×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.

image

Pražské zajímavosti, Praha protiatomová

Praha protiatomová

Až Vám kolísavý jekot sirén oznámí, že na Vás padá atomová bomba, máte dvě možnosti. Dívat se, protože to již nikdy neuvidíte, nebo se držet doporučení úředníků. Vypnout elektřinu a plyn v bytě, nakrmit kočku, zvolit si vedoucího evakuace, sepsat seznam evakuovaných, vzít si evakuační zavazadlo, igelitové sáčky, vyrozumět sousedy a spořádaně se odebrat do nejbližšího úkrytu.

Jen v Praze jich v době studené války vyrostlo na 800.

Metro

Největší protiatomový komplex jednoznačně představuje samotné metro, které nabízí útočiště až pro 300tisíc obyvatel. Po dobudování všech tras metra (trasa D a vnitřní okruh) má být kapacita až 600tisíc ukrývaných. V terminologii civilní ochrany se nazývá pod pojmem STOU. Co je STOU? Je to Stálý Tlakově Odolný Úkryt. Zajišťuje ochranu ukrývaných osob proti tlakové vlně, pronikavé radiaci, radioaktivnímu zamoření, světelnému a tepelnému impulsu, proti účinkům chemických zbraní a biologických prostředků. Stálé úkryty byly budovány v období studené války ve velkých městech a na územích, která byla předpokládaným cílem možného napadení zbraněmi hromadného ničení. Kryty s nejvyšším stupněm ochrany v Praze jsou všechny stanice metra A, stanice metra B od stanice Nové Butovice po Českomoravskou a stanice metra C od stanice Roztyly po Háje. Dále stanice Vltavská a Holešovická a Strahovský tunel. Do tohoto systému nepatří vestibuly, které jsou těsně pod povrchem, veškerý komplex se nachází v tunelech metra a mimo ně. Jedná se především o stanice, které jsou ražené a jejich odolnost je taková, že snesou přímý zásah nadzemního výbuchu jaderné pumy. Do tohoto komplexu patří i několik netypických staveb. Příkladem jsou podzemní garáže u stanice Dejvická a garáže u stanice Vltavská, takových staveb je mnohem více a podléhají přísnému utajení. Tento komplex je plně samostatný a ač se to může zdát, není na stavbě metra nijak závislí. Budoval se pouze ve stejném termínu jako metro, aby se zaručilo i jakési utajení o probíhající stavbě. Komplex je napojen na kryty a administrativní zázemí vlády a jiné objekty řízení státu, na podzemní prostory pod Letenskou plání, do některých zdravotnických zařízení (nemocnice Náměstí míru, Thomayerova nemocnice, o které se uvažuje jako o centrální nemocnici pro vojska NATO, díky její dokonalé strategické poloze) a vojenskou radiostanici, jejíž výkon při odstřelu ochranného pláště nad anténou a po jejím vysunutí dostačuje pro vysílání po celém kontinentu po dobu několika týdnů. Doba ukrytí byla v projektech počítána na 21 dní, nakonec byla zredukována na 72 hodin. Použitelnost komplexu v případě ohrožení je stanovena na 6 hodin. Úplná simulace pohotovosti na všech úsecích ve stejnou dobu se však nikdy neprovedla. Výstavba tohoto komplexu tvoří přibližně polovinu nákladů z celkové částky, které spolklo vybudování metra.

Parukářka

Podzemní komplex pod Vrchem sv. Kříže byl vybudován v letech 1950-1955 jako protiatomový kryt s kapacitou asi 2.500 osob. Systém štol je napojený na Ochranný systém pražského metra. Má pět vstupů z různých světových stran kopce. Kryt má dvě větrací věže, které mohou zároveň sloužit jako nouzové východy. Celý podzemní komplex je vybaven vlastním zdrojem elektrického proudu a vlastní vodní nádrží. Některé části krytu dnes slouží také jako sklady. České radiokomunikace zde mají nouzové vysílací televizní studio, které bylo částečně použito v roce 1968 při okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy. V části, jejíž vstup se nachází nad nadchodem přes Prokopovu ulici nedaleko Olšanského náměstí a asi 20 metrů vzdušnou čarou přímo pod legendární žižkovskou hospůdkou Parukářka se nachází CLIMBING & MUSIC CLUB PARUKÁŘKA UNDERGROUND. Nachází se zde také umělá cvičná horolezecká stěna, která v současnosti funguje pouze po telefonické domluvě. V případě civilního ohrožení je ale komplex připraven k okamžitému použití.

Libeň

To ovšem neplatí o jediném nedostavěném krytu v Libni. I tento kryt je nedílnou součástí metra a je spojen se stanicí Palmovka, která byla zkolaudována v roce 1990, ale k dostavbě krytu už nezbylo finančních prostředků a změnila se také politická situace, která již tyto výstavby nepodporovala, jednoduše řečeno, skončil komunismus. O rozměrech ostatních “metro krytů” zde máme hezký obrázek, jelikož se jedná o třípatrový železobetonový skelet, tudíž nic zanedbatelného. Bohužel na tuto velkou stavbu zapomnělo, jak ministerstvo obrany, tak veškeré další úřady a není vůbec zapsán do evidence budov. Nebo je to z důvodu budoucího utajení, které mělo při dokončení nastat, jako je tomu u většiny prostorů metra. Osud krytu ale není veselý, nejspíše poslouží jako dokonalé základy pro bytovou výstavbu, jelikož o něj krizový štáb nemá zájem. Dokončení, nebo demolice by stála stovky milionů a ty jsou použity na důležitější místa. Kryt se nachází v těsné blízkosti plynojemu poničeného za druhé světové války.

Kryt pod Vítkovem

Pod sochou Jana Žižky se ukrývá protiatomový kryt o kapacitě 1250 osob, přístupný z tunelu spojujícím Karlín a Žižkov. Postaven byl roku 1953 a nikdy naštěstí nesloužil svým účelům, budován byl pro zaměstnance továren ČKD a Auto Praga. Kryt je místy až 30 metrů pod povrchem. Místnosti, které se tu nacházejí, jsou buď technické, anebo určené pro obyvatele. Nejsou příliš široké. Přesto tu nějakou dobu fungovalo školicí středisko, a dokonce se tu uskutečnilo i několik koncertů. Kryt nyní udržuje Správa služeb hlavního města Prahy a je denně kontrolován.

Další podzemní prostory, jejichž účel je utajován

Prokopské údolí

nedokončená továrna Junkers Dnes v “péči” Armády ČR

Areál smrti (vedle Areálu zdraví) v Šáreckém údolí

Podzemní prostory polního letiště se nalézají v horní partii Šáreckého údolí, asi 1 km západně od konečné smyčky tramvají v Liboci, v pískovcovém svahu na úrovni žlutě značené turistické cesty v lesoparku. Tato cesta je souběžná se státní silnicí na Slaný a Chomutov. Vchody do pozemních prostor jsou situovány na horní hraně rozsáhlé louky svažující se k Divoké Šárce. Podzemí bylo budováno jako týlové zabezpečení polního letiště a je tvořeno dvojicí dlouhých chodeb a čtveřicí příčných spojovacích chodeb. Dlouhé chodby (A a B) jsou vyraženy kolmo do svahu, chodba A přechází v závěru v úklonnou jámu ústící na povrch uvažované letištní plochy. Hlavní, téměř rovnoběžné chodby, jsou vzájemně propojeny již zmíněnou čtveřicí příčných chodeb (I až IV). Chodby II až IV jsou přetnuty chodbou C, rovnoběžnou s úvodní dvojicí chodeb A a B Východní vstupní objekt (blíže k městu) byl opatřen mohutným betonovým osazením s šikmou plochou nad vchodem, kopírující sklon svahu. Vstupní objekt je dimenzován pro zajištění podzemních prostor ve válečných situacích a proto je svým charakterem podobný objektům betonových pevností našeho pohraničí. Vlastní vstup tvoří poměrně malý vchod v betonové mase, tvořený pravoúhle zalomenou chodbou, která je s vlastní chodbou A propojena opět malým průchodem (šířka 0,95 m, výška 2,55 m). Úvodní část chodby A v délce 10 bm je zajištěna na stěnách obetonováním, přičemž si chodba zachovává původní profil. Ve vzdálenosti 20 bm od vstupního objektu na chodbě A je situována v rozšířeném profilu betonová protivýbuchová hráz, silná 2,4 m. Hráz lze obejít po obou stranách užšími chodbami, ve kterých jsou připraveny betonové zárubně dveří. Za tímto objektem chodba opět pokračuje v původním směru a profilu, a ve vzdálenosti 104 bm plynule přechází v úklonnou jámu (36°). Tato je od 9 bm betonována a po dalších 9,5 bm se pravoúhle lomí vlevo a z povrchu je zasuta hlinitokamenitým zásypem. Prostor jámy je od hlavní vstupní chodby A oddělen betonovou zdí bez průchodu, silnou 2,5 m, opatřenou při počvě odvodňovacím kanálkem. Vstupní objekt chodby B je podstatně jednodušší a byl zajištěn původně pouze plechovými dvoukřídlými dveřmi, za nimiž měly být instalovány užší dveře v cihlové zdi. Ve vzdálenosti 21 bm je v chodbě B, shodného profilu s chodbou A, vybudován rovněž protivýbuchový objekt jednoduššího typu, konstruovaný pro zachování stálé průjezdnosti (pro zásobování podzemí?). Všechny chodby v podzemí, v celkové délce 400 m, jsou vyraženy v jednotném profilu v šířce 2,6 až 2,8 m, výšce 2,2 až 2,7 m se samonosnou obloukovitou klenbou. Většina chodeb není opatřena obetonováním a jejich stěny jsou posety stopami po sbíjecích kladivech. Současné využití: zanedbané úložiště neznámého chemického odpadu

Teď již víme alespoň částečně, co se od technologického zařízení, kterým je vybaveno metro, dá očekávat. Nevíme však, co se dá (či dalo) očekávat od přilehlých (a s metrem souvisejících) objektů, které nespravoval za civilního provozu Dopravní podnik, ale podléhaly různým stupňům utajení i různým stupňům zapomnění, byly spravovány a nebo nespravovány orgány Civilní obrany, Úřadem vlády či armádou. V jakém stavu byly civilní technologie, víme či se můžeme poměrně kvalifikovaně dohadovat. V jakém stavu byly “zbytečné” armádní technologie, nebude doposud vědět ani ministr obrany… Co se dá očekávat od konkrétních lidí, kteří dnes rozhodují o použití ochranného systému metra, co se dá očekávat od politiků, spravujících město i stát v době míru, to si můžeme jenom domýšlet a konečné slovo budou asi mít až nezávislé soudy. V případě politiků komunální volby. Ze zpráv o průběhu zatopení metra je totiž zřejmé, že nikdo z kompetentních orgánů (a kdopak je kompetentní podle nedávno přijatého “krizového” zákona?) nedal příkaz k zahájení provozu ochranného systému metra s dostatečným předtihem či v jeho úplnosti a i tím byl způsoben tak velký rozsah škod.


Praha protiatomová

Až Vám kolísavý jekot sirén oznámí, že na Vás padá atomová bomba, máte dvě možnosti. Dívat se, protože to již nikdy neuvidíte, nebo se držet doporučení úředníků. Vypnout elektřinu a plyn v bytě, nakrmit kočku, zvolit si vedoucího evakuace, sepsat seznam evakuovaných, vzít si evakuační zavazadlo, igelitové sáčky, vyrozumět sousedy a spořádaně se odebrat do nejbližšího úkrytu.

Jen v Praze jich v době studené války vyrostlo na 800.

Metro

Největší protiatomový komplex jednoznačně představuje samotné metro, které nabízí útočiště až pro 300tisíc obyvatel. Po dobudování všech tras metra (trasa D a vnitřní okruh) má být kapacita až 600tisíc ukrývaných. V terminologii civilní ochrany se nazývá pod pojmem STOU. Co je STOU? Je to Stálý Tlakově Odolný Úkryt. Zajišťuje ochranu ukrývaných osob proti tlakové vlně, pronikavé radiaci, radioaktivnímu zamoření, světelnému a tepelnému impulsu, proti účinkům chemických zbraní a biologických prostředků. Stálé úkryty byly budovány v období studené války ve velkých městech a na územích, která byla předpokládaným cílem možného napadení zbraněmi hromadného ničení. Kryty s nejvyšším stupněm ochrany v Praze jsou všechny stanice metra A, stanice metra B od stanice Nové Butovice po Českomoravskou a stanice metra C od stanice Roztyly po Háje. Dále stanice Vltavská a Holešovická a Strahovský tunel. Do tohoto systému nepatří vestibuly, které jsou těsně pod povrchem, veškerý komplex se nachází v tunelech metra a mimo ně. Jedná se především o stanice, které jsou ražené a jejich odolnost je taková, že snesou přímý zásah nadzemního výbuchu jaderné pumy. Do tohoto komplexu patří i několik netypických staveb. Příkladem jsou podzemní garáže u stanice Dejvická a garáže u stanice Vltavská, takových staveb je mnohem více a podléhají přísnému utajení. Tento komplex je plně samostatný a ač se to může zdát, není na stavbě metra nijak závislí. Budoval se pouze ve stejném termínu jako metro, aby se zaručilo i jakési utajení o probíhající stavbě. Komplex je napojen na kryty a administrativní zázemí vlády a jiné objekty řízení státu, na podzemní prostory pod Letenskou plání, do některých zdravotnických zařízení (nemocnice Náměstí míru, Thomayerova nemocnice, o které se uvažuje jako o centrální nemocnici pro vojska NATO, díky její dokonalé strategické poloze) a vojenskou radiostanici, jejíž výkon při odstřelu ochranného pláště nad anténou a po jejím vysunutí dostačuje pro vysílání po celém kontinentu po dobu několika týdnů. Doba ukrytí byla v projektech počítána na 21 dní, nakonec byla zredukována na 72 hodin. Použitelnost komplexu v případě ohrožení je stanovena na 6 hodin. Úplná simulace pohotovosti na všech úsecích ve stejnou dobu se však nikdy neprovedla. Výstavba tohoto komplexu tvoří přibližně polovinu nákladů z celkové částky, které spolklo vybudování metra.

Parukářka

Podzemní komplex pod Vrchem sv. Kříže byl vybudován v letech 1950-1955 jako protiatomový kryt s kapacitou asi 2.500 osob. Systém štol je napojený na Ochranný systém pražského metra. Má pět vstupů z různých světových stran kopce. Kryt má dvě větrací věže, které mohou zároveň sloužit jako nouzové východy. Celý podzemní komplex je vybaven vlastním zdrojem elektrického proudu a vlastní vodní nádrží. Některé části krytu dnes slouží také jako sklady. České radiokomunikace zde mají nouzové vysílací televizní studio, které bylo částečně použito v roce 1968 při okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy. V části, jejíž vstup se nachází nad nadchodem přes Prokopovu ulici nedaleko Olšanského náměstí a asi 20 metrů vzdušnou čarou přímo pod legendární žižkovskou hospůdkou Parukářka se nachází CLIMBING & MUSIC CLUB PARUKÁŘKA UNDERGROUND. Nachází se zde také umělá cvičná horolezecká stěna, která v současnosti funguje pouze po telefonické domluvě. V případě civilního ohrožení je ale komplex připraven k okamžitému použití.

Libeň

To ovšem neplatí o jediném nedostavěném krytu v Libni. I tento kryt je nedílnou součástí metra a je spojen se stanicí Palmovka, která byla zkolaudována v roce 1990, ale k dostavbě krytu už nezbylo finančních prostředků a změnila se také politická situace, která již tyto výstavby nepodporovala, jednoduše řečeno, skončil komunismus. O rozměrech ostatních “metro krytů” zde máme hezký obrázek, jelikož se jedná o třípatrový železobetonový skelet, tudíž nic zanedbatelného. Bohužel na tuto velkou stavbu zapomnělo, jak ministerstvo obrany, tak veškeré další úřady a není vůbec zapsán do evidence budov. Nebo je to z důvodu budoucího utajení, které mělo při dokončení nastat, jako je tomu u většiny prostorů metra. Osud krytu ale není veselý, nejspíše poslouží jako dokonalé základy pro bytovou výstavbu, jelikož o něj krizový štáb nemá zájem. Dokončení, nebo demolice by stála stovky milionů a ty jsou použity na důležitější místa. Kryt se nachází v těsné blízkosti plynojemu poničeného za druhé světové války.

Kryt pod Vítkovem

Pod sochou Jana Žižky se ukrývá protiatomový kryt o kapacitě 1250 osob, přístupný z tunelu spojujícím Karlín a Žižkov. Postaven byl roku 1953 a nikdy naštěstí nesloužil svým účelům, budován byl pro zaměstnance továren ČKD a  Auto Praga. Kryt je místy až 30 metrů pod povrchem. Místnosti, které se tu nacházejí, jsou buď technické, anebo určené pro obyvatele. Nejsou příliš široké. Přesto tu nějakou dobu fungovalo školicí středisko, a dokonce se tu uskutečnilo i několik koncertů. Kryt nyní udržuje Správa služeb hlavního města Prahy a je denně kontrolován.

Další podzemní prostory, jejichž účel je utajován

Prokopské údolí

nedokončená továrna Junkers Dnes v “péči” Armády ČR

Areál smrti (vedle Areálu zdraví) v Šáreckém údolí

Podzemní prostory polního letiště se nalézají v horní partii Šáreckého údolí, asi 1 km západně od konečné smyčky tramvají v Liboci, v pískovcovém svahu na úrovni žlutě značené turistické cesty v lesoparku. Tato cesta je souběžná se státní silnicí na Slaný a Chomutov. Vchody do pozemních prostor jsou situovány na horní hraně rozsáhlé louky svažující se k Divoké Šárce. Podzemí bylo budováno jako týlové zabezpečení polního letiště a je tvořeno dvojicí dlouhých chodeb a čtveřicí příčných spojovacích chodeb. Dlouhé chodby (A a B) jsou vyraženy kolmo do svahu, chodba A přechází v závěru v úklonnou jámu ústící na povrch uvažované letištní plochy. Hlavní, téměř rovnoběžné chodby, jsou vzájemně propojeny již zmíněnou čtveřicí příčných chodeb (I až IV). Chodby II až IV jsou přetnuty chodbou C, rovnoběžnou s úvodní dvojicí chodeb A a B Východní vstupní objekt (blíže k městu) byl opatřen mohutným betonovým osazením s šikmou plochou nad vchodem, kopírující sklon svahu. Vstupní objekt je dimenzován pro zajištění podzemních prostor ve válečných situacích a proto je svým charakterem podobný objektům betonových pevností našeho pohraničí. Vlastní vstup tvoří poměrně malý vchod v betonové mase, tvořený pravoúhle zalomenou chodbou, která je s vlastní chodbou A propojena opět malým průchodem (šířka 0,95 m, výška 2,55 m). Úvodní část chodby A v délce 10 bm je zajištěna na stěnách obetonováním, přičemž si chodba zachovává původní profil. Ve vzdálenosti 20 bm od vstupního objektu na chodbě A je situována v rozšířeném profilu betonová protivýbuchová hráz, silná 2,4 m. Hráz lze obejít po obou stranách užšími chodbami, ve kterých jsou připraveny betonové zárubně dveří. Za tímto objektem chodba opět pokračuje v původním směru a profilu, a ve vzdálenosti 104 bm plynule přechází v úklonnou jámu (36°). Tato je od 9 bm betonována a po dalších 9,5 bm se pravoúhle lomí vlevo a z povrchu je zasuta hlinitokamenitým zásypem. Prostor jámy je od hlavní vstupní chodby A oddělen betonovou zdí bez průchodu, silnou 2,5 m, opatřenou při počvě odvodňovacím kanálkem. Vstupní objekt chodby B je podstatně jednodušší a byl zajištěn původně pouze plechovými dvoukřídlými dveřmi, za nimiž měly být instalovány užší dveře v cihlové zdi. Ve vzdálenosti 21 bm je v chodbě B, shodného profilu s chodbou A, vybudován rovněž protivýbuchový objekt jednoduššího typu, konstruovaný pro zachování stálé průjezdnosti (pro zásobování podzemí?). Všechny chodby v podzemí, v celkové délce 400 m, jsou vyraženy v jednotném profilu v šířce 2,6 až 2,8 m, výšce 2,2 až 2,7 m se samonosnou obloukovitou klenbou. Většina chodeb není opatřena obetonováním a jejich stěny jsou posety stopami po sbíjecích kladivech. Současné využití: zanedbané úložiště neznámého chemického odpadu

Teď již víme alespoň částečně, co se od technologického zařízení, kterým je vybaveno metro, dá očekávat. Nevíme však, co se dá (či dalo) očekávat od přilehlých (a s metrem souvisejících) objektů, které nespravoval za civilního provozu Dopravní podnik, ale podléhaly různým stupňům utajení i různým stupňům zapomnění, byly spravovány a nebo nespravovány orgány Civilní obrany, Úřadem vlády či armádou. V jakém stavu byly civilní technologie, víme či se můžeme poměrně kvalifikovaně dohadovat. V jakém stavu byly “zbytečné” armádní technologie, nebude doposud vědět ani ministr obrany… Co se dá očekávat od konkrétních lidí, kteří dnes rozhodují o použití ochranného systému metra, co se dá očekávat od politiků, spravujících město i stát v době míru, to si můžeme jenom domýšlet a konečné slovo budou asi mít až nezávislé soudy. V případě politiků komunální volby. Ze zpráv o průběhu zatopení metra je totiž zřejmé, že nikdo z kompetentních orgánů (a kdopak je kompetentní podle nedávno přijatého “krizového” zákona?) nedal příkaz k zahájení provozu ochranného systému metra s dostatečným předtihem či v jeho úplnosti a i tím byl způsoben tak velký rozsah škod.