Zlatovláska
Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil. Přišla
k němu jednou nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojit: když ho sní, že bude všemu rozumět, co
které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude umět, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil
sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil: „Ale,“ prý, „ať ji ani na jazyk nevezmeš, sic mi to svou hlavou zaplatíš!“
Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divné, proč mu to král tak tuze zapověděl. „Jakživ jsem takové ryby neviděl,“ povídá sobě sám, „vypadá
zrovna tak jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?“ Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na jazyk a pochutnával.
Vtom slyší kolem uší něco bzučet: „Nám taky něco, nám taky něco!“ Jiřík se ohlíží, co to, a nevidí než několik much, co v kuchyni lítaly. Tu
zas venku na ulici někdo siplavě volá: „Kampak? Kampak?“ A tenčí hlasy odpovídají: „Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene.“ Jiřík
koukne oknem a vidí housera s hejnem hus. „Aha!“ povídá, „taková je to ryba?“ Už věděl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do úst a
pak hada donesl králi, jako by nic nebylo.
Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projet, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním. Když jeli po
zelené louce, poskočil Jiříkův kůň a zařehtal: „Hohohoho, bratře! Mně je
tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“ – „Což je o to,“ povídá druhý,
„já bych taky rád skákal; ale na mně sedí starý; skočím-li, svalí se na
zem jako měch a srazí vaz.“ – „Ať si srazí, co z toho?“ řekl Jiříkův kůň,
„místo starého budeš nosit mladého.“– Jiřík srdečně se té rozmluvě zasmál,
ale jen tak potichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl,
co si koníci povídali, ohlédl se a vida, že se Jiřík směje, ptá se: „Čemu se
směješ?“ – „Ničemu, královská Jasnosti! Jen mi tak něco připadlo,“ vymlouval
se Jiřík. Starý král však už ho měl v podezření a koňům už taky
nedůvěřoval; obrátil a zas domů.
Když přijeli do zámku, poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice
vína: „Ale tvá hlava za to,“ povídá, „jestliže nedoleješ anebo přeleješ!“ –
Jiřík vzal konvici s vínem a leje. Vtom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden
druhého honil a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku. „Dej
mi je,“ povídá ten jeden, „však jsou moje!“ – „Nedám, moje jsou! Já si
je zdvihl.“ – „Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala.
Dej mi aspoň dva.“ – „Ani jeden!“ – Tu ten druhý ptáček za ním a ty
zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému v zobáčku
jeden, a třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. Vtom se
Jiřík po něm ohlídl a přelil. – „Propadls mi život!“ vykřikl král; „ale chci
s tebou milostivě naložit, když té zlatovlasé panny dobudeš a přivedeš
mi ji za manželku.“
Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovat, musil pro pannu, ačkoli
ani nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy. Přijel
k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod
keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly a mravenci se svými
bílými vajíčky sem tam utíkali. „Och pomoz, Jiříku, pomoz!“ volali žalostně,
„uhoříme, i naši mladí ve vajíčkách.“ – On tu hned s koně dolů,
keř uťal a oheň uhasil. „Až budeš toho potřebovat, vzpomeň si na nás
a taky ti pomůžem.“
Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Na vrchu na jedli bylo
krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala: „Otec
i matka nám uletěli; máme si samy potravy hledat, a my ubohá písklata
ještě lítat neumíme! Och pomoz, Jiříku, pomoz! Nasyť nás, sic umřeme
hladem!“ Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil s koně a vrazil mu do boku
meč, aby krkavčata měla co žrát. ,,Až budeš potřebovat,“ krákorala vesele,
„vzpomeň si na nás a taky ti pomůžem.“
Potom dál už musil Jiřík pěšky. Šel dlouho, dlouho lesem, a když konečně
z lesa vycházel, viděl před sebou daleké široké moře. Na břehu
kraj moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou zlatou rybu do sítě
a každý chtěl ji mít sobě sám. „Má je síť, má je ryba!“ – A druhý na to:
„Málo by ti tvoje síť byla platná, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo.“ –
„Až podruhé zas takovou chytíme, bude tvá.“ – „Ne tak! Ty na druhou
počkej a tuhle mi dej.“ – „Já vás porovnám,“ povídá Jiřík, „prodejte mi
tu rybu, dobře vám ji zaplatím, a peníze rozdělte mezi sebou napolovic.“
I dal jim za ni všecky peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal.
Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zas do moře.
Vesele zašpláchala vodou, pohroužila se a pak nedaleko břehu ještě jednou
vystrčila hlavu: „Až mne, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na
mne, odsloužím se ti.“ A poté se ztratila. – „Kam jdeš?“ ptali se rybáři
Jiříka. – „Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou
pannu, a nevím ani, kde ji hledat.“ „Och, o té ti dobře můžem povědít,“
řekli rybáři, „je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tam
hle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své
zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami tě tam na
ten ostrov dovezem, protožes nás tak dobře porovnal. Měj se však na
pozoru, abys pravou pannu vybral; dvanáct je panen, dcer královských,
ale jen jedna má zlaté vlasy.“
Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby
svou zlatovlasou dceru dal jeho panu králi za manželku. – „Dám,“ řekl
král, „ale musíš ji vysloužit: musíš za tři dni tři práce udělat, co ti uložím,
každý den jednu. Zatím si do zejtřka můžeš odpočinout.“ – Druhý
den ráno povídá mu král: „Má Zlatovláska měla tkanici drahých perel;
tkanice se přetrhla a perly vysypaly se do vysoké trávy na zelené louce.
Ty perly všecky musíš sebrat, aby ani jedna nechybovala.“ – Jiřík šel na
tu louku, byla daleká široká, klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal
od rána do poledne, ale ani perličky neviděl. „Och, kdyby tu byli
moji mravenci, ti by mi mohli pomoct!“ – „Však tu jsme, abychom ti
pomohli,“ řekli mravenci, kde se vzali tu se vzali, ale kolem něho se jen
hemžili. „Co potřebuješ?“ – „Mám perly sebrat na té louce, a nevidím
ani jedné.“ – „Maličko jen počkej, my je za tebe seberem.“ A netrvalo
dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel, nepotřeboval, než na tkanici
navlíkat. A potom, když už chtěl tkanici zavázat, přikulhal ještě jeden
mraveneček, byl chromý, noha mu tehdáž uhořela, když u nich hořelo,
a křičel: „Počkej, Jiříku, nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!“
Když Jiřík ty perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechybovala.
„Dobřes udělal svou věc,“ povídá, „zejtra ti dám jinou práci.“ – Ráno
Jiřík přišel a král jemu řekl: „Má Zlatovláska koupala se v moři a ztratila
tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést.“ – Jiřík šel k moři a chodil
smutně po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna
dohlédnout, a což teprva na dně vyhledat prsten? „Och, kdyby tu byla
má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoct!“ Vtom se něco v moři zablesklo
a z hlubiny na vrch vody vyplynula zlatá ryba: „Však tu jsem, abych ti
pomohla; co potřebuješ?“ – „Mám v moři najít zlatý prsten, a nevidím
ani dna.“ – „Teď právě jsem potkala štiku rybu, nesla zlatý prsten na
ploutvi. Maličko jen počkej, já ti jej přinesu.“ A netrvalo dlouho, vrátila
se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.
Král Jiříka zas pochválil, že dobře svou věc udělal; a potom ráno mu
třetí práci uložil: „Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi dal za
manželku, musíš jí přinést mrtvé a živé vody; budeť jí potřeba.“ – Jiřík
nevěda, kam se pro tu vodu obrátit, šel nazdařbůh kudy tudy, kam ho
nohy nesly, až přišel do černého lesa: „Och, kdyby tu byli moji krkavci,
snad by mi pomohli!“ – Tu se mu nad hlavou cosi šustlo, a kde se vzali,
tu se vzali dva krkavci: „Však tu jsme, abychom ti pomohli. Co chceš?“ –
„Mám přinést mrtvé a živé vody, a nevím, kde ji hledat.“ – „O té my dobře
víme. Maličko jen počkej, my ti ji přinesem.“ A za malou chvíli přinesli
Jiříkovi každý jednu tykvici plnou vody: v jedné tykvici byla živá voda,
v druhé mrtvá. Jiřík byl rád, že se mu tak dobře poštěstilo, a pospíchal
k zámku. Kraj lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, prostřed
pavučiny seděl veliký pavouk, cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou
vodou, postříkl pavouka, a pavouk svalil se na zem jako zralá višně, byl
mrtev. Potom postříkl mouchu z druhé tykvice živou vodou a moucha
začala sebou házet, vyškrábala se z pavučiny ven a fuk do povětří. „Tvé
štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil,“ bzučela mu kolem uší, „však beze mne
sotva bys uhodl, která z dvanácti je Zlatovláska.“
Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu svou zlatovlasou
dceru dá. „Ale,“ prý, „musíš si ji sám vybrat.“ – Potom ho vedl
do jedné velké síně, tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo
dvanácte krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě
loktušku dlouhou až na zem, bílou jako sníh, takže nic nebylo vidět, jaké
má která vlasy. – „Tuhle jsou mé dcery,“ povídá král; „uhodneš-li, která
z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvést; pakli
neuhodneš, není ti souzena, musíš odejít bez ní.“ Jiřík byl v největší ouzkosti,
nevěděl, co si počít. Vtom zašeptalo mu cosi do ucha: „Bz-bz! Jdi
okolo stolu, já ti povím, která to je.“ Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík
živou vodou. „Tahle panna to není – ta taky ne – ta taky ne – tahle je Zlatovláska!“
– „Tuto dceru mi dej!“ vykřikl Jiřík, „tu jsem vysloužil svému
pánu.“ – „Uhodls,“ řekl král, a panna hned taky vstala od stolu, odhrnula
loktušku a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny s hlavy až na zem
a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunéčko vyjde, až Jiříkovi oči
zacházely.
Potom dal král na cestu své dceři, jak se sluší a patří, výpravu a Jiřík
odvezl ji svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a poskakoval
radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy
dělaly k svatbě. „Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby
tě krkavci snědli,“ povídá Jiříkovi; „ale žes mi tak dobře posloužil, dám
ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat.“ – Když Jiříka
odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka
daroval, a král nemohl toho své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít.
Potom ona srovnala hlavu Jiříkovi k tělu, pokropila ho mrtvou vodou
a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila
živou vodou a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý
jako jelen a mladost jen se mu z tváří svítila. „Oh, jak jsem to tvrdě
spal!“ povídá Jiřík a mnul si oči. – „Ba věru, tvrdě jsi spal,“ řekla Zlatovláska,
„a kdyby mne nebývalo, na věky věků bys byl se neprobudil.“
Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil a že je mladší a krásnější, než prve
byl, rád by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali
a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, pořád,
až ji všecku vykropili; ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom
teprv začali mrtvou vodou kropit a v okamžení přirostla; ale král byl
zase mrtev, protože už neměli živé vody, aby ho vzkřísili. A poněvadž
království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby
všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku
královnou.
