První výlet

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty a ti ptáčci tolik zpívali a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotříček a kmotřička a Beruška, a čekali, až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu zářila z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala. Ani snídaně by tak honem nebyla uvařená, kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu, - nevím, kde ji vzali, - a k ní smažené věnečky. Pomodlili se, nasnídali se, a - že už slunko zapadlo. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát dokola - jakoby nic! - a u Janinky se zase spustil na zem. Všichni si stoupli kolem něho, a tatínek, že má něco na srdci.

"Milý Broučku! Já mám radost, maminka má radost a my všichni máme radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé všude viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné broučky má Pán Bůh na starosti a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný, a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velikou žalost a maminka také a kmotříček také, a my všichni, kdybys neměl pěkně poslouchat." A přitom tatínek div neplakal, ale maminka opravdu plakala. Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli honem rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: "Milý Broučku, už máš přece rozum, a slyšíš, že si všichni přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl poslouchat, ty sám bys nejhůř přitom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme." A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit, - až přiletěli tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko, do širého světa. Tu kmotříček, aby prý ony se už vrátily. A tak se vrátily a Brouček letěl pryč a pryč do širého světa. Ony ještě za nimi: "S Pánem Bohem!" "Provázej vás Pán Bůh!" "Šťastné navrácení!" "Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat!" - ale Brouček už byl daleko, a už to snad všechno ani neslyšel. A tak se vracely a povídaly si, jaké má Brouček krásné světlo. Kmotřička myslila, že je krásně žluté jako zlato, mamince se zdálo být víc do běla, hodně jasné, Beruška tvrdila, že je do růžova, Janinka pak měla za to, že je takové, jaké mívají broučci, když ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že poslouchat nebude.

Maminka však myslila, i že snad bude a kmotřička také, i že ano a tak už Janinka neříkala nic. Byly již daleko, daly si s Pánem Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi od ruky. Myslila na Broučka a myslila na Janinku. "Že by měl být můj Brouček neposlušný?" To ji na Janinku skoro mrzelo.

Oni pak letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo, a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu a Brouček si vzpomenul na žlunu. "Tatínku, tady jsou žluny." - "I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady je naše cesta." - Ale sotva to tatínek dořekl, už se to na ně z lesa řítilo a tolik to zvučelo a tolik to hučelo a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! "Tatínku, tatínku, - tatínku, tatínku!" - "I mlč, i mlč! Neboj se! Vždyť to není žluna, to je chroust." Ale Brouček křičel a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. - "I Broučku, to se nesmíš bát," těšil ho kmotříček. "Vidíš ho tamhle, to je chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři." "Ale když to tak hučelo!" - "I to chrousti tak bzučí." A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. "Tatínku, podívejte se tamhle, copak to je? Takové velikánské." - "To je hajného chaloupka." - "Ta je veliká! A to jsou dveře tam nahoře v prostředku?" - "I ne, to je okénko." - "Ale to je veliké. A načpak jsou pod tím okénkem a kolem narovnány ty klády?" - "I to nejsou klády, to jsou polínka, aby měl hajný čím topit." - "Ale! A tatínku, kdopak to je ten hajný?" - "I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám." A hajný přicházel naproti nim. Takový veliký a měl široký klobouk s perem a po straně takovou tašku a přes rameno velikánkou pušku. "Ale tatínku, já se bojím." - "I neboj se! On je rád, že mu posvítíme." - A letěli a posvítili mu a on byl rád a díval se za nimi. - "A tatínku, copak, že ten hajný nespí? " - "I on musí dávat pozor." - "Načpak?" - "Tady na les, aby jej lidé neukradli." - "Tatínku, ti lidé kradou?" - "I kradou, a prý nic se nemají rádi." - "Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?" - "Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme, ať kradou nebo nekradou." A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza a Brouček už byl celý bez sebe. - "Tatínku, tatínku, - tatínku, tatínku!" - a už padal na zem, zalízal do trávy a myslil, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. "I neboj se, Broučku, neboj se! Vždyť to není žluna, to je sova. Ta nám nic neudělá." - Ale Brouček jako by neslyšel. A když se přece trochu zotavil, počal plakat. "Tatínku, já půjdu domů, ach tatínku, já půjdu domů." - Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali: "I ne, Broučku. Toto! Copak by si doma pomyslily, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát! Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere!" - "Ona broučky nežere?" - "Ne. Brouček je jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku." A zase letěli. Dlouho ještě neletěli, a tu to tak zadunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: "Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil." - A kmotříček také myslil, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.

Les přestal a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně! - to byla vůně! - A když tak letěli, tu viděli dva broučky. "Vidíš je, Broučku, tamhle! ", ukazoval kmotříček. "Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roští. Vidíš, on se nic nebojí." "Vždyť já se už, kmotříčku, také nebojím." A už se Brouček nebál. A když se potkali, volal tatínek a kmotříček: "Zdař Bůh!" a Brouček také řekl: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" a oni oba: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam; staří a mladí, velicí i malí, a pořád: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" a zas: "Zdař Bůh! Zdař Bůh!" A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady a krásný dům vedle krásného domu.

"Broučku, nebolí tě křidélka?" ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne. "I přece si trochu sedněme, abychom si odpočinuli," radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až když kmotříček pravil, že už ho křidélka bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.

Měsíček vykukoval z pod mraků, tu a tam se hvězdička třpytila a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozvalo: Kykyryhý! Kykyryhý! -"Tatínku, copak to!" - "To je kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve." A hned se tam vedle ozývalo: Kykyryhý! Kykyryhý! a hned zas tam dál: Kykyryhý! Kykyryhý! A pořád: Kykyryhý! Kykyryhý!