O popelce - část 2

"Tebe?" osopily se na ni obě; "nu, to bychom si krásné cti dobyly." "Dejte mně jen některé z vašich obnošených šatů a uvidíte, když se čistě ustrojím, že budu lépe vypadat." "Co si ta Popelice o sobě myslí! Snad ne docela, že bude hezčí než my? Z toho nebude nic. Zůstaň ty jen doma a hlídej hospodářství, za to ti pak povíme, co se ve městě dálo." Popelka mlčky odešla, ale oči se jí slzami zalily pro tu nelaskavost hrdých sester. Na den k slavnosti určený vstaly sestry časně ráno. Tu bylo křiku a poroučení; všichni, kde kdo byl, měli práce plné ruce, až odjely. Když si Popelka trochu oddechla, vzala koště a šla do sednice, aby zametla a uklidila. Tu jak se shýbá a dívá, aby nikde ani prášku nezůstalo, spatří v jednom koutě něco blýskavého. I zvedne to a vidí, že je to zlatý klíček. Od čeho je asi ten klíček, pomyslí sobě a jde honem hledat, kam by patřil. Ale nebylo žádné skříně, žádných dveří, žádné truhly, ku které by se byl klíček hodil. Když nahoře všecko prohlídla, vzala světlo a šla do sklepa. Tu viděla v koutě dvířka, u kterých byl malý zámek přivěšen. K tomu patřil zlatý klíček. Otevřela a nic se nebála, nýbrž s chutí vešla do tmavé chodby, kterou před sebou viděla. Několik kroků dále byly zase dvéře, které se tím samým klíčkem otevříti daly. Ale jak se ulekla, když vejdouc do síně, viděla světlo tisícerým bleskem o stěny se odrážet. Tu byly na podlaze hromady stříbra a uprostřed stál z ryzího stříbra uměle dělaný stůl a na něm stříbrná truhlička. Z první síně bylo otevřeným obloukem viděti do druhé. Ta byla ze zlata a uprostřed byl zlatý stůl a na něm zlatá truhlička. Z té šlo se do třetí. Obě prvnější nebyly však nic proti této; tu byly stěny samým drahým kamením posázeny, tak jako když je nebe nejhustěji hvězdami poseto; vprostřed stál železný stůl, na něm železná truhlička. Když si Popelka síně ještě jednou prošla a dosti se nakoukala, šla a otevřela nejdříve železnou truhličku. Jak víko pozdvihla, viděla zlatými slovy na něm psáno: "Kdo sem ponejprv vkročí a železnou truhličku otevře, tomu patří, co ve všech třech nalezne, jakož i všecko, co zde stojí. V čele této síně je největší kámen, kdo na ten zatlačí, tomu se zeď otevře. Tam se pase bílý koník, kdo naň vsedne, musí říci: ,Mha za mnou, mha přede mnou,‘ a koník ho donese, kam se mu zlíbí. Ale všecko to bohatství jen třikráte a jenom dobrému k štěstí pomůže, špatnému však k neštěstí." Když to Popelka přečtla, koukla, co je více ve skříni, a tu vytáhla bílé šaty, kolem a kolem zlatem vyšívané a drahými kameny ozdobené. Všecko, co k nádhernému ústroji patřilo, leželo pod šatami; konečně vytáhla také roztomilé zlaté pantoflíčky. Popelka nebyla sice marná, ale ten skvostný oblek ji přece tak mocně lákal, že se konečně do něho ustrojit musela. Běžela tedy rychle zpátky, a svlékši zapopelené šaty, čistě se umyla a pospíšila zase do sklepa. Tam vzala šaty ze skříně a do nich se oblékla. Od hlavy až k noze s malinkým pantoflíčkem, vše jí tak dobře padlo, jako by to ulil. "A teď," řekla se zalíbením se prohlížejíc, "sednu na koníka a podívám se také na tu slavnost a na toho krásného prince. Že mne sestry nepoznají, tím jsem jista; neboť by se snáze smrti nadály, nežli že v takovém šatě ušpiněná Popelka vězí." Šla tedy, zatlačila na kámen, jenž byl největší a v průčelí se třpytil, a vyšla na zelenou louku. Opravdu se tam pásl koník jako sníh bílý. Vzala ho za uzdu a směle se na něj vyšvihnouc, řekla: "Dones mě, koníčku, do města; mha za mnou, mha přede mnou." A jako vítr letěl s ní poslušný koník k městu. Za chvíli byli v knížecím zámku. Popelka slezla, přivázala bělouše ke sloupu a šla nahoru clo hodovní síně. Všichni hleděli s úžasem na krásnou pannu. Princ, kterýžto právě s Kasalou a Adlinou se bavil, rychle je zanechav, zvědavě k neznámé panně přistoupil. "Kdo jsi, krásná panno," tázal se jí, "jež přicházíš, abys hostinu svou přítomností okrášlila?" "Jestli vám to milé, abych se zde chvilku pozdržela, nechtějte moje jméno věděti." Na ta slova se jí princ více neptal, ale ke stolu ji vedl. Bála se sice trochu, aby ji sestry nepoznaly, ale tyto, ač s ní oka nespustily, přece na Popelku ani nepomyslily. Po tabuli se tancovalo; ale princ neměl již pro nic jiného ani oči ani mysl, než pro krásnou cizinku. On se neobdivoval krásnému šatu, skvělým diamantům, on viděl jen její krásu, naslouchal jen milým zvukům, které jí tak líbě se rtů splývaly. Popelka se ale opravdu sama sobě divila, kde se to v ní vzalo. Co se jí princ ptal, a toho bylo hezky mnoho, na všecko mu tak rozumně, tak vtipně a povážně odpovídala, jako by na vysokých školách cvičena byla. Co na sebe královský šat oblékla, byla celá jiná.

Už se hodně připozdívalo, když si teprve vzpomněla, že musí domů. Nemohla se však prince nijak zbavit a musela s ním jít dolů, tam se mu ale vysmekla z ruky, a rychle na koníka se vyhoupnouc, byla ta tam. Darmo uháněl princ na svém nejrychlejším koni za ní, chtěje ji dohonit, – Popelku nebylo více vidět. Když přijela domů, svlékla se sebe šaty a dala je zase do truhličky, pak vzala na sebe zapopelenou sukni a pospíšila nahoru, aby bylo všecko přichystáno, až sestry přijedou. Nešlo jí to však tenkráte dohromady, takže měla ještě mnoho co dělat, když se obě sestry vrátily. Tyto ale si tenkráte takových maličkostí ani nevšimly, protože samy s sebou dost co dělat měly.

"Tak mně přece povídejte, jak jste se tam měly a zdali se vám to líbilo?" "Dobře jsme se měly, to si můžeš pomyslit; a líbilo se nám to tak, že tam zítra zase půjdeme." "Ach, to mne přece vezmete s sebou." "Na to si ani nepomýšlej; ty se nehodíš do takové společnosti, kam vznešené princezny chodí." "Copak tam bylo za princeznu? Vždyť mně to aspoň můžete povědít." "Ba, to se ani povědít nedá; takovou krásu jsme nikdy ještě neviděly. A jaké měla šaty! Však to jenom jí děkovati musíme, že bude zítra zase taková hostina. Princ se do ní zamiloval, a ona mu ujela; teď neví, jak by se s ní shledal, a myslí, že zítra jistě zase k hostině přijde." Popelce ty slova celou noc hlavu mátly. Ráno, sotva byly sestry z domu, běžela do sklepa, by se do druhé truhličky podívala. Tam ležely šaty růžové barvy, stříbrem těžce vyšité, jakož i všecko ostatní k slušnému ustrojení potřebné; jediné pantoflíčky musela z prvnější truhličky vzíti. Líbila se sama sobě, když v lesklé stříbrné stěně na sebe pohlížela. Pak šla k svému koníkovi, který ji vbrzce do města donesl.

Princ seděl u stolu jako na trní; kdykoliv se dvéře otevřely, myslil, že to očekávaná neznámá. Konečně se dvéře rozlítly, hedvábný šat z nich zašustil a blažený pohled princův dosvědčil, kdo přichází.

"Ach jak jste mě včera tak kvapným odjezdem zarmoutila!" řekl princ, když s ní byl samoten.

"Nemohu jinak," odpověděla Popelka, "a chcete-li, abych vás ještě jedenkráte navštívila, nesmíte mě zde zdržovat." "Vy nevíte, jak těžká je to pro mne úloha; ale podrobím se vůli vaší s tou vyjímkou, že zítra zase přijdete." "Zajisté dané slovo vyplním." A tedy, když byl čas, aby se zpátky vrátila, princ ji déle nezdržoval, koje se nadějí, že ji zítra zase uhlídá. Když přijela domů, rychle se svlékla a k své práci odešla; sotva s ní byla hotova, přišly obě sestry.

"Jakpak jste se dnes měly?" ptala se jich Popelka. "Byla tam zase ta princezna?" Ovšemže byla, a krásněji než včera ustrojena; zítra bude zase hostina, a tu tak lehce nevyklouzne. Můj Bože, co ten princ jen na ní vidí? Ovšemže je hezká, ale vždyť je také ještě jiných hezkých děvčat na světě dost, a nemusel se právě do ní tak zbláznit." "Kdyby jí nebylo, kdo ví, jestli byste se nebyly kněžnami staly?" řekla na to Popelka.

"A co ty se do takových řečí pleteš? Hleď si své práce a nestarej se o nás," odbyla Adlina sestru Popelku. Ta tiše odešla a pomyslila si v srdci: Vy bloudi, já bych přece své štěstí za vaše nesměnila!

Třetí den ráno odjely sestry skvostně nastrojeny a Popelka, sotvaže trochu uklidila, pospíchala opět do sklepa. Tenkráte otevřela stříbrnou truhličku. Tam byly modré šaty, stříbrem a perlami vyšité. Když se oblékla, třpytily se jí diamanty na krku a na hlavě. Tak přistrojena jela po třetí na koníku do zámku. Princ dal rozkaz, až vrátný uhlídá princeznu (za niž ji všichni drželi), aby mu to přišel oznámit. Neseděl dlouho u stolu, když vrátný přiběhnuv jemu oznamoval, že vidí z daleka někoho na bělouši přijíždět. Princ letěl dolů, ale Popelka mu již přišla vstříc. Byl spokojen a vesel, neb se s jistotou domníval, že mu tenkráte neujde. Každý byl dychtiv dovědět se, jak to as dopadne. Princ ji neustále prosil, by neodjížděla, aby mu pověděla kdo je a jeho manželkou se stala.

Ale na všecky vroucí prosby dostal za odpověď: "Nežádejte toho ode mne, neboť je možná, že by vám to ani nebylo milé. Upokojte se tím, že jsem zde vám k vůli." "Ale jak dlouho chcete pobýt? A kde vás mám potom hledat?" "O to ať se osud postará." Tak nebohého prince odbývala. Konečně přišel čas, by opět domů odjela. Jakmile kníže pozoroval, že se chystá k odjezdu, dal jednomu sloužícímu tajné znamení a ten odběhl. Za chvíli doprovázel Popelku dolů a pořád ji ještě prosil a zdržoval. Ona ale rychle od něho odešla a k svému bělouši pospíšila. Tu ale najednou cítila, že jí nohy na zemi váznou. I koukla se, co to, a viděla, že je zem kolem dokola jakousi pryskyřicí namazána. Ještě si pořád z toho pomáhala; když ale najednou prince za sebou zahlídla, trhla sebou a čerstvě na koně vyskočila; tento hbitě všecko přeskočil, a již ho žádný neviděl. V kolomazi zůstal však v zástavě zlatý pantoflíček. Kníže želel, že se mu jeho lest nepoštěstila; těšilo ho to ale přece, že aspoň něco má, podle čeho by neznámou milenku nalézti mohl.

Neméně bolelo též srdéčko Popelku. Ještě jí, co se pamatovala, nikdo tak libých a milostných jmen nedal, nikdo s ní tak vlídně a tak laskavě nezacházel, slovem nikdo ji ještě tak nemiloval, jako právě onen krásný princ. Což divu, když si ode všech opovržená Popelka přála, aby s ním do smrti živa býti mohla. Smutně se s koníčkem rozloučila; smutně skvostný šat do truhličky kladla. "Ach, jak mne Bůh za mou marnost potrestal," pravila, když jediný pantoflíček ukládala. "Teď jsem ztratila srdce a pantoflíček; mohla bych ovšem býti šťastna, ale mohu-li pak tomu všemu věřit? Zdalipak to není nějaké kouzlo? A naposled budu ještě za svou všetečnost a ztrátu pantoflíčku potrestána!" Tak naříkajíc šla zase nahoru po své práci. Sestry přijely domů, ale ona se jich tenkráte o nic neptala. Než těmto jely huby beze všech otázek.

"To mu přejeme," řekla Kasala, když jim Popelka lože chystala. "Proč se zbláznil do takové čarodejnice a nezůstal raději při nás. Teď může líbat pantoflíček." "Co víš," odpověděla Adlina, "jestli se zítra nepřihlásí?" "To by tam byla již dnes zůstala." "Kdopak se bude o to přít; pojedeme tam, a hodí-li se nám na nohu, stanem se jedna neb druhá kněžnou." "Copak je to s tím pantoflíčkem?" ptala se sester Popelka.

"Ty chceš také všecko vědět; nu ale povědít ti to mohu. Včera tedy přišla ta princezna opět ke dvoru; kníže si celý den žádného ani nevšimnul a jenom pořád s ní se obíral. Když měla odejít, dal to místo, kde kůň její stál, kolomazí potřít, aby tam uvázla. Ale ona nebyla tak hloupá a šikovně vyklouzla, jenže tam pantoflíček nechala. Kníže dal hned ohlásit, že se zítra z celého okolí všecky panny a paní v jeho zámku sejít mají, a která z nich pantoflíček obuje, ta, bude-li svobodna, že se jeho manželkou stane. On myslí, že je neznámá z jeho země a že žádná nemůže míti tak malou nožku jako ona. Možná ale, že se v tom omýlí a sám sebe zklame." "Vždyť vy samy také máte malé nožky, možná dost, že pantoflíček obujete," řekla na to Popelka. "Uhlídáme, až jak zítra bude." Ráno, dříve než odjely, stáhla si každá nohy, až jí slze bolestí po tváři tekly, jen aby do pantoflíčku vlézti mohla.

Ubohá Popelka nevěděla, co má dělat; má-li za nima jíti, anebo zůstat doma. Láska však zvítězila nad strachem. Šla do sklepa, oblékla na sebe modré šaty a pantoflíček zaobalila do šátku. Pak hodila navrch své všední šaty, a tak se s Pánem Bohem na cestu vydala. Šťastně přišla za půl dne do města. Šla rovnou cestou do zámku. Tam se však sotva protlačit mohla, neboť se bylo sešlo ženských veliké množství. Na každé tváři bylo čísti buď naději a důvěru, buď žalost nebo zlost zklamaného srdce. Ta se těšila, jestli pantoflíček obuje, ona se zase mrzela, že jí byl malý. Když vešla až do sálu, viděla v jednom výklenku také své sestry sedět. Vypadaly jako kyselé jablka, z čehož soudila, že se do pantoflíčku nedostaly. Ta malinká, hezounká příčina všeobecného pobouření ženského pohlaví ležela na skvostném koberci uprostřed síně. Princ seděl na trůně a hleděl smutně, ale nenašel potud, co hledal. Jedna z nejposlednějších byla Popelka.

"Adlinko, jen se, prosím tě, podívej, není to tamhle ta naše Popelice?" "Ba máš pravdu, že je." "Co tady dělá? Pojď, půjdeme pro ni. Ta ať se těší! Nechá všecko doma a jde sem na podívanou." Chtěly ještě více říci a výhružky hned vyplnit; ale slova jim zůstala v ústech, když viděly, že i Popelka se ke koberci blíží a pantoflíček obouvá.

"To je snad ona!" křičely všecky jedním hlasem, když viděly, že Popelka do pantoflíčku vklouzla jako by nic.

Princ, který zamyšlen posledního výjevu ani si nevšimnul, na to vykříknutí jako střela s trůnu sletěl a k Popelce přistoupil, aby se přesvědčil, že je jí pantoflíček právě dost. Tu shodila se sebe svůj všední šat a ukázala i druhý pantoflíček.

"Tys to, moje kráso?" divil se princ. "Ach netrap mě déle," prosil před ní kleče. "Vyslyš prosby mé, buď mou manželkou." "Nuže chci tobě po vůli být," řekla Popelka, "jestli prosté děvče za svou manželku přijmout se neostýcháš." "Ať jsi kdokoliv, ty budeš mou chotí." Nato ji posadil vedle sebe na trůn a za kněžnu ji prohlásil. Sestry div zlostí nepukly. Ona ale nebyla tak zlá a nestyděla se za ně, jako ony za ni. Řekla tedy všecko svému ženichovi a šla jim naproti. Když viděly, že jim ta zlost nic není platna, stavěly se jí do očí jako andělé, by se jim také trochu slávy dostalo. Blažený kníže vystrojil skvostnou svatbu, na níž se nevěsta co nejjasnější hvězda třpytila. Když byli mladí manželé sami, svěřila se Popelka svému choti tajemství velkého bohatství a prosila ho, by tam s ní dojel. Uposlechnuv, princ podivil se kráse a nádhernosti těch podzemních síní. Nato si vzali, co jen oba nabrat mohli, takže naložili na vůz desetkrát tolik, co celá zem stála. To udělali třikráte.

Kasala a Adlina, které teď neustále okolo kněžny byly, nevěděly posud, jak k tomu sestra přišla. Přičiňovaly se tedy všemožně, aby se toho dopátraly. Kněžna, učiněná to dobrota, myslíc, že ta jejich upřímnost je opravdová, také jim to jednou svěřila. Od té chvíle neměly v městě žádného stání a záhy do svého zámku se odebraly. Bylo jim jen o to, by se též do tajného pokladu podívaly. Když tedy domů přijely, byla první jejich práce, dvířka ve sklepě hledat; a poštěstilo se jim, že je našly. Že však klíček neměly, musely dvéře silou otevřít.Jak tu tolik bohatství viděly, zůstaly jako omámeny a začaly do zástěr, do kapes a kam jen která mohla, stříbro, zlato a drahé kameny bráti. Když měly dost, šly nahoru, by to vysypaly. Zdálo se jim toho však málo, šly tedy ještě jednou; to jim ale přišlo draze. Jak přistoupily ke dveřím, vyskočily na ně dvě veliké černé kočky, pověsily se jim na krk a kde je popadly, tam je ostrými drápy škrábaly, až obě bez sebe na zem upadly. Když opět smyslů nabyly, vylezly s nesmírnou bolestí ze sklepa nahoru. Jaké ale bylo jejich leknutí, když se na sebe podívaly a viděly, že mají hladké tváře navždy zohyzděné a rozdrápané. Tu si vzpomněly, že nechaly ty klenoty v pokoji ležet, a honem tam pospíšily. Ale místo zlata, stříbra a drahých kamenů nebylo tam nic jiného než hromádka oblázkových kamenů. To byly rány! Krása pryč, bohatství pryč! Vlasy z hlavy si škubaly, kdykoliv na to pomyslily, až konečně z toho do těžké nemoci upadly, z které jen přičiněním mladé kněžny vyvázly.

Když byly zdrávy, jely všecky tři do města pro své rodiče. Ubozí byly již stařičcí a musili se žebrotou živit. Což divu, že se radostí skoro zbláznili, když taková vznešená paní pro ně přijela, v níž svou dceru poznali. Vzala si je s sebou. Jednou šla zase Popelka se svým manželem do sklepa se podívat, ale nemohla nikde dvířka najít; všecko bylo navždy zmizelo. Tu se tomu podivila, ba si to vysvětlit nemohla, až se jí jedenkráte sestry přiznaly, co udělaly, a jak je duchové za jejich lakomost potrestali. Popelka však věděla lépe, za jakou vinu trestu došly. Nebylo toho ale mladým manželům tuze líto, an měli bohatství dost a dost. Žili spokojeně a šťastně a poddaným činili dobře.