Růžové poupě
Byl jeden otec a měl tři dcery, pěkné jako tři růže, ta nejmladší byla ale nejztepilejší, nejupřímnější, nejpracovitější. Jedenkráte šel otec do hlavního města na trh, než odešel z domu, ptal se dcer, co by která si přála, aby jim z trhu přinesl. Starší dvě dcery prosily o šaty, šperky, tretky, nejmladší neprosila o nic, až teprv když se jí otec podruhé ptal, co by si přála, aby jí donesl, pravila: "Já si, milý otče, nic jiného nežádám, jen jedno růžové poupátko, ale aby tak krásné bylo jako žádné jiné na světě!" "Máš ho mít!" slíbil otec, a rozloučiv se s milenými dcerami, na cestu se vydal. Zdráv došel. Peněz měl dost, nakoupil tedy více než potřeba. Když už vše skoupené měl, dcerám šaty, šperky, rozličné tretky, šel se ohlédnouti po růžovém poupěti. Ale jakkoli prochodil celý trh, ve všech zahradách se ohlížel, růže ani k spatření. Čas květu růžového minul, a jakkoli by je zlatem byl platil, k dostání jich nebylo. Rmoutilo ho to velice, že nemůže svému ze všech nejmilejšímu dítěti tak skromnou žádost vyplnit, a smuten vracel se domů, poptávaje se i cestou ještě po růžovém poupěti. Lidé se mu smáli, že si měl na růže přispíšiti. Už se blížil pomalu k domovu, když mu přišlo lesem jíti, jak tak zamyšlen, nedbaje cesty jde, zbloudí a přijde do hustého lesa. Vida, že není na pravé cestě, dere se z houští ven a tu přijde do malého údolíčka, uprostřed něhož vidí růžový keř a na keři jediné, překrásné poupě. Vzkřikl radostí, a když došel ke keři, poupě utrhl. V tom okamžení zahučel les, jako by se bouřka hnala, zem se otřásla a zpoza keře vyhrnula se na člověka obrovská zvířecí ohava. "Jak ses mohl opovážit utrhnout toto růžové poupě, můj nejmilejší kvítek, krásný jako žádný jiný na světě?" zahřměla naň hromovým hlasem, až se člověku strachem kolena podlamovala. Třesoucí se začal povídati, pro koho to poupě utrhl, a nabízel ohavě všecky svoje peníze a co by jen žádala za to poupě. "Já za to poupě nic jiného nežádám než to, co ti, až se domů vrátíš, nejdřív v ústrety vyjde," tak mu to obrovské zvíře pravilo, hrozný zrak naň upírajíc. Co měl nebožák počíti? Slíbil, co ohava žádala, aby životem vyvázl. "No dobrá," pravilo zvíře, "za tři dni mi to sem na toto místo pošleš, jestli ne, zle se ti povede." Poté zvíře zmizelo a člověk ubíral se smuten domů. Nepřál si nic jiného, docházeje k domu, jen aby mu nikdo vstříc nepřicházel. Ale nastojte, nejmladší dcerka, jak zdaleka přicházeti ho viděla a otce poznala, hned vše stát i ležet nechala, v ústrety mu pospíchajíc. Kočku, psa, oboje by byl otec raději viděl, kdyby ho bylo prvně vítalo, nežli dceru, nejmladší své dítě. Ale už se stalo a odstát nemohlo! "Jestlipak jste mi, tatíčku, přinesl růžové poupátko?" ptala se dcera, když byla otce políbila. "Přinesl, přinesl, krásné jako žádné jiné na světě, ale dítě moje, bylo drahé!" pravil otec a pustil se do pláče. Ulekla se dcera a začala otci domlouvati, proč je kupoval, ale otec zakroutil hlavou. "Oh dítě moje, vždyť já bych byl rád všecko svoje bohatství za ně dal, jen kdybych byl tebe zachoval!" odpověděl jí otec a teprve povídati začal, jak a kterak se stalo a že musí třetí den do lesa k té ohavě jíti. Ulekla se ovšem dcera, vyslechnuvši otcovo vypravování, ale jsouc dobrého a smělého srdce, pravila: "Už se pro to netrapte, tatíčku, když je to tak, pánubohu poručeno, půjdu, co už na mne čeká, to snad přetrpím" - a takto otce těšíc, zastrčila si krásné poupě za pas a s otcem do domu vešla. Třetí den zrána rozloučila se s domovem, a provázena plačícím otcem, ubírala se k lesu. U lesa s otcem se rozloučila a cestičkou, kudy jí ukázal, sama dále kráčela. Cestička vedla ji přímo do údolíčka, kde růžový keř stál, když tam přišla, ohlídla se zůkol vůkol, ale nikoho neviděla. Vzala poupě do ruky, přistoupila směle ke keři a dotknuvši se ho zvolala: "Tady jsem!" V tom okamžení zahučel les, země se zatřásla, otevřela se a děvče skoro střemhlav dolů pod zem se řítilo. Když se vzpamatovala a kolem sebe ohlížela, viděla se před černým mramorovým hradem v pěkné zahradě a po pravém boku viděla státi zvířecí ohavu. Zachvěla se, ale zvíře příjemným velmi hlasem na ni promluvilo: "Nic se mne neboj, krásné děvče, já ti nic neudělám. Procházej se po zahradě, jdi i do hradu, najdeš tam jídlo i lůžko, ale jen ani slova nepromluv, i kdyby ti nevímco na oči přicházelo a kdyby tě to i týralo, jen mlč a buď trpělivá, když přetrpíš, budeš šťastná." Po těch slovech zvíře zmizelo a děvče plné podivení chvíli na jeho slova myslilo. Poté šla se podívat po zahradě, a když ji hlad sužoval, vešla do hradu, jak vně tak i zevně byl hrad celý černý, i všecek nábytek v něm. Na stolku v jedné jizbě bylo prostřeno pro jednu osobu a několik jídel stálo na stole, až příliš dobrých, myslilo si děvče, okusivši. Najedla se, šla k studánce se napít, a když pak vyšla na obloze večerní zornice, šla do lože. Asi k půlnoci strhl se v celém zámku náramný hřmot, dvéře s třeskotem se rozlítly a do jizby, kde děvče spalo, vběhlo hejno rozličné havěti a na děvče se sesypalo, štípali ji a trhali, píchali, až bylo děvče už všecko ztýráno, ale mlčelo. Náhle jak přišli, odešli, děvče usnulo, a když ráno vstalo, vidělo, že jedna třetina hradu zbělela. Když přišla do zahrady, zvíře hned se jí ptalo, jak bylo v noci, a ona mu začala vše vypravovati, jak ji ta havěť trápila, a pranic se zvířete nebála, ba nezdálo se jí ani tak příliš ošklivé jako na první pohled. Když mu vše vypověděla, napomenulo ji přívětivým hlasem, aby jen trpělivá byla a slovo nepromluvila, a byť i hůře bylo než první noc, potom zase zmizelo, nechavši děvče samotné. I chodila zase po pěkné zahradě, když hlad ucítila, šla se najíst do zámku a napíti k studánce a večír na lůžko. Pospala již trochu, když k půlnoci zase hluk a křik se strhl, větší než první noc, a hejno rozličných potvor do jizby se vřítilo a na děvče padlo, jako na louku kobylky. Štípali ji, tloukli, za vlasy tahali, píchali, co nejhoršího věděli, jí dělali, ale děvče němé zůstalo jako ryba, ačkoliv když je opustili, ani hnouti bolestí se nemohlo. Ráno sotva se dovlékla do zahrady, kde ji zvíře již čekalo, litovalo ji, ale přece jen vroucně prosilo, aby jen tu třetí noc ještě trpělivá byla a slovo nepromluvila, a kdyby i o život šlo. Nebylo děvče rádo, když ji zvíře opustilo, a stýskalo se jí po něm, nic se jí nezdálo ošklivé a ráda byla, když s ní mluvilo. Když se na zámek podívala, viděla, že zase o jednu třetinu zbělel. Procházela se přes den po zahradě, do zámku šla jísti, k studánce píti a tak ji pomalu den ušel a přišla noc. Se strachem lehala na lůžko a nemohla usnouti, ale to si umínila, děj se co děj, že slovo nepromluví. Když bylo k půlnoci, divá sběř se přihrnula, divější, ohavnější než předešlá, k loži dívčinu se přihrnuvše, začali ji mučiti, štípati, z lože dolů ji stáhli, za vlasy tahali, píchali. Děvče mlčelo jako ryba, ale když jí maso z těla trhati počali, nemohla již bolest snésti - i vzkřikla: "Ouvej!" V tom okamžení zámek se zatřásl, havěť zmizela a u děvčete stál překrásný mládenec, ruce jí líbaje. Když si trochu oddechla, pravil jí krásný mládenec, že je on syn knížecí, pán toho zámku i celé té krajiny, ale že byl již mnoho let od jedné zlé ježibaby ze msty zakletý v ošklivé zvíře, na tak dlouho, dokud by ho čistá panna nevysvobodila, snášejíc pro něho, ošklivé zvíře, trápení a bolesti trpělivě a mlčky. Když jí to vše mladý kníže vypověděl, doložil: "Ty, krásné děvče, jsi mě vysvobodilo a za to budeš mou ženou a paní v mém zámku, je-li to tvá vůle!" Jistěže děvče raději zavděk vzalo dostati se za krásného mládence a státi se paní na zámku - než žíti s ošklivým zvířetem. Dali si slovo. Ráno když mladá nevěsta do zahrady šla, viděla zámek služebnictvem oživen a vše se krásou třpytilo. Po několika dnech kázal kníže zapřáhnouti do nádherných vozů a s celým komonstvem jeli navštívit otce a sestry. Jakou radost otec měl, když viděl své drahé, oplakávané dítě, a že v dobrých rukou je a šťastné, to si může každý pomysliti.
