image

Karel Čapek - Devatero pohádek, Případ s rusalkami

„To já měl taky jeden zvláštní případ,“ promluvil doktor z Hořiček. „Jednou vám v noci spím jako dudek, když tu někdo ťuká na okno a volá: ‚Doktore! Doktore!‘

Otevřel jsem okno a řekl jsem: ‚No, copak je? Potřebuje mne někdo?‘

‚Ano,‘ mluvil ze tmy úzkostný a sladký hlas. ‚Pojď! Pojď a pomoz!‘

‚Kdo je tam?‘ ptám se. ‚Kdo mne volá?‘

‚Já, hlas noci,‘ mluvilo to ze stínu. ‚Hlas noci měsíční. Pojď!‘

‚Už jdu,‘ řekl jsem jako ve snách a rychle jsem se oblékl. Když jsem vyšel před dům, nebyl tam nikdo.

Mně bylo, páni, skoro úzko. ‚Haló,‘ zavolal jsem polohlasem, ‚je tu někdo? Kam mám jít?‘

‚Za mnou, za mnou,‘ vzlykal jemný a neviditelný hlas; a já šel v tu stranu, odkud volal ten hlas, cestou a necestou, přes zrosena luka a černým lesem; svítil měsíc a celý svět trnul v mrazivé kráse. Páni já znám ten náš kraj jako svou dlaň; ale té noci měsíční se zdál býttak neskutečný jako sen. Někdy tak bývá, že najdeme jiný svět v kraji nám nejbližším.

Když už jsem dlouho šel za tím hlasem, říkám si, namoutě, tohle by mohlo být Ratibořické údolí. ‚Sem, doktore, sem,‘ volal mne hlas — znělo to, jako když na řece se zatřpytí a zašplouná vlna, a já stojím u břehu řeky Úpy na stříbrném palouku v záři měsíční. Prostřed té lučiny něco se světlá; snad je to tělo, snad je to jenom mlha, snad slyším tichý pláč, snad jenom šumění vody.

‚Nono,'povídám chlácholivě, ‚kdopak jsme a copak nás bolí?‘

‚Ach doktore,‘ ozvalo se třesavým hláskem to světlé na zemi, ‚já jsem jen víla, jen rusalka divoženka. Mé sestry tančily, já tančila s nimi, a pak, já nevím, snad že jsem klopýtla o měsíční paprsek, snad že jsem uklouzla na tom třpytu, co se chvěje na krůpěji rosy, já nevím, co se to se mnou stalo; najednou ležím a nemohu vstát a nožička bolí, bolí, bolí —‘

‚Inu, slečno,‘ řekl jsem,‚to asi bude fraktura čili zlomenina. To se dá do pořádku. Tak vy jste jedna z těch rusalek, co tady v údolí tancují? Vida, vida! A když se mezi vás dostane mládenec ze Žernova nebo ze Slatiny, vy ho utancujete k smrti, že? Hm, hm. Víte, holčičko, že je to neplecha? Tentokrát se vám to vaše rejdění špatně vyplatilo, co? To máte z těch vašich tancovaček!‘

‚Ach doktore,‘ zaúpělo to světloučké na palouku, ‚kdybyste věděl, jak mne ta nožička bolí!‘

‚To se ví, že bolí,‘ povídám, ‚fraktura musí bolet.‘ A klekl jsem vedle té rusalky, abych jí ošetřil zlomeninu.

Páni kolegové, já už napravil sta a sta zlomenin, ale s rusalkami je těžká práce. Ono to má tělo jen z paprsků a kosti to má z takzvaných tvrdých paprsků — do ruky se to vzít nedá, řídké je to jako vánek, jako světlo, jako mlha, a teď to nějak narovnejte, utáhněte a fáčujte! Říkám vám, byla to páračka safraportská. Zkusil jsem ovázat ji pavučinou, ale rusalka kvílí: ‚Au! to řeže jako provazy!‘ Chtěl jsem jí upevnit tu zlomenou nožičku plátkem jabloňového květu, a ona se rozpláče, ach, vždyť to tlačí jako kámen!

Já, co dělat? Tak jsem nakonec sloupnul jenom ten lesk, ten kovový třpyt, co je na křídlech vážky čili libely, a udělal z něho dvě destičky; paprsek měsíční jsem v krůpěji rosy rozdělil v sedm duhových barev a tím nejtenčím modrým paprskem jsem přivázal ty desky k zlomené nožičce rusálčině. Byla to taková dřina, že jsem se až zapotil — zdálo se mně, že ten měsíční úplněk praží jako srpnové slunce; a když jsem byl hotov, sedl jsem si vedle té rusalky a povídám:

‚Tak, slečno, teď klid a tou nožičkou nesmíte hýbat, dokud vám nesroste. Ale poslyšte, miláčku, já se vám a vašim slečnám sestrám divím, že jste ještě tady. Vždyť přece všechny víly a rusalky, co jich kde bylo, už dávno a dávno si našly lepší místo —‘

‚Kde?‘ vydechla rusalka.

‚No, v Americe. V Hollywoodu,‘ řekl jsem. ‚Tam, co se dělají ty filmy, víte? Hrají a tancují pro film, a za to dostanou peněz jako plev a celý svět se na ně dívá — inu, je to náramná sláva, slečno. Všechny rusalky a víly se už dávno daly k filmu a všichni vilové a rusálkové taky, jakbysmet. Kdybyste viděla ty toalety a šperky těch víl — kdepak, ty by na sebe nevzaly takovou jednoduchou řízu, jako máte vy!‘

‚Oho,‘ bránila se rusalka. ‚Tyhle šatičky jsou tkané ze světla svatojánských mušek!‘

‚No právě,'řekl jsem. ‚To už se teď nenosí a střih je teď docela jiný.‘

‚S vlečkou?‘ ptala se rusalka dychtivě.

‚To vám ani nepovím,‘ jářku, ‚já se v tom nevyznám. Měly byste se tam aspoň podívat, do toho Hollywoodu. Jede se tam přes Hamburk nebo přes Havre. Ale abych už šel, za chvíli bude svítat; pokud vím, vy rusalky se smíte vyskytovat jenom za tmy, že? Tak sbohem, slečno, a s tím filmem si to ještě rozmyslete.‘

Víckrát jsem tu rusalku neviděl; asi se jí ta zlomená bércová kostička dobře zahojila. A co byste tomu řekli, od té doby se rusalky a víly přestaly v Ratibořickém údolí vyskytovat. To teda už tak bude, že odjely do Hollywoodu a daly se k filmu. Však si toho v kině dobře všimněte: ono to vypadá, jako by se na tom plátně pohybovaly slečny a páni, ale přitom to nemá žádné tělo, máknout se na to nedá, je to udělané jenom z paprsků; z toho je vidět, že to nejsou nic než rusalky. A proto se musí v kině zhasit světlo a udělat tma, protože se víly a ta ostatní strašidlová havěť bojí světla a ožívá jenom potmě.

Z toho je taky vidět, že ani strašidla ani jiné pohádkové úkazy už nepasují do dnešního světa, ledaže si najdou jiné a rozumnější povolání. Příležitosti k tomu mají habaděj.“

Propána, děti, vždyť my jsme při tom povídám málem zapomněli na kouzelníka Magiáše! No bodejť, nemohl si ani klápnout, ani špitnout, protože až do této chvíle mu vězí v krku švestka; může se jen strachem potit, koulet očima a myslit si, kýž by už mu ti čtyři doktoři pomohli!

„Tak, pane Magiáš,“ řekl konečně doktor z Kostelce, „teď teda přikročíme k operaci. Ale nejdřív si musíme umýt ruce, protože při chirurgii hlavní věc je čistota.“

I začali si čtyři doktoři mýt ruce; nejdřív v teplé vodě, potom v čistém lihu, potom v benzínu, potom v karbolce; pak si oblékli čisté bílé pláště — prokristáčka, děti, teď se začne operace! Kdo se na to nevydrží dívat, ať raději zavře oči.

„Vincku,“ kázal doktor z Hořiček, „drž pacientovi ruce, aby se ani nehnul!“

„Jste připraven, pane Magiáš?“ ptal se vážně doktor z Úpice.

Magiáš jenom kývnul; ale přitom měl strachem tak malou dušičku, co by se mu za nehet vešla.

„Tak teď!“ zvolal hronovský doktor.

V tu chvíli se doktor z Kostelce rozpřáhl a dal kouzelníku Magiášovi do zad takovou herdu neboli bouchanec —

— že to zadunělo, jako když hřmí, a lidé až v Náchodě, Starkoči, ba i ve Smiřicích se ohlíželi, jestli snad se nevalí bouřka;

— že se země zatřásla, až se ve Svatoňovicích sesula jedna štola v opuštěném dole a v Náchodě se zachvěla kostelní věž;

— že v celém kraji až po Trutnov a Polici a snad i ještě dál se vyplašili všichni holubi, všichni psi lekem zalezli do boudy a všechny kočky skočily z pecí;

— a že ta švestka vylítla Magiášovi z krku s takovou ohromnou silou a rychlostí, že letěla až za Pardubice a teprve u Přelouče dopadla na zem, přičemž zabila na poli pár volů a zaryla se na tři sáhy, dva lokte, půldruhé stopy, sedm palců, čtyři pídě a čtvrt čárky do půdy.

Tedy nejdřív vylítla z Magiášova krku ta švestka a hned za ní vyletěla slova: „—šiko nemotorná!“ To byla totiž ta půlka, co zůstala Magiášovi v krku, když chtěl říci pihovatému Vinckovi: „Ty nešiko nemotorná!“ Jenže ta slova už neletěla tak daleko, dopadla na zem hned za Josefovem a přerazila přitom starou hrušeň.

Potom si Magiáš urovnal fousy a řekl: „Děkuju uctivě.“

„Rádo se stalo,“ odpověděli čtyři doktoři. „Operace se zdařila.“

„Jenže,“ řekl hned nato úpický doktor, „abyste se z té choroby načisto uzdravil, musíte se ještě pár set let zotavovat, pane Magiáš. Já vám naléhavě doporučuju změnu vzduchu a klimatu, tak jako havlovickému hastrmanovi.“

„Souhlasím s panem kolegou,“ prohlásil hronovský doktor. „Vy potřebujete pro své zdraví hodně slunce a vzduchu, tak jako princezna solimánská. Z toho důvodu bych vám vřele radil pobyt na poušti Sahaře.“

„Co mne se týče,“ dodával kostelecký doktor, „jsem téhož názoru. Poušť Sahara bude pro vás, pane Magiáš, mimořádně zdravá už proto, že tam nerostou žádné švestky, které by mohl vážně ohrozit vaše zdraví.“

„Připojuji se k svým váženým kolegům,“ doložil doktor z Hořiček. „A když už jste čaroděj, pane Magiáš, můžete aspoň na té poušti bádat a přemýšlet, jak tam vyčarovat vláhu a úrodu, aby tam mohli žít a pracovat lidé. To by teda byla moc krásná pohádka.“

Co měl kouzelník Magiáš dělat? Poděkoval pěkně čtyřem doktorům, spakoval svá kouzla a odstěhoval se z Hejšoviny na poušť Saharu. Od té doby už není u nás žádný čarodějník ani černokněžník, a to je dobře; ale kouzelník Magiáš je živ dosud a přemýšlí, jak vyčarovat na poušti pole a lesy a města a vsi — snad vy, děti, se toho dočkáte.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

„To já měl taky jeden zvláštní případ,“ promluvil doktor z Hořiček. „Jednou vám v noci spím jako dudek, když tu někdo ťuká na okno a volá: ‚Doktore! Doktore!‘

Otevřel jsem okno a řekl jsem: ‚No, copak je? Potřebuje mne někdo?‘

‚Ano,‘ mluvil ze tmy úzkostný a sladký hlas. ‚Pojď! Pojď a pomoz!‘

‚Kdo je tam?‘ ptám se. ‚Kdo mne volá?‘

‚Já, hlas noci,‘ mluvilo to ze stínu. ‚Hlas noci měsíční. Pojď!‘

‚Už jdu,‘ řekl jsem jako ve snách a rychle jsem se oblékl. Když jsem vyšel před dům, nebyl tam nikdo.

Mně bylo, páni, skoro úzko. ‚Haló,‘ zavolal jsem polohlasem, ‚je tu někdo? Kam mám jít?‘

‚Za mnou, za mnou,‘ vzlykal jemný a neviditelný hlas; a já šel v tu stranu, odkud volal ten hlas, cestou a necestou, přes zrosena luka a černým lesem; svítil měsíc a celý svět trnul v mrazivé kráse. Páni já znám ten náš kraj jako svou dlaň; ale té noci měsíční se zdál býttak neskutečný jako sen. Někdy tak bývá, že najdeme jiný svět v kraji nám nejbližším.

Když už jsem dlouho šel za tím hlasem, říkám si, namoutě, tohle by mohlo být Ratibořické údolí. ‚Sem, doktore, sem,‘ volal mne hlas — znělo to, jako když na řece se zatřpytí a zašplouná vlna, a já stojím u břehu řeky Úpy na stříbrném palouku v záři měsíční. Prostřed té lučiny něco se světlá; snad je to tělo, snad je to jenom mlha, snad slyším tichý pláč, snad jenom šumění vody.

‚Nono,'povídám chlácholivě, ‚kdopak jsme a copak nás bolí?‘

‚Ach doktore,‘ ozvalo se třesavým hláskem to světlé na zemi, ‚já jsem jen víla, jen rusalka divoženka. Mé sestry tančily, já tančila s nimi, a pak, já nevím, snad že jsem klopýtla o měsíční paprsek, snad že jsem uklouzla na tom třpytu, co se chvěje na krůpěji rosy, já nevím, co se to se mnou stalo; najednou ležím a nemohu vstát a nožička bolí, bolí, bolí —‘

‚Inu, slečno,‘ řekl jsem,‚to asi bude fraktura čili zlomenina. To se dá do pořádku. Tak vy jste jedna z těch rusalek, co tady v údolí tancují? Vida, vida! A když se mezi vás dostane mládenec ze Žernova nebo ze Slatiny, vy ho utancujete k smrti, že? Hm, hm. Víte, holčičko, že je to neplecha? Tentokrát se vám to vaše rejdění špatně vyplatilo, co? To máte z těch vašich tancovaček!‘

‚Ach doktore,‘ zaúpělo to světloučké na palouku, ‚kdybyste věděl, jak mne ta nožička bolí!‘

‚To se ví, že bolí,‘ povídám, ‚fraktura musí bolet.‘ A klekl jsem vedle té rusalky, abych jí ošetřil zlomeninu.

Páni kolegové, já už napravil sta a sta zlomenin, ale s rusalkami je těžká práce. Ono to má tělo jen z paprsků a kosti to má z takzvaných tvrdých paprsků — do ruky se to vzít nedá, řídké je to jako vánek, jako světlo, jako mlha, a teď to nějak narovnejte, utáhněte a fáčujte! Říkám vám, byla to páračka safraportská. Zkusil jsem ovázat ji pavučinou, ale rusalka kvílí: ‚Au! to řeže jako provazy!‘ Chtěl jsem jí upevnit tu zlomenou nožičku plátkem jabloňového květu, a ona se rozpláče, ach, vždyť to tlačí jako kámen!

Já, co dělat? Tak jsem nakonec sloupnul jenom ten lesk, ten kovový třpyt, co je na křídlech vážky čili libely, a udělal z něho dvě destičky; paprsek měsíční jsem v krůpěji rosy rozdělil v sedm duhových barev a tím nejtenčím modrým paprskem jsem přivázal ty desky k zlomené nožičce rusálčině. Byla to taková dřina, že jsem se až zapotil — zdálo se mně, že ten měsíční úplněk praží jako srpnové slunce; a když jsem byl hotov, sedl jsem si vedle té rusalky a povídám:

‚Tak, slečno, teď klid a tou nožičkou nesmíte hýbat, dokud vám nesroste. Ale poslyšte, miláčku, já se vám a vašim slečnám sestrám divím, že jste ještě tady. Vždyť přece všechny víly a rusalky, co jich kde bylo, už dávno a dávno si našly lepší místo —‘

‚Kde?‘ vydechla rusalka.

‚No, v Americe. V Hollywoodu,‘ řekl jsem. ‚Tam, co se dělají ty filmy, víte? Hrají a tancují pro film, a za to dostanou peněz jako plev a celý svět se na ně dívá — inu, je to náramná sláva, slečno. Všechny rusalky a víly se už dávno daly k filmu a všichni vilové a rusálkové taky, jakbysmet. Kdybyste viděla ty toalety a šperky těch víl — kdepak, ty by na sebe nevzaly takovou jednoduchou řízu, jako máte vy!‘

‚Oho,‘ bránila se rusalka. ‚Tyhle šatičky jsou tkané ze světla svatojánských mušek!‘

‚No právě,'řekl jsem. ‚To už se teď nenosí a střih je teď docela jiný.‘

‚S vlečkou?‘ ptala se rusalka dychtivě.

‚To vám ani nepovím,‘ jářku, ‚já se v tom nevyznám. Měly byste se tam aspoň podívat, do toho Hollywoodu. Jede se tam přes Hamburk nebo přes Havre. Ale abych už šel, za chvíli bude svítat; pokud vím, vy rusalky se smíte vyskytovat jenom za tmy, že? Tak sbohem, slečno, a s tím filmem si to ještě rozmyslete.‘

Víckrát jsem tu rusalku neviděl; asi se jí ta zlomená bércová kostička dobře zahojila. A co byste tomu řekli, od té doby se rusalky a víly přestaly v Ratibořickém údolí vyskytovat. To teda už tak bude, že odjely do Hollywoodu a daly se k filmu. Však si toho v kině dobře všimněte: ono to vypadá, jako by se na tom plátně pohybovaly slečny a páni, ale přitom to nemá žádné tělo, máknout se na to nedá, je to udělané jenom z paprsků; z toho je vidět, že to nejsou nic než rusalky. A proto se musí v kině zhasit světlo a udělat tma, protože se víly a ta ostatní strašidlová havěť bojí světla a ožívá jenom potmě.

Z toho je taky vidět, že ani strašidla ani jiné pohádkové úkazy už nepasují do dnešního světa, ledaže si najdou jiné a rozumnější povolání. Příležitosti k tomu mají habaděj.“

Propána, děti, vždyť my jsme při tom povídám málem zapomněli na kouzelníka Magiáše! No bodejť, nemohl si ani klápnout, ani špitnout, protože až do této chvíle mu vězí v krku švestka; může se jen strachem potit, koulet očima a myslit si, kýž by už mu ti čtyři doktoři pomohli!

„Tak, pane Magiáš,“ řekl konečně doktor z Kostelce, „teď teda přikročíme k operaci. Ale nejdřív si musíme umýt ruce, protože při chirurgii hlavní věc je čistota.“

I začali si čtyři doktoři mýt ruce; nejdřív v teplé vodě, potom v čistém lihu, potom v benzínu, potom v karbolce; pak si oblékli čisté bílé pláště — prokristáčka, děti, teď se začne operace! Kdo se na to nevydrží dívat, ať raději zavře oči.

„Vincku,“ kázal doktor z Hořiček, „drž pacientovi ruce, aby se ani nehnul!“

„Jste připraven, pane Magiáš?“ ptal se vážně doktor z Úpice.

Magiáš jenom kývnul; ale přitom měl strachem tak malou dušičku, co by se mu za nehet vešla.

„Tak teď!“ zvolal hronovský doktor.

V tu chvíli se doktor z Kostelce rozpřáhl a dal kouzelníku Magiášovi do zad takovou herdu neboli bouchanec —

— že to zadunělo, jako když hřmí, a lidé až v Náchodě, Starkoči, ba i ve Smiřicích se ohlíželi, jestli snad se nevalí bouřka;

— že se země zatřásla, až se ve Svatoňovicích sesula jedna štola v opuštěném dole a v Náchodě se zachvěla kostelní věž;

— že v celém kraji až po Trutnov a Polici a snad i ještě dál se vyplašili všichni holubi, všichni psi lekem zalezli do boudy a všechny kočky skočily z pecí;

— a že ta švestka vylítla Magiášovi z krku s takovou ohromnou silou a rychlostí, že letěla až za Pardubice a teprve u Přelouče dopadla na zem, přičemž zabila na poli pár volů a zaryla se na tři sáhy, dva lokte, půldruhé stopy, sedm palců, čtyři pídě a čtvrt čárky do půdy.

Tedy nejdřív vylítla z Magiášova krku ta švestka a hned za ní vyletěla slova: „—šiko nemotorná!“ To byla totiž ta půlka, co zůstala Magiášovi v krku, když chtěl říci pihovatému Vinckovi: „Ty nešiko nemotorná!“ Jenže ta slova už neletěla tak daleko, dopadla na zem hned za Josefovem a přerazila přitom starou hrušeň.

Potom si Magiáš urovnal fousy a řekl: „Děkuju uctivě.“

„Rádo se stalo,“ odpověděli čtyři doktoři. „Operace se zdařila.“

„Jenže,“ řekl hned nato úpický doktor, „abyste se z té choroby načisto uzdravil, musíte se ještě pár set let zotavovat, pane Magiáš. Já vám naléhavě doporučuju změnu vzduchu a klimatu, tak jako havlovickému hastrmanovi.“

„Souhlasím s panem kolegou,“ prohlásil hronovský doktor. „Vy potřebujete pro své zdraví hodně slunce a vzduchu, tak jako princezna solimánská. Z toho důvodu bych vám vřele radil pobyt na poušti Sahaře.“

„Co mne se týče,“ dodával kostelecký doktor, „jsem téhož názoru. Poušť Sahara bude pro vás, pane Magiáš, mimořádně zdravá už proto, že tam nerostou žádné švestky, které by mohl vážně ohrozit vaše zdraví.“

„Připojuji se k svým váženým kolegům,“ doložil doktor z Hořiček. „A když už jste čaroděj, pane Magiáš, můžete aspoň na té poušti bádat a přemýšlet, jak tam vyčarovat vláhu a úrodu, aby tam mohli žít a pracovat lidé. To by teda byla moc krásná pohádka.“

Co měl kouzelník Magiáš dělat? Poděkoval pěkně čtyřem doktorům, spakoval svá kouzla a odstěhoval se z Hejšoviny na poušť Saharu. Od té doby už není u nás žádný čarodějník ani černokněžník, a to je dobře; ale kouzelník Magiáš je živ dosud a přemýšlí, jak vyčarovat na poušti pole a lesy a města a vsi — snad vy, děti, se toho dočkáte.


×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.