Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda
Bylo-nebylo: byl jednou jeden král, který se rád honil po lesích
za zvěří. Jednou taky se pustil daleko za jelenem a zabloudil. Byl
sám a sám, přišla noc a král byl rád, že našel na mýtině chalupu.
Zůstával tam uhlíř. Král povídá, jestli by ho chtěl z lesa na cestu vyvést,
že mu dobře zaplatí. – „I rád bych s vámi,“ řekl uhlíř, „ale tu vidíte, žena
mi se právě čeká, nemohu odejít. A kam byste taky v noci? Lehněte si na
půdu na seno a ráno vás doprovodím.“ – Brzy potom se narodil uhlířovi
synáček. Král ležel na půdě, nemohl usnout. O půlnoci pozoroval dole
ve světnici nějaké světlo. Koukne skulinou ve stropě a tu vidí: uhlíř spal,
žena jeho ležela jako ve mdlobách a podle děťátka stály tři staré babičky,
celé bílé, každá měla v ruce svíci rozsvícenou. První povídá: „Já tomu
chlapci dávám, aby přišel do velikých nebezpečenství.“ – Druhá povídá:
„A já mu dávám, aby ze všech šťastně vyvázl a byl dlouho živ.“ – A třetí
ticho. Byly to sudičky.
povídá: „A já mu dávám za ženu tu dcerušku, co se dnes narodila tomu
králi, který tu nahoře na seně leží.“ Nato babičky svíce zhasly a bylo zas
Král zůstal, jako by mu byl meč do prsou vrazil. Nespal do rána; přemýšlel,
co a jak, aby se nestalo, co tu slyšel. Když se rozednilo, začalo
dítě plakat. Uhlíř vstal a vidí, že mu žena zatím usnula na věčnost. „Och,
můj ubohý sirotečku!“ naříkal, „co si nyní s tebou počnu?“ – „Dej mi to
děťátko,“ praví král, „já se o ně postarám, že mu dobře bude; a tobě dám
peněz tolik, že do smrti nebudeš muset uhlí pálit.“ – Uhlíř byl tomu rád
a král slíbil, že si pro to děťátko pošle. Když přišel do svého zámku, vypravovali
mu s radostí velikou, že se mu tu a tu noc narodila dceruška.
Byla to právě ta noc, když viděl ty tři sudičky. Král se zamračil, zavolal
jednoho svého služebníka a povídá: „Půjdeš tam a tam do lesa, v chalupě
tam uhlíř zůstává; dáš mu tyto peníze a on ti dá malé dítě. To dítě
vezmeš a na cestě potom utopíš. Neutopíš-li, budeš sám vodu pít!“ – Služebník
šel, vzal děťátko do košíka, a když přišel na lávku, kde hluboká
a široká řeka tekla, hodil je i s košíkem do vody. – „Dobrou noc, nezvaný
zeti!“ řekl potom král, když mu to služebník pověděl.
Král myslil, že se děťátko utopilo, ale neutopilo se: plulo v košíku po
vodě, jako by je kolíbal, a spalo, jako by mu zpíval, až připlulo k chalupě
jednoho rybáře. Rybář seděl na břehu, spravoval sítě. Tu vidí po
řece něco plynout, skočí do lodičky a za tím, a vytáhl z vody v košíku
děťátko.
I donesl je své ženě a povídá: „Vždyckys chtěla mít nějakého synáčka,
a tu ho máš: přinesla nám ho voda.“ Žena rybářova byla tomu ráda a vychovala
to dítě za své vlastní. Říkali mu Plaváček, protože jim po vodě
připlaval.
Řeka teče a léta minou a z hocha stal se krásný mládenec, že mu daleko
široko nebylo rovného. Jednou v létě přihodilo se, že tudy jel na
koni král sám a sám. Bylo parno, chtělo se mu pít, i zahnul k rybáři,
aby mu dali trochu čerstvé vody. Když mu ji Plaváček podal, zarazil se
král, hledě na něj. „Švarného hocha máš, rybáři!“ povídá, „je-li to tvůj
syn?“ – „Je a není,“ odpověděl rybář, „právě tomu dvacet let, připlaval
po řece v košíku co maličké děťátko a vychovali jsme si ho.“ – Králi se
udělaly mžitky před očima, zbledl jako stěna; viděl, že je to ten, co ho
dal utopit. Ale hned se vzpamatoval, skočil s koně a povídá: „Potřebuju
posla do mého královského zámku a nikoho s sebou nemám; může-li
mi ten mládenec tam dojít?“ – „Vaše královská Milost poroučí a hoch
půjde,“ řekl rybář. Král si sedl a napsal své paní králové list: „Toho mladíka,
kterého ti tuto posílám, dej bez meškání mečem probodnout; můj
to zlý nepřítel. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle.“ – Pak to psaní
složil, zapečetil, přitlačil svůj prsten.
Plaváček vydal se hned se psaním na cestu. Musil velikým lesem, a než
se nadál, minul se cesty a zabloudil. Chodil z houští do houští, až se už
začalo stmívat. Tu potká starou babičku: „Kampak, Plaváčku, kampak?“ –
„Jdu se psaním do královského zámku a zabloudil jsem. Nemohla byste
mi, matičko, povědít, kudy na cestu?“ – „Dnes už beztoho nedojdeš, je
tma,“ řekla babička, „zůstaň u mne na noc: však nebudeš u cizí, jsem
ti kmotrou.“ Mládenec si dal říci, a sotva byli několik kroků, měli před
sebou hezký domek, jako by byl najednou ze země vyrostl. V noci, když
hoch usnul, vytáhla mu babička psaní z kapsy a dala mu tam jiné, ve
kterém tak bylo napsáno: „Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej
bez meškání s naší dcerou oddat; můj to souzený zeť. Až se vrátím, ať je
vykonáno. Tak má vůle.“
Když paní králová to psaní přečtla, dala hned vystrojit svatbu a obě,
paní králová i mladá královna, nemohly se na ženicha dost nahledět, jak
se jim líbil, a Plaváček byl se svou královskou nevěstou taky spokojen.
Po několika dnech přijel domů král, a když viděl, co se stalo, rozzlobil
se náramně na svou paní, co to učinila. „Vždyť pak jsi mi sám poručil,
abych ho dala s naší dcerou oddat, dřív než se vrátíš!“ odpověděla
králová a podala mu psaní. Král psaní vzal, prohlíží písmo, pečeť, papír
– všecko bylo jeho vlastní. I dal si zavolat zetě a vyptával se, co a jak
a kde chodil?
Plaváček vypravoval, kterak šel a v lese zabloudil a že zůstal na noc
u své staré kmotry. – „A kterak vypadala?“ – „Tak a tak.“ A král poznal
z jeho řeči, že to byla táž osoba, která před dvaceti lety dceru jeho přisoudila
synu uhlířovu. Myslil – myslil – a potom povídá: „Co se stalo,
nedá se změnit; ale zdarma přece mým zetěm být nemůžeš; chceš-li mou
dceru mít, musíš jí za věno přinést tři zlaté vlasy Děda-Vševěda.“ Myslil
si, že se takto svého nemilého zetě nejjistěji zprostí.
Plaváček rozloučil se se svou chotí a šel – kudy a kam? nevím; ale
že mu sudička byla kmotrou, bylo mu snadno pravou cestu najít. Šel
dlouho a daleko, přes hory doly, přes vody brody, až přišel k černému
moři. Tu vidí loď a na ní přívozníka. – „Pozdrav pánbůh, starý přívozníče!“
– „Dejž to pánbůh, mladý poutníče! Kam tudy cestou?“ – „K Dědu-
Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ – „Hoho, na takového posla dávno čekám!
Dvacet let už tu převážím a nikdo mne nejde vysvobodit. Slíbíš-li
mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, kdy bude mé roboty konec, převezu tě.“
Plaváček slíbil a přívozník ho převezl.
Potom přišel k nějakému velikému městu, ale bylo sešlé a smutné.
Před městem potká stařečka, měl v ruce hůl a sotva lezl. – „Pozdrav pánbůh,
šedivý dědečku!“ – „Dejž to pánbůh, pěkný mládenečku, kam tudy
cestou?“ – „K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ – ,,Aj, aj, na takového
posla tu dávno čekáme; to tě hned musím k našemu panu králi dovést.“ –
Když tam přišli, řekl král: „Slyším, že jdeš poselstvím k Dědu-Vševědu?
Měli jsme tu jabloň, nesla mladicí jablka: když někdo jedno snědl, třeba
byl už nad hrobem, omládl zas a byl jako jinoch. Ale od dvaceti let nenese
jabloň už ovoce žádného. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš,
je-li nám jaká pomoc, odměním se tobě královsky.“ – Plaváček slíbil
a král ho milostivě propustil.
Potom přišel zase k jinému velikému městu, ale bylo zpolovice pobořené.
Nedaleko města zakopával syn otce svého zemřelého a slzy jako hrachy
mu padaly po tvářích. – „Pozdrav pánbůh, smutný hrobníče!“ řekl
Plaváček. – ,,Dejž to pánbůh, dobrý poutníče! Kam tudy cestou?“ –„Jdu
k Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ – „K Dědu-Vševědu? Škoda, žes
dřív nepřišel! Ale náš pan král na takového posla už dávno čeká; musím
tě k němu dovést.“ – Když tam přišli, řekl král: „Slyším, že jdeš poselstvím
k Dědu-Vševědu?
Měli jsme tu studnici, prýštila z ní živá voda:
když se jí někdo napil, třeba už umíral, hned se zas uzdravil; a kdyby
byl už mrtev a tou vodou ho pokropili, zase vstal a chodil. Ale teď už
od dvaceti let voda přestala téct. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš,
je-li nám jaká pomoc, královskou odměnu ti dám.“ –Plaváček slíbil
a král ho milostivě propustil.
Potom šel dlouho a daleko černým lesem a uprostřed toho lesa vidí
velikou zelenou louku, plnou krásného kvítí, a na ní zlatý zámek; byl to
zámek Děda-Vševěda, třpytil se jako žhavý. Plaváček vešel do zámku, ale
nenašel tam nikoho, než v jednom koutě starou babičku, seděla a předla.
„Vítám tě, Plaváčku!“ povídá, „jsem ráda, že tě zas vidím.“ Byla to jeho
kmotra, co byl u ní v lese noclehem, když to psaní nesl. „Copak tě sem
přivedlo?“ – „Král nechce, abych byl darmo jeho zetěm; i poslal mě pro
tři zlaté vlasy Děda-Vševěda.“ – Babička se usmála a povídá: „Děd-Vševěd
je můj syn, jasné slunce: ráno je pacholátkem, v poledne mužem
a večer starým dědem. Já ti ty tři vlasy s jeho zlaté hlavy opatřím, abych
ti taky darmo nebyla kmotrou. Ale tak, synáčku, jak tu jseš, zůstat nemůžeš!
Můj syn je sice dobrá duše, ale když přijde navečer hladový domů,
mohlo by se lehko stát, že by tě upekl a snědl k večeři. Je tu prázdná káď,
přiklopím ji na tě.“ – Plaváček prosil, aby se taky Děda-Vševěda zeptala
na ty tři věci, co slíbil na cestě, že přinese odpověď. – „Zeptám,“ řekla
babička, „a dej pozor, co řekne.“
Najednou strhl se venku vítr a západním oknem do světnice přiletělo
Slunce, starý dědeček se zlatou hlavou. „Čuchy, čuchy člověčinu!“
povídá, „někoho tu, matko, máš?“ – „Hvězdo denní, kohopak bych tu
mohla mít, abys ty ho neviděl? Ale tak je: celý den lítáš po tom božím
světě a tam se té člověčiny načucháš; i není divu, když večer domů přijdeš,
že ti ještě voní!“ Stařeček neřekl na to nic a sedl k večeři.
Po večeři položil svou zlatou hlavu babičce na klín a počal dřímat.
Když babička uviděla, že už usnul, vytrhla mu jeden zlatý vlas a hodila
na zem – zazvonil jako struna. „Co mi chceš, matko?“ řekl stařeček. „Nic, synáčku, nic; dřímala jsem a měla jsem divný sen.“ – „A co se ti
zdálo?“ – „Zdálo se mi o jednom městě, měli tam pramen živé vody;
když někdo stonal a napil se jí, ozdravěl; a když umřel a tou vodou ho
pokropili, zas ožil. Ale teď od dvaceti let voda přestala téct: je-li jaká
pomoc, aby zas tekla?“ – „Snadná pomoc: v té studnici na prameni žába
sedí, nedá vodě téct; ať žábu zabijí a studnici vyčistí, poteče voda zas jako
prve.“ Když stařeček potom zas usnul, vytrhla mu babička druhý zlatý
vlas a hodila na zem. „Což zase máš, matko?“ – ,,Nic, synáčku, nic! Dřímala
jsem a zdálo se mi zas něco divného. Zdálo se mi o jednom městě,
měli tam jabloň, nesla mladicí jablka; když někdo zestárnul a jedno
snědl, omládl zas. Ale teď od dvaceti let nenese jabloň ovoce žádného:
je-li jaká pomoc?“ – „Snadná pomoc: pod jabloní leží had, užírá jí síly;
ať hada zabijí a jabloň přesadí, ponese zas ovoce jako prve.“ – Potom
stařeček brzy zas usnul a babička mu vytrhla třetí zlatý vlas. „Což mne,
matko, spát nenecháš?“ řekl mrzutě a chtěl vstávat.– „Lež, synáčku, lež!
Nehněvej se, nerada jsem tě vzbudila. Ale přišla na mne dřímota a měla
jsem zas podivný sen. Zdálo se mi o přívozníkovi na černém moři; dvacet
let už tam převáží a nikdo ho nejde vysvobodit. Kdy bude roboty
jeho konec?“ – „Hloupé matky to syn! Ať dá jinému veslo do ruky a sám
vyskočí na břeh, bude ten zas přívozníkem. Ale teď už mi dej pokoj:
musím časně ráno vstávat a jít slzy sušit, co králova dcera každou noc
vypláče pro svého muže, syna uhlířova, kterého král poslal pro mé tři
zlaté vlasy.“
K ránu strhl se zas venku vítr a na klíně své staré matičky probudilo se
místo stařečka krásné zlatovlasé dítě, boží Slunéčko, dalo matce sbohem
a východním oknem vyletělo ven. Babička zas odklopila káď a řekla Plaváčkovi:
„Tuhle máš ty tři zlaté vlasy, a co Děd-Vševěd na ty tři věci odpověděl,
už taky víš. Jdi spánembohem, už mne víc neuhlídáš, není toho
třeba.“ – Plaváček babičce pěkně poděkoval a šel.
Když přišel do toho prvního města, ptal se ho král, jakou jim nese
novinu? – „Dobrou!“ řekl Plaváček; „dejte studnici vyčistit a žábu, co na
prameně sedí, zabijte a poteče vám voda zas jako kdy prve.“ – Král to dal
hned udělat, a když viděl, že se voda prýští plným pramenem, daroval
Plaváčkovi dvanáct koní bílých jako labutě a na ně tolik zlata a stříbra
a drahého kamení, co mohli unést.
Když přišel do toho druhého města, ptal se ho zase král, jakou jim
nese novinu? – „Dobrou!“ řekl Plaváček; „dejte jabloň vykopat, najdete
pod kořeny hada, toho zabijte; potom jabloň zase vsaďte a ponese vám
ovoce jako kdy prve.“ – Král to dal hned udělat a jabloň za noc oděla se
květem, jako by ji růžemi osypal. Král měl velikou radost a daroval Plaváčkovi
dvanáct koní vraných jako havrani a na ně taky tolik bohatství,
co mohli unést.
Plaváček jel potom dál, a když byl u černého moře, ptal se ho převozník,
zdali se dověděl, kdy bude vysvobozen? – „Dověděl,“ řekl Plaváček,
„ale dříve mě převez, pak ti povím.“ – Přívozník se sice vzpouzel; ale když
viděl, že není jiné pomoci, převezl ho přes moře i s jeho čtyřmi a dvaceti
koňmi. „Až zas budeš někoho převážet,“ řekl mu potom Plaváček, „dej
mu veslo do ruky a vyskoč na břeh a bude ten místo tebe přívozníkem.“
Král ani svým očím nevěřil, když mu Plaváček ty tři zlaté vlasy Děda-
Vševěda přinesl, a dcera jeho plakala, ne žalostí, ale radostí, že se zas
vrátil.
„A kdes těch pěkných koní a toho velikého bohatství nabyl?“ ptal
se král. – „Vysloužil jsem si to,“ řekl Plaváček a vypravoval, kterak tomu
králi dopomohl zase ke mladicím jablkům, co ze starých lidí dělají mladé,
a tomu králi k živé vodě, co z nemocných dělá zdravé a z mrtvých živé. „Mladicí jablka! Živá voda!“ opakoval si potichu král; „kdybych jedno
snědl, omládl bych; a kdybych i zemřel, tou vodou bych zas ožil.“ Bez
meškání vydal se na cestu pro mladicí jablka a pro živou vodu – a potud
se ještě nevrátil.
A tak se stal uhlířův syn zetěm královým, jak sudička usoudila, a král –
snad ještě pořád tam převáží přes černé moře!
