Hospůdky
Znáte to sami, touláte se Prahou, kocháte se její krásou (ať už Prahy, nebo dívky která jde vedle vás) a tu najednou pocítite chuť zapít ty stovky stop, které jste nadělal nějakým dobrým mokem – pivem, kávou atd. Hlad je sice převlečená žízeň, ale donekonečna se tím řídit nemůžete a tak tu a tam rádi zajdete do nějaké příjemné hospůdky, restaurace, kde vám i něco dobrého udělají na zub. Jenže tady nastává kámen úrazu a vy zjistíte, že aby jste někde uhasily tyto své choutky, musíte šáhnout hluboko do své kapsy. Bohužel krutá realita, která k životu v Praze odjakživa patří. Ale není nutno hned ztrácet hlavu, protože zde začíná nové dobrodružství, na jehož konci objevíte, že se v Praze stále nachází spousta restaurací a hospod, která neztrácí svůj genius loci a kde se dobře najíte a popijete za dobrý peníz. Zde pro vás pár svých oblíbených vybírám:
U Zlatého Tygra
Tuto pivnici by měl navštívit opravdu každý, kdo chce poznat opravdový život Prahy. Je to taková brána do proslulých staropražských pivnic, jako by jste se vrátili zpět v čase. Samotný motiv zlatého lva nad dveřmi je tu už od roku 1702 a opakuje se i v silných barevných sklech oken a vstupních dveřích. Pivnice zde byla vedena už v první polovině 19. století, jak dokládá výkaz takzvané domovní pochozí komise z roku 1816, pak zde byla i kavárna U Zlatého tygra, štamgastem kavárny byl například Josef Kajetán Tyl, za nímž přicházel Karel Hynek Mácha, redaktor Václav Filípek, nebo Karel Sabina. Poté se tu ale zase uchytil zlatý mok a pivo se uchovává v hlubokých sklepích a točilo se do černých kameninových mázů. Na počátku 20.století zde pak jako číšník pracoval otec spisovatele Gézy Včeličky, jehož rodina tu i nějaký čas bydlela a sám Géza Včelička na to vzpomíná v knize Pražské tajemství. Nejslavnějším štamgastem pivnice se ale stal Bohumil Hrabal, který nejčastěji pobýval u stolu vzadu, před vchodem do pivnice. Měl zde i sídlo prestižní Klub inteligence Zlatá Praha, jehož doživotním prezidentem byl právě Hrabal. S ním je tu samozřejmě spojeno mnoho historek a mě se líbila ta od jeho kamaráda Tomáše Mazala, kdy prý byla společnost u Hrabalova stolu posilněna domácí slivovicí a v jedné chvíli se Hrabal urazil a odešel ke stolku u záchodů. Po předchozím hostu tu zůstal podšálek od kávy a tu najednou začali cizí lidé Hrabalovi házet mince na talířek v domnění, že je to děda toaletář. Hrabal na svém místě chvilku setrval a přijal tuto novou roli, po hodině se vrátil ke stolu se slovy: “Vy volové, zatímco tady krcháte a řvete smích, já jsem si alespoň vydělal nějaké peníze…” K penězům měl Hrabal spíše negativní vztah a hodně jich rozdal nebo propil s přáteli. Když už mu nesloužili nohy a banka byla daleko posílal své kamarády, nejvíce Václava Kadlece a Tomáše Mazala, aby mu šli pro peníze na pivo. Zprvu v tom nebyl problém, úředníci byli na prapodivné směnky zvyklý, pak se ale podmínky výběru hotovosti změnily a bylo nutné ověřit podpisy za účasti notáře a tak se stalo, přes prvotní zdráhání, že jedna notářka v elegantním kloboučku s formuláři a razítky usedla vedle Hrabala v hospodě u piva. Hrabal prý prohlásil: Madam, připomínáte mi Lenku z Kafkova Procesu, dejte si s námi na počest pana Franze Kafky pivo…na to jistě nikdy nezapomněla.
Já když jsem tuto hospůdku poprvé navštívil, tak to bylo při fotografování “chytré cesty” a bylo to náhodou zrovna v 15hodin těsně před otevíračkou. Před vchodem jsem si všiml hlaholu skupinky nejspíše turistů, že už by toto místo bylo objeveno? Ale ne, po pár chvilkách o metr dál a poslouchání jejich hlaholu jsem zjistil, že jde o skupinku nervózně přešlapujících štamgastů…Ahoj Fando, tak co ty? Nazdáár, ale to víš, venku teplo, vyschlo v krku …
A to už byla minuta po 15hodině a štamgasti se hrnou hlavním vchodem na svůj oblíbený mok…
Uvnitř byla snad na každém stolku cedulka s rezervačkou, naštěstí od pozdějších hodin, takže člověk mohl usednout a přivonět atmosféře tohoto lokálu. A atmosféra je to opravdu výjimečná. Hned u vchodu se štamgasti zdraví s vrchním, podávají si ruce a usedají ke stolu se zlatou cedulkou “zde je místo pro štamgasty”. Nikdo se neptá zda si dáte výbornou plzničku a hned jí máte na stole, k ní jsem si ještě objednal pikantního utopence, snad nebude moc pikantní. Když jsem sledoval šrumec hned jsem si tu vytipoval několik postaviček, které budou jisto jistě patřit ke skoro každodennímu inventáři tohoto lokálu. Přátelská ženská ve zralých letech s plzničkou na stojáka a nově a nově přicházející postavičky všech podivností, které se vřele vítají s dalšími postavičkami. Dveře se tu opravdu nezavřou a dlouho netrvalo a přisednul si ke mě postarší pán, takový mušketýr v důchodu se svou ženuškou. A to už ke mě přichází i plznička a utopenec. Mušketýr v letech se usměje a popřeje mi dobré chuti, to už se jen tak nevidí a tak mu jen dutnu s úsměvem “děkuji”. Utopenec akorát, pivečko parádní…sedím tu čtvrt hodiny a nohy těžknou a hlavou lítá myšlenka, že už se odtud možná nedostanu. Lokál mě úplně lapil a jak sedím v rohu a okolo mě šrumec, nemám kudy odejít a ani nechci, chci to tady poznat. Ale povinnosti volají a tak po dlouhém přemáhání se zvedám, platím a pokračuji v toulkách…ale sem se každopádně ještě vrátím .
Pivnice U černého vola
Vyhlášená staročeská pivnice na Hradčanech na Loretánském náměstí pro posezení u dobrého piva, kde stále naleznete pěkné lidové ceny, zatímco okolní nafintěné café zejí prázdnotou, zde to žije. Pivnice zde byla už kdysi dávno a zdá se jakoby se v ní zastavil čas. Vládne tu přátelská atmosféra, ale vrchní si udržuje svou autoritu, tudíž od něj vlídného slova čekejte až teprve tehdy, kdy vás pozná jako štamgastu, nebo když má hodně povídavou. Vypráví se tu historky o vrchním jménem Josef Brinda, který U Černého vola působil za první republiky. Přestože se prý k hostům choval svérázně (nikdo mu nesměl podat prázdnou sklenici, jinak bylo zle), měl zde plno.
Navíc můžete před vstupem oslnit drahou polovičku nějakou tou historkou. Začít můžete otázkou, zda si polovička všimne na domu něčeho zajímavého. Odpověď je jednoduchá…vtipná barokní snaha za každou cenu zachovat symetrii v architektuře namalovaným falešným oknem vypadajícím úplně stejně jako ostatní. No a pak tu máme obraz evangelisty Lukáše, patrona malířů, jak maluje Pannu Marii s Ježíškem. Čepuje se zde Plzeň a Kozel. Nedávno pivnici koupilo sdružení za zachování hostince U Černého vola, založené v devadesátých letech 20.století, jehož členem byl i zesnulý spisovatel Karel Pecka, za účelem zachování této pivnice a zisk jde na slepecký ústav, který stojí nedaleko, za což sdružení v roce 1997 obdrželo cenu Nadace Místa v srdci. Tak řekněte, není to pohádkové místo, které rozhodně stojí za to navštívit? U Dvou koček
Hospůdku tu najdeme už v roce 1678! Je to jedna z věhlasných hospod, která má opravdu svého ducha. Každou chvilku tu hraje jeden chlápek na harmoniku a béká u toho až ucho lahodí, neméně lahodí i místní “kočkovské” pivo, které si tu sami vaří, rozhodně doporučuji navštívit!
Restaurace u Rozvařilů
Restaurace se nachází v 5.patře OD Bílá Labuť. Vaří tu velmi dobře a ceny jsou opravdu opravdu lidové, atmosféru tu moc nehledejte, ale ze jména Rozvařilovi na vás dýchne ohromná historie spojená s tímto místem. Jídelní lístek se mění každý den a naleznete ho na této adrese: ZDE Otevírací doba: Pondělí – Pátek 9.00 – 19.00 Sobota 9.00 – 17.00 (červenec – srpen 9.00 – 15.30) Neděle 10.00 – 17.00 (červenec – srpen ZAVŘENO)
Tak..to by byla stručná charakteristika tohoto místa…jenže…tahle restaurace tu není jen proto, že tu mají hezké ceny a člověk se dobře nají. Zde se totiž najíte s duchem ohromné tradice! Která se začala psát už v letech 1340! Ano skutečně, dříve tu totiž stával průchozí pivovar U Rozvařilů, kde se pivo vařilo už za Karla IV. Se stejným jménem tu stál i hotel, kinosál a šantán. Toto všechno ale muselo ustoupit stavbě pojišťovny v roce 1936. Architekt zachoval nejen tradici průchozího domu, ale i charakter místa, které tradičně nabízelo pohostinství a zábavu. V roce 1991 zakoupila oba domy od ministerstva průmyslu ČSOB a podrobila ji velkorysé rekonstrukci. Restaurace a rychlé občerstvení U Rozvařilů stále fungují, pasáži se však nyní říká Archa. Takže pokud se chcete najíst u rodiny, která tu vařila už před 700 lety, máte jedinečnou příležitost!
Baráčnická rychta
Nachází se v křivolaké uličce Tržiště 555/23 na Malé Straně stranou od turistických zón. Dýchne tu na vás prvorepubliková atmosféra a najdete tu Svijany na několik způsobů v ceně okolo 30,-. Za zmínku stojí také litrový tuplák za 59,-. Ceny jídel by mohly být lidovější, ale co se dá dělat.
Historie - Baráčníkové byl vlastenecký spolek, který vznikl roku 1874 v Kolíně. Byl zaměřen na lidovou kulturu a ostře kontrastoval tehdy kontrastoval s měšťanskými besedami a dámskými kroužky. Hlavní náplní spolku se stalo oživování starších tradic, zvyků a zvyklostí (krojové plesy, vítání jara, stavění a kácení májů) Na památku občanského zřízení z doby pobělohorské si nechali Baráčníci názvy svých činovníků: rychtář, místorychtář, pantatínek, panímaminka, syndík, berní, slídil účtů, vzdělávatel, šafář, švandymistr, dráb, pomocný. Členové spolku se oslovují sousede a tetičko a dodržují spolkové regule, staročeské rituály při správním zasedání obcí, žup i Veleobce. Při slavnostních příležitostech oblékají členové spolku český kroj nebo kroj spolkový. Velkého ocenění na veřejnosti se Baráčníkům dostalo na slavné národopisné Všeslovanské výstavě v Praze v roce 1895, na které Báráčníci vystavili model své pražské rychty, ve které předváděli staročeské zvyky. Tato rychta se stala symbolem baráčnického života. Národopisná výstava se stala podnětem ke sjednocení všech místních baráčnických spolků v Praze i okolí a tak bylo vytvořeno všebáráčnické ústředí s názvem Veleobec Baráčníků pro země koruny české a to s datem 15.8.1896. Veleobec Baráčníků poskytla i finanční podpory pro národní účely v letech 1948-49 ve výši 2.891.411 korun, dar republice 300.000 korun na obnovu Staroměstské radnice v roce 1948. V roce 1999 slavilo Baráčnictvo 125 let svého vzniku a 65 let od přestavby a slavnostního otevření dnešní Všebaráčnické rychty.
Jedová chýše
Níže tu píšu o krčmě se stejným názvem, kterou už nemůžeme navštívit, není to tak docela pravda. Tradice Jedové chýše totiž pokračuje ve Vodičkově ulici u Václavského náměstí. Je dokonale ukryta, takže pokud o ní nevíte, ani si ji nemusíte na této rušné ulici objevit. Objevit jí ale doporučuji, jelikož tradice této krčmy, kde se scházela největší sebranka už od 13.století pokračuje a to v duchu 30.let minulého století, kdy se v původní Jedovce scházela tehdejší galérka a tak není divu, že se objevila i ve filmovém zpracování v seriálu Hříšní lidé města pražského, Panoptikum nebo ve filmu Vražda v hotelu Excelsior, v těchto filmech už byla ale jen jako kulisa, jelikož byla už v té době zbourána. Objednal jsem si tu jednu z jejich hotovek za cenu okolo 80,- a k tomu pivo za cenu 30,- jménem “pražské bahno”. K jídlu nebylo naprosto co dodat, špenát byl udělán poctivě, jako doma s láskou dělaný a pivo opravdu zachutnalo. Četl jsem že někdo není spokojený s obsluhou, mají trochu říznější charakter, ale do této krčmy nejdu s tím, aby mi tam někdo falešně pochleboval, proto jsem byl také spokojen, občas na toto lidé zkažení dnešní dobou nejsou zvyklý, ale chtěl bych je vidět v původní krčmě kde se jedlo ze stolu a nůž byla povinná výbava i když se nejedlo. Žádný med to určitě nebyl a tak i trochu musíme pochválit majitele, že pokračuje v její nové historii v duchu 30.let, kdy jakoby chýše nebyla zbourána, ale pouze zrekonstruována. Jak to v nové chýši vypadá si můžete prohlédnout na fotografiích. Chtěl jsem udělat pár fotografií s bleskem, ale nakonec jsem to zamítl a udělal je bez blesku, aby na vás také dýchla ta ponurá atmosféra u několika lamp, která tu panuje. Mimochodem, pivo se tu podává na keramických táccích, to už jsem hodně dlouho neviděl! Mohu jen doporučit.
Pivovar U Medvídků
Na tuhle dlouhou historii mi dejte trochu čas, jinak doporučuji navštívit. Obří lokál s vlastním pivovarem, kde vidíte kotle přímo v hostinci, naposledy jsem byl na Valentýnském speciálním pivečku.
Hostinec U Kalicha
Hostinec je znám především díky slavnému románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. Nachází se v ulici Na Bojišti. Své jméno ulice získala podle bitvy, kterou v těchto místech v roce 1179 svedla přemyslovská knížata Soběslav II. a Fridrich. V místech byl postaven kostelík sv. Jana, zbořený však již za husitských válek.
U blbejch (Na Čertovce)
Příjemná hospůdka přímo na Kampě s Gčkem za 25,-, černým Kozlem za 28,- a plzní za 31,-.
U bílého lva
Nachází se v ulici Vlašská (nad ambasádou USA) a pozor, mají tu 0.5l Plzně za 30,-!
Tlustá myš
Nachází se pod Petřínem v ulici Všehrdova. Najít jí bude asi malý oříšek, protože je hezky schovaná, ale odměnou Vám bude…Velkopopovický Kozel 11ka za 22,-!
Kavárna Čas
Budvar desítka za 25,-, velmi usměvavá obsluha se nachází v ulici U Lužického semináře 15.
U zavěšenýho kafe
Vyhlášená malostranská hospoda, kam chodí hodně místních štamgastů, kteří tu každé úterý békají na celé kolo. Jednoznačně doporučuji navštívit a ochutnat atmosféru spolu s Gambáčem, nebo černým Kozlem za 23,-. Nachází se v ulici Úvoz 6.
Královská šatlava
Nachází se pod Mosteckou věží v ulici Saská 56, za barem krb, Plzeň za 30,- a Kozel za 25,-, neberte to.
Malostranská restaurace
Kdo rád sedí u zvětraného piva, může tu okusit desítku Budvara za 70,- ve 1.1 litrové sklenici. Utopenec za 40,-. To vše v Karmelitské 25.
Mlsná koza
V ulici Újezd 8, kde mají Staropramen 12ku za 28,- a 10ku za 21,-!
Česká hospoda
K ní se název hodí, pivo tu je za 25,- 12ka Staropramen! Točí tu i Bernard. Hospoda je průchozí z Malostranského náměstí 11 na Tržiště 16.
U Glaubiců
Tady na Vás dýchne skutečná historie v 700let starém gotickém sklepení, kde se scházeli politici, šlechta i rytíři. Dnes tu najdete tankovou Plzeň za 29,-, černého kozla za 27,-. Mají tu vyhlášený tatarák a svíčkovou.
Historky s pivem spojené, hodící se do lokálů
Pokud budete chtít okouzlit svou půvabnou společnici, nebo jen prostě udělat dojem na partu kamarádu, že opravdu víte, bude se vám hodit pár zajímavých skutečností.
- v 19. století využívali služeb pivovarů nejen milovníci piva, ale i mnozí Pražané, kteří se chtěli doma vykoupat. Ne že by se máchali v pěnivém moku, ale nechávali si z těchto výroben posílat putny horké vody. Vyšlo je to totiž mnohem laciněji, než kdyby vodu ohřívali doma. Spotřebovali by zbytečně mnoho topiva, protože až do poloviny 18.století se netopilo klasickým uhlím, ale dřívím či dřevěným uhlím.
- pivo nevládlo Praze a celému středověku odjakživa. Před pivem se nejvíce pila medovina, vyráběli ji medníci, kteří patřili ke ctěným občanům. Vybírat bylo možno z medoviny tmavé, světlé či nahořklé. Lišily se přísadami, mezi něž patřil například pelyněk, chmel, skořice, muškátový květ, šafrán či pepř. Medovinu nabízely specializované krčmy. Známý byl tzv. Medařský dům na Staroměstském náměstí (čp. 481)
- chmel se do piva z počátku přidával tajně, ale pak se jako pivní přísada prosadil. Pivo z pšeničného sladu, bylo husté, ani příliš sladké, ani příliš hořké a říkalo se mu bledé či bílé. Z ječmene bylo nahořklé černé pivo, pokud leželo déle, bylo silnější a nazývalo se staré. Nejsilnější byl březňák vařený v březnu, který se nechával uležet několik týdnů, zatímco ostatní ležáky jen několik dnů. Patok byl druhý odvar ze sladu.
- místo kde se dnes sedí se nazývalo šenkovna, dlouho se pivo nerozváželo do prodejen a sloužilo jen hostům, kteří přišli posedět nebo si pivo odnesli ve džbánku přes ulici. Pivo čepoval buď majitel sám, nebo si najímal šenkýřky a šenkýře. Domy se šenky mívaly nad vraty věchet ze slámy či dlouhých hoblovaček, případně věnec z chvojí ozdobený stuhami.
- pivo se často šidilo, například bylo při výrobě doléváno vodou, což se nazývalo studená várka, bylo to samozřejmě trestáno. Nejčastěji se pivo šidilo čepováním pod míru, což známe i dnes. Roku 1390 vydali pražští radní nařízení, podle něhož veškeré nádoby používané v hostincích musely mít cejch označující správnou míru. Voda byla do piva přidávána i při čepování, pivo se tzv. plundrovalo.
Tam už nezajdeme
Bohužel existuje i hodně hospod, o kterých se vypráví historky ještě po několika stoletích, dochovali se nám o nich záznamy v historických materiálech, ale tyto hospody už nestojí. Pojďme si jejich život přiblížit.
Hospoda Jana Římského – stávala prokazatelně koncem 16.století u Horské brány, v dnešních místech mezi Hlavním a Masarykovým nádražím, které se dnes nazývá U Bulhara. O této zlopověstné hospodě se v historických pramenech dočteme, že v ní “i ve dne bývá ženské pohlaví a šenkýř se chlubí, že sem právo nesmí”
Jedová chýše – nejstarší krčma Velké Prahy, stávala v Apolinářské ulici čp. 446, v blízkosti Karlova a rozsáhlého komplexu nemocničních budov. Stavení vesnického vzhledu bylo na náměstíčku, blízko kostela sv. Apolináře a prý tu bylo dávno před tím, než Otec vlasti Karel IV. nechal postavit Karlštejn a Kamenný, Karlův most. Místu se od nepaměti říkalo Větrov a na tak odlehlém a zastrčeném místě byla postavena krčma, které se začalo říkat Na Vinici. Proč se nakonec nazývala Jedová chýše je několik verzí. Podle jedné tu sám Václav IV v přestrojení se svým katem podal otrávený nápoj svým nájemným vrahům, kteří ho měli zabít ve Vídni na popud šlechticů, kteří ho neměli v lásce. Jedová chýše neměla nikdy dobrou pověst a scházely se tu nekalé živly z celého města a vyprávěla se o tomto místě jedna strašidelná historka za druhou. Pamětníci o ní vypráví toto: „Dozvěděli jsme se, že v Jedovce byly přímo ve stole jamky, které sloužily jako misky a do nich se nalila polívka. Od stolu vedl řetízek, na němž visela lžíce. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel tu lžíci i jamku a byla připravena pro dalšího…“ Původní Jedová chýše se dokonce dostala do filmu Dobrý voják Švejk od Karla Lamače, jak můžete vidět na tomto videu…
V Haškově díle, ale o této hospodě není ani zmínka, což je i dost s podivem, protože sám Hašek nedaleko žil a byl znám, že navštěvoval kdejaké hostince, proč tedy tento velmi zajímavý lokál nikdy ve svých dílech nezvěčnil? Prý byla i na samotného Haška příliš děsivá. Hašek se nepotřeboval pohybovat ve společnosti, kterou Jedová chýše v té době žila. Nevyhledával bezduchou a urážející sprostotu a primitivní násilí, které by v této společnosti mohl očekávat za své vtípky, které si dělal z ostatních lidí. On musel být ve společnosti, kde mohl diskutovat, naslouchat a sám ji obšťastňovat osobitým humorem, vyprávěním, někdy i popíchnout někoho svou drzostí, mystifikací a nepředvídatenými činy. Není se čemu divit, v té době už byla téměř 700let stará krčma spíše nevěstinec a o stavení se nikdo nestaral a to těžce chátralo. Nakonec ji zakoupil v roce 1926 Antonín Heveroch, český psychiatr a neurolog a chtěl ji zbourat a rozšířit sem blázinec nacházející se v sousedství. Zbořena byla roku 1933, Antonín Heveroch nedlouho poté umírá, blázinec se nakonec nerozšířil a uzavírá se kapitola jednoho z nejbláznivějších míst města pražského.
Na obrázcích jak chýše vypadala, jak toto místo vypadá nyní a místo zvýrazněné na mapě z roku 1840.
