Kapitola 15 - PAN POVONDRA ČTE OPĚT NOVINY

PAN POVONDRA ČTE OPĚT NOVINY Na ničem není tak vidět běh času jako na dětech. Kde je ma- lý Frantík, jehož jsme opustili (jak nedávno je tomu!) nad pří- toky Dunaje z levého břehu?. „Kde zase je ten Frantík?“ bručí pan Povondra otvíraje své večerní noviny. „To víš, jako vždycky,“ povídá paní Povondrová skloněná nad šitím. „Tak teda šel za holkou,“ praví káravě otec Povondra. „Za- tracený kluk! Je mu sotva třicet let, a jeden večer nesedí do- ma!“ „Co jen těch ponožek proběhá,“ vzdychá paní Povondrová navlékajíc zase jednu beznadějnou ponožku na dřevěný hříbek. „Co mám s tím dělat,“ přemítá nad rozsáhlou dírou na patě, tvarem podobnou Cejlonu. „Abych to vyhodila,“ míní kriticky, ale přesto po delší strategické úvaze zabodává jehlu odhodlaně do jižního pobřeží Cejlonu. Zavládlo důstojné rodinné ticho, tak drahé otci Povondrovi; jen noviny šustí a jim odpovídá rychle provlékaná nit. „Už ho mají?“ ptá se paní Povondrová.

„Koho?“ „Toho vraha, co zabil tu ženskou.“ „Já se budu starat o tvého vraha,“ vrčí pan Povondra s jis- tým odporem. „Tadyhle zrovna čtu, že vypuklo napětí mezi Japonskem a Čínou. To je vážná věc. Tam je to vždycky vážná věc.“ „Já myslím, že ho už nechytnou,“ míní paní Povondrová. „Koho?“ „Toho vraha. Když někdo zabije ženskou, tak ho málokdy chytnou.“ „On Japonec vidí nerad, že si Čína reguluje Žlutou řeku. To máš tu politiku. Dokud tam ta Žlutá řeka dělá neplechu, tak je v Číně každou chvíli povodeň a hlad, a to Číňana oslabuje, víš? Půjč mi ty nůžky, maminko, já si to vystřihnu.“ „Proč?“ „Ale tady čtu, že na té Žluté řece pracují dva milióny Mlo- ků.“ „To je hodně, že?“ „To si myslím. Však ona je jistě platí Amerika, holenku.

Proto ten mikádo by tam chtěl nasadit své vlastní Mloky – A koukejme!“ „Co máš?“ „Tadyhle píše Petit Parisien, že si to Francie nemůže dát lí- bit. A to je pravda. Já bych si to taky nedal líbit.“ „Co by sis nedal líbit?“ „Aby Itálie rozšiřovala ostrov Lampedusu. To je hrozně dů- ležitá strategická pozice, víš? On by Ital mohl od Lampedusy ohrožovat Tunis. Tadyhle Petit Parisien píše, že Ital by jako chtěl z té Lampedusy vybudovat námořní pevnost prvního řá- du. Prý tam má šedesát tisíc ozbrojených Mloků - To je na po- váženou. Šedesát tisíc, to máš tři divize, maminko. Já říkám, na Středozemním moři, tam jednou ještě k něčemu dojde. Ukaž, já si to vystřihnu.“ Zatím zmizel Cejlon pod pilnou rukou paní Povondrové a zredukoval se asi na rozměr ostrova Rhodos. „A tuhle Anglie,“ rozjímal otec Povondra, „ta bude mít taky těžkosti. V Dolní sněmovně se mluvilo, že prý Velká Británie zůstává pozadu za ostatními státy v těhletěch vodních stavbách. Že prý jiné koloniální moci budují o překot nové břehy a pev- niny, zatímco britská vláda ve své konzervativní nedůvěře k Mlokům – To je pravda, maminko. Angličani jsou hrozně kon- zervativní. Já jsem znal jednoho lokaje z britského vyslanectví, a ten ti za živého boha nevzal do huby naši českou tlačenku. Prý se to u nich nejí, a tak on to prý taky nebude jíst. Se nedi- vím, že je pak jiné státy předhoní.“ Pan Povondra kýval vážně hlavou. „A Francie rozšiřuje své břehy u Calais. Teď dělají no- viny v Anglii randál, že jim Francie bude střílet přes Kanál, když se ten Kanál zúží. To mají z toho. Mohli sami rozšířit své břehy u Doveru a střílet na Francii.“ „A proč by museli střílet?“ ptala se paní Povondrová. „Tomu ty nerozumíš. To jsou vojenské důvody. Já bych se nedivil, kdyby se tam jednou něco semlelo. Buď tam, nebo ně- kde jinde. To dá rozum, teď, skrz ty Mloky, je světová situace docela jiná, maminko. Docela jiná.“ „Myslíš, že by mohla být válka?“ starala se paní Povondro- vá. „To víš, já kvůli našemu Frantíkovi, aby do ní nemusel.“ „Válka?“ mínil otec Povondra. „Bude muset být světová válka, aby si státy mohly rozdělit moře. Ale my zůstaneme ne- utrální. Někdo přece musí zůstat neutrální, aby dodával zbraně a všecko těm druhým. Tak je to,“ rozhodl pan Povondra. „Ale tomu vy ženské nerozumíte.“ Paní Povondrová sevřela rty a rychlými stehy dokončovala vyhlazení ostrova Cejlonu z ponožky mladého pana Frantíka. „A když si povážím,“ ozval se otec Povondra s těžce tlumenou hrdostí, „že by tahle hrozivá situace beze mne nebyla! Kdy- bych byl tehdy nepřivedl toho kapitána k panu Bondymu, tak by celé dějiny vypadaly jináč. Některý jiný portýr by ho byl ani nepustil dovnitř, ale já jsem si řekl, vemu to na sebe. A teď, koukej, jaké s tím mají potíže takové státy jako Anglie nebo Francie! A to ještě nevíme, co z toho jednou může být –“ Pan Povondra vzrušeně zapukal na své dýmce. „Tak je to, milá zla- tá. Plné noviny jsou těch Mloků. Tadyhle zas –“ Otec Povond- ra odložil dýmku. „Tuhle stojí, že u města Kankesanturai na Cejlonu přepadli Mloci nějakou vesnici; prý tam domorodci předtím ubili několik Mloků. Byla přivolána policie a četa do- morodého vojska,“ četl nahlas pan Povondra, „načež došlo k pravidelné přestřelce mezi Mloky a lidmi. Na straně vojska by- lo několik raněných –“ Otec Povondra odložil noviny. „To se mi nelíbí, maminko.“ „Proč?“ podivila se paní Povondrová, pečlivě a s uspokoje- ním naklepávajíc rukovětí nůžek místo, na kterém býval ostrov Cejlon. „Vždyť na tom nic není!“ „Já nevím,“ vyhrkl otec Povondra a jal se vzrušeně přechá- zet po světnici. „Ale tohle se mi nechce líbit. Ne, to já nevidím rád. Přestřelky mezi lidmi a Mloky, to by nemělo být.“ „Třeba se ti Mloci jenom bránili,“ chlácholila paní Povon- drová a odložila punčochy. „Právě,“ bručel pan Povondra znepokojeně. „Jak se ty po- tvory jednou začnou bránit, tak bude zle. To je poprvé, co to udělali... Kruci, to nerad vidím!“ Pan Povondra se váhavě za- stavil. „Já nevím, ale... snad jsem přece jen neměl toho kapitá- na k panu Bondymu pouštět!“