image

České lidové pohádky - Karel Jaromír Erben, Dvojčata

Byl jeden král a jedna králová, ti neměli žádných dětí a byli proto oba tuze smutni.
Jednou když spolu koukali z okna, přišla sem jedna stará žena se sedmi dětmi, jedno menší než druhé, a to nejmenší chovala na ruce, prosila, aby jí něco dali, že nemá těm dětem co dát jíst. Tu se ta králová dala do pláče a plakala, až jí srdce usedalo, a když se jí ta žena ptala, proč pláče? řekla: "Jakpak nemám plakat, když tě vidím se sedmi dětmi a nemáš jim co dát jíst, a já bych jim měla co dát jíst a nemám ani jednoho děťátka!" Ta žena jí povídá: "Neplačte, paní králová! Vy si můžete lehce k dětem pomoct. Pan král má rybník a v něm dost ryb. Ať dá jednu vylovit a vy si ji uvařte a jezte, co nesníte, dejte kobyle, a co kobyla nesní, dejte psici, a co psice nesní, ty kůstky zakopejte do zahrady."
Když potom přišel čas, dostala králová dva krásné synáčky, kobyla dostala dvě hřibátka běloušky, psice dva pejsky hnědoušky a v zahradě vyrostly dva proutky jako dva mečíky samorostky.
Ti dva synáčkové královici rostli, ale ne tak jako jiní lidé pomalu rostou: když jim byl rok, byli jako sedmiletí chlapci, když jim byly dvě léta, byli jako hoši, co mají čtrnáct let, a když jim byly tři léta, byli už dospělí jako jiní jedenadvacetiletí mládenci, a byli tak jeden druhému podobni, že ani král otec jednoho od druhého nemoh rozeznat.
Když tak už byli vzrostlí, šli k otci a řekli: "Otče, my půjdem do světa!" - "Jděte," řekl král, "abyste něco zkusili a něčemu se naučili."
Tak dobře. Každý si vzal toho jednoho koně Bělouše, jednoho psa Hnědouše a ten jeden meč Samorost, pak si sedli na Bělouše a jeli a jeli pořád, až přijeli do jednoho hustého lesa. V tom lese stál veliký dub a před tím dubem rozcházela se cesta na dvě strany: jedna šla vpravo, druhá vlevo.
Když ti dva bratří k tomu dubu přijeli, nevěděli, kterou cestou mají se dát. Tak ten starší povídá: "Víš-li co, bratře, rozejděme se, však není dobře, abychom pořád spolu jeli: ty jeď jednou cestou, já pojedu druhou. A tu do toho dubu zarazíme každý svůj nůž, abychom měli znamení, až se do dne do roka zas vrátíme. Najde-li ten, kdo tu z nás bude dřív, druhého nůž po obou stranách čistý a bez rezu, bude vědět, že je ten druhý zdráv, a tak tu počká, až se vrátí, bude-li ale druhého nůž na obou stranách rezavý, bude vědět, že druhý je mrtev, a tak už čekat nebude, ale pojede domů sám."
Tak se tu spolu rozloučili, a starší jel potom cestou vpravo a mladší vlevo.
My se zatím podíváme za tím starším.
Ten starší jel dlouho, dlouho lese, až se konečně dostal ven a přijel do jednoho velkého města. To město bylo celé vnitř i zevnitř černým suknem potaženo na znamení smutku. Blízko u brány byla hospoda. On tam vejde a ptá se hospodského, co nového? a co ten smutek znamená? Hospodský povídá: "Och, milý pane! vy musíte zdaleka být, že ani nevíte, jaké my tu máme neštěstí!" - "A jaké?"
"Vidíte tamhle tu skalku v lese a pod ní tu kapličku: tam v té skalce zdržuje se už od mnoha let velikánský drak a každý rok musíme mu tam do té kapličky dát k sežrání jednu pannu, na kterou padne los, a kdybychom tak neudělali, zadávil by nás všecky a celé město by zkazil. Ale letos padl los na jedinou dceru našeho krále. Král sice rozeslal posly na vše čtyry strany světa, kdyby se kdo našel, kdo by draka zabil a dceru jeho vysvobodil, že by mu ji dal za manželku a k tomu půl království, neb ji má tuze rád, protože je panna nadmíru krásná a hodná, ale potud nikdo se ještě na to nevydal a tak už zejtra ji mají na smrt vyvést."
"Tedy vydám se na to já," řekl královic, a hned šel ku králi a pověděl mu, že on chce toho draka zabít a dceru jeho vysvobodit.
Král byl z toho velice potěšen a slíbil, že mu ji dá za manželku a k tomu půl království.
Na druhý den ráno vyvedli pannu do kapličky, královic vsedl na svého koně Bělouše, vzal s sebou psa Hnědouše a po straně si připásal svůj meč Samorost, a tak jel do skalky a postavil se před jeskyni, z které ten drak vycházel. Tu najednou počne pes Hnědouš štěkat, kůň Bělouš se vzpínat, a meč Samorost mrskal se královici v ruce jako živý had, z jeskyně ozval se hlas, jako když hřmí: "Mám-li tu už svou potravu?"
"Máš," řekl královic, "a budeš jí mít dost!"
Tu drak vystrčil z jeskyně hlavu, a když uviděl královice k boji připraveného, zařval, až se skála třásla a stromy se ohýbaly, z očí mu jiskry sršely, z nosu valil se dým jako dva sloupy a z hlavy mu šlehal plamen. Ale královic nemeškal a obořil se na něj mečem Samorostem, pes Hnědouš trhal ho zubama a kůň Bělouš kousal ho a kopal kopytama.
Dlouho ta půtka trvala, až se konečně rozhodla na štěstí královicovo a na neštěstí drakovo.
Drak ležel zabitý, třiatřicet sáhů zdéli, a krev z něho valila se jako řeka.
Král nevěděl radostí, co má počít, když mu královic přivedl zase dceru zdravou a veselou, a hned poručil, aby to černé sukno všude sundali a celé město aby potáhli červeným suknem na znamení radosti.
Brzy potom vyplnil král, co slíbil, a dal královicovi svou dceru za manželku, i přijal ho spolu za krále a po smrti své za svého nástupce. Tak potom byli všickni nějaký čas vesele a šťastné živi, ale dlouho to netrvalo.
Jednoho večera hleděl mladý král oknem a viděl k půlnoční straně hluboko v lese veliké světlo. Druhého večera viděl to světlo zas, a třetího zas. I podivil se tomu velice a řekl své paní: "Divná věc, má zlatá paní! už jsme nyní spolu bezmála rok, a potud jsi mi ještě neřekla, co to světlo tam v lese znamená, které každého večera vidím."
Mladá královna velice se toho ulekla a prosila ho: "Nežádej sobě toho vědět, ani na to nemysli, bylo by to na tvé i na mé neštěstí!" Ale jemu to nedalo pokoje, i usmyslil si, že se tam příští noci sám podívá, co by to bylo.
Když se pak už setmělo, připásal si mladý král svůj meč Samorost, osedlal si svého koně Bělouše a vzal s sebou psa Hnědouše a jel do lesa k tomu místu, odkud se ta záře svítila. Ale čím hloub do lesa přicházel a čím blíž toho místa byl, tím více tratila se záře, až potom už pro samou tmu v tom pustém lese nemohl dál. I slezl s koně, a že bylo zima, rozdělal si oheň, přikládal a ohříval se.
Nenadále vyskytla se tu odněkud stará babice: "Ochych! panáčku, zima, zima!" a celá se zimou třepetala.
"Pojď sem, babo, ohřej se."
"Ochych! ráda bych, ale když já se toho vašeho koně a toho psa bojím."
"Nic se neboj a sedni k ohni blíž."
"Ale ale, zlatý panáčku, dovolte, abych jen toho koně a toho psa trochu tím proutkem švihla a od ohně odehnala."
Tu vytáhla proutek, švihla koně Bělouše a psa Hnědouše a hned oba zkameněli, a než se toho mladý král nadál, přitočila se k němu, švihla ho proutkem a hned taky zkameněl.
Nynčko je čas, abychom se podívali, co ten mladší bratr královic dělá.
Ten mnoho cizích zemí sjezdil a mnoho divných věcí viděl, a když už docházel rok a den, vracel se zas domů a přijel lesem k onomu velkému dubu, kde se byl s bratrem rozloučil. Když tu bratra nenašel, vytáhl z dubu jeho nůž a velice se ulekl.
Nůž byl po jedné straně celý rezem pokrytý, ale po druhé se lesknul jako sklo. "Bratr není ani živ ani mrtev," pravil k sobě sám, "ale dobře s ním není! půjdu ho hledat."
A hned obrátil koně a jel za bratrem tou cestou vpravo. Jel dlouho, dlouho lesem, až se konečně dostal ven a přijel do toho velkého města zrovna také do té hospody u brány, jako před rokem jeho bratr.
Hospodský, jak ho uhlídal, hned ho s velikou uctivostí přivítal a pravil: "Ach, Vaše královská Milosti! jakou starost ráčili jste nám učinit! Tři dni hledáme Vás na všech místech a Její Milost, vaše krásná paní králová, ani se nedá potěšit."
Hospodský myslil, že je to mladý král, protože ti dva bratří byli k sobě tak podobni, že nikdo jednoho od druhého nerozeznal. Z té řeči mladší královic už věděl, že tu bratr jeho byl a čím, ale nechtěl se prozradit.
A když se to rozneslo, že se mladý král zase vrátil, přišli pro něj dvořané a vedli ho do hradu. Mladá králová s velikou radostí běžela jemu naproti, líbala ho a domlouvala mu: "Tři noci jsem pro tebe oka nezamhouřila, a co jsem strachu o tebe vystála, že tak dlouho nejdeš, a co se ti stalo!" On ale mlčel, a když se ho ptala, kde tak dlouho byl, vymlouval se: "Byl jsem na lovu, přišel jsem hloub do lesa a zabloudil jsem." Tak se s tím ona spokojila.
Ale když nastala noc a všickni šli na odpočinutí, položil královic do lože mezi švakrovou a mezi sebe svůj meč Samorost. Králová se tomu divila a ptala se ho, co to znamená a že toho dřív nikdy nedělal?
On ale pravil: "Učinil jsem slib, že se po tři dni a po tři noci tebe ani nedotknu. Neptej se, krásná paní, proč, však bohdá brzy se dovíš!"
Hned už prvního večera pozoroval královic, když kouknul oknem, že bylo na půlnoční straně v lese veliké světlo. Druhého večera viděl to světlo zas a třetího zas. I ptal se králové: "Pověz mi, krásná paní! co to světlo tam v lese znamená, které každého večera vidím?"
Ona se tomu podivila a pravila. "Však jsem tě už jednou za to prosila, abys toho sobě nežádal vědět, ani na to nemyslil, protože by to bylo na tvé i na mé neštěstí!"
Královic neříkal nic, ale hned si pomyslil, že tam v lese u toho světla musí svého bratra hledat.
Druhý den, když se už setmělo, připásal si svůj meč Samorost, osedlal si svého koně Bělouše, vzal s sebou svého psa Hnědouše a jel do lesa k tomu místu, odkud se ta záře svítila. Ale čím hloub do lesa přicházel a čím blíž toho místa byl, tím více tratila se záře, až potom už pro samou tmu nemohl. dál. I slezl s koně, a že bylo zima, rozdělal si oheň, přikládal a ohříval se. A když se mu oheň rozhořel, ohlédl se královic kolem a viděl podle sebe zkamenělého koně, zkamenělého psa a poznal svého zkamenělého bratra.
Vtom se mu tu odněkud vyskytla stará babice: "Ochych, panáčku! zima, zima!" a celá se zimou třásla.
"Pojď, babo, a ohřej se."
"Ochych! ráda bych, ale když když se toho vašeho koně a toho psa bojím."
"Neboj se, babo, nic a sedni k ohni blíž."
"Ale ale, zlatý panáčku! dovolte, abych jen toho koně a toho psa trochu tím proutkem švihla a od ohně odehnala."
Tu vytáhla proutek, švihla koně Bělouše a hned zkameněl. Ale pes Hnědouš jí uskočil, štěkal a skákal okolo baby. Baba po něm šlehala proutkem, ale pes nikdy jí do rány nepřišel.
Královic měl už od počátku na babu dobrý pozor a vida, co dělá, a že mu už koně Bělouše zkamenila, přiskočil k ní, když se tak rozháněla po psu, a vytrhl jí pozadu znenadání proutek z ruky.
"Teď tě mám, zlořečená babo! a běda tobě, neuděláš-li, co poroučím: na kusy tě dám tomu Hnědoušovi roztrhat."
"Ochych, zlatý panáčku! ochych! všecko vám udělám, jen mi ten proutek zase dejte."
"Tuhle těm třem kamenům a mému koni dej zase život: nedáš-li, babo!"
"Dám, panáčku, dám. Tuhle máte skleničku s živou vodou, pokropte ty kameny a budou zas živi."
"Sama jsi zkazila, sama naprav!"
Baba musela poslechnout, a jak ty čtyry kameny - mladého krále, psa Hnědouše, a ty dva koně Bělouše pokropila, hned obživli, jako by je byl ze sna probudil.
"A tu máš odplatu za svou práci!" pravil královic a jednou ranou babě svým mečem Samorostem hlavu sťal.
Ale tu najednou jako by byl hrom udeřil, tak se země zatřásla, a místo baby stála před královicem krásná, tak krásná panna, že se až bál na ni podívat, a děkovala mu, že ji z dlouhého a zlého zakletí vysvobodil.
"Já jsem královna této země," povídá ta panna, "a tu jsou moji poddaní." A když se královic po nich ohlédl, viděl místo lesa veliké krásné město, a ze všech stran hrnuli se k němu lidé: staří, mladí, vzácní a sprostí, a všickni mu děkovali za vysvobození a jmenovali ho svým králem.
Potom se ti dva bratři s velikou radostí zas vrátili do hradu, a mladá králová nemohla sni svým očím uvěřit, když viděla, že tu místo jednoho pána dva, až pak mladší královic jí všecko pověděl, co se stalo, a proč dával mezi ni a mezi sebe do lože meč Samorost.
Brzy potom byla hlučná svatba toho mladšího královice s tou královnou, co byla zakleta v lese, a trvala celé tři neděle.
To vám bylo radovánek a veselostí, a co pití a jídel!
Ten, co to povídal, také tam na té svatbě byl, koláčky jed a víno pil: škoda jen, že nic neužil mimo laskomin!


Want to learn a language?

Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Byl jeden král a jedna králová, ti neměli žádných dětí a byli proto oba tuze smutni.
Jednou když spolu koukali z okna, přišla sem jedna stará žena se sedmi dětmi, jedno menší než druhé, a to nejmenší chovala na ruce, prosila, aby jí něco dali, že nemá těm dětem co dát jíst. Tu se ta králová dala do pláče a plakala, až jí srdce usedalo, a když se jí ta žena ptala, proč pláče? řekla: "Jakpak nemám plakat, když tě vidím se sedmi dětmi a nemáš jim co dát jíst, a já bych jim měla co dát jíst a nemám ani jednoho děťátka!" Ta žena jí povídá: "Neplačte, paní králová! Vy si můžete lehce k dětem pomoct. Pan král má rybník a v něm dost ryb. Ať dá jednu vylovit a vy si ji uvařte a jezte, co nesníte, dejte kobyle, a co kobyla nesní, dejte psici, a co psice nesní, ty kůstky zakopejte do zahrady."
Když potom přišel čas, dostala králová dva krásné synáčky, kobyla dostala dvě hřibátka běloušky, psice dva pejsky hnědoušky a v zahradě vyrostly dva proutky jako dva mečíky samorostky.
Ti dva synáčkové královici rostli, ale ne tak jako jiní lidé pomalu rostou: když jim byl rok, byli jako sedmiletí chlapci, když jim byly dvě léta, byli jako hoši, co mají čtrnáct let, a když jim byly tři léta, byli už dospělí jako jiní jedenadvacetiletí mládenci, a byli tak jeden druhému podobni, že ani král otec jednoho od druhého nemoh rozeznat.
Když tak už byli vzrostlí, šli k otci a řekli: "Otče, my půjdem do světa!" - "Jděte," řekl král, "abyste něco zkusili a něčemu se naučili."
Tak dobře. Každý si vzal toho jednoho koně Bělouše, jednoho psa Hnědouše a ten jeden meč Samorost, pak si sedli na Bělouše a jeli a jeli pořád, až přijeli do jednoho hustého lesa. V tom lese stál veliký dub a před tím dubem rozcházela se cesta na dvě strany: jedna šla vpravo, druhá vlevo.
Když ti dva bratří k tomu dubu přijeli, nevěděli, kterou cestou mají se dát. Tak ten starší povídá: "Víš-li co, bratře, rozejděme se, však není dobře, abychom pořád spolu jeli: ty jeď jednou cestou, já pojedu druhou. A tu do toho dubu zarazíme každý svůj nůž, abychom měli znamení, až se do dne do roka zas vrátíme. Najde-li ten, kdo tu z nás bude dřív, druhého nůž po obou stranách čistý a bez rezu, bude vědět, že je ten druhý zdráv, a tak tu počká, až se vrátí, bude-li ale druhého nůž na obou stranách rezavý, bude vědět, že druhý je mrtev, a tak už čekat nebude, ale pojede domů sám."
Tak se tu spolu rozloučili, a starší jel potom cestou vpravo a mladší vlevo.
My se zatím podíváme za tím starším.
Ten starší jel dlouho, dlouho lese, až se konečně dostal ven a přijel do jednoho velkého města. To město bylo celé vnitř i zevnitř černým suknem potaženo na znamení smutku. Blízko u brány byla hospoda. On tam vejde a ptá se hospodského, co nového? a co ten smutek znamená? Hospodský povídá: "Och, milý pane! vy musíte zdaleka být, že ani nevíte, jaké my tu máme neštěstí!" - "A jaké?"
"Vidíte tamhle tu skalku v lese a pod ní tu kapličku: tam v té skalce zdržuje se už od mnoha let velikánský drak a každý rok musíme mu tam do té kapličky dát k sežrání jednu pannu, na kterou padne los, a kdybychom tak neudělali, zadávil by nás všecky a celé město by zkazil. Ale letos padl los na jedinou dceru našeho krále. Král sice rozeslal posly na vše čtyry strany světa, kdyby se kdo našel, kdo by draka zabil a dceru jeho vysvobodil, že by mu ji dal za manželku a k tomu půl království, neb ji má tuze rád, protože je panna nadmíru krásná a hodná, ale potud nikdo se ještě na to nevydal a tak už zejtra ji mají na smrt vyvést."
"Tedy vydám se na to já," řekl královic, a hned šel ku králi a pověděl mu, že on chce toho draka zabít a dceru jeho vysvobodit.
Král byl z toho velice potěšen a slíbil, že mu ji dá za manželku a k tomu půl království.
Na druhý den ráno vyvedli pannu do kapličky, královic vsedl na svého koně Bělouše, vzal s sebou psa Hnědouše a po straně si připásal svůj meč Samorost, a tak jel do skalky a postavil se před jeskyni, z které ten drak vycházel. Tu najednou počne pes Hnědouš štěkat, kůň Bělouš se vzpínat, a meč Samorost mrskal se královici v ruce jako živý had, z jeskyně ozval se hlas, jako když hřmí: "Mám-li tu už svou potravu?"
"Máš," řekl královic, "a budeš jí mít dost!"
Tu drak vystrčil z jeskyně hlavu, a když uviděl královice k boji připraveného, zařval, až se skála třásla a stromy se ohýbaly, z očí mu jiskry sršely, z nosu valil se dým jako dva sloupy a z hlavy mu šlehal plamen. Ale královic nemeškal a obořil se na něj mečem Samorostem, pes Hnědouš trhal ho zubama a kůň Bělouš kousal ho a kopal kopytama.
Dlouho ta půtka trvala, až se konečně rozhodla na štěstí královicovo a na neštěstí drakovo.
Drak ležel zabitý, třiatřicet sáhů zdéli, a krev z něho valila se jako řeka.
Král nevěděl radostí, co má počít, když mu královic přivedl zase dceru zdravou a veselou, a hned poručil, aby to černé sukno všude sundali a celé město aby potáhli červeným suknem na znamení radosti.
Brzy potom vyplnil král, co slíbil, a dal královicovi svou dceru za manželku, i přijal ho spolu za krále a po smrti své za svého nástupce. Tak potom byli všickni nějaký čas vesele a šťastné živi, ale dlouho to netrvalo.
Jednoho večera hleděl mladý král oknem a viděl k půlnoční straně hluboko v lese veliké světlo. Druhého večera viděl to světlo zas, a třetího zas. I podivil se tomu velice a řekl své paní: "Divná věc, má zlatá paní! už jsme nyní spolu bezmála rok, a potud jsi mi ještě neřekla, co to světlo tam v lese znamená, které každého večera vidím."
Mladá královna velice se toho ulekla a prosila ho: "Nežádej sobě toho vědět, ani na to nemysli, bylo by to na tvé i na mé neštěstí!" Ale jemu to nedalo pokoje, i usmyslil si, že se tam příští noci sám podívá, co by to bylo.
Když se pak už setmělo, připásal si mladý král svůj meč Samorost, osedlal si svého koně Bělouše a vzal s sebou psa Hnědouše a jel do lesa k tomu místu, odkud se ta záře svítila. Ale čím hloub do lesa přicházel a čím blíž toho místa byl, tím více tratila se záře, až potom už pro samou tmu v tom pustém lese nemohl dál. I slezl s koně, a že bylo zima, rozdělal si oheň, přikládal a ohříval se.
Nenadále vyskytla se tu odněkud stará babice: "Ochych! panáčku, zima, zima!" a celá se zimou třepetala.
"Pojď sem, babo, ohřej se."
"Ochych! ráda bych, ale když já se toho vašeho koně a toho psa bojím."
"Nic se neboj a sedni k ohni blíž."
"Ale ale, zlatý panáčku, dovolte, abych jen toho koně a toho psa trochu tím proutkem švihla a od ohně odehnala."
Tu vytáhla proutek, švihla koně Bělouše a psa Hnědouše a hned oba zkameněli, a než se toho mladý král nadál, přitočila se k němu, švihla ho proutkem a hned taky zkameněl.
Nynčko je čas, abychom se podívali, co ten mladší bratr královic dělá.
Ten mnoho cizích zemí sjezdil a mnoho divných věcí viděl, a když už docházel rok a den, vracel se zas domů a přijel lesem k onomu velkému dubu, kde se byl s bratrem rozloučil. Když tu bratra nenašel, vytáhl z dubu jeho nůž a velice se ulekl.
Nůž byl po jedné straně celý rezem pokrytý, ale po druhé se lesknul jako sklo. "Bratr není ani živ ani mrtev," pravil k sobě sám, "ale dobře s ním není! půjdu ho hledat."
A hned obrátil koně a jel za bratrem tou cestou vpravo. Jel dlouho, dlouho lesem, až se konečně dostal ven a přijel do toho velkého města zrovna také do té hospody u brány, jako před rokem jeho bratr.
Hospodský, jak ho uhlídal, hned ho s velikou uctivostí přivítal a pravil: "Ach, Vaše královská Milosti! jakou starost ráčili jste nám učinit! Tři dni hledáme Vás na všech místech a Její Milost, vaše krásná paní králová, ani se nedá potěšit."
Hospodský myslil, že je to mladý král, protože ti dva bratří byli k sobě tak podobni, že nikdo jednoho od druhého nerozeznal. Z té řeči mladší královic už věděl, že tu bratr jeho byl a čím, ale nechtěl se prozradit.
A když se to rozneslo, že se mladý král zase vrátil, přišli pro něj dvořané a vedli ho do hradu. Mladá králová s velikou radostí běžela jemu naproti, líbala ho a domlouvala mu: "Tři noci jsem pro tebe oka nezamhouřila, a co jsem strachu o tebe vystála, že tak dlouho nejdeš, a co se ti stalo!" On ale mlčel, a když se ho ptala, kde tak dlouho byl, vymlouval se: "Byl jsem na lovu, přišel jsem hloub do lesa a zabloudil jsem." Tak se s tím ona spokojila.
Ale když nastala noc a všickni šli na odpočinutí, položil královic do lože mezi švakrovou a mezi sebe svůj meč Samorost. Králová se tomu divila a ptala se ho, co to znamená a že toho dřív nikdy nedělal?
On ale pravil: "Učinil jsem slib, že se po tři dni a po tři noci tebe ani nedotknu. Neptej se, krásná paní, proč, však bohdá brzy se dovíš!"
Hned už prvního večera pozoroval královic, když kouknul oknem, že bylo na půlnoční straně v lese veliké světlo. Druhého večera viděl to světlo zas a třetího zas. I ptal se králové: "Pověz mi, krásná paní! co to světlo tam v lese znamená, které každého večera vidím?"
Ona se tomu podivila a pravila. "Však jsem tě už jednou za to prosila, abys toho sobě nežádal vědět, ani na to nemyslil, protože by to bylo na tvé i na mé neštěstí!"
Královic neříkal nic, ale hned si pomyslil, že tam v lese u toho světla musí svého bratra hledat.
Druhý den, když se už setmělo, připásal si svůj meč Samorost, osedlal si svého koně Bělouše, vzal s sebou svého psa Hnědouše a jel do lesa k tomu místu, odkud se ta záře svítila. Ale čím hloub do lesa přicházel a čím blíž toho místa byl, tím více tratila se záře, až potom už pro samou tmu nemohl. dál. I slezl s koně, a že bylo zima, rozdělal si oheň, přikládal a ohříval se. A když se mu oheň rozhořel, ohlédl se královic kolem a viděl podle sebe zkamenělého koně, zkamenělého psa a poznal svého zkamenělého bratra.
Vtom se mu tu odněkud vyskytla stará babice: "Ochych, panáčku! zima, zima!" a celá se zimou třásla.
"Pojď, babo, a ohřej se."
"Ochych! ráda bych, ale když když se toho vašeho koně a toho psa bojím."
"Neboj se, babo, nic a sedni k ohni blíž."
"Ale ale, zlatý panáčku! dovolte, abych jen toho koně a toho psa trochu tím proutkem švihla a od ohně odehnala."
Tu vytáhla proutek, švihla koně Bělouše a hned zkameněl. Ale pes Hnědouš jí uskočil, štěkal a skákal okolo baby. Baba po něm šlehala proutkem, ale pes nikdy jí do rány nepřišel.
Královic měl už od počátku na babu dobrý pozor a vida, co dělá, a že mu už koně Bělouše zkamenila, přiskočil k ní, když se tak rozháněla po psu, a vytrhl jí pozadu znenadání proutek z ruky.
"Teď tě mám, zlořečená babo! a běda tobě, neuděláš-li, co poroučím: na kusy tě dám tomu Hnědoušovi roztrhat."
"Ochych, zlatý panáčku! ochych! všecko vám udělám, jen mi ten proutek zase dejte."
"Tuhle těm třem kamenům a mému koni dej zase život: nedáš-li, babo!"
"Dám, panáčku, dám. Tuhle máte skleničku s živou vodou, pokropte ty kameny a budou zas živi."
"Sama jsi zkazila, sama naprav!"
Baba musela poslechnout, a jak ty čtyry kameny - mladého krále, psa Hnědouše, a ty dva koně Bělouše pokropila, hned obživli, jako by je byl ze sna probudil.
"A tu máš odplatu za svou práci!" pravil královic a jednou ranou babě svým mečem Samorostem hlavu sťal.
Ale tu najednou jako by byl hrom udeřil, tak se země zatřásla, a místo baby stála před královicem krásná, tak krásná panna, že se až bál na ni podívat, a děkovala mu, že ji z dlouhého a zlého zakletí vysvobodil.
"Já jsem královna této země," povídá ta panna, "a tu jsou moji poddaní." A když se královic po nich ohlédl, viděl místo lesa veliké krásné město, a ze všech stran hrnuli se k němu lidé: staří, mladí, vzácní a sprostí, a všickni mu děkovali za vysvobození a jmenovali ho svým králem.
Potom se ti dva bratři s velikou radostí zas vrátili do hradu, a mladá králová nemohla sni svým očím uvěřit, když viděla, že tu místo jednoho pána dva, až pak mladší královic jí všecko pověděl, co se stalo, a proč dával mezi ni a mezi sebe do lože meč Samorost.
Brzy potom byla hlučná svatba toho mladšího královice s tou královnou, co byla zakleta v lese, a trvala celé tři neděle.
To vám bylo radovánek a veselostí, a co pití a jídel!
Ten, co to povídal, také tam na té svatbě byl, koláčky jed a víno pil: škoda jen, že nic neužil mimo laskomin!