O Turkovi a krásné Katarině
Byl jeden sedlák a ten měl dceru neobyčejně krásnou. Pověst o její kráse daleko široko se roznášela. Jmenovala se Katarina. Slyšel o ní též jeden turecký paša, ten by ji rád byl za ženu dostal, nevěděl ale kterak. Otec krásné Katariny zabýval se povoznictvím a měl pěkné koně, o které velmi dbal. I vyzkoumal Turek, kudy on vždy jezdí, a dal mu do cesty vykopati hlubokou jámu. Sedlák jel a přijížděl k tomu místu v soumraku. Cesta mu byla dobře známa i nenadál se nehody, která ho čekala, až tu najednou koně i s vozem do jámy spadli. Ubohý křičel, volal dobré lidi, volal boha o pomoc - ale nikde nebylo človíčka. Turek zatím čekal v záloze, až když slyšel a viděl, že je sedlák v největší nouzi, tu ze zálohy vyjel a ptal se ho, co se mu stalo. Hospodář naříkaje ukázal do jámy, kde sebou koně trhali a se kopali až hrůza, a přece ven dostat se nemohli. "No, já ti pomohu, když mi slíbíš dát, co je tvému srdci nejdražší!" řekl mu Turek. Sedlák se ulekl. "Ach, jak bych vám to mohl dát, vždyť nejdražší mému srdci je má krásná dcera" odpověděl mu sedlák. "Nu právě, tvoje to byla krásná dcera a moje to bude krásná žena," řekl Turek. Sedlák nevěděl, co má dělati, nechtěl slíbiti dceru Turkovi, ale koní a vozu bylo mu též líto, sliboval Turkovi peníze, pole, ale ten nechtěl nic než krásnou Katarinu. Uviděv hospodář, že Turek jinak nedá a že mu bez jeho pomoci koně zahynou, slíbil mu konečně svoji dceru. Tu zavolal Turek svoje lidi a pomohli sedlákovi z jámy. Když Turek přijel, oznamoval matce, že si přivede krásnou Katarinu za ženu, aby ji dobře přijala, kázal přichystati skvostnou hostinu, a hned sezvali svatebčany. Když přijel hospodář domů a dcera mu vstříc přiběhla, rozplakal se nad ní. I ptala se ho Katarina: "Tatíčku přemilý, copak vás tak bolí, zda hlava, či ruce, nebo staré nohy?" "Hlava mě nebolí, ani staré nohy, ale prodal jsem tě pohanu Turkovi," odpověděl jí otec. "Tatíčku přemilý, co jste to udělal, za vozík a koně duši jste mi prodal," naříkala krásná Katarina. Ale ani její nářek, ani otcův zármutek platen již nebyl, již se nemohlo slovo nazpět vzíti. Třetí den měl již ženich přijeti. Vskutku také, třetí den jak nastával, viděli zdaleka prach se zdvíhati. "Nejsou to mrákavy, nejsou to černavy?" ptal se otec dcery. "Tatíčku přemilý, nejsou to mrákavy, nejsou to černavy, ale už se hrnou ti Turci pohani." Když otec viděl, že to ženich jede, pravil dceři: "Katuško, dcero má, oblékni si šaty, aby se rovnaly měsíci i slunci!" Katuška šla do své komůrky a hořce, přehořce plakala, těžko jí bylo za Turka se vdáti. Když si dlouhé žluté vlasy česala, žalostně naříkala: "Vlasy moje vlasy, škoda vaší kráse! - Kampak vy půjdete? za turecké hory, hlavička mě bolí!" Turek přijel v krásném kočáře s mnoha panstvem a svatebčany pro svoji krásnou nevěstu, a když mu ji vyvedli, byl radostí všecek omámen. Když odcházela z domu, líbala matku třistakrát a pravila jí: "Matko moje drahá, pohleďte na mne, už mě neuvidíte!" Když ji vedli přes práh, zvolala smutně: "Zůstávejte zdrávy, tyto naše prahy, co po vás chodily moje bílé nohy," a když ji do kočáru posadili, žalostně zvolala: "Počkejte chvilenku, páni starosvati, než se poděkuji matičce a otci. Matičce děkuji za dobré chování, a otci děkuji za špatné vdávání." Nechtěla sednout k Turkovi do předního vozu, ale sedla do zadního mezi družičky. Když kus cesty ujeli, vytáhla si Katarina červené jablíčko, co jí matka na cestu dala. Obrátivši se k družičce prosila ji: "Podej mi nožíček, turkova družičko, ať si já žíznivá ukrojím jablíčko." Ona zamýšlela tím nožem se probodnouti. Turkova družička odpověděla, že nemá a nedá nožíček. Jeli dále, až přijeli k Dunaji. Tu volala zase na předního jezdce: "Ty turecký kočí, počkej jen chvilenku, z tohoto Dunaje pila bych voděnku!" Družice nechtěly dovolit, aby slezla, pravily, že jí samy vody naberou do zlatého pohárku. "Nepřivykla jsem já poháru zlatému, zvyklá jsem lehnout si k Dunaji tichému." To řekla, z vozu skočila, k břehu běžela, do Dunaje skočila, až se jí vodička nad hlavou sklopila. Všichni z vozů poskákali, volali, ale jen žluté její vlasy viděli po vodě plynouti. "Rybáři, rybáři, roztáhněte sítí, mladoženka moje dolů vodou letí!" volal zoufalý Turek. Rybáři zatáhli sítě jednou, vytáhli rybu, zatáhli podruhé, ale nebyla to již ryba, to byla krásná Katarina. I zaobalili ji do koberce drahého a smutně jeli domů. Turkova matka stála na prahu a vyhlížela, nemohouc se nevěsty a syna dočkati. Když viděla, jak jsou všichni smutni, ptala se svatebčanů: "Svatebčané moji, co tak smutni jdete, to vám ji nedali, to vás oklamali?" "Věru nám ji dali, nás neoklamali, ale zůstala nám při tichém Dunaji," odpověděli svatebčané. Tu začala Turkyně nad mrtvou nevěstou hořce naříkati:
Ach nevěsto milá, čeho ses tak bála, sedmi velkých statků či devíti zámků?
Vždyť bys nechodila po blátě, po hatích, u nás bys chodila po měkkých kobercích.
Vždyť bys tu nebyla tvrdě pracovala, jen v krajkách seděla, zlatem, stříbrem šila.
Vždyť bys tu bývala hladem netrpěla, z šálků křišťálových kávu popíjela.
Kdybys byla přišla do turecké země, byla bys umřela v posteli hedvábné.
Místo radosti a veselí přivezl si Turek do domu zármutek a rodiče Katariny hořem scházeli, až i sešli.