image

Karel Čapek - Obrázky z Holandska, STAŘÍ MISTŘI

STAŘÍ MISTŘI

 

Abych už nechodil kolem jádra věci; totiž abych už nechodil kolem Mauritshuisu a Rijksmusea a jak se jmenují ty všechny obrazárny a galérie a sbírky a muzea. Co jsem se už nakoukal na staré holandské malíře, v kdekteré galérii jsem se naskytl; někdy mne těšili, někdy mne jen tak mírně poutali; ale teprve v Holandsku jsem byl mezi nimi doma.

Říká se jim “malí mistři”, protože většinou malovali malé obrázky; ale ty malé obrázky malovali pro ty malé domečky a pokojíčky, co se podnes dívají do těch malých uliček a grachtíčků; žádné chrámové oltáře, žádné palácové fresky a plachty; člověče, tady se muselo šetřit místem i v malování.

A říká se jim “malí mistři” také proto, že místo svatých Šebestiánů a Nanebevzetí a svatých rodin a Dian a Venuší malovali malé věci života, jako je podřezaná kachna, ctihodný strýček z maminčiny strany, sedláci na kermessu, krávy na pastvě nebo bárka na moři. Co se týče těch svatých Šebestiánů, jděte se podívat do holandských katedrál: kalvinismus je vysmejčil ode všech model tesaných, řezaných i malovaných a nechal je prázdné jako koráby nenaložené zbožím a vytažené na písek; sochařství se z toho už nesebralo dodnes, a malířství se muselo vrhnout na věci pozemské; vyhnáno z chrámů, vniklo do kuchyně, do hospody, do světa chrapounů, kupců, tetek a dobročinných spolků a ulebedilo se tam s nápadným uspokojením. Co se týče těch Dian a Venuší, snad jim překážel zdejší puritanismus, snad také klima; v tom vlhkém a reumatickém prostředí to nuditě zrovna nesvědčí.

A tak dílem z nedostatku místa, dílem následkem reformace vzniklo holandské umění, pozemské, drobné a buržoazní. Ale to ještě není to, co bych chtěl říci. Řekl bych, že holandský malíř nemaloval vestoje jako Tizian, ani leza po lešení jako Michelangelo, nýbrž vsedě. Protože seděl, dal si s obrázkem práci, vypiplával s rozkoší podrobnosti, díval se na věci zblízka, důvěrně a bez odstupu. Protože seděl, narovnal si na stůl květiny nebo ryby, číši vína, hrozny, langusty, melouny a jiné potěšení očí a teď se s tím mazlil na plátně. Potter maloval svého býka z podhledu, tedy vsedě; Vermeer van Delft maloval své figury ze zorného úhlu, kterému fotografové říkají Bauchperspektive, tedy vsedě. Brouwer a Ostade seděli v selských krčmách. Jan Steen posedával mezi městskými mazavky a paničkami. Cuyp se usadil v přírodě a maloval krajiny. Ruisdael seděl doma a maloval krajiny. Jen starý Breughel se díval jako ze střechy, ale to byl vlastně Belgičan.

Je to umění sedících malířů pro sedavé měšťany; městské umění, které někdy maluje sedláky, ale s povýšenými ouchcapky usedlých městských kupců. Mají rádi zátiší. Mají rádi anekdotické obrazy; anekdota je zábava lidí sedavých. Ty obrazy nejsou malovány pro galérie, po kterých se chodí, nýbrž pro pokoje, ve kterých se sedí. Holandské umění objevilo novou skutečnost tím, že se odebralo domů a sedlo si.

Svět, ve kterém se sedí, je klidný, povídavý a pomalý; je intimní, neslavnostní, sousedský a trochu klepavý; všímá si věcí nejbližších, čímž je vlastně objevuje; pozoruje zblízka a zálibně. Přinuťte exaltovaného člověka, aby si sedl; okamžitě ztratí patos a taková ta veliká gesta. Nikdo nemůže kázat vsedě; může jen povídat. Holandské umění tím, že si definitivně sedlo na svou slaměnou stoličku, zbavilo sebe i svůj svět všeho rozmáchlého patosu; začalo vidět věci víc zblízka a víc zdola.

Až teprve Rembrandt, muž strašný a tragický, stojí před námi, zahalen řásným a černým pláštěm šerosvitu.

Vermeer van Delft

Nebudu vám vypočítávat všechny ty milé mistry a mistříčky krajin a žánrů a zátiší a podobizen; jsou to pěkná jména, jako Dou a Terborch, Hobbema, Cuyp a Metsu a de Hoogh, Wouwerman, van der Neer, van de Velde, van Goyen a tolik jiných; chtěl bych si s nimi ještě popovídat (vsedě a zvedaje na jejich počest bachratou a zamženou číši vína), ale nyní mám ještě plné oči oslňující čistoty, která nese jméno po líbezném městě Delftu; zářivé čistoty Vermeerovy. Dívka čtoucí dopis, děvečka kuchyňská, dáma v modrém, pohled na Delft; je to jen několik průhledů do života pokojného a domáckého, ale nikdo druhý už netrefil to jasné, průhledné, jakoby zrosené světlo holandské, to ženské ticho, tu světlou důstojnost a důvěrnou posvátnost domova vonícího žehličkou, mýdlem a ženstvím. Poutník, stoje před těmi obrazy, až tají dech a jde po špičkách, aby nic nezamazal; neboť divné, slavné a skoro tísnivé jest tajemství čistoty.

Frans Hals

A nyní už nemusíš tajit dech a mluvit tlumeně, neboť toto je případ pro chlapy. Podívej se na toho pána, jak se sám namaloval; rozvalený a natrunčený, tlustý hromotluk, rváč v nedělních šatech, hlava, která se nezatěžuje hloubáním, ruka, která se nepiplá s pemzlíkem, ale natírá to po plátně s takovou zatracenou mužskou samozřejmostí a jistotou, že to je až nestoudné. Ukrutný mistr svého řemesla. Mastí ty portréty, stěží mžouraje nevyspalýma očkama; a ono mu to žije, varhánky šustí, počestné měšťky těžce dýchají ve svém sešněrování, páni radní funí a mistr to skoro vztekle metá na plátno, protože ho ta honorace asi nebaví. Genialita přímo fyzická. Jeden z těch celých a krevnatých mužů, kteří odcházejí z tohoto světa pitím a mrtvicí.

Rembrandt

Rembrandt neboli výjimka. Pravda, dělali to po něm jiní, dokonce daleko větší škola, než sis myslel, ale jeho tajemství jim uniklo. Bylo to tajemství osobní. Byl to konflikt tragického romantika se světem rozšafných mynheerů. Jeden z prvních romantiků světa, a musel se zrovna narodit v tom jasném, maloměstském, plochoučkém Holandsku. Podnes se ukazuje jeho dům na okraji amsterdamského ghetta. To není jenom Rembrandtova adresa, nýbrž kus jeho vnitřního osudu. Útěk od protestantské střízlivosti. Stesk a vytříděnost. Hledání tmy, hledání Orientu. Člověk divně utkaný z hloubání, senzualismu, patetičnosti a strašného realismu. Z teplé tmy jeho obrazů září drahokamy a sešlost těla, bradaté hlavy talmudistů a vlhké oči Suzaniny, Syn člověka a tvář člověka; ale hlavně a nadevše znepokojivá a hrozná, teskná a nevýslovná duše člověka. Největší ironie, která ho potkala: že měl, soudíc podle množství epigonů, ve své zemi docela slušný úspěch. Přesto zemřel ve stavu konkursu; a za čtvrt tisíciletí jeho potomci ve vší formě žádají, aby byl honoris causa zrušen konkurs nad malířem Rembrandtem Harmenszem van Rijn.

Dobří lidé z celého světa se pobožně kupí před jeho obrazy, upředenými z tmy a třpytu; ale ty obrazy zůstávají nezbadatelné. A poutník, který by si přál vidět a uhodnout tajemství malého národa aspoň z jeho umění, zůstal stát před tajemstvím podivnějším: před mystériem velkého umělce.

Malý národ

Neboť: nebýti Rembrandta, byl by si poutník odnesl závěrečný dojem, že pěkná a dobrá věc je malé štěstí malého národa. Taková hezká, hladká, úhledná a rozumná země; tak pěkně si vede a tak slušně žije. Nejsou tam hory, ale zeje tam propast smutku, záření a strašné krásy. To je Rembrandt.

A jinak je to taková spokojená a praktická země!



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

STAŘÍ MISTŘI

 

Abych už nechodil kolem jádra věci; totiž abych už nechodil kolem Mauritshuisu a Rijksmusea a jak se jmenují ty všechny obrazárny a galérie a sbírky a muzea. Co jsem se už nakoukal na staré holandské malíře, v kdekteré galérii jsem se naskytl; někdy mne těšili, někdy mne jen tak mírně poutali; ale teprve v Holandsku jsem byl mezi nimi doma.

Říká se jim “malí mistři”, protože většinou malovali malé obrázky; ale ty malé obrázky malovali pro ty malé domečky a pokojíčky, co se podnes dívají do těch malých uliček a grachtíčků; žádné chrámové oltáře, žádné palácové fresky a plachty; člověče, tady se muselo šetřit místem i v malování.

A říká se jim “malí mistři” také proto, že místo svatých Šebestiánů a Nanebevzetí a svatých rodin a Dian a Venuší malovali malé věci života, jako je podřezaná kachna, ctihodný strýček z maminčiny strany, sedláci na kermessu, krávy na pastvě nebo bárka na moři. Co se týče těch svatých Šebestiánů, jděte se podívat do holandských katedrál: kalvinismus je vysmejčil ode všech model tesaných, řezaných i malovaných a nechal je prázdné jako koráby nenaložené zbožím a vytažené na písek; sochařství se z toho už nesebralo dodnes, a malířství se muselo vrhnout na věci pozemské; vyhnáno z chrámů, vniklo do kuchyně, do hospody, do světa chrapounů, kupců, tetek a dobročinných spolků a ulebedilo se tam s nápadným uspokojením. Co se týče těch Dian a Venuší, snad jim překážel zdejší puritanismus, snad také klima; v tom vlhkém a reumatickém prostředí to nuditě zrovna nesvědčí.

A tak dílem z nedostatku místa, dílem následkem reformace vzniklo holandské umění, pozemské, drobné a buržoazní. Ale to ještě není to, co bych chtěl říci. Řekl bych, že holandský malíř nemaloval vestoje jako Tizian, ani leza po lešení jako Michelangelo, nýbrž vsedě. Protože seděl, dal si s obrázkem práci, vypiplával s rozkoší podrobnosti, díval se na věci zblízka, důvěrně a bez odstupu. Protože seděl, narovnal si na stůl květiny nebo ryby, číši vína, hrozny, langusty, melouny a jiné potěšení očí a teď se s tím mazlil na plátně. Potter maloval svého býka z podhledu, tedy vsedě; Vermeer van Delft maloval své figury ze zorného úhlu, kterému fotografové říkají Bauchperspektive, tedy vsedě. Brouwer a Ostade seděli v selských krčmách. Jan Steen posedával mezi městskými mazavky a paničkami. Cuyp se usadil v přírodě a maloval krajiny. Ruisdael seděl doma a maloval krajiny. Jen starý Breughel se díval jako ze střechy, ale to byl vlastně Belgičan.

Je to umění sedících malířů pro sedavé měšťany; městské umění, které někdy maluje sedláky, ale s povýšenými ouchcapky usedlých městských kupců. Mají rádi zátiší. Mají rádi anekdotické obrazy; anekdota je zábava lidí sedavých. Ty obrazy nejsou malovány pro galérie, po kterých se chodí, nýbrž pro pokoje, ve kterých se sedí. Holandské umění objevilo novou skutečnost tím, že se odebralo domů a sedlo si.

Svět, ve kterém se sedí, je klidný, povídavý a pomalý; je intimní, neslavnostní, sousedský a trochu klepavý; všímá si věcí nejbližších, čímž je vlastně objevuje; pozoruje zblízka a zálibně. Přinuťte exaltovaného člověka, aby si sedl; okamžitě ztratí patos a taková ta veliká gesta. Nikdo nemůže kázat vsedě; může jen povídat. Holandské umění tím, že si definitivně sedlo na svou slaměnou stoličku, zbavilo sebe i svůj svět všeho rozmáchlého patosu; začalo vidět věci víc zblízka a víc zdola.

Až teprve Rembrandt, muž strašný a tragický, stojí před námi, zahalen řásným a černým pláštěm šerosvitu.

Vermeer van Delft

Nebudu vám vypočítávat všechny ty milé mistry a mistříčky krajin a žánrů a zátiší a podobizen; jsou to pěkná jména, jako Dou a Terborch, Hobbema, Cuyp a Metsu a de Hoogh, Wouwerman, van der Neer, van de Velde, van Goyen a tolik jiných; chtěl bych si s nimi ještě popovídat (vsedě a zvedaje na jejich počest bachratou a zamženou číši vína), ale nyní mám ještě plné oči oslňující čistoty, která nese jméno po líbezném městě Delftu; zářivé čistoty Vermeerovy. Dívka čtoucí dopis, děvečka kuchyňská, dáma v modrém, pohled na Delft; je to jen několik průhledů do života pokojného a domáckého, ale nikdo druhý už netrefil to jasné, průhledné, jakoby zrosené světlo holandské, to ženské ticho, tu světlou důstojnost a důvěrnou posvátnost domova vonícího žehličkou, mýdlem a ženstvím. Poutník, stoje před těmi obrazy, až tají dech a jde po špičkách, aby nic nezamazal; neboť divné, slavné a skoro tísnivé jest tajemství čistoty.

Frans Hals

A nyní už nemusíš tajit dech a mluvit tlumeně, neboť toto je případ pro chlapy. Podívej se na toho pána, jak se sám namaloval; rozvalený a natrunčený, tlustý hromotluk, rváč v nedělních šatech, hlava, která se nezatěžuje hloubáním, ruka, která se nepiplá s pemzlíkem, ale natírá to po plátně s takovou zatracenou mužskou samozřejmostí a jistotou, že to je až nestoudné. Ukrutný mistr svého řemesla. Mastí ty portréty, stěží mžouraje nevyspalýma očkama; a ono mu to žije, varhánky šustí, počestné měšťky těžce dýchají ve svém sešněrování, páni radní funí a mistr to skoro vztekle metá na plátno, protože ho ta honorace asi nebaví. Genialita přímo fyzická. Jeden z těch celých a krevnatých mužů, kteří odcházejí z tohoto světa pitím a mrtvicí.

Rembrandt

Rembrandt neboli výjimka. Pravda, dělali to po něm jiní, dokonce daleko větší škola, než sis myslel, ale jeho tajemství jim uniklo. Bylo to tajemství osobní. Byl to konflikt tragického romantika se světem rozšafných mynheerů. Jeden z prvních romantiků světa, a musel se zrovna narodit v tom jasném, maloměstském, plochoučkém Holandsku. Podnes se ukazuje jeho dům na okraji amsterdamského ghetta. To není jenom Rembrandtova adresa, nýbrž kus jeho vnitřního osudu. Útěk od protestantské střízlivosti. Stesk a vytříděnost. Hledání tmy, hledání Orientu. Člověk divně utkaný z hloubání, senzualismu, patetičnosti a strašného realismu. Z teplé tmy jeho obrazů září drahokamy a sešlost těla, bradaté hlavy talmudistů a vlhké oči Suzaniny, Syn člověka a tvář člověka; ale hlavně a nadevše znepokojivá a hrozná, teskná a nevýslovná duše člověka. Největší ironie, která ho potkala: že měl, soudíc podle množství epigonů, ve své zemi docela slušný úspěch. Přesto zemřel ve stavu konkursu; a za čtvrt tisíciletí jeho potomci ve vší formě žádají, aby byl honoris causa zrušen konkurs nad malířem Rembrandtem Harmenszem van Rijn.

Dobří lidé z celého světa se pobožně kupí před jeho obrazy, upředenými z tmy a třpytu; ale ty obrazy zůstávají nezbadatelné. A poutník, který by si přál vidět a uhodnout tajemství malého národa aspoň z jeho umění, zůstal stát před tajemstvím podivnějším: před mystériem velkého umělce.

Malý národ

Neboť: nebýti Rembrandta, byl by si poutník odnesl závěrečný dojem, že pěkná a dobrá věc je malé štěstí malého národa. Taková hezká, hladká, úhledná a rozumná země; tak pěkně si vede a tak slušně žije. Nejsou tam hory, ale zeje tam propast smutku, záření a strašné krásy. To je Rembrandt.

A jinak je to taková spokojená a praktická země!


×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.