Ztracený chlapec

Byl jednou jeden pán a ten měl nesčetné bohatství. Co však z toho, nač mu všechno to bohatství, když neměl potomka, kterému by je rád odkázal? A věru byl již spíše stár než mlád. Ubožák! Každý boží den chodíval i se svou paní do chrámu se modlívat, aby jim bůh alespoň jednoho syna požehnal. Dlouho trvalo, až pak přece jednou jeho paní byla v naději. Naděje ze dne na den rostla, a když se již dítě naroditi mělo, měl pán sen, že to bude chlapec, ale že ho musejí chovat do dvanáctého roku, aby se země nedotknul, sice že se jim hned ztratí. Dobře. Narodil se chlapec, krásný, utěšený. Pán hned povolal devět chův, které ho musely po řadě chovat, a přísně jim poručil, aby dítěti nedovolily země se dotknouti. Chůvy pánův rozkaz poctivě zachovávaly, již chybělo chlapci jen několik dní do dvanáctého roku, a ještě se nebyl země dotknul. Ustavičně ho buď na rukou nosily, aneb v zlaté kolíbce kolíbaly. Již pán začal přípravy chystati k nádherné hostině, kterou chtěl vysvobození svého miláčka zpod těžké sudby zasvětiti. Tu náhle strhl se na dvoře hrozný křik. Chůva, co právě chlapce na rukou držela, chtíc zvěděti, co se stalo - všetečnice - zapomněla na svoji povinnost, chlapce na zem postavila, sama pak k oknu běžela, by se dívala ven. Křik se utišil. Chůva chce vzíti chlapce zase na rámě, ale nelze vypověděti její zděšení, když chlapce v jizbě neviděla a na pánův rozkaz vzpomněla. Pustila se do takového nářku a pláče, že se všichni domácí posbíhali. Přiběhl pán, ptal se s strachem, co se stalo, kde je chlapec. Tu teprv chůva, třesoucí se jako osika, s velikou tíží ze sebe vypravila, co se bylo stalo. Zarmoutil se pán neslýchaně, že se mu naděje tak neočekávaně ztroskotala. To okamžení rozposlal sluhy na všechny strany, aby chlapce hledali. Rozkazoval, prosil a zlata sypal jako plev, jen aby ho přivedli. Hledali dost, ale chlapce nalézti nemohli, jako by ho nikdy nebylo bývalo. Po čase pozoroval zarmoucený pán, že v jedné z jeho nejkrásnějších světnic každou noc, právě o půlnoci, něco hřmotí a žalostně naříká. Pozoroval to po jistý čas, a když to noc co noc hřmotilo a naříkalo, zachtělo se mu přezvěděti, co by to as bylo, ba přišlo mu na mysl, zdali by to jeho ztracený chlapec nebyl. Vyhlásil tedy, že dá tři sta zlatých tomu, kdo v té světnici jednu noc stráví. Tři sta zlatých pěkný peníz, zvláště pro chudobného člověka! Našlo se mnoho takových, co se na to dali. Ale když přišla dvanáctá a začalo hřmotiti, tu se každý polekal a utekl, mysle si: nehodno za tři sta zlatých se životem žertovat. I nemohl se tedy pán dověděti, kdo to hřmotí a pláče, zda jeho chlapec či nějaký netvor. Nedaleko panského dvora bydlela jedna mlynářská vdova se svými třemi dcerami. Ubohé byly velmi chodobny a jen se tak s bídou živily. Pověst o hřmotu a pláči i o třech stech zlatých se i do jejich chaloupky dostala. Tu povídá nejstarší dcera utrápené matce: "Maminko, co máme nouzi třít? Zkusím štěstí, půjdu přes tu jednu noc na hlídku, snad se něčeho dopátrám. Však by nám tři sta zlatých přišlo vhod!" Matka zavrtěla hlavou, chvíli se zamyslila, konečně, pomyslivši na bídné živobytí, dovolila dceři jíti do dvora přenocovat. I šla tedy mlynářčina nejstarší dcera k bohatému pánovi a pověděla mu, co chce na sebe vzíti. "Ty bys chtěla jít na hlídku?" pravil jí pán. "No dobrá, děvče moje, zkus štěstí." "Ba, zkusím, ale pěkně bych vás prosila, kdybyste byl té lásky a rozkázal, aby mi trochu jídla s sebou dali, bych si něco k večeři uvařila, protože mám opravdu hlad" - prosila dcera. Pán hned rozkázal, aby jí přinesli něco k vaření. V okamžení přinesli toho ne na jednu, ale na tři večeře, děvče nabralo si, co potřebovalo, vzalo dřevo, zapálilo voskovou svíčku a pak se odebralo do vykázané světnice. Tam rozdělala si v krbu oheň, přistavila hrnečky, prostřela si stůl, postel si rozestlala, a tou prací jí tak čas uběhl, že nevěděla ani jak. Bije dvanáctá. Tu začne cosi po světnici hřmotit a naříkat. Děvče se strachem dívá se z kouta do kouta, ale nikde nic, jako na dlani, a jen to hřmotí a naříká, najednou vše umlkne a před ní postaví se krásný chlapec, ptaje se hlasem přívětivým: "Komupak to vaříš?" "Sobě," odpoví ona. Zarmoutil se krásný chlapec, a smutně se na ni dívaje, ptal se opět po chvilce: "A komu jsi to prostřela?" "Sobě!" byla zase její odpověď. Krásný chlapec se ještě více zarmoutil a v sivých jeho očích mu slzy hráti počaly. "A komu jsi to odestlala?" - ptal se naposled. "Sobě," odpovědělo děvče jako předtím. Tu krásného chlapce slzy polily, zalomil rukama a zmizel. Ráno vypověděla mlynářčina dcera pánovi všecko, co viděla a slyšela, ale že se chlapec nad jejími odpověďmi zarmoutil, to ponechala pro sebe. Pán jí slíbených tři sta zlatých odpočítal, jsa rád, že ví tolik. Na druhou noc se prostřední sestra vybrala na hlídání a starší dala jí naučení, co dělati a jak odpovídati má. Ta se dle toho naučení zachovala. Šla k pánovi, a když jí dovolil, aby ve světnici nocovala a věci k vaření jí nanositi dal, vzala, co jí třeba bylo, a odešla do oné světnice. Udělala oheň, přistavila jídlo, prostřela na stůl, odestlala postel a čekala půlnoc. Když se chlapec ukázal a se jí ptal: "Komupak to vaříš? Komu jsi prostřela? Komu jsi to odestlala?" - vždycky odpovídala: "Sobě, sobě, sobě." Chlapec jako před tím dnem se rozplakal, zalomil rukama a zmizel. Děvče ráno pánovi všecko vypovědělo, jenže též neřeklo, jak se chlapec nad jejími odpověďmi zarmoutil. Jako první, dostala i druhá tři sta zlatých. Třetí den praví nejmladší: "Ej, sestry moje, když se vám tak dobře dařilo, že jste po třech stech zlatých donesly, půjdu i já štěstí zkusit, snad i mně pánbůh ten strach přetrpěti pomůže!" Matka měla tu nejmladší dceru nejradši, ale když viděla, že se starším nic nestalo, dovolila i té. I ona jako sestry, nejdřív si vyprosila dovolení od pána, potom něco k vaření, nabrala si, co potřebovala, a odešla do světnice. Tam oheň v krbu rozdělala, hrnečky přistavila, na stůl prostřela, postel odestlala a v strachu a naději čekala půlnoc. Tu náhle bije dvanáctá a po světnici začne to hřmotit a naříkat. Děvče ohlíží se z kouta do kouta, nikde nic, všude jako na dlani, a jen to hřmotí a naříká. Náhle vše utichne, před ní stane krásný, utěšený chlapec a přívětivým hlasem se ptá: "Komupak to vaříš?" Sestry jí byly povídaly, jak mu odpovědít má, ale když se na krásného chlapce podívala, myslela, že nebude zle, když i jinak odpoví. "No, komupak to vaříš?" netrpělivě ptal se zase chlapec. "Sobě - ale kdybys chtěl, i pro tebe," odpovědělo děvče. Tu se začalo zasmušilé čelo chlapcovo jasniti. "A komu jsi to prostřela?" "Sobě - ale kdyby to tvé přání bylo, i pro tebe." Lehký úsměv přelítl tvář chlapcovu. "A komu jsi to odestlala?" ptal se potřetí. "Sobě - ale kdyby se ti líbilo, i pro tebe." Tu chlapec celý rozradovaný tleskl do dlaní řka: "Dobře, dobře, že jsi to všecko i pro mne připravila. Ale počkej chvilku, počkej, prosím tě, dříve se ještě se svými dobrodinci rozloučím, kteří mě dosud opatrovali." Tu zavál po jizbě teplý větříček a uprostřed jizby se hluboká propast otevřela, do které se pěkný chlapec pomalu spouštěl. Děvče, chtíc zvěděti, kam on to jde, chytilo se ho za cíp kabátu a zároveň s ním dolů se spouštělo. Nový svět se jim před očima otevřel. Na pravé straně tekla zlatá řeka, na levé se zlaté vrchy blyštěly a na prostředku byla krásná zelená louka, tisícero květinami okrášlená. Chlapec šel napřed a děvče potichounku, aby ji nezpozoroval, za ním. Na louce shýbal se ke květinám, hladil je a po nich se ohlížel. Potom přišli k zlatému lesu, jak se k němu blížili, vylítlo z něho nevídané množství rozličného ptactva, krásně začalo zpívati a mládenečka obletovati, ba i na plece a hlavu mu sedali. Mládenec k nim mluvil a každého ho přívětivě pohladil. Mezitím si děvče ulomilo zlatou haluzku a do šátku si ji zavinulo - aby prý měla nějakou památku. Z toho zlatého lesa přišli do stříbrného a mezi stříbrné vrchy. Sotvaže se tam přibližovali, vyběhlo z něho množství rozličných zvířat, k mládenečkovi se hrnulo, obskakujíc ho radostně. A on každé zvířátko pohladil a polaskal a s nimi rozmlouval. Mezitím si děvče ulomilo stříbrnou haluzku, neboť jí napadlo: kdoví, zda by mi moje sestry uvěřily, až jim budu vyprávět, kde jsem byla a co jsem viděla. Když se krásný mládenec se všemi svými dobrodinci byl takto rozloučil, navracel se tou samou cestičkou, kterou přišel, a děvče zase potichu za ním. Když přišli k otvoru, chytila se mu za cíp kabátku a vyletěla s ním do té světnice, z které byli před nedávnem odešli. Otvor se za nimi zavřel. "Nu, už jsem se rozloučil! Teď se už můžeme i navečeřet" - pravil chlapec a děvče rychle skočilo k ohni a nosilo na stůl, co bylo navařilo. Posadili se a najedli oba do chuti. Když se najedli, pravil mládenec: "No, a teď bychom si snad už mohli jít lehnout." I uložili se pěkně krásně do odestlané postele, ale děvče položilo doprostřed mezi ně ony haluzky, stříbrnou a zlatou. Za chvíli usnuli oba. Druhý den bylo slunce hodně vysoko vystoupilo, ale mlynářčina dcerka se ještě nehlásila. Pán byl již velmi netrpěliv, čekal hodnou chvíli ještě, ale když ještě slechu o ní nebylo, dostal strach, že se jí snad zle vedlo. I šel se podívat, jak a co je s ní. Ale kdo vypoví jeho radost, když dvéře otevřel a na posteli svého ztraceného syna vedle mlynářčiny dcery ležeti viděl! Jen co se byli právě ze sna probudili. Otec radoval se jako dítě a všecko vůkolní panstvo dal sezvati, aby se s ním radovali. Mládenec zhlédnuv vedle sebe dvě haluzky, s podivením pravil děvčeti: "Snad jsi se mnou až tam dole nebyla? No když jsi mi tak věrná, věz, že jsi mě vysvobodila. Z těchto haluzek budeme mít dva zámky." I vzal ty dvě haluzky, vyhodil je oknem ven, a v tom okamžení vystavěly se z nich jeden stříbrný a druhý zlatý zámek, v kterých potom mlynářčina nejmladší dcera s vysvobozeným od ní krásným mladým pánem bydlela, a jestli neumřela, dosud bydlí.