Král času
Žili jednou v malé dědině dva vlastní bratří. Starší z nich byl velký boháč, ale přitom zlý a bezbožný. Mladšímu nebylo v poctivosti rovno po celé dědině, ale byl přitom tak chudý, že neměl mnohdy ani on, ani rodina co do úst dáti. Jedenkráte když nemohl již hladem vydržeti, šel k svému bohatému bratru prositi ho o kousek chleba - ale se špatnou se potázal. "To víš," obořil se naň bratr, "ještě abych takového ničemu živil." I ukázal na dvéře a ven ho vystrčil. Když ho tak nemilosrdně odbyl, šel nebožák a nevěděl, kam se obrátit. Lačný byl, sotvaže nohy vlekl, a nemaje ani dostatečného oděvu, zimou se třásl. Boje se domů jít, šel do lesa. Našel tam pod hruškou napadaná pláňata, a jakkoli byla tak kyselá, že mu z nich zuby trnuly, byl rád, že je našel. Než pokrm ten nezahřál mu žaludek, zima jím třásla a ostrý vítr dul po lese. "Ach kam já se teď, hříšný člověk, poději," naříkal si, "doma není chleba ani ohně, a bratr mě vyhnal." I tu mu napadlo, že slýchal, na skleněném vrchu že bez ustání oheň hoří. "Půjdu tam," pomyslil si ubožák, "snad se budu moci ohřát, když už nic jiného člověk nemá." Šel tedy. Zdaleka viděl už na skleněném vrchu velkou vatru hořet a okolo vatry dvanáct mužů. Jak ty muže spatřil, strnul, nevěda, co o nich souditi má. "Čeho by ses bál?" pomyslil pak, "i tam je pánbůh s tebou." Stoupal přímo k ohni. Když přišel k ohni, zastavil se, poklonil se a pozdraviv je prosil: "Dobří lidé, smilujte se nade mnou, jsem člověk chudobný, nikdo o mne nedbá, ani ohně nemám. Dovolte mi ohřát se při tom vašem ohni." Všichni se po něm ohlídli a jeden z nich pravil vážným hlasem: "Synku, sedni mezi nás a ohřej se o některého z nás." - Sedl mezi ně, ohříval se o ně, ale protože všichni mlčeli, bál se i on promluviti. Pozoroval ale, že si po řadě místa přeměňují, tak obešli oheň dokola, a když zase každý na tom místě se octnul, kde byli seděli, když nebožák k ohni přišel, tu se zdvihl zprostřed vatry stařec s šedivou bradou a hlavou plešivou a takto k chudobnému promluvil: "Člověče, nemař tu takto život, ale jdi domů, přičiňuj se a poctivě žij. Naber si z tohoto uhlí, vždyť ho beztoho všecko nespotřebujeme." Po těch slovech stařec zmizel. Těch dvanácte povstalo, nasypali chudobnému do měchu uhlí, zdvihli na plece a kázali mu, aby pospíchal domů. Poděkoval se jim pěkně, ale vrtalo mu to v hlavě, jestli to uhlí měch nepropálí a kterak on je domů donese, než necítil pálení a tak lehkým se mu to břemeno zdálo býti, jako by samé peří nesl. Těšil se, že budou mít alespoň v chýši teplo, když nic jiného. Sotva domů přišel, vysypal měch na krb, ale div divoucí! Z každého uhlíčku, z každé jiskřičky stal se zlatý peníz! I nevěděl chudobný, co má radostí dělat, ani svým očím nevěřil, že ta hromada peněz jemu patří. I děkoval v duchu oněm dobrým lidem, kteří ho zbavili vší bídy. Už tedy měl peněz dost, až mnoho, že ani nevěděl, co s nimi. I chtěl si je přece přeměřit, aby věděl, mnoho-li jich má, poslal ženu, aby mu šla k bratrovi měřici vypůjčit. I rozesmál se bratr řka: "Copak v ní bude ten trhan měřit?" - Žena pravila, že jim byl soused trochu žita dlužen, které jim oplatil, že si je chtějí přeměřiti. Bratr tomu nevěřil, aby se přesvědčil, co budou měřiti, namazal měřici na dně smolou, pak ji teprv bratrovi půjčil. Mladší bratr přeměřil peníze, a byli jich mnoho. Když byl hotov, šel sám bratrovi měřici odvésti, nevšimnuv si ani, že na smole jeden peníz se přilepil. Jak to starší bratr viděl, tu hned myslil, že je bratr zbojník. Ihned s velkým křikem do něho se pustil, nadával mu a hrozil, jestli mu nepoví, odkud má tolik zlatých peněz, že ho obžaluje ze zbojnictva. - Co si měl nebožák počíti, nechtěl mít přece s bratrem mrzutost, tedy všecko raději mu vypověděl, jak a co se mu na skleněném vrchu stalo. Starší bratr měl bohatství, dost, on ale přece mladšímu to štěstí záviděl, když si mladší krásný dobytek nakoupil, statek si zřídil, jejž s rodinou poctivě a svorně spravoval, takže si ho všichni lidé vážili, tu staršímu závist ani pospati nedala. I umínil si jíti také na skleněný vrch. "Co se bratrovi povedlo, může se povést i mně," mínil. Šel tedy. Přišel také na skleněný vrch, kde ta vatra hoří, a hned začal k těm dvanácti, co dokola seděli, mluvit: "Dobří lidé, nechte mě, chudobného, pěkně vás prosím, při tom vašem ohni se ohřát, protože mě zima tak roztřásla, že se nemohu ani hýbat." Tu mu odpoví jeden z dvanácti: "Synku, ty ses ve šťastnou hodinu narodil, máš bohatství dost, ale jsi skoupý, zlý člověk. Před námi lhát nesmíš, a že jsi lhal, za to tě trest náš nemine." Ohromen leknutím zůstal boháč mezi dvanácti státi, bál se jen jediného slova promluviti. Těch dvanáct začalo zase místa přeměňovat, jeden vstal, sedl na místo druhého, ten na místo třetího, a tak to šlo, až se vystřídali všichni a každý na svém seděl. Tu se zdvihne opět uprostřed ohně stařec s šedivou bradou a k boháči se obraceje praví mu: "Zle se vede lidem zlým. Tvůj bratr je člověk dobrý, proto jsem mu požehnal, ty jsi člověk zlý, proto trestu mému neujdeš!" Po těch slovech se těch dvanácte zdvihlo, jeden boháče chytil, udeřil a podal druhému, ten udělal též tak, podal třetímu, a tak to v kole šlo, až ten poslední podal ho starci a ten s ním v ohni zmizel. Druhý den hledali v dědině boháče, ale nikdo ho více nespatřil. Mladší bratr tušil, kam se asi mohl podět, ale mlčel o tom jako němý.
Byli jednou muž a žena ti se velmi milovali. On by ji nebyl dal za všecek svět a ona mu vše po vůli dělala, tak žili jako dvě zrnka klásku. Jednou on na roli a ona hospodařila doma, nemohl se ani večera dočkati, by se k ní vrátil. Ale nastojte, když přišel domů, ženy nebylo, - volá, hledá, pláče, darmo vše, ženu nenašel. Nebožák byl zcela ztrápen. Nic ho netěšilo, jen vždy na ni myslil a kam se mu poděla. Po několika dnech, nemoha žalem vydržeti, vybral se na cestu do světa hledat ztracenou ženu. Nevěda, kam se obrátiti, šel jen tak nazdařbůh, kam ho nohy nesly, smutný chodil tak mnoho dní, až se dostal na břeh velkého jezera, při němž stála chýše. "Tady si trochu oddychnu a může být, že se i něco doslechnu," myslil sám u sebe a vešel dovnitř. Ale žena, která v chýši byla, ven ho vyháněla. "Co tu hledáš, co tu chceš, člověče!" křičela naň, "tady musíš zahynout, jak mému muži na oči přijdeš." "A kdopak je tvůj muž?" - ptal se pocestný. "A ty nevíš? Můj muž je král vody, který všechno, co je mokré, pod svou mocí má. Utíkej, proboha, sice jak přijde, tak tě tu chvíli sní!" "Eh tak se jen nade mnou smilujte," prosil ji muž, "skryjte mě někde. Kam se mám teď v noci pustit, když jsem dočista zemdlený." I dala se vodní královna uprosit a skryla ho za pec. Po chvíli přišel král vody, a ještě ani u dveří nebyl, už křičel: "Ženo, čichám člověčinu, tu chvíli ji vydej!" Ubohá, darmo by zatajovala, volky nevolky musela nešťastníka vydati. Tento se, chudák, třásl jako osika a bázlivě začal se vymlouvat, "že on nic zlého neudělal a že se jen chtěl optat, zda tu něco o jeho ženě neslýchat." "No, když jsi tak statečný a ženu svou tak miluješ, tedy ti odpouštím," řekl král vodní, "ale pomoci ti nemohu, neboť o tvé ženě nevím, jen jsem včera po vodě pár kachen viděl plavat, mezi těmi myslím nebude. Víš ty co, jdi k mému bratrovi, ten je král nad ohněm, snad on ti bude moci víc povědět." Ubožák byl rád, že si po takovém strachu smí odpočinouti, poděkoval se králi vody a hned na druhý den vydal se na cestu ke králi nad ohněm. Ale ani ten mu nemohl nic říci a jen ho zase dále poslal k bratrovi, co byl králem větrů. Ani ten, ač do každého kouta zafoukal, s jistotou mu o ženě pověděti nemohl, ale přece ho natolik potěšil, že mu řekl, takovou ženu že viděl pod skleněným vrchem. Jak to milý muž uslyšel, že je jeho žena pod skleněným vrchem, hned se pustil cestou nazpět, neboť jeho chýše byla právě nedaleko skleněného vrchu. Když tam došel, nepodíval se ani domů, ale dal se vzhůru potokem, který pod skleněným vrchem tekl. V potoku koupalo se mnoho kachen a ty volaly na něho: "Dobrý člověče, dobrý člověče, nechoď tam, protože tam musíš zahynout." On se ale nedal odstrašit a jen šel. Narazil tu na mnoho chýší, a když je řadou přešel, do největší z nich vstoupil. Tam ho ale velký dav čarodějnic a čarodějníků obstoupil a všichni naň křičeli, co tam chce. "Přišel jsem svou ženu hledat, prý je někde tady" - odpověděl muž. "I je tu, i je tu!" - křičely čarodějnice obskakující pocestného, "ale dříve ji nedostaneš, dokud ji mezi dvěma sty ženami nepoznáš!" "I jakpak bych ji nepoznal, aha, hleďme, vždyť je tady!" - vykřiknul, ženu svou chytil a objal. I žena ho objímala a laskala a těšili se, že zase jsou pospolu. Po chvíli mu pošuškala do ucha žena: "Milý můj, teď jsi mne poznal, ale nevím, jestli mě poznáš zítra, neboť nás tu bude mnoho stejně oblečených. Ale víš ty co? - Jdi v noci na skleněný vrch, tam je král nad časem a má dvanáct sluhů. Zeptej se ho, jak bys mě mohl poznat. Jsi-li dobrý, pomohou ti, ale jsi-li zlý, sežerou tě, že ani kostřička z tebe nezůstane." "Dobře," povídá muž, "půjdu se optat, ale dříve mi pověz, ženuško moje, proč jsi mi tak znenadání utekla. Ach, vždyť tě už tak dávno všude po světě hledám!" "Já jsem," povídá ona, "neutekla, ale jeden lovec mě ven k potůčku vyvábil, a když jsem tam přišla, mne i sebe vodou postříkal a náhle mně i jemu křídla narostla. On křídlem zatřepal a v tom okamžení jsme se oba v kachny změnili. Potom jsem už za ním volky nevolky musela jít, až mě dovedl sem, a tu mě zase v ženu proměnili. Ale teď už půjdu s tebou, jsi-li dobrý, neboť jen tak mě budeš moci poznat." S tím se rozloučili, ona šla mezi ostatní a on se ubíral na skleněný vrch. Na skleněném vrchu hořela veliká vatra a okolo ní dvanácte mužů sedělo, to byli sluhové krále nad časem. K těm si muž zamířil. Jak k nim přišel, pěkně krásně pozdravil. "Co žádáš?" - ptali se ho. "Rád bych zvěděl, jak bych mohl svou ženu mezi dvěma sty stejně oblečených poznat." "Ach, dobrý člověče, my ti v tom poradit neumíme, ale počkej trochu, snad náš král bude umět." Za chvíli vyzdvihne se z plamene starý člověk s hlavou plešivou, bradou šedivou, a když mu pocestný svojí žádosti vypověděl, takto mu pravil: "Vnuku můj, všechny budou stejně oblečené, jen tvoje žena bude mít na pravé noze ve střevíci černou nitku!" Jak to dopověděl, zmizel. Potěšený muž poděkoval sluhům a pospíchal z vrchu. Na druhý den, když mezi dvěma sty ženami svoji ženu vybíral, nebyl by ji jistě poznal, kdyby nebyl viděl tu černou nit ve střevíci. Čarodějnice mu ji zapříti již nemohly. I vzal si ji, pospíchal s ní do své chýše, že ji zase má.
