitenzorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin, tu škatuli s konzervou; ale opice, to už není žádny pořádny zvíře, pane. Pravda, divny mně to bylo.“ Kapitán se napil. „Za tu noc, pane Bondy, jsem našel v těch shells nějakých osumnáct perel. Byly tam maličky i větší, a tři byly jako pecka, pane Bondy. Jako pecka.“ Kapitán van Toch kýval vážně hlavou. „Když jsem se ráno vracel na tu svou loď, tak jsem si říkal, Captain van Toch, vždyť se ti to jen zdálo, sir, byl jsi ožhralé, pane, a tak; ale co je to platny, tady v ty kapsičce jsem měl těch osumnáct perel. Ja.“ „To je nejlepší povídka,“ vydechl pan Bondy, „kterou jsem kdy slyšel.“ „Tak vidíš, chlapče,“ děl kapitán potěšeně. „Přes den jsem si to rozložil ve svy hlavě. Já budu ty ještěrky - ochočit, ne? ja, ochočit a cvičit, a oni mně budou nosit ty pearl-shells. Tam jich musí být hrůza; těch škeblí v tom Devil Bay. Tak jsem tam ten večer šel znovu, ale o něco dřív. Když začne zapadat slunce, tak ty ještěrkove vystrkují z vody svy papule, tuhle, tamhle, až jich je plno. Já sedím na břehu a dělám ts-ts-ts. Najednou kou- kám, žralok, jen jeho ploutev mu kouká z vody. Pak to tak ve vodě zaplácalo, a jeden ještěrka byl pryč. Já jsem těch žraloků napočítal dvanáct, jak se při tom západu slunce táhli do toho Devil Bay. Pane Bondy, ty potvory mně za jeden večer sežraly přes dvacet mých ještěrků,“ vyhrkl kapitán a zuřivě se vysmr- kal. „Ja, přes dvacet! To dá rozum, takové nahé ještěrka s těma tlapičkama se jim neubrání. Člověk by byl brečel, když na to koukal. To bys musel vidět, chlapče...“ Kapitán se zamyslil. „Já mám totiž moc rád zvířata, člově- če,“ řekl konečně a zvedl blankytné oči ke G. H. Bondymu. „Já nevím, jak vy se na to koukáte, Captain Bondy –“ Pan Bondy pokývl na znamení souhlasu. „Tož to je dobře,“ potěšil se kapitán van Toch. „Oni jsou moc hodny a moudry, ty tapa-boys; když jim člověk něco po- vídá, tak dávají pozor, jako když poslouchá pes svyho pána. A nejvíc ty jejich dětinsky ručičky - víš, chlapče, já jsem stary chlap a rodinu žádnou nemám... Ja, stary člověk je tuze sám,“ bručel kapitán přemáhaje své pohnutí. „Hrozně mily jsou ty ještěrkove, co je to platny. Jen kdyby ty žraloci je tak nežrali!

Když jsem po nich, jako po těch sharks; házel kamínkama, tak oni taky začali házet, ty tapa-boys. Ty tomu nebudeš věřit, pa- ne Bondy. Tož pravda, daleko nedohodili, protože mají ručičky tuze krátky. Ale divny je to, člověče. Když jste tak šikovny, hoši, povídám, tak zkuste tady tím mym nožem otevřít nějakou tu škeblu. A položím ten nůž na zem. Oni se chvílu ostýchali, a pak jeden to zkusí a strká špičku nože mezi ty škvořápky. To musíš páčit, povídám, páčit, see? takhle tím nožem zakroutit, a je to. A on to pořád prubuje, chudáček, až to ruplo a ta škebla se otevřela. Tak vidíš, povídám. Vždyť ono to není tak těžky.

Když to dovede takové pohan Batak nebo Singhales, tak aby to neuměl tapa-boy, no ne? - Já těm ještěrkům přece nebudu po- vídat, pane Bondy, že je to báječné marvel a div, když takovy zvíře tohle dokáže. Ale teď to možu říct, já byl - já byl - no, dočista thunderstruck.“ „Jako u vidění,“ napověděl pan Bondy. „Ja, richtik. Jako u vidění. Tož to mně tak vrtalo hlavou, že jsem tam s tou mou lodí zůstal ležet ještě jeden den. A večer zas do toho Devil Bay a zas jsem se koukal, jak ty sharks žerou ty my ještěrky. Tu noc jsem přisahal, chlapče, že to tak nene- chám. Taky jim jsem dal svy čestny slovo, pane Bondy. Tapa- boys, Captain J. van Toch vám tady pod tema strašnejma hvěz- dama slibuje, že vám pomože.“