Zatoulané house - František Hrubín

Zatoulané house  (F. Hrubín)

Housata šla dlouhou řadou,  brouzdala se v ranní rose. A hned kousek za zahradou ,  jedno house ztratilo se. „Štip-štip, štip-štip,“ house pláče,  „co si bez maminky počnu?“  Od kohouta kokrháče  doví se, kde najde kvočnu. Bílá kvočna zrní hledá,  na houf kuřátek je sama. House kvočně pokoj nedá:  „Nejsi ty snad moje máma?“  S kvočnou špatném pořízení,  hned se žene po houseti:  „Pro tebe tu místo není,  běž pryč, dost mám vlastních dětí!“  House běhá, mámu shání,  house nechce zůstat samo. Spatří krůtu, volá na ni:  „Už jsem tady, milá mámo!“  Krocan dal se do housete:  „Kdopak se tu paní krůtě  v její těžké práci plete? Hudry, hudry, sezobnu tě!“  To se house vystrašilo! Běží, kam je nesou nohy. Od jetýlků všude bílo,  skřivan zpívá u oblohy. Hejno káčátek se koupe,  kolem voda, voda samá. Ptá se kachny house hloupé:  „Nejsi ty snad moje máma?“  „Kam jsi se to zatoulalo!“  Praví kachna. „Vrať se zpátky,  hloupé house, svět znáš málo,  tak-tak, tak-tak, drž se matky:“  House zase bloudí dvorem,  pořád samo, pořád samo. Strachy prchá před Pozorem,  běží, volá: „Mámo, mámo!“  „Gága, gága,“slyší z dola,  od zelených kopřiv v plotě. To už máma husa volá:  „Pojď sem, copak potkalo tě?“  Už si house nenaříká,  dlouhá cesta už je za ním. Ať si kdo chce, co chce říká,  zmoudřelo tím cestováním.